Pak postava tam dále stála, / jež záludnou být se mi zdála: / ta Pokrytectví byla zvána. / To ona skrytě, nepoznána, / jak pustíte ji ze zřetele, / konání zla se oddá cele. Toto je úryvek ze starofrancouzského Románu o růži Guillauma de Lorrise, jednoho z nejproslulejších literárních děl třináctého století. Citát má doložit hlubokou tradici tématu pokrytectví ve francouzské literatuře. A nelze ani nevzpomenout skvělou Macette nelítostného autora Satir, Mathurina Regnie`ra (1573-1613), což je příběh kurvičky, která se na stará kolena stala mravokárnou pobožnůstkářkou, avšak zároveň i kuplířkou. Regnie`re se narodil 100 let před smrtí tvůrce nejslavnějšího pokrytce, kterého evropská literatura stvořila, totiž Molie`ra (1622-1673). • "Markýzové, preciosky, paroháči a lékaři mlčky strpěli, že je zpodobňuji, ale pokrytci nerozuměli žertu"
Tartuffe patří k těm literárním postavám, které se staly synonymy některých lidských vlastností. Nemusíme říkat "děvkař", můžeme říci "Don Juan", nemusíme říkat "blázen jdoucí za pravdou-iluzí bez ohledu na následky", stačí říct "Don Quijote", každý z nás ví (každý asi jinak), co znamená, označíme-li někoho za "Švejka" atd. Slyšíme-li, že někdo je "Tartuffe", víme, že je pokrytec. Pokud to ovšem náhodou nevíme, nelze se podívat do slovníku cizích slov, nýbrž do slovníku francouzského, kde slovo "tartuf(f)e" takto, s malým t, čili už nikoliv jako jméno, figuruje jakožto synonymum slova "pokrytec" (hypocrite). Jsem přesvědčen, že kdyby byl tento zajímavý faktíček tušil sám Molie`re, dobře by se bavil, protože bez humbuku, který jeho hra vyvolala, bez pamfletů, jež proti ní a jejímu autorovi byly napsány, bychom slovo "tartuffe" neznali.
DÍTĚ SVÉHO VĚKU
Když Molie`re psal Tartuffa, byl na vrcholu tvůrčích sil i vůbec na vrcholu svého života ve všech ohledech. Král Slunce, Ludvík XIV., ho měl upřímně rád, vyplácel mu roční penzi 1000 livrů, a když se tehdy dvaačtyřicetiletému herci a dramatikovi narodil syn Ludvík, kmotrem mu byl sám král. Jenže stane-li někdo na nejvyšším stupni svého života, dál už to jde jen dolů a to se přihodilo i Molie`rovi. Synek mu umřel ani ne jednoroční a vzápětí nato se Molie`rovi rozpadlo i manželství, přišly nemoci, ochabla jeho tvůrčí síla a nakonec prudce zeslábne i přízeň králova. Je sice jisté, že jako celek lze Molie`rův život označit za šťastný, ale byl to život člověka věčně přepracovaného (v jedné osobě byl autorem, režisérem, šéfem souboru, ředitelem i několikadenních královských zábav ve Versailles a jedinečným hercem, který hrál mnohokrát v týdnu), k tomu vpravdě život plný bojů s věčnými intrikami, v nichž ho často zradili i ti, jimž nijak neublížil a kteří mu naopak měli být zač zavázáni (skladatel Lulu, dramatik Racine). Tento obrat jakoby způsobila Molie`rova hra z nejslavnějších, Tartuffe, která spolu s Donem Juanem a s Misantropem patří k vrcholům evropské dramatické tvorby.
Molie`re byl dítětem svého věku. Ke spokojenosti mu nic nechybělo obzvlášť v ohledu politickém, však mu také bylo dopřáno žít a tvořit v době příjemné stabilizace politických poměrů ve Francii za vlády mladého, schopného a sympatického krále. Na podkladu této společenské stability si Molie`re vytvořil svéráznou životní filosofii, formující se v kruhu tehdejších pařížských libertinů a vycházející z názorů filosofa Epikúra, jak ji Molie`re poznal v díle Lucretia Cara. Jeho spis O přírodě miloval, a dokonce i překládal už od studentských dob. Základní myšlenkou této filosofie bylo, že štěstí spočívá ve vyváženém klidu ducha a rozumu, jehož nepřítelem jsou všechny náruživosti, které však nejsou nijak tragické, nýbrž spíš komické. O lidech si nedělal žádné iluze, ale jeho vztah k nim byl vlídný a přátelský. Takovou ostatně měl i povahu. Svými komediemi lidem nastavoval zrcadlo a věřil, že když poznají své chyby, stanou se těmi, jimiž v podstatě jsou, totiž lidmi dobrými. Přesto si svými hrami získal spoustu nepřátel, mnozí lidé ho místo vděku začali nenávidět, pomlouvat a pronásledovat. V takzvaném boji o Tartuffa toto pronásledování vyvrcholilo - tentokrát totiž byli zasaženi lidé obzvlášť mocní. Molie`re to věděl. V předmluvě ke své hře napsal tato výstižná slova: Lidé, které tato komedie zobrazuje, mají ve Francii daleko větší moc než všichni ti, které jsem dosud uváděl na jeviště. Markýzové, preciosky, paroháči a lékaři mlčky strpěli, že je zpodobňuji, ale pokrytci nerozuměli žertu. Nerozuměli a rozumět ani nemohli. Šlo totiž o zvláštní odrůdu širokého sortimentu pokrytců, totiž o pokrytce náboženské.
Do rámce Molie`rovy životní filosofie, do jeho představ o řádné společnosti, patřilo přesvědčení, že dobro a pravda tkví v přirozenosti. V okamžiku, kdy se lidé přestanou chovat přirozeně, kdy začnou lhát a předstírat, že jsou jinými, než jsou, čili když se za-čnou chovat pokrytecky, je to pro harmonický život společnosti největším nebezpečím. Vlastně všechna tři Molie`rova největší díla jsou útoky na pokrytectví, ale v Tartuffovi Molie`re zasáhl církev a celý zástup fanatiků, asketů a svatoušků a ti, jak už bylo řečeno, žertu nerozuměli. K tomu je třeba říci několik slov o dobových náboženských poměrech.
NÁBOŽENSKÉ POKRYTECTVÍ
I ti nejdůvtipnější mluvčí nejrůznějších biskupských konferencí by těžko popírali, že náboženské pokrytectví vzniklo v tom okamžiku, kdy se církev dostala k moci. Pak už se v průběhu dějin jen rozličně proměňovalo. Sedmnácté století následovalo po děsivých konfesionálních zápasech století předešlého, bohatě smíšeného a propojeného s bojem o evropskou rovnováhu politickou, přičemž mnohde měl tento zápas podobu války občanské, jak tomu bylo právě ve Francii. Situace byla často taková, že pokud někdo chtěl přežít, nezbývalo mu než se zaštítit právě náboženským pokrytectvím. Sedmnácté století, které pak vyvolalo četná opravná či nápravná hnutí i v rámci jednotlivých konfesí, a dokonce i ve sporech mezi řeholními institucemi, jimž samozřejmě vždy šlo jen a jen o ten nejsprávnější, nejryzejší křesťanský život, neřkuli přímo o následování Krista, pak živnou půdu pro pokrytectví jen kypřilo.
Náboženská situace Francie v 17. století byla rámcově určena takzvaným ediktem nantským, jímž král Jindřich IV. francouzským nekatolíkům (hugenotům) zaručil náboženskou svobodu. Tuto svobodu sice Ludvík XIV. neuváženě zrušil, ale to se stalo až 12 let po Molie`rově smrti. Vedle tohoto napětí mezi katolíky a evangelickou menšinou však ve Francii kvasily i mnohé další náboženské spory, vedené protichůdnými obrodnými snahami. Zvláštní místo mezi těmito obrodnými snahami měli jansenisté. Ač je založil biskup holandský, rychle se ve Francii rozšířili a ideologický zápas, který rozpoutali, nabyl na ostrosti především tím, že jansenisté byli úhlavními nepřáteli jezuitů, jejichž úspěšnost ovšem byla trnem v oku kdekomu. Jansenisté houževnatě popírali, že člověk má nějakou svobodnou vůli, a stejně jako protestantští kalvinisté tvrdili, že spása člověka záleží jen a jen na boží milosti. Jezuité naopak svobodnou vůli rozhodně zastávali.
Katolický klérus nesouhlasil ani s jezuity, ani s jansenisty, navíc přímo kvetlo duchovní řečnictví, které názorově vůbec nelze unifikovat ani z dnešního odstupu. Nejslavnější z těchto řečníků byl Molie`rův vrstevník Jacques Bossuet (1627-1704), od roku 1670 vychovatel následníka trůnu. Bossuetovi leželo na srdci především duchovní sjednocení Francie a také on několikrát zaútočil na náboženské pokrytectví. Totéž ovšem leželo na srdci i kazatelům opačné strany čili protestantům. Jenže existovaly ještě další názorové skupiny, a dokonce i organizace. Nejznámější a historicky nejvýznamnější bylo sdružení zbožných laiků Společnost nejsvětější oltářní svátosti, založená v roce 1629 a schválená samotným Richelieuem. Kardinál Mazarin ji sice v roce 1660 zrušil, ale docílil tím jen toho, že se stáhla do ilegality a působila neméně aktivně dál, což věděli všichni. Byli to fanatici, kteří se nejen snažili vloudit do rodin, aby v nich udíleli rady a vedli jejich členy ke zbožnému životu, ale také aby je zbožně špehovali. Biskupové je nenáviděli, ale zakročit proti nim neuměli a ani nemohli, vždyť nad nimi držela ochrannou ruku i královna-matka, bigotní vdova po Ludvíkovi XIII., Anna Rakouská, známý objekt lásky vévody z Buckinghamu z Dumasových Tří mušketýrů. Členy společnosti se stávali nejen fanatici (kteří v podstatě věci jsou opak pokrytců) či lidé mocní a urození, ale také kariéristé, pro něž byla Společnost dobrou příležitostí udělat si potřebné známosti a vetřít se tam, kam by jim jinak cesty zůstaly zavřeny. Navíc se jim v činnosti naskýtala cesta snadné obživy, a dokonce i získání majetku, právě tak, jak ukazuje Molie`re ve své hře.
OBRÁCENÍ KNÍŽETE CONTIHO
Důležitou a charakteristickou osobností v "případu Tartuffe" byl i kníže Conti, člen vedlejší bourbonské větve. Conti býval Molie`rovým mladším spolužákem v jezuitské clermontské koleji. Když se pak Molie`re se svou hereckou družinou potloukal po francouzském venkově, opět se s Contim potkal. Oba muži navázali (či obnovili) vztah, který lze nazvat přátelským. Soubor od prince, velkého milovníka divadla, po dva roky dostával roční penzi a směl užívat titul Soubor Jeho Výsosti knížete de Conti. Jenže po třech letech kníže divadlo zavrhl a Molie`rovu souboru zakázal nosit jeho jméno. Co se stalo?
Toto Contiho zavržení Molie`rova souboru mělo konkrétní příčiny. Conti byl nejen milovník divadla, ale také žen. Dlouho žil životem marnotratného hejska, jenže pak se čistě z politických důvodů oženil s neteří kardinála Mazarina a potkal abbého Cirona. Tento abbé byl zarputilý a výkonný jansenista, jemuž se zdařilo hejska odvrátit od zhýralého života, k němuž - podle abbého Cirona - patřila i pouhá láska k životu a všechny marnosti světa, divadlem počínaje. Molie`re tak přišel o významného příznivce, ale tím to neskončilo. Když pak totiž hned po Tartuffovi napsal Dona Juana, důvtipný kníže v titulní postavě spatřil obraz sebe samého zejména ve scéně, kdy se Don Juan pokrytecky staví jako na zbožný život obrácený kajícník. Tak se z bývalého přítele stal zapřisáhlý nepřítel, kterého musel nutně pohoršovat Tartuffe.
• Molie`re si od své hry, na kterou byl právem pyšný, sliboval jednak obohacení svého repertoáru, ale také finanční zisk
O ČEM JE TARTUFFE
Děj odehrávající se v rodině pařížského měšťana Orgona, je ve stručnosti tento: Orgonova rodina je rozvrácena vlivem jistého pana Tartuffa, jemuž se podařilo evidentní zbožností získat obdiv jak pána domu, tak jeho matky, kdežto Orgonova druhá žena i jeho děti z prvního manželství, jeho švagr Kleantes a samozřejmě typicky molie`rovsky hubatá komorná Dorina Tartuffa nenávidí. O tom, kdo to Tartuffe vlastně je, se mnoho nedovíme. Původem byl šlechtic, který se prý "nechal připravit o majetek". V Orgonově rodině se sice kajícně, leč útulně zabydlel a vede ji k askezi. Pána domu si omotal kolem prstu tak důkladně, že ten si ho přeje za zetě. Aby Orgon pokrytce konečně prohlédl, zosnuje rodina léčku, takže Orgon v úkrytu pod stolem vyslechne milostné návrhy, které Tartuffe zmámený chtíčem činí jeho ženě. Zdá se však, že Orgonovo prohlédnutí pokrytce přišlo pozdě, přepsal už totiž na Tartuffa všechen svůj majetek a svěřil mu své kompromitující dokumenty politické povahy. Triumfující Tartuffe posílá Orgona do vězení, když tu zasáhne král, který Orgonovi vrací majetek i čest, protože v době povstání šlechty proti králi zůstal panovníkovi věrný - do vězení tedy putuje Tartuffe.
ZÁKAZ
Tuto veršovanou hru Molie`re se svými herci hrál 12. května 1664 svému panovníkovi v rámci jedenáctidenních Rozkoší kouzelného ostrova (jejichž scénář vypracoval, které režíroval a při nichž účinkoval) ve Versailles. Ale už po pěti dnech vyšla v pařížských novinách chvála na panovníkovu zbožnost, protože "hru Pokrytec jakožto urážku náboženství zakázal". Byla to nečekaná zpráva, protože králi se hra líbila. Viděl v ní totiž útok na jansenisty, které pochopitelně nenáviděl jako rozvraceče svého království. Co se dělo dál, známe z tehdejšího tisku a z četných pamfletů. I v novinách stálo, že se kus králi i dvoru velmi líbil, a že tedy pan Molie`re nelituje námahy, aby na králi vymohl odvolání zákazu. Důvod, proč král hru zakázal, nám objasňuje šťastně zachovaný protokol zasedání Společnosti nejsvětější oltářní svátosti ze dne 27. května. Z protokolu vyplývá, že Společnost si vynutila na pařížském arcibiskupovi, aby krále vyhledal a vymohl na něm zákaz hry. Ve stejném duchu na krále bezpochyby naléhala i jeho matka. Král hru nezakázal nijak oficiálně, nicméně poslal Molie`rovi takřka přátelský vzkaz, v němž mu téměř omluvně sděluje, že dočasně je nutné "těm nebezpečným lidem ustoupit".
Pro Molie`ra a jeho herce to byl nečekaný a těžký úder. Molie`re si od své hry, na kterou byl právem pyšný, sliboval jednak potřebné obohacení svého repertoáru, ale také finanční zisk, protože právě v roce 1664 na tom jeho společnost finančně nebyla valně. Nepřestával tedy krále prosit, aby zákaz zrušil. K dosažení cíle zkoušel všechno, od čeho mohl očekávat účinnou pomoc. Doufal například v přímluvu papežského legáta Chigiho, jemuž hru přečetl. Legát na hře nic závadného neshledal, ale to bylo vše. Molie`re dokonce s prosbou navštívil i královnu-matku, o níž musíme předpokládat, že právě ona byla největší arcibiskupovou pomocnicí při snaze zákaz na králi vynutit. Tak vznikla paradoxní situace. Král Slunce, neomezený, absolutistický vladař Francie, nepřestával Molie`ra ujišťovat o své přízni, pozval soubor do Villers-Cottere^ts, kde ho za každovečerní představení týden hostil, a pak mu ještě dal vyplatit 2000 livrů, avšak zákaz hrát Tartuffa neodvolal.
A tak Molie`rovi v jeho "boji o Tartuffa" plynuly týdny, měsíce a roky, nakonec boj v úhrnu trval celých pět let. Paříž souboj sledovala s napětím, zákaz hry byl pochopitelně jedinečnou reklamou, takže Molie`re svoji hru předčítal v pařížských salónech (to král nezakázal) a musíme předpokládat i soukromá představení. Zároveň se naplno rozhořela bitva pamfletistů (na psaní pamfletů se najímali zruční literáti ostrého pera, přiživoval se tak například známý libertin Cyrano z Bergeraku, který psal prostě pro toho, kdo platil). Pro historika jsou tyto pamflety neocenitelné, neboť obě, či spíše všechny strany v nich postupně odkrývají své karty. Pařížští libertini stáli samozřejmě na Molie`rově straně a sporu využili k celkovému útoku na církev, s oblibou citujíce slavný verš Lucretia Cara tantae religio potuit suadere malorum (náboženství už způsobilo tolik neštěstí).
Na druhé straně svoje výpady přiostřovali jak jansenisté (obdoba anglických puritánů), tak tajní členové Společnosti. Písemná půtka se přiostřovala, až to jeden ze zbožných dobráků, tajný člen Společnosti, doktor Sorbonny a pařížský farář, poněkud přehnal a vytiskl pamflet, v němž Molie`ra nazval "ďáblem v lidském těle, největším bezbožníkem a libertinem, jaký se u nás v posledních sto letech neobjevil. Zaslouží si veřejnou a exemplární smrt upálením jako předzvěst ohně pekelného." Jako hlavní Molie`rův hřích zdůraznil, že útočí na "velmi zbožné a svaté počínání, totiž vedení a řízení duší a rodin moudrými vůdci a zbožnými průvodci". Král mu ve své milostivosti sice odpustil, ale jen proto, aby Molie`re mohl "celý zbytek života dělat slavnostní a veřejné pokání. Rovněž mu pod hrozbou smrti přikázal roztrhat, zničit a spálit všechno, co kdy napsal, a v budoucnosti už nikdy nic podobného nepsat." Následovala obligátní chvála královy horlivosti. Na pamfletu doktora Roullého není pozoruhodná jen míra vzteku, nýbrž i to, že učený farář dostal pověření k napsání pamfletu od Společnosti už 7. dubna a cenzorní imprimatur obdržel 24. dubna, čili to všechno dávno před premiérou Tartuffa. Pamflet ovšem vyšel až v srpnu, zrovna v době, kdy král Molie`ra a jeho herce hostil ve Villers-Cotterets.
MOLIERŮV DOPIS
Molie`re znal dobře královu ješitnost a věděl, že nesnese, aby mu kdokoliv podkládal úmysly, které neměl, a rozhodl se využít chyby zplozené farářovou horlivostí. Napsal králi dopis, v němž obšírně napsal, co svou hrou sledoval: "Sire, jelikož úkolem komedie jest napravovat lidi zábavným způsobem (...) a poněvadž jednou z nejvžitějších, nejobtížnějších a nejnebezpečnějších neřestí je nepochybně pokrytectví, napadlo mě, Sire, že bych poctivým lidem Vašeho království neprokázal zrovna malou službu, kdybych napsal komedii, která by vylíčila pokrytce a náležitě odhalila všechny ty strojené tváře oněch výstředně poctivých lidí, všechna ta skrytá taškářství oněch falšovatelů zbožnosti. kteří hodlají nachytat svoje bližní na líčenou horlivost a sofistickou křesťanskou lásku."
Král Molie`rovi nepochybně věřil, byl inteligentní a pokrytce znal ze svého dvora lépe než kdokoliv jiný. Ale zákaz neodvolal, a když Molie`re o tři roky poz-ději uvedl hru přepracovanou, zakázal ji znovu, a tak měl Tartuffe premiéru až v únoru 1669.
Pokrytci, jimž Molie`re nastavil zrcadlo, mu neodpustili nikdy. Když velký dramatik vzápětí po čtvrtém představení svého Zdravého nemocného, v němž hrál vyčerpávající titulní roli, umíral, farář k němu odmítl přijít. Zbožný farář také odmítl Molie`ra pohřbít, a když vdova žádala i pařížského arcibiskupa, odmítl ji i on. Poklekla tedy před králem, který se vracel ze mše, ale ten jí neodpověděl ani slovem. Pak přece jen poslal arcibiskupovi vzkaz, aby muž, který mu kdysi po nocích předčítal a staral se o jeho zábavu a chválil ho, aniž by mu pochleboval, nuže - aby tento muž byl přece jen pohřben do vysvěcené půdy, ale až v noci, bez mše a jakékoliv obřadnosti. A tak služebníku božímu nezbylo než se chovat jako pokrytec.