mse.com

 home page  »   mailová adresa  »  přidat stránku k oblíbeným  »  statistika stránky  »  abecední seznam

Výročí narození slavných osobností


     Každý den bychom mohli vzpomínat výročí narození nějaké známé osobnosti. Pokud si budeme postupně připomínat jednotlivce, osvěžíme si celé dějiny, protože dějiny utvářejí jedinci. Vybíráme tedy každý den z nepřeberného množství historických postavy kladné i záporné, ale taková už je historie... Samozřejmostí budou odkazy na stránky týkající se jednotlivých osobností.

 
.
BEZPLATNÉ MĚŘENÍ GEOPATOGENNÍCH ZÓN  
V současné době probíhá koordinovaně bezplatné měření geopatogenních zón v celé České republice.
Máte-li zájem o proměření geopatogenních zón a jiných škodlivých energetických polí ve Vaší domácnosti, zajistíme Vám jejich změření.
O měření můžete požádat na adrese www.gpz.cz. V krátké době budete kontaktováni a informováni o podmínkách, za jakých měření probíhá. Bude s Vámi domluven termín, který Vám bude nejlépe vyhovovat. 

 
Jednotlivé měsíce:
 
              Chystáte se někam na dovolenou? Vyhledejte si zájezd podle vlastních představ a požadavků!
 
                          
  
Pokud chcete zjistit, jestli osobnost, která Vás zajímá, již je na tomto webu, zkuste vyhledávač, případně použijte abecední seznam 
 
30. duben
Franz Lehár (1870)
další portréty
 Johann Carl Friedrich Gauss (Gauß), německý matematik, astronom a fyzik, se narodil v Braunschweigu 30. dubna 1777. Byl profesorem na univerzitě v Göttingenu. Podal důkaz tzv. základní věty algebry, studoval diferenciální geometrii křivek, ploch (tzv. Gaussova rovnice) a konformní zobrazení. Podal základy hyperbolické geometrie, zabýval se matematickou analýzou, funkcemi komplexní proměnné, zákony pravděpodobnosti a statistiky (Gaussova křivka). Vypracoval teorii pohybu asteroidů, studoval zemský magnetismus a zkonstruoval řadu fyzikálních přístrojů. Užil metody nejmenších čtverců (k vyrovnání chyb) pro výpočet dráhy planetky Ceres. Je po něm nazvána Gaussova rovina. Gauss zemřel v Göttingenu 23. února 1855.
29. duben
 Charles Nodier [nodje], francouzský prozaik, se narodil v Besançonu 29. dubna 1780. Výrazně se zapsal do bojů o romantismus. Studoval entomologii a filologii, za parodii na Napoleona byl v roce 1803 uvězněn. Byl vášnivým obdivovatelem Goetha a Shakespeara. Jeho stále živým dílem je román Jean Sbogar, v němž autor hájí rousseauvské ideály sociální rovnosti a spravedlnosti. Nodier zemřel 27. ledna 1844 v Paříži a je pochován na hřbitově Père Lachaise.
28. duben
 Edward IV., česky Eduard IV., anglický král z rodu vévodů z Yorku (bílá růže), se narodil 28. dubna 1442 v Rouenu ( Francie). Byl nejstarším synem Richarda, vévody z Yorku a Cecily Neville. Králem Anglie byl od roku 1461 do října 1470, a znovu pak od dubna 1471 až do své smrti. 1470 – 71 zvítězil ve Válce růží nad Lancastery (červená růže), omezil práva parlamentu, který svolával jen výjimečně. Podporoval rozvoj měst a obchodu. Jeho politika předznamenala tudorovský absolutismus. Edward IV. zemřel 9. dubna 1483 ve Westminsteru (Anglie).

 

27. duben
 Samuel Finley Breese Morse [mórs], malíř a vynálezce, se narodil 27. dubna 1791 v Charlestonu (USA) v rodině protestantského kazatele. Od ranného dětství se věnoval malířství. Stal se žákem Washingtona Allstona. V r. 1810 vystudoval univerzitu v Yale. Stal se uznávaným malířem, portrétistou, členem americké výtvarné akademie. S W. Allstonem podnikl několik studijních cest po Evropě – Francie, Anglie, Itálie.  Působil na univerzitě v New Yorku jako profesor malířství. K jeho nejznámějším dílům patří portrét dánského sochaře B. Thorvaldsena. O elektřinu a její využití se zajímal již během studií na Yale. Ale až v r.1832, během návratu z dalšího studijního pobytu v Evropě na plachetnici Sully, inspirován pokusy s leydenskou lahví a magnetickou střelkou, se začal zabývat možností sestrojení telegrafického přístroje. První model elektromagnetického telegrafu sestrojil z malířského stativu, elektromagnetu a starého hodinového strojku v r. 1837. Nesetkal se s větším ohlasem. Problémem byla složitost způsobu zaznamenávaní vysílané zprávy a také existence již jiných typů telegrafů – jehlových, optických, zvonkových, ručičkových. Zlom nastal při spolupráci s profesorem fyziky, J. Henrym, využitím jeho vynálezu elekrického relé. To usnadnilo rychlé a jednoduché zaznamenání zpráv, které Morse zašifroval do speciální abecedy skládající se z teček a čárek. V r. 1843 byla v Kongresu USA projednána jeho žádost o státní podporu na zřízení telegrafní linky. Následující rok, 24.5.1844, byla první americká telegrafní linka spojující Washington a Baltimore slavnostně uvedena do provozu. Morseho telegraf a způsob předávání zpráv soustavou teček a čárek, jako nejjednodušší způsob dorozumívání po drátě na velké vzdálenosti záhy zcela vytlačil ostatní systémy a všeobecně se ujal po celém světě. Až koncem 20. století byla Morseova abeceda plně nahrazena modernějšími formami komunikace. Samuel Morse zemřel ve svých 81 letech, 2. dubna 1872 v New Yorku.

 

26. duben
David Hume (1911)
(portrét pořídil Nadar)
 Ferdinand Victor Eugène Delacroix [delakrua], francouzský malíř, grafik a kreslíř, významný představitel romatismu, se narodil 26. dubna 1798 v Saint-Maurice-en-Chalencon. Byl žákem Pierre-Narcisse Guérina, který ho školil v neoklasicistním stylu po vzoru Jacques Louis Davida, ale zároveň byl silně ovlivňován barvitějším a bohatým stylem vlámského malíře Petra Paula Rubense (1577-1640) a také svým přítelem Théodorem Géricaultem (1791-1824). Ovlivněn byl i P. Veronesem a F. Goyou, zejm. v první velké kompozici Dante a Vergilius v pekle, ukazující na literární námět. Obraz Krveprolití na Chiu odráží událost současné historie. Pod vlivem J. Constabla změnil rukopis, zcela opustil klasicistní tradici a používal lokální barevnost, která dovolovala vytvořit iluzi atmosféry a hloubky obrazu. V roce 1832 procestoval Španělsko a severní Afriku. Tato cesta ovlivnila i jeho další tvorbu (Alžírské ženy), jaho náměty byly i obrazy bitev (Bitva u Zailleborgu, Dobytí Cařihradu), zpracovával aktuální náměty politických událostí (Svoboda vede lid na barikády), často čerpal z literárních předloh. Ilustroval některá díla Williama Shakespeara, skotského spisovatele Sira Waltera Scotta i Johanna Wolfganga Goetha. Je autorem slavného portrétu skladatele Fryderika Chopina. Články o teorii umění příspíval do Revue de Deux Mondes a do Moniteur. Eugene Delacroix zemřel v Paříži 13. srpna 1863 a byl pochován na hřbitově Père Lachaise.
25. duben
 Wolfgang Ernst Pauli, švýcarský fyzik rakouského původu, se narodil 25. dubna 1900 ve Vídni. Pocházel z rodiny univerzitního profesora (doktora medicíny, který v mládí působil v Praze). Jméno Ernst dostal podle svého kmotra, kterým byl známý fyzik a filosof Ernst Mach. V roce 1918 začal studovat na Univerzitě v Mnichově (studoval u Sommerfelda). Za studií publikoval článek o teorii relativity. V roce 1920 získal doktorát za práci o kvantové teorii ionizovaného molekulárního vodíku. Po získání doktorátu zastával Pauli místo v Göttingenu jako asistent Maxe Borna. Niels Bohr, se kterým se tady Pauli setkal, pozval Pauliho do svého institutu (1922 - 1923). V roce 1925 formuloval Wolfgang Pauli tzv. Pauliho vylučovací princip. Podle něj v jednom a témže stavu nemohou být 2 elektrony, které mají všechna kvantová čísla (n, l, m, s) stejná. Na tomto principu je založen periodický systém, který byl potvrzen kvantovou teorií. Pauli působil rovnšž jako profesor na univerzitě v Hamburku a na Vysoké škole technické v Curychu (od roku 1928). Zabýval se především kvantovou mechanikou a teorií relativity. V roce 1931 matematicky předpověděl existenci nové částice, kterou později pojmenoval Enrico Fermi neutrino. V roce 1945 mu byla udělena Nobelova cena právě za formulaci Pauliho vylučovací principu.  Wolfgang Pauli zemřel 15. prosince 1958 v Curychu.
24. duben
     celé foto
 Anthony Trollope [troloup], anglický prozaik, představitel viktoriánského románu, se narodil v Londýně 24. dubna 1815. Z úředníka se vypracoval na ředitele pošt (navrhl například anglickou poštovní schránku – pillar box). Po počátečních neúspěších s pochmurnými romány z Irska a Velké francouzské revoluce získal čtenářský úspěch cyklem maloměstských, regionálních, a komicky laděných románů Barsetshirská kronika o rušivém pronikání moderní civilizace (tisku, administrativy, technického pokroku, kapitalistického podnikání) do venkovského jihoanglického hrabství a zejm. do života duchovních, soustředěného kolem středověké barchesterské katedrály (romány Svědomí, Barchesterské věže). I další série románů, nazvaných podle hlavního hrdiny Palisserovy romány, odehrávající se vesměs ve vysoké londýnské společnosti, se vyznačuje lehkostí dialogů a smyslem pro parodii i humorné situace všedního života. Anthony Trollope zemřel 6. prosince 1882 v Hartingu a je pohřben na hřbitově Kensal Green v Londýně.
23. duben
další fotografie
 Max Karl Ernest Ludwig Planck [plank], německý teoretický fyzik a matematik a autor kvantové teorie, se narodil  23. dubna 1858 v Kielu. Byl profesorem na univerzitě v Kielu a v Berlíně, členem Berlínské akademie věd a Královské společnosti v Londýně. V letech 1930 – 37  působil jako ředitel Ústavu císaře Wilhelma, ale odstoupil na protest proti pronásledování židovských vědců nacisty. V letech 1945 – 46 byl opět prezidentem ústavu, který byl později nazván jeho jménem. Zabýval se termodynamikou a teorií záření absolutně černého tělesa. Objevil vyzařovací zákon (zv. Planckův), a to na základě předpokladu o nespojitém vyzařování elektromagnetické energie v určitých množstvích (kvantech), jež jsou celočíselnými násobky elementárního účinkového kvanta. Touto hypotézou položil základy kvantové teorie, která znamenala zásadní převrat ve vývoji fyziky. 20. stol. Jeho myšlenky rozvinul zejm. N. Bohr. Planck jako jeden z prvních přijal Einsteinovu teorii relativity a aplikoval ji na termodynamiku. Planckovo jméno nese zákon, konstanta a energie. Byl laureátem Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1918. Max Planck zemřel 4. října 1947 v Göttingenu.
22. duben
 Immanuel Kant, německý filozof a vědec, se narodil 22.dubna 1724 v Königsbergu, (česky Královec, nynější Kaliningrad). Byl prvním z představitelů německé klasické filozofie a tvůrcem tzv. kritického čili transcendentálního idealismu. Celý život strávil v Královci, kde se jako profesor metafyziky, logiky i jiných věd věnoval nejprve studiu přírody. Z tohoto tzv. předkritického období pochází hypotéza o vzniku a vývoji sluneční soustavy z původní “mlhoviny” (později známá jako Kantova-Laplaceova teorie). V druhém a hlavním tvůrčím období (tzv. kritickém) se věnoval zkoumání předpokladů možnosti tří velkých oblastí lidské aktivity – poznání, mravního jednání a estetického hodnocení. V Kritice čistého rozumu zkoumal “možnosti a hranice čistého rozumu v jeho teoretickém používání” a předpoklady zkušenostního poznání. Dokazoval, že má-li si rozum (německy Vernunft) činit nárok na objektivně platné poznání a nikoli produkovat jen “ideje”, musí být užíván ve spojení se smyslovostí. Takové užití rozumu nazýval rozvažováním (německy Verstand). Vztah mezi stránkou smyslovou a stránkou rozumovou se projevuje v různých vrstvách rozdílem mezi tím, co je v poznání dáno předem (a priori) a co je vytvářeno dodatečně, na základě zkušenosti (a posteriori). Člověku jsou přitom vrozeny nazírací formy času a prostoru, dále základní myšlenkové kategorie a rovněž syntetizující schopnost mysli spojovat údaje (apercepce). Významný je též Kantův pojem “věci o sobě”, k níž vztahuje mimozkušenostní poznání čili transcendentální dialektiku, která je výrazem touhy po jednotě, syntéze. Patří sem: a) idea duše a svobody vůle (jednota a nepodmíněnost člověka); b) idea světa (jednota zkušenosti); c) idea Boha (absolutní jednota). Tyto ideje nelze získat ze zkušenosti; na základě vyšší rozumové schopnosti člověka se staly tématem transcendentální filozofie, morálky, matematiky, náboženství. V Kritice praktického rozumu zkoumal předpoklady etiky jakožto praktického rozumu. Zdůraznil nepodmíněnost (autonomii) mravního citu, čili schopnost člověka rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách, jak to vyjadřuje kategorický imperativ. Kritika soudnosti analogicky k ostatním “kritikám” zkoumá možnosti estetického hodnocení. Rozhodující význam má pojem “nezainteresovaného zalíbení”. – Kantův vliv na vývoj filozofie je zcela mimořádný. Další myslitelé se většinou inspirovali některou stránkou jeho učení, např. J. G. Fichte a G. W. F. Hegel autonomií člověka a transcendentalismem. Ve filozofii dovolávající se iracionalismu (citu, intuice, života) se původní protest proti dogmatickému rozumu obrátil i proti Kantovi. Koncem 19. a v 1. třetině 20. stol. navázalo na Kanta novokantovství (H. Cohen, W. Windelband aj.). Immanuel Kant zemřel v Královci 12. února 1804.
21. duben
Královna Alžběta II (1926)
Olbram Zoubek (1926)
Iggy Pop (1947)
 Anthony Quinn [kvin], vl. jm. Antonio Rudolfo Oaxaca Quinn, americký filmový herec, malíř a sochař (otec byl po předcích Ir, matka Mexičanka indiánského původu), se narodil 21. dubna 1915 v Chihuahua, ( Mexiko). Prosadil se rolemi tvrdých mužů, často z nižších sociálních vrstev, hrával postavy zloduchů, banditů a záhadných cizinců. (Viva Zapata! – Oscar 1952, Žízeň po životě – Oscar 1956, Poslední vlak z Gun Hillu, Řek Zorba, Sen králů, Poslední bojovník).  Později ztvárňoval historické osobnosti, např. ve filmech Attila, bič boží, Lawrence z Arábie, Lev pouště. Výrazné postavy vytvořil v dílech významných italských režisérů, např. Silnice, Dědictví Ferramontiů. Anthony Quinn zemřel na selhání plic v Bostonu 3. června 2001.
20. duben
Joan Miró (1893)
Harold Lloyd (1893)
 Adolf Hitler, německý politik a nacistický diktátor z let 1933 – 45, se narodil 20. dubna 1889 v Braunau am Inn (Rakousko). Nespokojenost s postavením Německa a jeho územními ztrátami v důsledku versailleské mírové konference včetně poměrů ve výmarské republice jej po demobilizaci přivedla k politice. Vstoupil do Německé dělnické strany (DAP), 1921 inicioval změnu jejího názvu na NSDAP a stal se jejím předsedou. V roce 1923 se v Mnichově pokusil o puč, po nezdaru zatčen, odsouzen a vězněn – ve vězení napsal Můj boj (Mein Kampf), programový spis, v němž prezentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o tzv. životním prostoru. V roce 1926 založil osobní policii SS. Ve volbách v létě 1932 získala NSDAP 37,4% hlasů. 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. V boji za samovládu použil všechny prostředky, likvidoval své politické protivníky (požár říšského sněmu 1933), zbavil se nepohodlných vůdců SA (tzv. noc dlouhých nožů 1934). Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 vyhlásil konec republiky a začátek budování třetí říše, sebe sama pak vůdcem národa. Stal se i vrchním velitelem armády. Budoval systém jedné strany, vševládný policejní režim, v zahraniční politice postupně, v podstatě bez odporu (politického appeasementu), revidoval versaillskou mírovou smlouvu (obnova branné moci 1935, obsazení Porýní 1936, anšlus Rakouska 1938, rozbití ČSR 1938 – 39). V létě 1939 uzavřel dvě smlouvy se SSSR a 1. 9. 1939 napadl Polsko, což vyvolalo rozpoutání 2. světové války. Zpočátku měl velké úspěchy (obsadil téměř bez odporu celou Evropu), koncem léta 1940 (bitva o Anglii) a zejména přelomu 1942 – 43 (bitva u Stalingradu) došlo ke zlomu. Hitler nastolil brutální totalitní režim a teror, mnohdy se souhlasem velké části německého obyvatelstva. V červenci 1944 unikl pokusu o atentát a začal ztotožňovat svůj osud s osudem státu. Na konci války, po vstupu sovětské armády do Berlína, spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu.
19. duben
 Ferdinand I. (V.) Dobrotivý, rakouský císař, uherský a český král, se narodil ve Vídni 19. dubna 1793. Poházel z dynastie habsbursko-lotrinské, byl prvorozeným synem císaře Františka II. (I.). Na trůn nastoupil v březnu 1835, ale slabší duševní dispozice mu neumožňovaly skutečně vládnout. Vládní moc byla soustředěna v tzv. státní konferenci, kde Ferdinanda zastupoval jeho strýc arcivévoda Ludvík a kde hlavní slovo měli dva nejvlivnější politici té doby a velcí rivalové, kníže C. Metternich a hrabě F. A. Kolowrat. Ferdinand jen podepisoval vše, co mu předložili. V této době došlo k modernizaci říše, výstavbě železnic a rozvoji průmyslu. Ferdinand povolil výkup z roboty, snížil délku vojenské služby, nedokázal však provést změny ve státním systému. Byl posledním Habsburkem, který se dal korunovat českým králem (7. září 1836). Na jaře 1848 se proti centralismu postavila většina zemí, po vídeňské revoluci byl Ferdinand nucen propustit C. Metternicha a svolat ústavodárný sněm. Po nové fázi vídeňské revoluce uprchl v říjnu do Olomouce, kde 2. 12. 1848 abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. Dalších dvacet sedm let pak žil na Pražském hradě, který dostal k celoživotnímu užívání. S Pražany vycházel dobře. Návštěva mladého císaře v Praze v roce 1858 ukázala, že penzionovaný Ferdinand byl mezi Pražany populárnější než panující císař.  Ferdinand I. (V.) Dobrotivý zemřel v Praze 29. června 1875, jeho ostatky byly uloženy v kapucínské kryptě ve Vídni.
18. duben
 Antero Tarquínio de Quental [kental], portugalský básník a esejista, se narodil 18. dubna 1842 v Ponta Delgada na ostrově São Miguel (Azorské ostrovy). Psal milostnou a revoluční poezii, byl mistrem sonetů. Studoval práva na univerzitě v Coimbře a velmi brzo projevil neobvyklý talent, neméně zjevná však byla i jeho výstřednost. Už za dob studií bojoval za revoluční ideje, vystupoval proti romantismu a snažil se vytvořit nový pohled nejen na literaturu, ale i na celou společnost. Byl už tehdy jakýmsi disidentem v odporu proti monarchii. Zajímavý byl i jeho pokus o založení mezinárodní federace pracující třídy. Jeho socialistické názory významně ovlivnil anarchista P.J.Proudhon. Quentalovy Odes modernas (Moderní ódy - 1865) se ideově i formálně staly programem celé jeho generace, jeho poezie je vykládána jako hledání všeobecné pravdy prostřednictvím niterného zážitku. Rok 1869 strávil ve Spojených státech a v Kanadě, v Lisabonu pomáhal organizovat portugalskou socialistickou stranu. Quental projevil velké nadání i jako prozaik, ačkoli psal prózy málo. Jeho nejdůležitějším dílem je Consideraçoes sobre philosophia da historia literaria Portugueza. Jeho přítel Oliveira Martins editoval Sonety (Oporto, 1886), které doplněny o úvodní esej vyšly pod názvem Anthero de Quental. In Memoriam (Oporto, 1896). Sonety byly přeloženy do většiny evropských jazyků. Další dílo: Bom-senso e Bom-gosto (1865), Os Sonetos Completos (1886), Primaveras Românticas (Romantické jaro, 1872), Raios de Extincta Luz (Paprsky mizícího světla). Quental záhy onemocněl, trpěl nesnesitelnými bolestmi, nespavostí a depresemi, což jej dohnalo k sebevraždě. Zemřel 11. září 1891 v Ponta Delgada.
17. duben
větší foto zvětši obrázek
 Nikita Sergejevič Chruščov, Никита Сергеевич Хрущёв, sovětský politik, se narodil 17. dubna 1894 ve vesnici Kalinovka v Kurské gubernii. Za 2. světové války politický komisař, poté v nejvyšších funkcích na Ukrajině, jeden ze čtyř Stalinových oblíbenců posledního období (G. M. Malenkov, L. P. Berija, N. S. Chruščov, N. A. Bulganin). Po Stalinově smrti zvítězil v boji o získání moci. Izoloval L. P. Beriju, nařkl jej z politických přečinů a po Berijově popravě si přivlastnil jeho program rehabilitací a mezinárodního uvolnění (mírového soužití). Na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 přednesl Pospělovovu zprávu o “kultu osobnosti”, která založila jeho věhlas bojovníka proti stalinismu. V roce 1957 ubránil své postavení proti bývalým Stalinovým spolupracovníkům (V. M. Molotov, L. M. Kaganovič, G. M. Malenkov aj.), které vyloučil ze strany. 1958 se chopil všech funkcí a stal se diktátorem. Jeho politika byla nekompetentní a bezkoncepční; katastrofální stav zemědělství a kultury se ještě zhoršil, nedůsledná ekonomická reforma zůstala bez výsledků. V zahraniční politice striktně přes mírovou rétoriku zastával stalinské hledisko “vývozu” komunismu (invaze do Maďarska 1956, karibská krize 1962). Přestože to nebylo jeho cílem, probudil svými projevy reformátorské snahy v komunistickém hnutí. V létě 1964 se proti němu postavil zbytek vedení Komunistické strany Sovětského svazu a v době jeho dovolené v Praze bylo připraveno odvolání. Chruščov je bez odporu přijal. Po Chruščovově pádu se stává prvním tajemníkem (později generálním tajemníkem) komunistické strany L. I. Brežněv. Koncem 60. let nadiktoval Chruščov rozsáhlé paměti, v nichž vysvětloval své počínání. Nikita Sergejevič Chruščov zemřel v Moskvě 11. září 1971.
16. duben
Peter Ustinov (1921)
 Charles Spencer Chaplin [čeplin], americký filmový herec, režisér, scenárista a producent britského původu, klasik světové kinematografie, se narodil v Londýně 16. dubna 1889. Dětství a mládí neměl Chaplin jednoduché. Vyrůstal v chudobinci, otec od rodiny odešel a matka byla několikrát hospitalizována na psychiatrii. Od pěti let vystupoval v divadelních pantomimách a tuto zkušenost uplatnil a rozvinul později při natáčení krátkých němých filmů. Zpočátku se živil v mnoha různých povoláních. Byl tiskařem, kamelotem i poslíčkem, nakonec ale získal angažmá u jedné z londýnských divadelních společností. se kterou se dostal poprvé do USA. V roce 1914 získal angažmá ve společnosti M. Sennetta a hrál v 35 krátkých filmech  (Chaplin na automobilových závodech, Chaplin šťastným otcem, Chaplin spravuje zuby, Chaplin v zábavním parku, Chaplin banditou). V roce 1915 natočil 13 grotesek (Chaplin boxerem, Chaplin tulákem) a film Carmen. V letech 1916 – 1918 pracoval se stálým souborem herců (E. Purvianceová, E. Campbell, H. Bergman, A. Austin, J. Random, F. J. Coleman) na groteskách, např. Chaplin obchodním příručím, Chaplin hasičem, Chaplin na kolečkových bruslích, Chaplin strážcem veřejného pořádku, Chaplin uprchlým trestancem, Psí život, Dobrý voják Chaplin, V neděli odpoledne, Chaplin vesnickým hrdinou. Vytvořil nezapomenutelnou postavu věčného tuláka Charlieho, který se stal ústředním hrdinou všech jeho dalších vlastních dlouhometrážních filmů. V roce 1918 založil Chaplin vlastní filmovou a produkční společnost a o rok později stál s několika dalšími slavnými herci té doby za vznikem společnosti United Artists, v jejíž produkci pak natáčí svá nejslavnější díla. V roce 1921 natočil první celovečerní film Kid, který svým lidským a sociálním vyzněním překračoval obvyklou burleskní situační komiku. Ve Zlatém opojení z roku 1925 sehrál tragikomický příběh tuláka Charlieho mezi zlatokopy na Aljašce. V roce 1923 režíroval melodramatický příběh Pařížská metresa, v němž nehrál. Od roku 1930 natáčel zvukové filmy s hudbou bez dialogů (melodramatickou tragikomedii Světla velkoměsta, sociální satiru Moderní doba -1936, politickou a protiválečnou satiru Diktátor  - 1940, reagující na politiku Německa a jeho "vůdce" Adolfa Hitlera), v nichž tragikomická postava tuláka Charlieho přesáhla svůj původní, čistě groteskní rámec. Komický a sentimentální Charlie se proměnil v hlavního hrdinu aktuálních společenských satir, namířených proti hospodářské krizi, odcizení člověka v zmechanizovaném světě i proti nástupu fašismu. V roce 1947 Chaplin natočil film Monsieur Verdoux o svůdci a vrahovi žen, který páchá zlo pod vlivem válečné atmosféry a nepříznivých společenských okolností. V tomto pesimistickém filmu s prvky cynického černého humoru Chaplin nevystupoval jako tulák a poprvé na plátně promluvil. V roce 1952 natočil film s dialogy Světla ramp, v němž ztvárnil stárnoucího vaudevillového komika, který touží ještě jednou zažít úspěch a rozesmát diváky. Po tomto filmu odešel Chaplin z USA, protože zde byl vystaven pronásledování za neamerickou činnost a ztratil pocit umělecké svobody. Ve Velké Británii natočil filmy Král v New Yorku a Hraběnka z Hongkongu. Napsal vzpomínkovou knihu Můj životopis. V roce 1972 mu byla udělena cena Americké filmové akademie Oscar za celoživotní dílo, v roce 1975 byl Chaplin povýšen anglickou královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu. Chaplin zemřel 25. prosince 1977 ve švýcarském Vevey.
15. duben
větší portrét zvětši obrázek

Známý Leonardův autoportrét (přibližně z let 1512-15) najdete zde.

Leonardo da Vinci [vinči], italský malíř, sochař, architekt, učenec, inženýr a vědec, vynálezce, hudebník a básník, se narodil 15. dubna 1452 v Anchianu, poblíž města Vinci. Spolu s Michelangelem byl nejvýznamnějším představitelem vrcholné italské renesance. Je považován za vzor renesančního univerzalismu. Žák Verrocchiův (klečící anděl na Verrocchiově obraze Křest Kristův je pravděpodobně dílem Leonarda), byl činný zejména ve Florencii a v Miláně, dále v Romagni a ve Vatikánu. V roce 1509 byl jmenován v Miláně dvorním malířem francouzského krále Ludvíka XII., v roce 1516 odjel jako dvorní malíř Františka I. do Francie. Byl experimentátorem se snahou po absolutní dokonalosti, dokončil jen málo děl. Některá díla byla zničena, či jsou zachována pouze v pozdějších kresbách (Bitva u Anghiari, jezdecký pomník Francesca Sforzy)., z prvního Leonardova samostatného díla Klanění tří králů z roku 1481-82,  zůstala pouze první podmalba. Kompozice obrazů je většinou založena na trojúhelníku. Fantastické krajiny překonávají tradiční perspektivu, prostor a plasticita je podtržena šerosvitným sfumatem (Sv. Jeroným, Madona ve skalách) s chvějivou atmosférou. Za vrcholy díla jsou považována nástěnná malba Poslední večeře (S. Maria delle Grazie v Miláně) a obraz Mona Lisa (též Gioconda). Výrazně ovlivnil zejména severoitalskou malbu, měl řadu žáků. Projektoval také  pevnostní stavby a konstruoval válečné stroje. Je autorem projektu ideálního města a dómu v Pavii. Jako vědec se soustředil převážně na technické problémy a přírodovědecké studium. Je zachována řada studií a dokonalých technických i výtvarných kreseb; je zakladatelem vědecké a technické ilustrace. Připravoval velké dílo o anatomii člověka (vytvořil na 8 000 kreseb), zkoumal optiku, hydrostatiku a další obory. Vynalezl mnoho strojních částí, strojů a zařízení (tkací stroj, stroj na broušení skla), některé nebylo v možnostech tehdejší úrovně techniky realizovat (např. letadlo, ponorka, padák, helikoptéra, opakovací dělo). Byl rovněž teoretikem umění (Pojednání o malířství) a autorem pojednání o kosmologii. Leonardo zemřel 2. května 1519 ve francouzském Cloux a byl pohřben v Kapli svatého Huberta na zámku Amboise.
14. duben
celý portrét zvětši obrázek
 Christiaan Huygens [hejchens] (také někdy Huyghens), nizozemský fyzik, matematik a astronom, se narodil v Haagu 14. dubna 1629 v rodině diplomata. Známým ve vědeckých kruzích se stal matematickými pracemi Teorémy o kvadratratuře hyperboly, elipsy a kruhu a těžišti jejích částí (1651) a Objevy o velikosti kruhu (1654). K jeho nejvýznamnějším pracem patří Přehled slavných úloh (1654), zabývající se především řešením úloh formulovaných Descartem, Fermatem, Pappem, ale i antickými matematiky. Pracoval nejvíce v Haagu a od roku 1666 na Akademii věd v Paříži. Patřil k nejvýznamnějším fyzikům své doby. Zkonstruoval řadu optických přístrojů, sestrojil dalekohled, jímž v roce 1656 objevil Saturnův měsíc Titan, Saturnův prstenec a mlhovinu v souhvězdí Orion, v roce 1657 Huygens obdržel patent na kyvadlové hodiny a v roce 1658 vydal spis Horologium. Zabýval se infinitesimálním počtem, studiem pravděpodobnosti, křivočarého pohybu (objevil vztah pro dostředivé zrychlení), vytvořil teorii kyvadla. V díle Pojednání o světle (1678) podal základ vlnové teorie světla. Z představy podélného vlnění odvodil pomocí konstrukce vlnoploch přímočaré šíření světla a zákon odrazu a lomu světla Christiaan Huygens zemřel v Haagu  8. července 1695.
13. duben
Butch Cassidy (1866)

Samuel Barclay Beckett [bekit], irský dramatik a prozaik píšící anglicky a francouzsky, se narodil 13. dubna 1906 ve Foxrocku, jižně od Dublinu. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů absurdního divadla a autorem experimentálních románů a tragicko-komických her. Na dublinské 'Trinity College' vystudoval práva a moderní filologii, od roku 1926 žil ve Francii, kde se v roce 1928 v Paříži seznámil s J. Joycem a vydal knihu esejů o jeho díle Finnegans Wake (Plačky za Finneganem) a kritickou esej o M. Proustovi. Oba autoři se Beckettovi stali vzory (technika tzv. proudu vědomí) pro první prozaické pokusy a román Murphy, jehož hrdina uniká z “kolosálního fiaska" světa, pracuje v blázinci a snaží se žít jen ve svém izolovaném vědomí. Tragičnost tohoto řešení je patrná z posledního díla v angličtině, románu Watt, napsaného v době duševní krize, když se Beckett, činný v protinacistickém odboji, skrýval na jihu Francie před gestapem. Přechod od prózy k absurdnímu divadlu je naznačen změnami tematiky a vypravěčské techniky ve francouzsky psané románové trilogii (Molloy, Malone meurt – Malone umírá, L'Innomable – Nepojmenovatelný). Nemožnost komunikace a konec víry v celkový nebo vyšší smysl lidské existence se staly námětem vrcholného díla, absurdního dramatu Čekání na Godota, které však díky klaunství hlavních hrdinů nevyúsťuje do bezvýchodné situace jako mnohé další hry (např. Konec hry, Poslední páska, Šťastné dny). Během druhé světové války byl činný v protinacistickém odboji, za což byl vyznamenán francouzským válečným křížem. Skrývání se před gestapem u něj však vyvolalo duševní zhroucení. Od roku 1965 aktivně dohlížel na inscenování vlastních her v různých zemích, především v Německu. V roce 1969 získal Nobelovu cenu za literaturu. Samuel Beckett zemřel v Paříži 22. prosince 1989.

12. duben
celý obrázek

Karel Kryl, český písničkář a básník, se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži. V letech 1958 – 1962 studoval výtvarný směr na Střední průmyslové školy keramické v Bechyni a byl pak zaměstnán v keramickém závodě v Teplicích, kde se podílel na založení Divadýlka pro známý. V roce 1966 poprvé nahrával v rozhlase v Ústí nad Labem, o rok později v ostravském rozhlase. Roku 1968 se odstěhoval do Prahy, postupně si získal velkou popularitu častým vystupováním v pražských studentských klubech a vysíláním nahrávek v rozhlase (mimo jiné pořad Houpačka). Svými písněmi bezprostředně reagoval na srpnovou okupaci a šířící se marasmus. Na jaře 1969 mu vyšla neobyčejně úspěšná a významná deska Bratříčku zavírej vrátka. V červnu 1969 ještě vystupoval na Bratislavské lyře, v září téhož roku emigroval. Svou tvorbou, zaměřenou proti totalitní ideologii, ovlivnil generaci folkových písničkářů. Od roku 1969 žil v Mnichově, pracoval jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa.  Absolvoval několik koncertních turné po Skandinávii, USA, Kanadě a Austrálii. Další desky: Rakovina (1969), Maškary (1970), Carmina resurrectionis (1974), Karavana mraků (1979), Plaváček (1983), Ocelárna (1986, rozšířená reedice 1994), Tekuté písky (1990), Monology (1993). Další desky vyšly až po jeho smrti: Děkuji, Jedůfky, Ocelárna, Australské momentky. Vedle temných a dramatických protestních písní napsal i řadu textových hříček, v nichž často využíval štěpných rýmů. Vyšly mu sbírky textů a básní Hraje a zpívá Karel Kryl (1969), Kníška Karla Kryla (1972), Sedm básniček na zrcadle (1974) a další. Roku 1993 vyšla kniha Půlkacíř (rozhovor s Milošem Čermákem). V listopadu a prosinci 1989 vystupoval v Praze na revolučních shromážděních. V roce 1991 získal Zlatou desku Pantonu, v roce 1994 Cenu Grammy. I po roce 1989 byl kritikem nešvarů v nově se formující společnosti, nesmířil se vnitřně ani s rozpadem Československého státu. Zemřel nečekaně na infarkt v Mnichově 3. března  1994, posledního rozloučení s ním na břevnovském hřbitově se zúčastnily tisíce jeho obdivovatelů i přední čeští politici.

11. duben
celý obrázek
 Septimius Severus, Lucius Septimius Severus, římský císař od roku 193, se narodil 11. dubna roku 146 (některé prameny uvádějí rok 145) ve městě Leptis Magna v provincii Tripolitana. Byl zakladatelem dynastie Severovců. Snažil se upevnit římský stát řadou reforem (nivelizace rozdílů mezi privilegovanou Itálií a provinciemi, nový systém správy financí; podporoval armádu). Úspěšně bojoval v Egyptě a na východní hranici proti Parthům. Zemřel při tažení v Britannii v římském táboře Eburacum 4. února 211.

 

10. duben
Omar Sharif (1932)
 Joseph Pulitzer [pulicr], tiskový magnát a zakladatel moderní žurnalistiky, se narodil 10. dubna 1847 v uherském Makó, v rodině maďarského židovského obchodníka. Studoval v nejlepší škole metropole tehdejšího Uherského království. Přesto se v sedmnácti letech, po smrti svého otce,  rozhodl odejít do armády. Od dětství měl ale velmi slabý zrak a křehké zdraví. Po neúspěšných pokusech vstoupit do rakouské armády, Francouzské cizinecké legie a britských koloniálních jednotek se rozhodl emigrovat v r. 1864 do USA. Vstoupil do 1.Newyorské Lincolnovy kavalerie, kde zůstal až do konce války. Poté se nějaký čas živil pohřbíváním mrtvých, kteří zemřeli během epidemie cholery v St. Luis. V r. 1868 se stal zpravodajem místních novin Westliche Post a o šest let později, když se tyto noviny dostaly do finančních potíží, stal se jejich majoritním vlastníkem. V r. 1878 přikoupil další dva listy a vytvořil nejprodávanější santlouiský večerník. V té době již uměl plynně mluvit i psát anglicky. V r. 1883 přesídlil do New Yorku, kde koupil tehdy krachující ranní list Word. Během pěti let se mu podařilo zvednout náklad tohoto listu na desetinásobek. Změny, které prosadil byly převratné. Myšlenku, že důležitý je nejen obsah, ale i vzhled dovedl k dokonalosti. Začal používat ilustrace, politické karikatury, komiksy, změnil typ písma, kladl důraz na pravdivé a přitom chytlavé titulky, zprávy se stejným tématem začal řadit na jednu stránku. Tak vznikla stránka Sport a tzv. Ženské zprávy. Jeho noviny se staly komerčnějšími.V r. 1885 byl zvolen do Kongresu za stát New York, ale po pár měsících, znechucen z politické zvůle a korupce, rezignoval. Honba za co nejvyšším nákladem svých listů (ovlivněná snahou získat co nejvíce inzerentů) přinesla Pulitzerovi  pověst senzacechtivého oportunisty. Spekulativními články ve Worldu o důvodech exploze na americké bitevní lodi Maine v r. 1898 přispěl k rozdmýchání španělsko-americké války. Pulitzer trpěl permanentním vyčerpáním a ve svých 40 letech téměř oslepl. V r. 1890 se stáhl jako vydavatel do ústranní a odjel na radu lékařů na cestu kolem světa. Své vydavatelství přesto řídil ještě dalších 22 let. Od r. 1892 usiloval o založení první fakulty žurnalistiky na Columbijské univerzitě v New Yorku. První a dnes nejlepší i nejslavnější americká fakulta žurnalistiky byla v New Yorku otevřena až v r. 1912, rok poté, co Pulitzer zemřel na srdeční infakrt na své jachtě Liberty (29. října 1911). Ve své závěti z r. 1904 poukázal Columbijské univerzitě 2 miliony dolarů na založení fakulty a čtvrtinu této odkázané částky určil jako zakládající fond ceny udělované na podporu žurnalismu a umění v různých žánrech a kategoriích. První Pulitzerovy ceny byly uděleny v r. 1917 a od té doby jsou vyhlašovány každý rok.
9. duben
Vlasta Burian (1891)
celý portrét
 Charles Pierre Baudelaire [bodlér], francouzský “prokletý" básník, literární a umělecký kritik, esejista a překladatel, se narodil 9. dubna 1821 v Paříži. Autor básnické sbírky Květy zla (za její “nemorálnost” soudně pronásledován), jež je považována za klíčové dílo moderní francouzské poezie. Baudelaire v ní líčí nepřikrášlený obraz bezútěšné reality, které vládne nepoetické Zlo, jehož ztvárnění se až dosud poezie vyhýbala (báseň Zdechlina, - v originále Les Épaves). Hlásá právo na básnickou obraznost, verše přestávají být poetickou ilustrací k hotovým myšlenkám, ale básnický obraz je pozvedán na úroveň myšlenky. Druhým nejvýznamnějším dílem jsou Malé básně v próze (původně Pařížský splín); v padesáti krátkých rytmických prózách, uzavřených veršovaným epilogem, vytvořil básnickou symfonii Paříže, moderního člověka a jeho složité životní problematiky. Psal též kritické stati o pařížském výtvarném Salónu, které byly předzvěstí jeho pozdějších estetických úvah. Nadšeně oceňoval malířské dílo Eugéna Delacroixe (1798-1863) a Honoré Daumiera (1808-1879). V souhrnné studii Umělé ráje popisuje útěky z bolesti, utrpení a nejistoty do narkotických stavů navozených požitím drog. Překlady E. A. Poea se zasloužil o rozšíření jeho díla ve Francii i v celé Evropě. Baudelaireovo básnické dílo ovlivnilo rozvoj moderní poezie. Charles Baudelaire zemřel 31.srpna 1867 v Paříži a byl pochován na Montparnaském hřbitově.
8. duben
celý portrét
 Edmund Husserl, německý filozof, zakladatel fenomenologie, se narodil v Prostějově 8. dubna 1859. Působil v Göttingenu a ve Freiburgu. Studoval astronomii na univerzitě v Lipsku (1876-1878) a matematiku v Berlíně (1878-1881) a ve Vídni (1881-1882). Později byl žákem F. Brentana (1884-1886) a C. Stumpfa (1886-1887). Byl soukromým docentem v Halle (1887-1901) a profesorem na univerzitě v Göttingenu (1901-1916). Od roku 1916 až do své emeritace v roce 1928 učil na univerzitě ve Freiburgu. Seznámil se mj. s M. Schelerem, W. Diltheyem, H. Rickertem, K. Jaspersem, R. Carnapem, M. Heideggerem či E. Finkem. Jeho první odborné práce se zabývaly matematikou, od níž přešel k psychologicky orientované analýze pojmu čísla (Philosophie der Arithmetik – Filozofie aritmetiky, prvotina, kterou věnoval právě svému učiteli Franzi Brentanovi a ve které se ukazuje základní rys jeho myšlení - snaha o radikálně přísné založení vědeckého a filosofického poznání, vybudované na filosoficky a psychologicky jasných základech), od roku 1895 však psychologismus kritizoval (Logische Untersuchungen – Logická zkoumání). Usiloval o filozofii, která nezávisí na speciálních vědách a je schopna budovat na teoreticko-metodologických základech, jež si sama zaručuje. Důležitým momentem je teze o intencionalitě vědomí (každému aktu vědomí čili každému prožitku odpovídá určitá předmětnost; myšlení je vždy u věci). Ve svých dílech odmítal přejímání názorně neověřených, tradovaných výkladů, řídil se heslem “k věcem samým” (vyřazoval platnost všech tezí, včetně všeobecné teze “svět existuje”). Vlastním polem fenomenologie se proto stalo vědomí vůbec a způsob, jak se tomuto vědomí ukazuje svět. Možnosti fenomenologie předvedl na exemplárních problémech (horizontová struktura vnímání, časová syntéza, problém identity a evidence, problém tzv. přirozeného světa, problém krize evropských věd aj.). Na Husserla navazovali E. Fink, R. Ingarden, L. Landgrebe, existencialisté, M. Merleau-Ponty, M. Heidegger aj. Další díla: Philosophie als strenge Wissenschaft (Filozofie jako přísná věda), Ideen zu einer reinen Phänomenologie (Ideje k čisté fenomenologii), Karteziánské meditace, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Husserl zemřel ve Freiburgu  27. 4. 1938. Po jeho smrti se ukázalo, že vydané spisy tvoří pouze menší část celé Husserlovy myslitelské práce. Od roku 1950 vychází péčí Husserlova archívu v belgickém městě Lovani (vlámsky Leuven) sebrané vydání jeho děl, nazývané Husserliana. Jeho filosofická metoda získala v dějinách mnoho stoupenců, protože poukazovala na nesprávnost empirismu, který se ztrácel ve faktech. Dále tato metoda vyhovovala časové tendenci po samostatných metodách a předmětech, vedla k přesné logické formulaci a nespokojovala se s pouhým hromaděním materiálů. Podobně jako téměř všechny důležité filosofické knihy našeho století jsou však i Husserlova díla čtenářsky nesnadno přístupná.
7. duben
Ravi Shankar (1920)
celý portrét
 William Wordsworth [vérdzvérs], anglický básník, se narodil 7. dubna 1770 v Cockermouthu (Cumberland). Společně se Samuelem Taylorem Coleridgem je představitelem první romantické generace. Zásadní význam pro jeho další život mělo dětství strávené v idylickém a drsném Jezerním kraji na severozápadě Anglie. Brzy osiřel, ale s pomocí příbuzných studoval na univerzitě v Cambridgi, kde také publikoval v The European Magazine svůj první sonet. Studia ukončil zdárně v roce 1791. Navštívil Francii, Německo, Itálii i Švýcarsko, velmi na něj ale zapůsobily zážitky z Velké francouzské revoluce, především milostný vztah k dívce z roajalistické rodiny Annettě Vallonové a přátelství s důstojníkem revoluční armády. Wordsworth udržoval dlouholeté přátelství s Coleridgem, s nímž napsal jednu z prvních anglických romantických básnických sbírek Lyrical Ballads (Lyrické balady, z roku 1798), jejíž předmluva se stala manifestem anglické romantické poezie. Je v ní zdůrazněna všednost, citovost, autentičnost a sdělnost básnického jazyka, úloha básnictví při obnově lidského života narušeného civilizací a zaměření poezie na život obyčejných venkovských lidí, dětskou představivost nebo úděl společenských vyvrženců. Coleridgeovi věnoval též svou nejrozsáhlejší autobiografickou báseň The Prelude (Preludium), zachycující nejvýznamnější momenty autorova tvůrčího zrání završeného poznáním možností romantické obraznosti. Ovlivnil například Vladimíra Holana, který přeložil jeho báseň Michael. Wordsworth bývá spolu se S. T. Coleridgem a R. Southeyem řazen k jezerním básníkům. William Wordsworth zemřel v Rydal Mount 23. dubna 1850.
6. duben
 Raffael, Raffaelo Santi, též Sanzio, italský malíř a architekt, se narodil 6.dubna 1483 v Urbinu. Byl představitelem vrcholné renesance a žákem A. P. Perugina a D. Bramanta, ve své tvorbě ovlivněn Fra Bartolomeem, Leonardem a Michelangelem. Činný v Perugii, Urbinu, Sieně, Florencii a Římě. Přejal řadu motivů od současníků, ale vytvořil vlastní formu klasické dokonalosti a monumentálního ideálu krásy těla i ducha, povýšenou, za pomoci umělecké zkušenosti, nad přírodu. Jako mimořádný umělec byl ctěn již za svého života a po staletí byl napodobován. Zpočátku maloval plátna (převážně madony) v ušlechtilé, elegantní až líbivé kompozici (Zasnoubení Panny Marie). Svůj osobitý styl dokonale propracoval v monumentálních zakázkách pro Vatikán; od roku 1508 v papežských službách. K vrcholům patří fresky ve vatikánských Stanzích (Disputa, Athénská škola, Parnas, Vyhnání Heliodora z chrámu aj.), zároveň malby ve vile Farnesina. Kreslil kartóny pro tapisérie do Sixtinské kaple, maloval madony v nových kompozičních schématech (Sixtinská madona, Madona della Sedia aj.) a řadu portrétů (Papež Julius II., Baldassare Castiglione aj.). Jako architekt (ovlivněn D. Bramantem) zdůrazňoval harmoničnost proporcí a centrální dispozici. Kromě papežských zakázek (od roku 1515 vedl stavbu chrámu sv. Petra v Římě) se podílel na výstavbě vil a paláců (Palazzo Pandolfini, vila Farnesina a Madama aj.) a chrámů (kaple Chigi u S. Maria del Popolo). Raffael v Římě zemřel v den svých 37. narozenin 6. dubna 1520.
5. duben
Gregory Peck (1916)
 Thomas Hobbes [hobz], anglický filosof, největší teoretik novodobé státní suverenity a absolutismu, se narodil 5. dubna 1588 v Malmesbury, Wiltshire (Anglie) v rodině anglikánského duchovního. V r. 1608, po studiích na Oxfordské univerzitě (studium logiky a fyziky), získal post domácího učitele syna Williama Cavendishe, barona z Hardvicku. Tato práce mu umožnila doprovázet svého žáka při studijních cestách po Francii a Itálii, při kterých se věnoval studiu  textů latinských a řeckých autorů. Při svých cestách se spřátelil s G.Galileim. V jeho názorech jej ovlivnila  také filosofie F.Bacona, pro kterého v letech 1619-1626 pracoval jako sekretář a R. Descarta. V roce 1640 jako stoupenec roajalismu byl nucen uprchnout do Paříže. V Paříži pak vydal první část latinské trilogie, nazvané Elementy filosofie - spis De cive (O občanu; 1642), v němž svou filosofii královského absolutismu odvolal a prohlásil, že neomezená moc náleží vládě jakékoli. V r. 1651 vychází anglicky psaná verze tohoto spisu, známá pod názvem Leviathan. Hobbes v něm pokládá stát – Leviathan  za umělé lidské dílo a dokazuje nutnost suverénní státní moci jako nástroje proti hrozbě války všech proti všem, k níž vede konfliktní lidská přirozenost (člověk člověku vlkem). Rozhodující je dle něj  mír, pokoj a jistota. Je proto třeba smířit se i s útlakem, s omezením svobody, když je garantována bezpečnost. Díky Leviathanovi se mohl  Hobbes po popravě Karla I. a vyhlášení Anglie republikou (1649) vrátit zpět do země. Dokončil trilogii -  De corpore (O tělese;1655), De homine (O člověku; 1658). Rok po smrti O.Cromwella, kdy došlo k pádu republiky a restauraci krále Karla II., stál Hobbes opět před hrozbou exilu. Vyžádal si u krále (mimochodem svého bývalého žáka)  audienci, odprosil jej a přijal doživotní penzi. Musel se vzdát publikování svých spisů a poslední léta svého života strávil polemikami s teology a vědci své doby. Klasik evropské politické filosofie a anglický překladatel Thukydida, T. Hobbes zemřel 4. prosince 1679 v Hardwich Hall, Derbyshire v Anglii.
4. duben
Emil Filla (1882)
Jan Drda (1915)
 Andrej Arseňjevič Tarkovskij, ruský režisér a scenárista, se narodil  4. dubna 1932 v obci Zavražie v Ivanovské oblasti, jako první dítě Marie Ivanovny Višňakovové (1905-1980) a Arsenije Tarkovského (1907-1989), významného ruského básníka. Dětství prožil částečně v Moskvě a částečně na venkově v Jurjevci, toto období života reflektuje v autobiografickém filmu Zrcadlo (1975). Po roce 1941 se rodina přestěhovala natrvalo do Jurjevce. Od roku 1943 studoval na gymnáziu v Moskvě a absolvoval několik uměleckých kurzů. V roce 1946 pobýval v plicním sanatoriu. Od roku 1950 studoval na moskevské univerzitě orientalistiku a geologii, v roce 1955 se zúčastnil vědecké expedice na Sibiř. Moskevskou filmovou školu studoval v letech 1956 - 1960 u Michajla Romma. Tehdy vznikly jeho studijní filmy Ubijci (1958) a Segodňa uvolnenija ne budet (1959). Během studií se seznámil s Andrejem Končalovským s nímž také napsal scénář svého absolventského snímku Válec a housle (1960). Tarkovský je autorem myšlenkově náročných filmů se silným humanistickým zaměřením. Byl ovlivněn mystikou, zejména východní filozofií (studoval orientalistiku). Své hrdiny zobrazoval v kritických chvílích existence, pátral po pramenech jejich víry, kterou konfrontoval s měnícími se etickými hodnotami. Při zkoumání základních lidských otázek uplatnil náměty z doby 2. světové války (Ivanovo dětství - 1962, první samostatný snímek, natočený podle novely V. Bogomolova získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách a další ceny na festivalech v San Franciscu, New Yorku, Varšavě, Acapulcu, Ljubljani a v Dillí.), z historie (Andrej Rublev, 1966 - Zvláštní cena v Cannes 1968 a Cena Asociace francouzských filmových kritiků), současnosti (Oběť, 1985 - jeho poslední film  ve švédské produkci) a  vědeckofantastické literatury (Stalker – inspirován novelou Piknik u cesty bratří Strugackých, Solaris – podle románu S. Lema). V letech 1980 - 83 mu byl povolen studijní umělecký pobyt v Itálii, zde započal i přípravu scénáře a práci na filmu Nostalgie. Hodně cestoval po západní Evropě a přednášel o filmové tvorbě. V roce 1983 režíroval v londýnské Covent Garden operu Boris Godunov. V létě téhož roku navštívil USA. V roce 1983 dokončil Nostalgii.  Film získal Velkou cenu na festivalu v Cannes, kde proti námětu i zpracování aktivně vystoupil S. Bondarčuk a  po následné skandalizaci ze strany ruských úřadů dospěl Tarkovskij k rozhodnutí emigrovat. Po zhoršení zdravotního stavu v roce 1986 pobýval Tarkovskij na několika klinikách v Itálii, Německu a Francii. V té době vyšla knižní verze jeho teoretické práce o filmu "Sculpting In Time". Tarkovskij zemřel v Paříži 29. prosince 1986. Pohřeb se konal 3. ledna 1987 na hřbitově Saint-Geneviéve-des-bois poblíž Paříže.

3. duben

Tomáš Baťa (1876)
Marlon Brando (1924)
 Washington Irving [érving], americký autor - spisovatel, básník a esejista, se narodil  3. dubna 1783 v New Yorku, jako nejmladší z 11 dětí bohatého obchodníka, takže byl v počátcích dobře materiálně zajištěn. O knihy a literaturu měl zájem už od dětství. Vystudoval práva, ale praxi vykonával jen krátce. V letech 1804 - 1806 cestoval po Evropě, po návratu do Spojených států pracoval v rodinné firmě.  Irvingova spisovatelská kariéra  začínala v žurnálech a novinách. Přispíval do Ranní kroniky (Morning Chronicle - 1802 až 1803), kterou vydával jeho bratr Peter. V roce 1809 vydal úspěšné dílo A History Of New York - příběhy Dietricha Knickerbockera - fiktivního excentrického holandsko-amerického učence. Po smrti matky (v roce 1815) se Irving rozhodl  zůstat v Evropě, kde strávil sedmnáct let (do roku 1832). Během svého pobytu ve Španělsku napsal díla Kolumbus (1828), Dobytí Granady (1829) a Společníci Kolumbovi (1831), všechna založena na pečlivém historickém výzkumu. V 1829 se přestěhoval do Londýna, kde vydal sbírku Alhambra (1832), dotýkající se historie a legend maurského Španělska. V roce 1832 se Irving vrátil zpět do New Yorku a byl nadšeně uvítán. Putování po jihu a západě Spojených států popsal  v cestopisu Cesta po prériích (1835). V letech 1842 až 1845 byl Irving americkým velvyslancem ve Španělsku. Poslední roky svého života trávil Irving  v Tarrytownu. Irvingovy pozdnější publikace: Mahomet And His Successors (1850), Wolfert's Roost (1855) a pětídílný životopis prvního prezidenta Spojených států The Life of George Washington (1855-59). Ačkoliv jeho tvorba je značně ovlivněna evropskou tradicí, je ceněn jako zakladatel americké prózy, který dosáhl světového uznání. Za nejlepší jsou však považovány jeho romantické povídky a črty v The Sketch Book (Kniha črt) a Tales of a Traveller (Cestovatelovy příběhy). Jeho dílo bylo připomenuto znovu v roce 1999 zfilmováním povídky "The Legend of Sleepy Hollow" (Ospalá díra, v hlavních rolích Johnny Depp a Christina Ricci). Washington Irving zemřel v Tarrytownu 28. listopadu 1859.
2. duben
Émile Zola (1840)
 Max Ernst, surrealistický malíř, sochař a teoretik umění, spoluzakladatel dadaismu, se narodil 2. dubna 1891 v Bruhe (Německo). V letech 1909-1911 studoval filosofii na bonnské univerzitě. Poté krátce navštívil Paříž, kde se setkal s G. Apollinairem. Do světa umění poprvé vstoupil v roce 1913 výstavou svých děl na Podzimním Salonu v Berlíně. Během první světové války sloužil v německé armádě. Po válce založil spolu s J.T. Baargeldem dadaistickou skupinu Dada v Kolíně nad Rýnem a vydával spolu s H. Arpem revue Die Schammade. Ale již v r. 1922 odcestoval opět do Paříže.Ernstovo dílo je nejnázornějším příkladem pozvolné přeměny dadaismu v surrealismus. Neustále hledal a objevoval metody, vedoucí k umělecké objektivizaci svého vnitřního světa. Proto má jeho dílo dle použitých forem mnoho fází. Východiskem jsou koláže z doby kolem roku 1920, vyobrazení  přístrojů a objektů nejrozmanitějších určení a povah, nově spojená nebo doplněná minimálním zásahem. V r. 1925 objevil revoluční malířskou metodu – frotáž, založenou na mechanických otiscích siluet a struktur nejrozmanitějších reálií. Z otisků pak skládal na základě automatického sřetězení asociací nové celky. Tato metoda byla bohatě využita v Ernstově malbě a znamenala v tehdejší době jeden z nejmocnějších impulsů vývoji surrealismu. V roce 1926 vytvořil spolu s J.Miróem scénu a kostýmy pro balet Sergeje Pavloviče Ďagileva a také scénografii pro Jarryho Krále Ubu. Koncem dvacátých let se pak Ernst vrátil opět ke koláži, v níž tentokrát využil fragmenty starých xylografických ilustrací k sestavování nových nadreálných dějů, rozvedených, jako ve Stohlavé ženě, v obrazové romány. Fantasmagorický verismus těchto koláží je třetí elementární složkou, která výrazně ovlivnila Ernstovo dílo dalších desetiletí. Po vypuknutí druhé světové války byl zadržen jako nepřátelský cizinec a v roce1941 se mu podařilo emigrovat do USA. Žil v New Yorku, kde se setkal s M. Duchampem a M. Chagallem. Do Paříže se vrátil až v r. 1953 a následující rok  byl vyznamenán velkou cenou za malířství na benátském bienále. I když byl Ernst v roce 1934 ze surrealistického hnutí A. Bretonem vyloučen,  svým dílem mu patří v řadách surrealistů jedno z nejvýznamnějších míst. Max Ernst  zemřel den před svými 85. narozeninami, 1. dubna 1976 v Paříži.
1. duben
Milan Kundera (1929)
Richard Horatio Edgar Wallace [volis], anglický spisovatel a novinář, se narodil 1. dubna 1875 (Greenwich, Londýn). Napsal 175 převážně detektivních románů, 24 divadelních her (Čtyři spravedliví, Zelený lučištník, Žabí bratrstvo, Mrtvé oči Londýna) a mnoho povídek, mnohé z jeho děl byly zfilmovány.  Známá je i  anekdota, ve které návštěvníci jeho domu byli svědky toho, jak během víkendu nadiktoval román. Edgar Wallace zemřel na zápal plic při práci na King Kongovi 10. února 1932 v Hollywoodu, Kalifornie. 

**

Copyright © Internet & VdCh, zdroje: internet, Encyklopedie Diderot

NAVRCHOLU.cz