William Saroyan, americký prozaik a básník se narodil 31. srpna 1908 ve Fresnu (Kalifornie). Pocházel z rodiny arménských přistěhovalců. Jeho rodina žila ve velmi tíživé sociální situaci. Když byly Saroyanovi tři roky, byla jeho matka nucena dát jej i s jeho třemi sourozenci do sirotčince. Saroyan zde strávil pět let. Prošel různými zaměstnáními (pracoval mj. jako poslíček, telegrafista a přednosta poštovního úřadu). Od 30. let se pak věnoval literatuře a divadlu. Složité dětství strávené v chudobě, zkušenosti ze sirotčince, problematika postavení přistěhovalců a Arménů vůbec, se staly základními východisky jeho literární tvorby. Své první literární pokusy začal posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik. Tvorba Saroyana je obsáhlá – za svůj život napsal na stovku knih různé úrovně a významu. Hrdiny jeho děl jsou většinou energičtí lidé, pocházející z menšin (Arméni, Řekové, Italové, Irové, Mexičané, Indiáni nebo Afroameričané), schopní vzdorovat těžkému osudu vrozeným veselím, moudrostí a někdy i potřeštěností, ale zároveň jsou to lidé, kteří jsou jen zřídkakdy schopni sebe a své rodiny materiálně zabezpečit. Mezi jeho nejuznávanější díla se řadí prvotina Odvážný mladý muž na létající hrazdě a jiné povídky (1934). Velmi známý je také jeho „nejarménštější“ povídkový soubor Jmenuji se Aram (1940). V roce 1947 vyšel Saroyanův první román Lidská komedie o lidských radostech i strastech za druhé světové války. V tomtéž roce vyšel také jeho fiktivní životopis Dobrodružství Wesleye Jacsona. Z dalších děl připomeňme knihu Tracyho tygr (1951) a cyklus úsměvných povídek Tati, ty jsi se zbláznil (1957). Saroyan je také autorem mnoha divadelních her. (např. Mé srdce je v horách, 1938; Stará sladká píseň lásky, 1940; Jeskynní lidé, 1958.) Za divadelní hru Čas tvého života z roku 1939 byl oceněn o rok později  Pulitzerovou cenou, kterou ale odmítl převzít. Odůvodnil to nedůvěrou v takováto umělecká ocenění.  Sám Saroyan, stejně jako jeho hrdinové, měl po celý svůj život finanční problémy. Honoráře za jeho práce nebyly nízké, ale všechny své vydělané peníze dokázal rychle utratit v hazardu, sázkách a dobročinných darech. William Saroyan zemřel 18. května 1981 ve Fresnu.

Ernest Rutherford [razrford], první Baron Rutherford z Nelsonu, anglický fyzik, se narodil 30. srpna 1871 na farmě Brightwater nedaleko města Nelson na Novém Zélandu. Pocházel z rodiny skotského emigranta. Studoval matematiku a fyziku na univerzitě v Canterbury. V roce 1894 odjel do Anglie, působil jako stipendista postgraduálních studií v Cavendishově laboratoři v Cambridge. Období 1898 – 1907 strávil v Kanadě, kde jako profesor vedl katedru fyziky na univerzitě McGill v Montrealu. Zabýval se zejména radioaktivitou. V r. 1899 objevil radon (plyn vznikající radioaktivním rozpadem radia). Spolu s F. Soddym rozpracoval v letech 1902 – 1903 teorii radioaktivního rozpadu prvků a zformuloval zákon radioaktivního rozpadu. Rutherford je také autorem pojmenování alfa, beta a gama záření. Do Anglie se vrátil v roce 1907. Jeho kanadská práce měla ve světě vědy veliký ohlas a v roce 1908 za ni dostal Nobelovu cenu. Objasnění přeměny prvku znamenalo uskutečnění snu celých generací vědců, podařilo se mu to, oč se marně pokoušeli nejslavnější alchymisté předchozích staletí. Po svém návratu do Anglie působil Rutherford na univerzitě v Manchestru a později se stal vedoucím Cavendishovy laboratoře. Tato laboratoř se pod jeho vedením stala nejvýznamnějším střediskem jaderného výzkumu. V roce 1911 Rutherford na svém planetárním modelu atomu vysvětlil rozptyl paprsků alfa ve hmotě. (Teorie, že atom není tak plný, jak by se zdálo, ale má převážnou část hmoty soustředěnu ve svém středu – kladném jádře, kolem kterého krouží elektrony tak, jako planety kolem Slunce). První skutečná přeměna atomu se mu podařila v roce 1919, kdy ozařoval dusík částicemi alfa a získal protony s velkým doletem. V roce 1914 byl Rutherfordovi udělen rytířský titul. Stanul také v čele Královské společnosti a během svého života získal na 20 doktorátů slavných univerzit. Na jeho počest byl prvek s protonovým číslem 104 pojmenován Rutherfordium. Ernest Rutherford zemřel 19. října 1937 v Cambridge.

• http://www.rutherford.org.nz/

Jean-Baptiste Colbert [kolbér], markýz de Signely, francouzský politik, se narodil 29. srpna 1619 v Remeši, v rodině obchodníka. Colbert sám se hlásil ke svému skotskému původu. Mládí strávil v jezuitské koleji. Poté pracoval ve válečné kanceláři. Nějaký čas strávil jako inspektor vojsk a stal se osobním sekretářem Le Telliera. V letech 1647 – 1648 získal obrovské jmění z neznámých zdrojů. V roce 1649 se stal vládním radou. Během sporů krále s parlamentem v roce 1651, kdy byl nucen kardinál Mazarin uprchnout z Paříže, se Colbert stal Mazarinovým agentem v Paříži. Na doporučení Mazarina král Ludvík XIV. přijal Colberta do svých služeb. V krátké době Colbert ovlivňoval, vyjma ministerstva války, všechny tehdejší ministerstva. Od roku 1669 působil jako ministr námořnictva, také byl jmenován ministrem obchodu. Za Mazarina stála Francie na pokraji bankrotu. Colbertovi se podařilo ekonomiku opět oživit. Kladl důraz na aktivní zůstatek obchodní bilance a rozšiřování francouzských koloniálních držav. Stal se klíčovou postavou nově vznikajícího ekonomického směru, zvaného merkantilismus (někdy nazývaného také kolbertismus). Zastánci merkantilismu viděli podstatu bohatství v penězích a za základní zdroj bohatství země považovali zahraniční obchod. Merkantilismus byla ekonomicko-politická doktrína, kde se prosazoval hospodářský nacionalismus a sledování národních zájmů. Dříve byly peníze transakčním prostředkem, v době Colberta byly chápány jako uchovatel hodnot. Merkantilisté věřili, že bohatství světa je konečné a že nárůst bohatství v jedné zemi může být dosažen jen na úkor jiné země. Hlavní cílem bylo akumulovat bohatství získávané díky převaze vývozu zboží nad dovozem za silné podpory ze strany státu, který reguloval výrobu, podporoval export, uvaloval clo na dovoz, vydával nařízení garantující různá obchodní privilegia a chránil obchod s koloniemi. Ve Francii měl tento způsob vedení ekonomiky krátkodobě obrovský efekt, ale v důsledku nákladného způsobu života Ludvíka XIV. se pak francouzská ekonomika začala opět propadat. Merkantilismus měl v důsledku silně negativní vliv na životní úroveň lidí pracujících v zemědělství a tím na úroveň většiny populace té doby. Colbert se do historie zapsal také založením francouzské akademie Académie Royale des Sciences. Věřil, že věda a námořní plavba pomohou Francii získat vedoucí postavení ve světě. V roce 1666 přesvědčil krále, aby byla založena nová učená společnost, která by se zabývala různými oblastmi věd, zejména se však soustředila na zdokonalování map, námořních map a rozvíjela námořní navigaci na vědecké úrovni. Colbert byl přesvědčen, že matematika a astronomie naleznou klíč k řešení problému navigace na volném moři. Rozhodl se proto ve francouzské královské akademii věd soustředit nejlepší vědce světa. Zaslal jim osobní pozvání a nabídl jim značnou částku peněz k vědeckým a k osobním účelům. Řada vědců nabídku přijala, včetně Huygense, Leibnize, Tschirnhause, Hevelia, Vivianiho, Romera a Newtona. Colbertovi se podařilo soustředit patnáct špičkových vědců a díky tomu 22. prosince 1666 byla Académie Royale des sciences slavnostně otevřena. Jean-Baptiste Colbert zemřel 6. září 1683 v Paříži.

Johann Wolfgang von Goethe [géte], německý básník, spisovatel a učenec, se narodil 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině císařského rady. Vyrůstal ve vysoce kulturním rodinném prostředí. V letech 1765 - 1768 studoval práva v Lipsku. Věnoval se také hudbě a ovládal 6 jazyků. V devatenácti letech u něj propukla tuberkulóza, proto studia přerušil a pokračoval v nich až do roku 1771 ve Štrasburku. Poté krátce pracoval jako praktikant říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Do literatury vstoupil anakreontskými básněmi Nové písně. Na vývoj jeho umělecké tvorby, v níž zprvu váhal mezi básnictvím a malířstvím mělo rozhodující vliv seznámení s J. G. Herderem. Zážitky z právnické praxe ve Wetzlaru, nešťastná láska k přítelově snoubence (Charlottě Buffové), jakož i sebevražda jiného jeho přítele (K. W. Jerusalema) daly Goethovi podnět k románu, v němž vyjádřil citovou a životní krizi své generace, Utrpení mladého Werthera (1774). Tento román, psaný formou dopisů, se stal téměř okamžitě největším literárním bestsellerem druhé poloviny 18. století. Sebevražda hlavního hrdiny se stala v té době téměř kultovní záležitostí. Do roku 1800 bylo toto dílo přeloženo do 15 jazyků a z Goetheho učinilo rázem slavného spisovatele. Tehdy již byl Goethe vůdčí osobností skupiny mladých spisovatelů, hnutí Sturm und Drang (česky Bouře a vzdor), kteří pojímali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by tento výraz měl být poután. Velkým vzorem byla pro Goetha tvorba W. Shakespeara, která pro něj zosobňovala ideál tvůrčí svobody. Poslání literatury Goethe chápal jako možnost vyjádření citů a myšlenek. V roce 1775 přijal Goethe pozvání sasko-výmarského vévody Karla Augusta a strávil několik měsíců na jeho dvoře. Stal se přítelem a rádcem vévody a po celých následujících 57 let pracoval ve státních službách ve Výmaru. Staral se o výmarské finance, doly, lomy a armádu. Mimo literární činnost se věnoval také studiu přírodních věd. Stal se předchůdcem přírodovědné evoluční teorie. Historicky cenné jsou jeho studie o morfologii rostlin a živočichů i polemika s Newtonovou optikou. Inspirován poznatky ze studijních cest po Itálii (1786-88), kdy se seznámil s antickou a renesanční kulturou a přiklonil se k ideálům harmonie a humanismu, napsal dramata Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso a básně Římské elegie. Ohlasy francouzské revoluce zpracoval v parafrázi humoristicko-satirického eposu Lišák Ferina. Nejplodnějším obdobím Goethovy literární činnosti jsou léta přátelství s F. Schillerem (balady Král duchů, Čarodějův učeň, idyla Heřman a Dorotea, romány Viléma Meistera léta učednická, Viléma Meistera léta putovní, Spřízněni volbou). Vyvrcholením Goethova díla je bezesporu básnické drama Faust, na němž pracoval téměř 60 let. V postavě Fausta obšírně postihl smysl lidského života v neustálém hledání pravdy a vyzdvihl poznávací a tvůrčí síly člověka, zpracoval tu rovněž mnoho vědeckých, filosofických, politických a mravních poznatků své doby. Z dalších významných děl připomeňme ještě báseň Proméheus a historické drama Goetz von Berlichingen (1773). Goethe několikrát pobýval také v Čechách, zejména v západočeských lázních, kde se stýkal s českými vědci, J. Dobrovským a E. Purkyněm. Goethův osobní život se stal námětem mnoha studií. Známá je jeho platonická známost s Charlotte von Steinovou, o sem let starší matkou osmi dětí, které, za dobu deseti let trvající známosti, napsal více než 1500 dopisů. Po návratu z Itálie se Goethe seznámil s Christiane von Vulpiusovou, se kterou se v r. 1806 oženil. Christiane zemřela v r. 1816 a Goethe se pak ještě vášnivě ve svých 74 letech zamiloval do ani ne dvacetileté Ulriky von Levetzow. Johann Wolfgang von Goethe, vůdčí osobnost německé klasické literatury, zemřel 22. března 1832 ve Výmaru. 

• http://www.imagi-nation.com/moonstruck/clsc20.html

• http://www.bomis.com/rings/goethe/

• http://www.everypoet.com/archive/poetry/Goethe/goethe_contents.htm

Georg Wilhelm Friedrich Hegel [hegl], německý filosof, představitel klasické idealistické filosofie, se narodil 27. srpna ve Stuttgartu. Spolu se F. Schellingem a F. Hölderlinem studoval na tübingenském učilišti filosofii, kde se zajímal především o antickou filosofii. Několik let působil jako domácí učitel ve Francii a v Bernu. Skrovné dědictví po otci Hegelovi umožnilo, aby se plně věnoval tomu, k čemu se cítil povolán. V letech 1801 - 1806 přednášel na výmarské univerzitě v Jeně, tehdy duchovním centru německé filosofie. V té době zde působili také J.G. Fichte, F. Schelling, F. Schiller, scházeli se zde romantikové jako Tieck a Novalis. Od roku 1808 byl ředitelem gymnázia v Norimberku, od roku 1811 profesorem na univerzitě v Heidelbergu a v roce 1818 začal působit v Berlíně. Hegel měl encyklopedické vzdělání, studoval historii, ekonomii, vědy právní a státní, matematiku a přírodní vědy, měl také důkladné znalosti z literatury a umění. Svou dobu pokládal za přechod k vyšší kulturní formaci. Byl silně ovlivněn Francouzskou buržoazní revolucí. Jako stoupenec revoluce shora ale odsoudil jakobínskou diktaturu. Východiskem jeho filosofie byla díla I. Kanta a G. Fichteho. Jako svůj první úkol si Hegel vytyčil vypracovat celkové dialektické pojetí světa, tj. přírody, dějin a myšlení, jako procesu, v němž se při nesmírné proměnlivosti forem uskutečňuje vývojová zákonitost. Rozvinul myšlenku, podle níž přírodní i dějinný svět proniká a ovládá duchovní princip (absolutní idea), světový duch (spiritualismus) nebo pojem (panlogismus), jenž se v přírodě a dějinách zpředmětňuje a jako aktivní duchovní činitel plodí v dialektickém tvůrčím aktu ze sebe svět. Na rozdíl od teismu Hegelova absolutní idea nabývá vědomí, vůle a osobnosti teprve v člověku, existujíc před člověkem jen jako vnitřní zákonitá nutnost. Hegelova představa o tvůrčím duchu přenáší do kosmických rozměrů model tvůrčí lidské činnosti. V roce 1806, kdy Prusko utrpělo porážku na bojišti právě u Jeny, dokončil své první významné filosofické dílo, Fenomenologii ducha. (Rukopis měl u sebe, když donucen válečnými událostmi prchal z Jeny). Své druhé velké dílo, třísvazkovou Vědu o logice (1812 -1816) dokončil při svém působení na norimberském gymnáziu. V roce 1817 napsal Encyklopedii filosofických věd. Jako profesor na univerzitě v Berlíně se Hegel těšil nesmírné vážnosti a vlivu. I přesto že jeho přednes byl nedokonalý a v řeči často zadrhával, poutaly jeho přednášky i přední činitele státu. Hegel se stal „pruským státním filosofem“ a uznávanou hlavou německé filosofie. Univerzitní katedry byly obsazovány jeho žáky a hegelovská škola získala takové postavení, jaké neměl ani Kant. Ve svých přednáškách se Hegel zabýval nejen základními filosofickými disciplínami, ale přednášel také o filosofii práva, umění, náboženství, o filosofii dějin a dějinách filosofie. V roce jeho smrti vyšly knižně ještě jeho Základy filosofie práva (1831). Ostatní přednášky, které tvoří značnou část jeho sebraných spisů, vydali až po smrti jeho žáci. Georg Wilhelm Friedrich Hegel zemřel  v Berlíně při epidemii cholery 14. listopadu 1831. 

http://www.philosophypages.com/ph/hege.htm

Guillaume Apollinaire [apolinér], vlastním jménem Wilhelm Apollinaris Albertus de Kostrowitzky, francouzský básník, prozaik a dramatik polského původu, se narodil 26. srpna 1880 v Římě, jako nemanželský syn A. Kostrowitzké, polské šlechtičny a důstojníka sicilské armády. Od roku 1887 žil Apollinaire s matkou a bratrem v Monaku, kde získal své první vzdělání na Koleji sv. Carla. V roce 1899 se přestěhoval do Paříže. Nejprve pracoval jako domácí učitel ve šlechtické rodině, v jejíchž službách pak procestoval Rakousko, Německo i Čechy. Od roku 1903 byl zaměstnán v jedné pařížské bance, zároveň se angažoval v uměleckých (především literárních a výtvarných) kruzích jako kritik a propagátor nových avantgardních postupů v umělecké tvorbě. Jeho prvními literárními pokusy byly krátké povídky, které vycházely v pařížských literárních časopisech kolem roku 1903. Od roku 1912 redigoval uměleckou revue Pařížské večery. Postupně se Apollinaire stal zcela zásadní postavou umělecké avantgardy. Byl zaníceným propagátorem avantgardních směrů ve výtvarném umění, především kubismu, fauvismu a futurismu. Typickým znakem Apollinaireovy básnické tvorby je tehdy zcela převratné pojetí veršů. Mizí zde klasický, vázaný verš, je ignorována interpunkce a rytmus, báseň se stává volně plynoucím proudem myšlenkových asociací. Apollinaire vytvářel tzv. básnické obrazy – ideogramy, v nichž se pokoušel spojit a ztotožnit poezii a malířství. Zásadní pro další vývoj evropské poezie má jeho sbírka Alkoholy, obsahující autorovy básně z let 1898 -1913. Významná je také posmrtně vydaná sbírka Kaligramy, tzv. básně v obraze (např. báseň o hvězdě má tvar hvězdy apod.). Apollinaire napsal několik divadelních her. Je autorem názvu surrealismus, který poprvé použil v  předmluvě k dramatu Prsy Tireisovy. Věnoval se také próze (sbírka povídek Kacíř a spol., Zavražděný básník, Sedící žena). V období 1. sv. války se Apollinaire přihlásil jako dobrovolník do francouzské armády, v jejíchž řadách se pak účastnil mnoha frontových bojů. V r. 1916 byl vážně raněn šrapnelem do hlavy a převeden do zálohy. Svým dílem ovlivnil vývoj celé moderní světové poezie, z našich autorů měl vliv především na Vítězslava Nezvala a Karla Čapka. Guillaume Apollinaire, duchovní otec moderní evropské avantgardy a moderního francouzského básnictví, zemřel v Paříži 9. listopadu 1918 na následky španělské chřipky.

• http://www.volny.cz/literatura/translat/apollin.htm#b - ukázka tvorby

• http://en.wikipedia.org/wiki/Apollinaire

• http://www.kirjasto.sci.fi/apollina.htm

Allan Pinkerton [pinkrton], zakladatel nejproslulejší detektivní agentury v USA, se narodil  25. srpna 1819 v Glasgow, ve Skotsku, jako syn irského policisty.  Vyučil se ledařem. V r. 1842 emigroval do USA. Tam se náhodně setkal se skupinou lidí pátrajících po bandě zločinců. Objevil stopy, které vedly k dopadení zločinců a to byl počátek jeho kariéry. V r. 1850 založil v Chicagu první soukromou detektivní agenturu, nesoucí jeho jméno. Byla to první detektivní agentura v USA. Na fasádě domu, kde agentura sídlila, bylo heslo ‚My nikdy nespíme‘. A nad ním velké černo bílé oko. Pinkertonovo logo (oko) se později stalo slangovým synonymem pro soukromého detektiva. Prestiž agentury a Pinkertona samotného vzrostla poté, co vyřešila sérii vlakových loupeží. V roce 1961 byl agentuře svěřen úkol chránit A. Lincolna během jeho inaugurační cesty po Americe. Pinkerton odhalil a překazil vražedné spiknutí proti A. Lincolnovi v Baltimore v roce 1861. V letech 1861-62 Pinkerton působil také jako šéf nově vzniklé organizace Union Secret Service. Neslavným obdobím jeho detektivní kariéry je období během občanské války, kdy pracoval jako špión Unijní (republikánské) armády. Svým špatným odhadem počtu vojenských sil na straně konfederační armády byl částečně zodpovědný za rozhodnutí generálmajora G. B. McClellana odložit vojenský útok na Richmond a za následné ztráty na životech na straně Unie. V letech 1867 až 1875 se Pinkertonova agentura stala známou pronásledováním Franka a Jessie Jamese. Pinkerton také během svého života napsal několik knih, které byly ve své době velmi populární. Allan Pinkerton zemřel 1. července 1884 v Chicagu. 

• http://www.graveyards.com/graceland/pinkerton.html

• http://www.americaslibrary.gov/cgi-bin/page.cgi/jb/nation/pinkerto_1

• http://www.pinkertons.com/

Václav Špála, český malíř, grafik a ilustrátor, se narodil 24. srpna 1885 ve Žlunicích u Nového Bydžova. Svou první malířskou průpravu získal od svého staršího bratra, profesora kreslení. Po absolvování Odborné školy uměleckého zámečnictví v Hradci Králové (1902) odešel do Prahy, kde navštěvoval soukromé hodiny v krajinářském ateliéru F. Engelmüllera. Roku 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kterou však záhy opustil pro nespokojenost se způsobem výuky. Dvakrát pobýval v Dubrovníku, kde si léčil plicní chorobu. V roce 1911 navštívil Paříž, ve které poznal soudobé avantgardní umění. Špálův výtvarný záběr je velmi široký. Od maleb přes grafiku až k ilustracím knih, plakátů a scénickým návrhům. Od krajin, přes figurální malbu až po různá zátiší. Věnoval se také keramice a výrobě hraček ze soustruženého malovaného dřeva. Ve své tvorbě spojoval prvky českého folklóru s kubismem, fauvismem a dalšími výtvarnými styly. Jeho počáteční malířská tvorba vycházela z fauvismu (např. Vila v Dubrovníku - 1908, Vlastní podobizna ve žlutém klobouku - 1909).  Období 1912 - 1918 představuje Špálův přechod ke kubismu (Dívčí akt - 1912, Procitnutí - 1913, Tři ženy u vody – 1919, Harlekýn a Kolombína - 1920). V roce 1923 se definitivně s kubistickým názorem rozešel a následovalo tzv. zelené období, v němž maluje především krajiny (např. Krajina u moře - 1923).  Po roce 1927 následovalo jeho nejvíce ceněné tzv. modré období (Vltava u Červené - 1927, Na Otavě před bouří - 1929). Vedle krajin maloval také zátiší. Jeho obraz Květinové zátiší (Pivoňky) z roku 1931 mu v americkém Pittsburghu vynesl první místo za nejlepší obraz s tématem přírody. V roce 1909 vstoupil jako člen do Spolku výtvarných umělců Mánes (spolek jen krátkodobě opustil v letech 1911 - 1913, v době členství ve Skupině výtvarných umělců), od roku 1936 byl dokonce předsedou Mánesu. Od roku 1918 vystavoval s Tvrdošíjnými, podílel se na aktivitě Osmy, i když do jejich řad nevstoupil. Roku 1945 získal jako jeden z prvních titul národního umělce. Václav Špála zemřel 13. května 1946 v Praze a je pochován na vyšehradském Slavíně.

Ephraim Kishon [kišon], původním jménem Ferenc Hoffmann, izraelský spisovatel, dramatik, filmový scénárista a režisér, se narodil 23. srpna 1924 v Budapešti. Přežil koncentrační tábor, uprchl z pochodu smrti a roku 1949 emigroval z Maďarska do Izraele. Tam se teprve naučil číst a psát hebrejsky. V padesátých letech začínal jako sloupkař, později začal psát knihy a točit filmy. Velký úspěch měly jeho glosy k šestidenní válce. Své knihy psal v hebrejštině a němčině. Kishon je autorem více než padesáti titulů, které byly přeloženy do 37  jazyků. Mezi známá díla tohoto významného izraelského satirika a humoristy patří tituly jako Nebylo se čemu smát, Můj nejmilejší pokrm,  Picassova sladká pomsta a  Nevděk světem vládne. Jeho Rodinné historky jsou považovány za nejprodávanější hebrejskou knihu všech dob hned po bibli. Kishon psal i divadelní hry (např. Byl to skřivan, Oddací list, Zaplať pánbůh aneb Paternitní proces, Ježišmarjájosef), filmové scénáře a režíroval některé izraelské filmy. Za film Salah Shabati získal Zlatý glóbus a byl nominován na Oscara. Ephraim Kishon žil střídavě ve Švýcarsku a v Izraeli. Zemřel na infarkt 30. ledna 2005 ve svém domě ve Švýcarsku. Jeho ostatky byly převezeny do Izraele a slavnostně pohřbeny na hřbitově v ulici Tel Hai v Tel Avivu.

Ladislav Klíma, český filosof, prozaik a dramatik, se narodil 22. srpna 1878 v Domažlicích. V roce 1895 byl pro urážku Habsburků, které se dopustil ve školní kompozici, vyloučen ze všech rakouských škol. Na přání otce pokračoval ve studiu v Záhřebu, ale po půl roce se vrátil domů  a středoškolská studia už nikdy nedokončil. Po dosažení plnoletosti mu byl vyplacen dědický podíl po zemřelé matce a sestře a Klíma žil z těchto peněz. Vystřídal pak několik pobytů (Plzeň, Železná Ruda, Curych, Landeck), až se v roce 1904 vrátil natrvalo do Prahy, kdy vydal na vlastní náklad anonymně svou první knihu Svět jako vědomí a nic. Klímovy filosofické názory byly výrazně ovlivněny zejména F. W. Nietzschem, A. Schopenhauerem a O. Březinou. Právě Březina a E. Chalupný (který knihu recenzoval) se stali jeho celoživotními příznivci a mecenáši. Literární tvorbě se nijak cíleně dále nevěnoval. Pro své vlastní potěšení popisoval tisíce stránek beletristickými příběhy do nichž vkládal své filosofické ideje. Formuloval své názory podobně, jako Nietsche v aforismech. Z absurdní podstaty logiky pak vyplynulo, že neexistuje rozdíl mezi pravdou a fikcí, že všechno je absurdní a že jedinou jistotou je vědomá vůle, vůle jakožto vědomí. Tyto postoje nazýval egosolismem a egodeismem. Klíma se snažil aplikovat své názory i na vlastní životní praxi. Uváděl se do extatických stavů, v nichž prožíval pocit božské suverenity vůči světu i vůči svému tělu. A tyto stavy označoval pojmem ‚deoesence‘. Experimenty s deoesencí ale ztroskotaly. V roce 1909 zemřel Klímův otec a dědictví, které tímto získal, mu zajistilo další existenci. Přesto po několika letech byl opět bez prostředků a v roce 1915 se nastěhoval do periferního hotelu Krása v Praze na Vysočanech, kde pak bydlel až do konce života, odkázán na podporu několika přátel. Začal přispívat různými úvahami do pražských časopisů a v roce 1922 z nich sestavil a vydal svou druhou knihu Traktáty a diktáty. Další soubor esejů Vteřina a věčnost publikoval v roce 1927. Značná část Klímova díla je rozptýlena do záznamů, soukromých dopisů a rukopisů, které byly dosud jen z části publikovány. Skoro ve všech Klímových prózách je řešena otázka života a smrti – smrt je pouze stvrzením věčného splynutí. Několik let se vážně zabýval touto suicidní myšlenkou, nakonec se k tomuto kroku neodhodlal, ale neustále s ním experimentoval alespoň ve svých dílech (např. dramata Lidská tragikomedie, Dios, Edgar – vyšla posmrtně). V roce 1928 připravil k tisku romaneto Utrpení knížete Sternenhocha, kde se mu podařilo uměleckými prostředky v duchu voluntarismu a solipsismu odhalit absurditu lidského života a vůli jedince uchopit život do svých rukou. Jako dramatik se představil satirickou komedií Matěj Poctivý: Fantastická lidová veselohra o třech dějstvích (napsal spolu s A. Dvořákem), jejíž premiéra v roce 1922 skončila veřejným skandálem. Ladislav Klíma, významný představitel radikálně subjektivního idealismu, zemřel na tuberkulózu 19. dubna 1928 v Praze.

• http://www.lege.cz/klima.htm

• http://literatura.kvalitne.cz/kll.htm

Bohumil Kubišta, český malíř, grafik a teoretik umění, se narodil 21. srpna 1884 ve Vlčkovicích u Hradce Králové. Roku 1903 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Už tehdy se začaly projevovat jeho vyhraněné názory na umění a brzy se dostal s vedením školy do konfliktu. Proto přestoupil v roce 1904 na Akademii výtvarných umění. Ale nespokojen s akademickou výukou odešel i z této školy a po roční vojenské službě odjel studovat do Francie. Byl členem skupiny Osma a vůdčí osobností moderní generace, tíhnoucí k symbolistně expresivnímu názoru. V jeho ranných pracích je patrný vliv postimpresionismu A. Sisleye (Pískařské lodě, Na návsi) a V. van Gogha (Stromy v létě, Slunečnice). Velký vliv na Kubištovu malířskou tvorbu mělo dílo P. Cézanna. (Zátiší s lampou,  Kavárna, Koncert). Od mládí se u něj projevovalo také exaktně matematické nadání. Rokem 1910 je datován jeho první kubistický pokus Kuřák. Je to vůbec první kubistický projev v českém výtvarném umění. V historii moderní malby zaujímá Kubišta místo zcela ojedinělé svým pokusem o syntézu některých dobových názorových proudů. Jeho obrazy z kubistického období  jsou vystavěny na základě geometrických kompozičních vztahů (např. Lom v Braníku, Truhlářské zátiší). Odvážil se kubisticky zobrazit i figuru (Sv. Šebastián, Epileptická žena, Oběšený). Existenční potíže Kubištu donutily v roce 1913 opět nastoupit vojenskou službu. Působil  jako důstojník pobřežní baterie dělostřelectva v Pulji. Při svém působení v Itálii se seznámil s futurismem a fauvismem (Vlak v horách, Moře). Kubišta je také významný jako kritik a je autorem řady uměleckých statí (Předpoklady slohu). Jeho dílo výrazně ovlivnilo mladou generaci meziválečného období. (např. Jana Zrzavého). Bohumil Kubišta zemřel ve věku 34 let 27. listopadu 1918 na následky španělské chřipky.

• http://www.artcyclopedia.com/artists/kubista_bohumil.html

Jakub Deml, český básník, prozaik, překladatel, publicista a nakladatel, se narodil 20. srpna 1878 v Tasově. Pocházel ze čtrnácti dětí. V r. 1902 ukončil studia na bohosloveckém ústavu v Brně a byl vysvěcen na kněze. Jako kněz působil na různých vesnicích na Moravě. Od roku 1903 se začal stýkat s vůdčí postavou tzv. katolické obnovy, nakladatelem a literárním kritikem Josefem Florianem, s nímž založil vydavatelství Studia. Deml se snažil vytvořit „Obec přátel Božích“.  Chtěl, aby se kněží maximálně věnovali věřícím. Svými nonkonformní názory a způsobem života se stále častěji dostával do konfliktů s nadřízenými církevními úřady. Nejdříve byl úřady roku 1907 poslán na roční dovolenou a pak od roku 1909 předčasně penzionován. Svou literární dráhu začal již jako student bohosloví. Psal česky i německy.  Ze životních úzkostí a věčného konfliktu mezi individuálním bytím a smrtí hledal v prozaické tvorbě cestu k pokorné a všeobjímající lásce, k národnímu společenství, k mýtům o společenství mrtvých a živých. Celým jeho dílem je prostoupen konflikt mezi básníkovou smyslovostí a jeho kněžstvím. Zpočátku byl silně ovlivněn symbolistickým hnutím (zejména básníkem O. Březinou a malířem F. Bílkem). Ale už v jeho první básnické sbírce Notantur Lumina (1907) porušil základní principy symbolismu. Symbolistické povýšení umění nad život bylo pro Demla nepřijatelné. Konkrétní lidský život měl pro něj mnohem více tajemných propastí a nevyzpytatelných záměrů, které nemohly být nikdy zcela vyjádřeny ani v tom nejdokonalejším uměleckém díle a proto jsou jeho texty zaplněny konkrétními lidmi a jejich osudy. Jeho tvorba je silně extatická a zvláště v jeho tvůrčích začátcích měly pro něj neobyčejnou důležitost sny. Vrcholné práce z jeho prvního tvůrčího období, kde vynikl jeho apokalyptický realismus, jsou ovlivněny filosofií A. Schopenhauera – Hrad smrti (1912) a Tanec smrti (1914). Oproti tomu láska mrtvých věcí, láska zvířat a láska dětí je základním leitmotivem Demlových dalších prací – Miriam (1916)  a sbírky básní v próze Moji přátelé (1913). Po roztržce s Florianem odešel roku 1912 do Prahy, kde se stýkal s J. Váchalem, F. X. Šaldou a kde započal jeho tragický vztah k Elišce Wiesenbergerové. Roku 1913 mu byl pražským ordinariátem zakázán pobyt v Praze a Deml se vrátil do svého kraje, Jinošova, kde prožil válku. Po krátkém pobytu na Slovensku a v Bělé pod Bezdězem se spolu se svou přítelkyní Pavlou Kytlicovou vrátil roku 1922 do Tasova, kde žil až do své smrti. Nadšen ideály sokolského hnutí vydal Sokolskou čítanku (1923) a Sestrám (1924), ve kterých se snažil o syntézu nacionálně liberálního sokolství s křesťanskými ideály. Přesto se v roce 1928 s myšlenkami sokolství razantně rozešel. Velký vliv na styl jeho krajně subjektivizovaných textů mělo seznámení se s dílem katolického spisovatele L. Bloye. V roce 1931 vydal Deml knihu Mé svědectví o O. Březinovi, která způsobila negativní rozruch. Snad největší a nejvýznamnější prózou je Zapomenuté světlo (1934, zfilmováno 1996). Kniha vyvolala na veřejnosti silné pohoršení, po vydání byla většina nákladu zkonfiskována a mohla se pak distribuovat až po silné cenzuře. Z dalších prací pak připomeňme šestadvacetistránkový soubor Šlépěje (1917 - 1941). Jakub Deml zemřel 10. února 1961 v Třebíči.

• http://www.eldar.cz/deml/zivotopis.html

Markýz de Santillana [santyljana], celým jménem Iñigo López de Mendoza, markýz de Santillana y conde del Real de Manzanares, španělský básník, voják a politik, se narodil 19. srpna 1398 v Carrión de los Condes, Palencia. Jeho otcem byl kastilský admirál Diego Hurtado de Mendoza, po otcově smrti jej od roku 1405 vychovávala jeho matka, Doña Leonor de la Vega. Od svých osmnácti let působil u dvora Juana II. Kastilského. Byl hlavním představitelem španělské renesanční poezie podle italských vzorů, psal i poezii dvorskou a mravoučné básně, některé i s použitím lidových přísloví. Byl rovněž autorem vůbec prvního literárněkritického pojednání ve španělském jazyce. Známými se staly jeho básnické sbírky Proverbios de gloriosa doctrina y fructuosa ensenanza a Diálogo de Bías contra Fortuna. Jeho další dílo Doctrinal de Privados vyznělo jako ostré odsouzení konstábla Álvara de Luna, skutečného vládce Kastílie v době slabé vlády Juana II. Kastilského. Markýz de Santillana zemřel 25. března 1458 v Guadalajaře.

František Josef I., císař rakouský, český a uherský král, se narodil 18. srpna 1830 na zámku Schönbrunn ve Vídni, jako nejstarší syn arcivévody Františka Karla a jeho manželky Sophie z Bayernu. Dětství prožil v přísně klerikálním prostředí. Měl vynikající vzdělání. Aktivně mluvil německy, francouzsky a italsky, velice dobře také maďarsky a česky. Jako třináctiletý vstoupil do armády v hodnosti plukovníka. Záliba ve vojenství měla vliv i na jeho oblékání. Nosil téměř výlučně uniformu. V roce 1848 nastoupil vojenskou službu v Itálii. Původně se císařem stát vůbec neměl. Revoluční události roku 1848 a podlomené zdraví ale přiměly jeho strýce Ferdinanda I. vzdát se trůnu. Císařem byl František Josef I. korunován 2. prosince 1848 v Olomouci. Slib, nechat se korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Přejal rozvrácenou říši, ve které zuřila občanská válka. Díky silné rakouské armádě se pak povstání podařilo potlačit. Nejkomplikovanější situace byla v Uhrách, ale i tam se nakonec podařilo vzpouru potlačit a to za pomoci ruských vojsk. František Josef I. požádal ruského cara o pomoc v rámci závazků ze Svaté aliance. Poslední bitva byla 13. srpna 1849 u Világoše. V Uhrách bylo popraveno 13 uherských generálů (předseda revoluční vlády Batthyany a řada dalších). Po revoluci byla sice zrušena robota, ale na radu ministerského předsedy Felixe Schwarzenberga pak František Josef I. začal revidovat liberální reformy svého předchůdce.  Byl rozehnán kroměřížský sněm, kde říšská rada pracovala na rakouské ústavě a v březnu 1849 byla vydána tzv. březnová „oktrojovaná“ ústava. V prosinci 1851 zrušil císař i tuto ústavu a nastolil tuhý absolutistický režim, jehož představitelem se stal ministr vnitra Alexandr Bach.  Říše se postupně izolovala od zahraničí. František Josef I. se ocitl pod velkým tlakem i hrozbou finanční krize a byl nucen přislíbit změny, vedoucí k ústavnímu zřízení. 15. srpna 1859 vydal manifest ke svým národům a následně 21. srpna 1859 propustil A. Bacha z úřadu. Následoval Říjnový diplom a jeho rozpracování v ústavu.  Po prohrané rakousko-pruské válce v r. 1866 byla znova otevřena uherská otázka, jednání s Maďary vyvrcholilo r. 1867 dualismem a vznikem Rakouska-Uherska. V následujících letech se Rakousko stávalo čím dál více závislé na Německu. Poslední období vlády Františka Josefa I. je spojeno s první světovou válkou. Měsíc po atentátu na následníka trůnu v Sarajevu vyhlásil císař válku Srbsku, která rozpoutala válku světovou. Rakouská armáda v této válce utrpěla ohromné ztráty již během r. 1914 a postupně se dostala pod německé velení. František Josef I. byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků v Evropě. Mezi lidem byl velmi oblíben, často cestoval. Jeho soukromý život byl velmi tragický. V roce 1854 se oženil s Alžbětou Bavorskou (známou více jako Sisi) a jejich zprvu šťastné manželství záhy ztroskotalo. Jeho bratr Maxmilián byl v r. 1867 zastřelen v Mexiku, jeho syn, korunní princ Rudolf, spáchal v r. 1889 sebevraždu, bratr Karel Ludvík zemřel na tyfus v r. 1897 poté, co se napil vody z Jordánu, a císařovna se stala v roce 1897 obětí atentátu. Následníkem trůnu se nakonec stal syn Karla Ludvíka – arcivévoda Ferdinand d’Este, který zemřel 28. června 1914 při Sarajevském atentátu. František Josef I. chtěl jednat o separátním míru, ale zemřel dříve, než tak mohl učinit, 21. listopadu 1916 na zápal plic ve Vídni. Byl pohřben ve vídeňském  klášteře kapucínů.

Josef Dobrovský, katolický kněz, český učenec, jazykozpytec, historik a zakladatel slavistiky, se narodil 17. srpna 1753 v Ďarmotech (dnes Balassagyarmat, Maďarsko). Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Horšovského Týna. Dobrovský studoval na gymnáziu v Německém Brodě a v Klatovech, kde se také naučil česky. Po absolvování tzv. filosofie, studoval rok teologii a v roce 1772 vstoupil do jezuitského noviciátu v Brně. Po zrušení jezuitského řádu (1773) pokračoval ve studiích teologie v Praze. Od roku 1776 pracoval jako vychovatel a učitel v rodině hraběte Nostice. V roce 1786 byl vysvěcen na kněze a od následujícího roku působil v generálním semináři v Hradisku u Olomouce, kde byl v roce 1789 jmenován rektorem. Po smrti Josefa II. byly generální semináře zrušeny, Dobrovský byl ve svých 37 letech penzionován a díky vysoké roční rentě se mohl po dalších 39 let věnovat jen vědě. Již od 80. let 18 st. se aktivně účastnil práce Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 se stal spoluzakladatelem České (od r. 1790 Královské) společnosti nauk, jejímž byl v letech 1807-11 a 1823-25 ředitelem. Jeho slavnostní přednáška v přítomnosti Leopolda II. za jeho korunovačního pobytu v Praze, Dobrovskému dopomohla k císařovu významnému finančnímu daru pro Královskou společnost a tento grant také umožnil Dobrovskému uskutečnit studijní cesty po Evropě, při kterých procestoval Dánsko, Rusko, Polsko a Německo. Dobrovský se stal zakladatelem vědeckého lingvistického studia. Spisem o historickém základu slovanských jazyků (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris – Základ staroslovanského jazyka) se stal zakladatelem slavistiky, rozvoj bohemistiky ovlivnil první soubornou literární dějepisnou prací Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury). Na obrozenské jazykové snahy a básnickou praxi zapůsobil zvláště stanovením zásad přízvučné prozódie a všestrannou péčí o dobový literární jazyk, hlavně zpracováním české mluvnice (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache – Zevrubná mluvnice jazyka českého) a německo-českého slovníku (Deutsch-böhmisches Wörterbuch). Kromě vědecké činnost také po roce 1802  vedl soukromé slavistické a bohemistické přednášky v kroužcích mladých literárních nadšenců a studentů lužického semináře. V roce 1818 se podílel na založení Národního muzea v Praze. Poslední období svého života strávil většinu času v Lázeňském domě (pozdějším Novém zámku) v Chudenicích. Josef Dobrovský zemřel 6. ledna 1829 v Brně.

Charles Bukowski, americký spisovatel německého původu, se narodil 16. srpna 1920 v Ardenachu. Matka byla rodilá Němka, otec Američan, který působil od konce I. světové války v Německu jako opravář. Když byly Charlesovi tři roky, jeho rodina se přestěhovala do Los Angeles. Otec byl často nezaměstnaný a podle Bukowského jej často slovně i fyzicky napadal, což přispělo k tomu, že Charles začal ve třinácti pít (jak sám o sobě tvrdil "během života jsem se aktivně věnoval pití piva, sázení na koňské dostihy a spaní s mnoha ženami") a sváděl přes šedesát let neustálý boj s alkoholismem. Bukowski se už od mládí chtěl stát spisovatelem, ale když měl mezi dvaceti a třiceti lety plnou zásuvku odmítavých odpovědí od vydavatelů, rozhodl se "věnovat pouze alkoholu" a vydal se na deset let trvající orgie po Americe. Aby měl na alkohol, dělal různé podřadné práce: obsluhovače u benzínky, u výtahu, řidiče kamionu, pekaře v továrně na psí sušenky. Říkal tehdy, že všechny tyhle práce znamenaly pracovat pro předáky s "kousavýma očima a nízkým čelem". V roce 1955 byl Bukowski odvezen do nemocnice s krvácejícím vředem způsobeným alkoholem a ocitl se blízko smrti. Jakmile se dostal z nemocnice, vyrazil k prvnímu baru, ale začal také opět psát, hlavně poezii, ale také povídky. Svojí tvorbou i způsobem života se Bukowski řadí do Beat Generation. Ve skutečnosti však s nimi neměl nic společného. Jeho přístup k životu a cíle, byly totiž zcela jiné a do podvědomí veřejnosti se jako spisovatel výrazně zapsal až v osmdesátých letech. Narozdíl od jiných beatniků se i přes mnohé pitky, experimenty s nejrůznějšími omamnými látkami a bezostyšné dobývání žen, dožil poměrně vysokého věku. Bukovského tvorba je něco zcela neobvyklého. Texty jsou lehké a plné drsného humoru, který samozřejmě není pro každého, avšak kdo v něm jednou najde zalíbení, zůstane mu věrný. Častý vypravěč Chinaski totiž nežije na výsluní a umožňuje tak čtenáři vidět Ameriku i z její druhé, stinné či spodní strany. Bukovského knihy jsou o lidech ze dna společnosti a ukazují nám jejich běžný rutinní život, který se tolik liší od amerického snu. Bukowského první sbírka básní vyprodaná v roce 1959 měla 30 stránek a náklad byl jen 200 výtisků. Druhý svazek (1963) již získal uznání kritiky. Bukowski byl Jeanem Genetem a Jean-Paul Sartrem označován za "největšího básníka Ameriky". Ale Sartra, který se s ním chtěl setkat, Bukowski odmítl. Zatímco mu pití pomáhalo psát, jeho nízký životní styl vyplněný alkoholem byl také předmětem jeho prózy, ve které často vystupuje jeho alter ego Henry Chinaski. Během svého života vydal Charles Bukowski více než čtyřicet pět básnických a prozaických děl, mezi něž patří romány Poštovní úřad (Post Office, 1971 - založený na jeho zkušenosti s prací v třídírně dopisů, román byl objednán Johnem Martinem z radikálního nakladatelství Blask Sparrow Press a Bukowski jej údajně napsal za dvacet nocí a vypil za tu dobu 20 láhví whisky), Faktótum (Factotum, 1975), Ženy (Women, 1978), Šunkový nářez (1982) a Hollywood (1989), básnická sbírka Láska je pes (1977) a knihy povídek: Paměti starého chlapáka (Notes od a Dirty Old Man, 1969), Život a smrt v domě charity (Life and Death in a Charity Ward, 1974), Těžký časy (1983). Posmrtně vyšla detektivka Škvár (Pulp,1994). Bukowského druhá žena Linda (v roce 1956 si vzal za ženu Barbaru Fryeovou, bohatou vydavatelku drobného básnického časopisu, ale manželství dlouho nevydrželo) ho v sedmdesátých letech krmila vitamíny, vzala mu tvrdý alkohol a naučila jej pít víno. Ke konci života žil Bukowski, původně pouliční pobuda, v domě s bazénem, jezdil černým BMW a psal na počítači, ale stále poslouchal stejnou hudbu, jakou si kdysi hrával na špinavých hotelových pokojích - Sibelius, Mahler, Rossini. Různé fáze jeho života jsou zachyceny v životopise Ham on Rye (1982, Šunkový nářez). Bukowského životem a psaním se inspirovaly dva filmy: Tales of Ordinary Madness (1983, Příběh obyčejného bláznovství) a Crazy Love (1989, Šílená láska). Sám napsal scénář k filmu Barfly (1987, Štamgast), kde jeho zkušenosti jako mladého muže ztvárnil Mickey Rourke. Charles Bukowski zemřel na zápal plic 9. března 1994 v San Pedru v Kaliforni, krátce poté, co dokončil svoji poslední novelu.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Bukowski

• http://www.imdb.com/name/nm0001977/bio

Sir Walter Scott [skot], skotský romanopisec a básník, zakladatel světového historického románu a sběratel lidové slovesnosti, se narodil 15. srpna 1771 v Edinburgu. Byl potomkem starého šlechtického rodu. V útlém věku onemocněl dětskou obrnou a ochrnul na pravou nohu. Mládí strávil na pomezí Anglie a Skotska u svých prarodičů. Byl vychováván v prostředí plném legend a starých skotských balad, což se odrazilo v jeho pozdější literární tvorbě. V roce 1792 dokončil studium práv na univerzitě v Edinburgu s titulem advokáta. V roce 1799 vydal překlad Goethovy tragédie Götz z Berlichingenu. Jeho první samostatné dílo vyšlo v roce 1805 pod názvem Píseň posledního skotského barda (The Lay of the Last Minstrel). Kniha se stala okamžitě bestsellerem (za 4 roky se prodalo 21 000 výtisků). V letech 1806 - 1830 Scott pracoval jako úředník nejvyššího soudu v Edinburgu. V roce 1808 vydal další historické dílo - báseň Marmion. Následovala historická romantická balada Panna jezerní (The Lady of the Lake, 1810). V r. 1812 se Scott spřátelil s G.G. Byronem, jenž také do jisté míry ovlivnil jeho tvorbu. V roce 1814 anonymně publikoval román Waverley, aneb bylo to před 60 lety (Waverley, or ´Tis Sixty Years Since), Dílo mělo obrovský úspěch. V krátkém časovém sledu vydal romány Guy Mannering (1815), Starožitník (Antiquary, 1816), Rob Roy (1917) a tři řady románů souhrnně vydaných pod názvem Příběhy mého domácího (Tales of My Landlord). První řada obsahuje např. román Černý trpaslík (The Black Dwarf, 1816), Stará smrtelnost (Old Mortality, 1916), druhá pak vrcholný Scottův román The Heart of Midlothian (Srdce Edinburghu), ve třetí jsou romány Pověst o Montrosovi (The Legend of Montroso, 1819) a Nevěsta z Lammermooru (The Bride of Lammermoor, 1819). Nejznámějším dílem je ale bezesporu Ivanhoe, kterým si Scott získal sympatie nejširších vrstev anglických čtenářů. V roce 1820 byl povýšen do šlechtického stavu. V pozdějších letech se zaměřil na historii Anglie a evropských států, napsal např. román Talisman (The Talisman, 1825). Nakladatelský podnik, jehož byl Scott podílníkem, ohlásil roku 1826 úpadek a spisovatel pozbyl téměř veškeré své jmění a velmi se zadlužil. Vysoké pracovní tempo nevydržel a v roce 1830 se stáhl do ústraní. Jeho zdraví nepomohl ani léčebný pobyt na Maltě na náklady britské vlády. Zemřel 21. září 1832 na svém zámku v Abbotsfordu. Walter Scott byl pokládán vedle Goetha za největšího básníka své generace a jeho dílo ovlivnilo tvorbu většiny básníků tehdejšího období.

• http://www.walterscott.lib.ed.ac.uk/biography/chronology.html

John Galsworthy [gólzvérzi], anglický spisovatel a dramatik, se narodil 14. srpna 1867 v Kingston Hill v rodině velmi dobře společensky situovaného právníka. V roce 1889 se stal doktorem práv na univerzitě v Oxfordu (studoval námořní právo). Právnické praxi se ale nikdy nevěnoval. S podporou otcových peněz procestoval celý svět. Inspirující pro něj bylo setkání se spisovatelem Josephem Conradem (1893). Po otcově smrti (1904) mu rodinný majetek, který zdědil, umožnil finančně nezávislý život, takže se Galsworthy mohl plně věnovat své největší zálibě – literatuře. Své první čtyři knihy, které se nesetkaly s výraznějším ohlasem, vydal na vlastní náklady pod pseudonymem John Sinjohn. Ovlivněn studiem děl Maupassanta a Turgeněva, vydal v r. 1900 román Villa Rubein. Až román Ostrov pokrytců (The Island Pharisees, 1904), v němž Galsworthy satiricky pohlíží na život anglické vyšší vrstvy, mu přináší výraznější úspěch. Lehce sžíravá a sociálně laděná kritika života anglické aristokracie je charakteristickým rysem celého Galsworthova díla. Jeho nejslavnější dílo vznikalo v průběhu šestnácti let. Teprve po napsání posledního ze tří na sebe navazujících románů bylo sdružené do celku, který proslul jako Sága rodu Forsytů. (Vlastník, 1906, V pasti 1920, K pronajmutí, 1921). Následovaly dvě volně navazující trilogie – Moderní komedie (1924-26) a Konec Kapitoly (poč. 30. let). Postupem let se Galsworthy stal stále úspěšnějším a respektovanějším autorem. Aktivně se zapojil do činnosti mnoha dobročinných organizací a spolků. V roce 1921 se stal zakládajícím členem a prvním předsedou mezinárodní organizace spisovatelů Pen club. Galsworthy byl také úspěšným dramatikem, je autorem několika sociálně kritických divadelních her. V roce 1932 byla John Galsworthymu udělena Nobelova cena za literaturu. Zemřel na rakovinu mozku 31. ledna 1933.

• http://www.monologuearchive.com/g/galsworthy_john.html

• http://en.wikipedia.org/wiki/Galsworthy

Sir Alfred Joseph Hitchcock [hičkok], filmový režisér, se narodil 13. srpna 1899 v Londýně, v irskokatolické rodině. Navštěvoval jezuitskou školu Svatého Ignáce v Londýně. Poté studoval na střední technické škole (strojírenství, elektrotechnika, akustika, navigace). Krátce pracoval u telegrafní společnosti. Pak se živil jako kreslič a reklamní návrhář pro společnost Henley. V roce 1920 přijal zaměstnání u americké společnosti Famous Players-Lasky, která tehdy zahájila činnost ve svých nových anglických ateliérech a dva roky psal a kreslil titulky pro četné němé filmy, poté působil jak asistent režie a scénárista. Kariéru filmového režiséra odstartoval v roce 1925, kdy dostal příležitost režírovat svůj první film – The Pleasure Garden. Pak už točil jeden film za druhým. Od 40. let působil trvale v USA. Za svůj první film natočený v Americe, Rebecca (1940) získal cenu Britské filmové akademie pro rok 1940. Za svou 60-ti letou kariéru je jako režisér podepsán pod více než 50 filmy. Hitchcock se stal jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších režisérů všech dob. Stal se klasikem filmových hororů. Vycházel z psychoanalyticky popsaných patologických jevů (Závrať, Psycho, Ptáci, Marnie, Zběsilost). Tvůrce psychologických dramat, kriminálních a špionážních thrillerů (Zmizelá žena, Ani stín podezření, Provaz, Cizinci ve vlaku, Okno do dvora, Roztržená opona, Topaz, Krátká noc, Rodinný úklad), filmových přepisů literárních děl (Hospoda Jamajka, Rebecca, podle D. du Maurierové). Spolupracoval též se Salvadorem Dalím (Rozdvojená duše). Jeho způsob filmové práce ovlivnily řadu dalších filmových tvůrců, herců a producentů. Alfred Hitchcock  zemřel 29. dubna 1980 v Los Angeles.

• http://www.csfd.cz/herec.php?2935

• http://www.imdb.com/name/nm0000033/

Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger [šrédyngr], rakouský teoretický fyzik, se narodil 12. srpna 1887 ve Vídni, v rodině profesora chemie. Studoval na vídeňské univerzitě, kde v roce 1910 získal doktorát a později zde působil jako docent teoretické fyziky. V roce 1914 publikoval článek, vycházející z teorií L. E. Boltzmanna. V průběhu 1. sv. války byl povolán na frontu jako důstojník dělostřelectva. Po válce se opět věnoval teoretické fyzice a působil na mnoha světových univerzitách. Z jeho ranných prací má největší význam matematická teorie barvy, ve které objasnil zákony míchání barev a která tvoří základy současné kolorimetrie. Od roku 1921, ovlivněn de Brogliem, se začal intenzivně zabývat kvantovou statistikou. V roce 1926 publikoval revoluční práci o vlnové mechanice a obecné teorii relativity, kde uplatnil de Broglieho teorii o vlnách na pohyb elektronů v atomu. Na základě úvah o korpuskulárně vlnových vlastnostech elektronu sestavil rovnici (Schrödingerova rovnice), popisující vztah mezi vlnovou a kvantovou mechanikou a která má pro atomovou fyziku stejný význam jako je význam Newtonových pohybových zákonů pro klasickou fyziku. V roce 1927 se v Berlíně stal spolupracovníkem A. Einsteina, se kterým v pozdějších letech vedl korespondenční polemiku na téma sjednocené teorie pole. V době nástupu nacismu odjel do Oxfordu, kde získal místo v Magdalen College. Společně s P. Diracem získal Nobelovu cenu za zavedení vlnových rovnic v kvantové mechanice. V r. 1935 publikoval studii The present situation in quantum mechanics (Současná situace v kvantové mechanice), kde poprvé rozvíjel teorii paradoxu Schrödingerovy kočky. V následujících letech působil na univerzitách v Rakousku (Graz), Itálii (Řím) a Velké Británii (Gent). Během posledních let svého života se zabýval matematickou fyzikou a pokračoval ve studiu obecné teorie relativity, sjednocené teorie pole a fyziky mezonů. Erwin Schrödinger zemřel po dlouhé nemoci 4. ledna 1961 ve Vídni.

Joachim Barrande [barand], francouzský geolog a paleontolog, zakladatel české geologie, se narodil 11. srpna 1799 na statku nedaleko Saugues v jižní Francii ve staré šlechtické rodině, jejíž předkové pocházeli ze Španělska. Vystudoval silniční a mostní stavitelství, ale věnoval se převážně přírodním vědám, povzbuzen přednáškami slavného zoologa a paleontologa Cuviera. Krátce působil jako vychovatel vnuka francouzského krále Karla X, avšak po červencové revoluci v roce 1830 byl donucen odejít do exilu a v roce 1831 začal působit v Praze. Při vyměřování dráhy z Lán do Radnic narazil Barrande na četné zkameněliny, což změnilo smysl jeho snažení. Více než polovinu života pak prožil v Čechách, kde se věnoval výzkumu zkamenělin českých starších prvohor. Výsledky své systematické práce Barrande publikoval v monumentálním díle Systęme silurien du centre de la Bohęme (Silurský systém středních Čech, 22 svazků, vyšlo zároveň v Praze a Paříži, práce má více než 6 000 stran, 1 160 celostránkových litografických příloh a popisuje téměř 4 000 druhů.) Joachim Barrande zemřel náhle při cestě do Rakouska 5. října 1883 ve Frohsdorfu u Vídně a byl pochován  na hřbitově v Lanzenkirchenu u Wiener Neustadtu. Své rozsáhlé sbírky, bohatou knihovnu, rukopisy i značný finanční obnos věnoval Muzeu království českého (dnešní Národní muzeum v Praze).

• http://nts2.cgu.cz/pls/portal30/

• http://www.periskop.cz/clanek.php?id=411

Jan Lucemburský, známý pod přízviskem slepý, král český v letech 1310 – 46, titulární král polský 1310 – 35, hrabě lucemburský, generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích, se narodil 10. srpna 1296 v Lucemburku, jako syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského krále a císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské. Vychováván byl na francouzském dvoře Filipa IV. Sličného. V r. 1310 se stal hrabětem Lucemburským. Českou šlechtickou opozicí, nespokojenou s vládou Jindřicha Korutanského, mu byla nabídnuta česká královská koruna. 1.9.1310 se Jan oženil  s dědičkou českého trůnu, Eliškou Přemyslovnou a Jindřich VII mu udělil z titulu římského císaře České království v léno. Svou cestu k trůnu si ale musel vybojovat. Vojensky obsadil Čechy a koncem roku Jindřich Korutanský ze země uprchl.   Slavnostní korunovace českým králem (7.2.1311 – korunoval jej Petr z Aspeltu) byla na nátlak vlivné české šlechty podmíněna tzv. inauguračními diplomy pro Čechy a Moravu. Inaugurační diplomy zakazovaly mimo jiné zastávat úřady cizincům, omezovala práva krále povolávat českou šlechtu na vojenská tažení do ciziny (jedině, pokud by to vyžadovala bezpečnost země), omezovala práva krále na vybírání daní i královo právo odúmrti. Později se Jan ocital stále častěji v konfliktech s domácí šlechtou, jejíž vzrůstající moc se pokoušel tvrdě omezit. To vyvrcholilo v r. 1315, kdy česká šlechta, vedená Jindřichem z Lipé, pohrozila Janovi odbojem a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy (1318), které ve svých důsledcích posílili opět moc šlechty. To prakticky znamenalo, že Jan Lucemburský se přestal o Čechy starat a začal se orientovat na zahraniční politiku. V r. 1322 získal od Ludvíka Bavora jako trvalou zástavu Chebsko, v letech 1319-29 připojil k české koruně Horní Lužici a v r. 1335 většinu slezských knížectví. V letech 1330-33 se pokusil v severní Itálii vybudovat signorii pod svým vedením. V r. 1334 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou a v tomtéž roce jmenoval svého staršího syna Karla, pozdějšího českého krále a římského císaře, markrabětem moravským.V podstatě mu ale přenechal správu českých zemí - nastalo období tzv. lucemburského dvojvládí, kdy vláli v podstatě oba dva Lucemburkové, jak Jan, tak Karel. V r. 1341 zajistil Jan Lucemburský Karlovi nástupnictví na českém trůnu - od této doby pak Jan též podporoval  Karlovu snahu získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora (Karel IV se stal římským králem v r. 1346, ještě za Janova života). V posledních letech svého života byl již král Jan Lucemburský slepý - při jednom z rytířských turnajů přišel nejprve o jedno oko, v roce 1339 pak oslepl docela. Zemřel 26. srpna roku 1346 - místem jeho smrti je bitevní pole u Crécy (Kresčaku), kde se jako slepý účastnil  na straně Francie bitvy s Anglií. Pohřben je v Lucemburku.

• http://stoleta.valka.cz/newdesign/v900/clanek_1150.html

další životopis Jana Lucemburského:

Jan Lucemburský, král český v letech 1310 – 46, titulární král polský 1310 – 35, hrabě lucemburský, generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích, se narodil 10. srpna 1296 v Lucemburku. Byl synem hraběte Jindřicha Lucemburského, pozdějšího římskoněmeckého krále a císaře Jindřicha VII., otcem pozdějšího krále a císaře Karla IV., Jana Jindřicha Lucemburského, Václava, pozdějšího vévody lucemburského, a pěti dcer, z nichž významná Jitka, manželka francouzského krále Jana II. Dobrého. Vychován na francouzském dvoře Filipa IV. Sličného. V roce 1310 uzavřel ve Špýru (Speyer) sňatek s Eliškou Přemyslovnou, což mu otevřelo cestu k českému trůnu, který vybojoval v zápase s Jindřichem Korutanským. Korunovace v roce 1311 byla podmíněna tzv. inauguračními diplomy, jež si vymohla česká šlechta. Po překonání rozporů s českou šlechtou v tzv. domažlickém míru 1318 se orientoval na zahraniční politiku, v níž zprvu podporoval římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům; v roce 1322 získal od něj jako trvalou zástavu Chebsko, 1319 – 29 připojil k české koruně Horní Lužici a 1335 většinu slezských knížectví. 1335 se vzdal nároků na polskou korunu, 1330 – 33 se pokusil v severní Itálii vybudovat signorii pod svým vedením. V roce 1334 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou a v témže roce jmenoval staršího syna Karla markrabětem moravským, ve skutečnosti mu přenechal správu českých zemí. Napětí mezi ním a Karlem bylo odstraněno 1341, od té doby podporoval jeho úsilí získat římský královský titul na úkor Ludvíka Bavora, s nímž se v roce 1336 rozešel. V roce 1346 jako kurfiřt odevzdal hlas v Karlův prospěch, brzy poté padl na straně Francie v bitvě proti Anglii u Crécy (Kresčaku) 26. srpna 1346.

Amedeo Avogadro, celým jménem Lorenzo Romano Amedeo Carlo Avogadro, hrabě z  Quaregna a Cerrata, italský fyzik a chemik, se narodil 9. srpna 1776 v Turíně. Pocházel z bohaté šlechtické rodiny. Vystudoval práva a zpočátku působil v advokacii. Záhy se ale začal věnovat fyzice. Pracoval jako demonstrátor fyziky na turínské univerzitě, později jako profesor fyziky na lyceu ve Vercelli. Od roku 1820 působil opět v Turíně, již jako přednosta nově založené katedry vyšší fyziky, kde pracoval až do roku 1850. Stal se jedním ze zakladatelů molekulové teorie plynů. Vycházel z teorií J. L. Gay-Lussaca. V roce 1811 formuloval hypotézu, že ideální plyny obsahují v objemové jednotce plynu při stejném tlaku a teplotě stejný počet molekul (Avogadrův zákon). Základní myšlenka teorie vycházela z představy, že nejmenší částice plynu jsou molekuly a jsou složeny ze dvou nebo více atomů, přičemž u plynných prvků se předpokládaly dvouatomové molekuly. Avogadrova teorie zůstala odbornou veřejností nepovšimnuta až do roku 1860 (čtyři roky po jeho smrti), kdy ji na kongresu chemiků v Karlsruhe prezentoval S.Cannizzaro. Po půl století se konečně Avogadrova molekulární teorie spojila s Daltonovou atomovou teorií, získala si uznání a stala se jedním ze základních pilířů moderní chemie. Avogadrovy objevy a teorie umožnily určení relativních atomových hmotností prvků a je po něm pojmenována Avogadrova konstanta. Amedeo Avogadro zemřel 9.července 1856 v Turíně.

• http://www.bulldog.u-net.com/avogadro/avoga.html

Paul Adrien Maurice Dirac [dyrak], britský teoretický fyzik, se narodil 8. srpna 1902 v Bristolu (Gloucestershire, Anglie), v rodině švýcarského imigranta. V roce 1921 dokončil studia elektroinženýrství na univerzitě v Bristolu. Krátce pracoval jako inženýr. Pak opět nastoupil na bristolskou univerzitu a studoval matematiku. Matematiku a fyziku (zvlášť teorii relativity a kvantovou fyziku) poté studoval na univerzitě v Cambridgi, kde v roce 1926 získal doktorát. Dirac publikoval celou řadu článků a studií, které se týkaly aplikace Heisenbergovy teorie kvantové mechaniky. Vypracoval základy kvantové teorie záření a metodu druhého kvantování, vybudoval zákony nové kvantové statistiky, které popisují chování volných elektronů v kovech a které pomohly vysvětlit fakt, že volné elektrony nepřispívají k měrnému teplu kovu. V roce 1928 publikoval své dva nejvýznamnější články nazvané „Kvantová teorie elektronu“ (I.-II.), ve kterých sjednotil relativistickou teorii pohybu elektronu a kvantovou mechaniku a jeho matematické závěry se staly základem představ o magnetickém momentu a spinu elektronu. Dirac zjistil, že k popisu chování elektronu je zapotřebí čtyř vlnových funkcí, kdy každé vlnové funkci popisující chování elektronu příslušelo vždy jedno řešení, které mělo zápornou hodnotu. Dirac tímto předpověděl existenci antihmoty – nové částice s hmotností elektronu, ale s kladným nábojem, označené později jako pozitron. (Její existenci experimentálně potvrdil v r. 1932  C.D. Anderson objevem pozitronu v kosmickém záření.) V roce 1930 vydal knihu Principy kvantové mechaniky (Principles of Quantum Mechanics), která se na dlouhou dobu stala základní učebnicí v tomto oboru. Na základě svých předchozích prací zde shrnul kvantovou teorii pole a rozpracoval metodu tzv. druhého kvantování. V roce 1933 získal spolu s rakouským fyzikem Erwinem Schrödingerem Nobelovu cenu za fyziku ( za objev nových, produktivních forem atomové teorie). V tomtéž roce byl jmenován na vysoce prestižní post lucesiánského profesora matematiky na univerzitě v Cambridgi, kde působil až do roku 1969. Po rezignaci na místo profesora se odstěhoval do USA. V roce 1971 byl zvolen čestným členem ústavu fyziky (Honorary Fellow of the Institute of Physics) a jmenován profesorem fyziky na Floridské státní univerzitě. Přednášel na univerzitách po celém světě. Poslední roky svého života pak strávil v USA. Paul Dirac zemřel 20. října 1984 v Tallahassee, Florida. O devět let později byly jeho ostatky převezeny do Velké Británie, kde byly s náležitými poctami uloženy v hrobce králů a největších osobností Anglie ve Westminster Abbey v Londýně.

• http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/vedci/

Oldřich Nový, český herec, zpěvák, režisér, dramatik a divadelní pedagog, se narodil v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu - Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák - muž dvojí tváře - z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939).  Pozoruhodné výkony podal i dalších filmech - Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Roztomilý člověk, Valentin Dobrotivý, Pytlákova schovanka. Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl ale aspoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí, Dva z onoho světa, Fantom Morrisvillu, a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.

Sir Alexander Fleming, skotský lékař a mikrobiolog, se narodil 6. srpna 1881 v Lochfieldu, skotské hrabství Ayshire. V roce 1901 začal studovat na lékařské škole při nemocnici Panny Marie v Londýně. O pět let později nastoupil jako bakteriolog v očkovacím oddělení nemocnice, které vedl sir A. Wright. Fleming se zde věnoval především výzkumu stafylokoků. Za 1. světové války spolu s Wrightem působili ve Francii, kde očkovali vojáky proti tyfu. Po válce se Fleming opět vrátil do nemocnice Panny Marie a věnoval se výzkumu, s myšlenkou najít lék, který by byl proti bakteriím účinnější než antiseptické prostředky, používané tehdy při léčení ran. V roce 1928 jej náhoda přivedla k objevu penicilinu. Při jednom z mnoha pokusů se na špatně umytých Petriho miskách objevila plíseň, která zabila všechny bakterie v okolí. Fleming pochopil, že plíseň vylučovala něco, co zastavilo růst bakterií. I když nebyl schopen rafinovat sloučeninu, popsal objev ve vědecké literatuře v roce 1929. Protože plíseň byla druhu Penicillium, nazval tuto sloučeninu penicilin. Na využití objevu pracovalo za druhé světové války několik desítek vědeckých týmů biochemiků a lékařů z USA a Velké Británie. Zjistilo se při tom, že jde o několik látek s podobnou základní strukturou. Byly odlišeny jako penicilín F, G, K, H, V aj.  Antibiotika byly označeny jako „magické tablety“ – léky zasahující nemoc bez poškození pacienta. Syntéza penicilinu se podařila až v roce 1957. Za objev penicilinu povýšil král Jiří VI. Fleminga v roce 1944 do šlechtického stavu a v roce 1945 obdržel Fleming spolu se svými spolupracovníky lékařem sirem H. W. Floreym a biochemikem E. B. Chainem Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Alexander Fleming zemřel na srdeční infarkt 11. března 1955. Byl prohlášen národním hrdinou a jeho ostatky byly uloženy v Katedrále sv. Pavla v Londýně.

Henri René Albert Guy de Maupassant [mopasan], francouzský prozaik, dramatik, novinář, se narodil  5. srpna 1850 v Château de Miromesnil, byl mistrem povídky a dramatické novely. Ovlivněn G. Flaubertem a jeho hledáním pravdy, chápal uměleckou tvorbu jako prostředek k vyjádření komplexní představy světa, která má být pravdivější než skutečnost sama. Podkladem k psychologicky zaměřené tvorbě jsou autorovy životní zkušenosti, které mají dílu zaručit objektivnost a pravdivost a zároveň zpětně působit na autora a jeho zodpovědnost za vlastní život. Romány a povídky tematicky sledují jednotlivé etapy autorova života. Rané dílo zachycuje život v rodné Normandii, zážitky z prusko-francouzské války v roce 1870, zkušenosti s úřednickou praxí a příběhy ze sportovního prostředí. Pozdější romány jsou zaměřeny na kritiku francouzského kolonialismu a prodejnost žurnalistiky. Pozdní tvorba, částečně ovlivněná zhoršujícím se zdravotním stavem autora, se zabývá popisem a analýzou chorobných duševních stavů a halucinací člověka. Romány a povídky, často blízké ruskému realismu, se orientují zejm. na naturalisticky pojímané erotické vztahy a kritiku tehdejší francouzské společnosti. Česky vyšlo např. Kulička, Příběh jednoho života, Slečna Fifi, Horla, Levá ruka, Silná jako smrt, Miláček, Na slunce, Na vodě. Guy de Maupassant zemřel 6. července 1893 v Paříži.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Guy_de_Maupassant

Louis Daniel Armstrong, známý pod přezdívkou Satchmo, americký jazzový muzikant, se narodil 4. srpna 1901 v New Orleansu, stát Luisiana, USA. Přesné datum i rok jeho narození je však sporný, údajně neexistuje jakýkoliv doklad o jeho existenci do jeho 18 let. Dětství strávil v chudobě v drsném prostředí ulic New Orleansu. Vyrůstal v neúplné rodině jako dítě ulice. Od dětství byl nucen živit rodinu. Hudební kariéru začal jako hráč na kornet v hudebním seskupení New Orleans Home for Colored. Učiteli mu byli Bunk Johnson, Buddy Petit a především Joe „King“ Oliver, který měl k němu skoro až otcovský vztah. Od roku 1919 působil Armstrong v Kid Ory’s bandu. V roce 1922 přijal pozvání Joy „King“ Olivera, přestěhoval se do Chicaga a začal hrát v jeho Creole Jazz Bandu. Tato skupina byla na počátku 20. let 20. století, v době kdy bylo Chicago centrem jazzu, nejlepším hot jazz bandem. Z tohoto období pochází první Armstrongovy nahrávky. V roce 1924 se přestěhoval do New Yorku, kde působil v Fletcher Henderson Orchestra již jako hráč na trubku. Do Chicaga se vrátil v roce 1925 a začal nahrávat pod vlastním jménem se svými dnes již proslulými kapelami Hot Five a Hot Seven. Jejich hity Potato Head Blues, Muggles a West End Bues se staly jazzovou klasikou. V roce 1929 se Armstrong opět vrátil do New Yorku, v roce 1930 odjel do Los Angeles a poté uskutečnil několikaleté turné po Evropě. V roce 1943 pak přesídlil natrvalo do New Yorku. Během následujících třiceti let hrál především se skupinou the All Stars. Během tohoto období vytvořil velké množství dalších nahrávek a účinkoval ve více než třiceti filmech. S obrovským úspěchem se setkalo jeho velké turné po Africe, Evropě a Asii (za podpory US State Department), známé jako „Ambassador Satch“. Armstrong zpopularizoval nový styl jazzu. Je nepřekonatelným improvizátorem ve hře na trubku. Neopomenutelný je také jeho hlasový projev – tzv. scat singing (druh jazzového zpěvu, při kterém interpret zpívá raději melodii než vlastní zpěv) – ve kterém se stal mistrem a také díky zabarvení hlasu tento druh zpěvu zpopularizoval.  Během své dlouhé kariéry spolupracoval  s mnoha vynikajícími instrumentalisty a vokalisty (jako byli např. Jimmie Rodgers, Bing Crosby, Duke Ellington, Fletcher Henderson, Bessie Smith a zejména Ella Fitzgeraldová). Mezi jeho nejznámější hity patří What a Wonderful World, When the Saints Go Marchin’In, Dream a Little Dram of Me, Ain’t Misbehavin a řada dalších. Louis Armstrong, hudebník, který se stal synonymem pro slovo jazz, zemřel na srdeční infarkt 6. července 1971 v New Yorku.

Leon Marcus Uris, americký spisovatel, se narodil 3. srpna 1924 v Baltimoru (Maryland, USA). Pocházel z rodiny polského imigranta. Příjmení zděděné po otci znamená odvozeninu z hebrejského Yerushalmi – muž Jeruzaléma. Uris navštěvoval střední školy v Norfolku, Virginii a Baltimore, ale středoškolské vzdělání nikdy nedokončil. V sedmnácti vstoupil do služeb amerického námořnictva a sloužil v letech 1942-45 na základnách Guadalcanal, Tarawa a na Novém Zélandu. Po onemocnění malárií se vrátil zpět do USA. Literární činnosti se věnoval již od školních let. Ale nijak úspěšně. Teprve v roce 1950 časopis Esquire publikoval jeho článek o fotbalu a to bylo počátkem kariéry Urise, jako spisovatele. Zkušenosti z výcviku a bitev zúročil ve své prvotině Battle Cry (Válečný křik, 1953). Novela měla velký ohlas jak u kritiky tak u čtenářů. Během arabsko-izraelského konfliktu (1956) pracoval jako válečný dopisovatel. V roce 1958 dokončil román Exodus, nejkomplexnější "encyklopedii" vývoje židovského národa 20 století. Zachycuje život v evropských židovských ghettech, pogromy v Rusku, zrod sionismu a kibuců, vznik státu Izrael. Při práci na knize procestoval desítky tisíc kilometrů a zpovídal více než 1200 očitých svědků. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 50 jazyků a v USA je považována za největší bestseller po Jihu proti Severu od M. Mitchellové. Podle románu byl natočen v roce 1960 film a v roce 1971 se stal předlohou pro muzikál. Uris se sám k tématům použitým v  Exodu několikrát vracel. V roce 1960 to byl román Exodus Revisited (Ještě jednou Exodus), na kterém pracoval stejným způsobem, procestoval východní Evropu, zpovídal přímé účastníky holokaustu a čerpal fakta zejména z archivů ve Varšavě. Epizodu z povstání ve varšavském ghettu, zmíněnou v Exodu,  pak rozpracoval v novele Mila 18 (Milá č.18,1961). Žaloba polského lékaře W.Deringa, jehož jméno bylo v Exodu uvedeno v souvislosti s osvětimskými doktory odstartovala jeden z nejdelších procesů v britské soudní historii. Po vleklých soudních sporech byla nakonec Deringovi přiřčena jako kompenzace půlpence. Soudní spor inspiroval Urise k napsání románu Queen’s Bench VII (Soud Jejího Veličenstva, 1970). O tři roky dříve publikoval špionážní román Topaz, jehož obsah tehdy způsobil vážnou krizi uvnitř francouzské vlády. Román byl v roce 1969 zfilmován A. Hitchcockem.  Z dalších románů připomeňme např. Trinity (Trojice, 1976) čerpající z autentických zážitků z pobytu v Irsku a  The Haj (1984), kde se Uris vrací tématem zpět do Palestiny. Uris se proslavil také jako scénárista. Napsal předlohu k holywoodskému westernu Gunfight at the O.K. Corral (1957) a byl původním scénáristou Topazu. Leon Uris zemřel 21. června 2003 v New Yorku na selhání ledvin.

• http://literatura.kvalitne.cz/ub.htm

• http://www.kirjasto.sci.fi/uris.htm

Fréderic Auguste Bartholdi [bartoldy], francouzský sochař, se narodil 2. srpna 1834 v Colmaru (Alsasko). Studoval architekturu v Colmaru a v Paříži. Proslavila jej zejména socha Svobody, umístěná u ústí řeky Hudson do Atlantického oceánu na ostrově Liberty u města New York. Původně měl Bartholdi pracovat na projektu majáku pro Suezský průplav. Měl mít formu vysoké ženské sochy zdvíhající pochodeň. Proto, když přišla v roce 1865 nabídka z kroužku francouzských demokratů, obdivovatelů americké demokracie, vedených akademikem E. de Laboulayem, vytvořit sochu, jako připomínku a oslavu americké revoluce, s nadšením nabídku přijal a sám vybral přístav města New York jako místo pro sochu. Inspirován byl také slavným obrazem E. Delacroixe – Svoboda vede lid na barikády. Práce na modelech a samotné soše zabraly Bartholdimu více než 10 let. Jeho spolupracovníkem se stal A. G. Eiffel, který pro sochu navrhnul masivní železný pylon a sekundární skelet. Původně měla být socha Svobody slavnostně předána v roce 1876 ke stoletému výročí Americké deklarace nezávislosti. Potíže s vybíráním finančních prostředků v USA (financovaly stavbu podstavce) zapříčinily, že ke slavnostnímu odhalení došlo až 28. října 1886. Mezi Bartholdiho nejznámější práce patří také masivní socha lva u francouzského Belfortu, fontána v Lyonu a fontána Woman, umístěná ve washingtonském Bartholdiho parku. F.A.Bartholdi, autor řady monumentálních soch v akademickém stylu, zemřel na tuberkulózu 4. října 1904 v Paříži.

• http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200425/so25a00d.asp

• http://www.bartholdi2004.com/

Herman Melville [melvil], americky prozaik a básník, představitel pozdního romantismu, se narodil 1. srpna 1819 v New Yorku jako třetí z osmi dětí. Po studiích působil krátce jako učitel. Zážitky z více než ročního pobytu mezi kanibaly (kterými byl zajat, když se plavil v Polynésii jako velrybář) se promítly do úspěšné prvotiny Taipi (také Ráj kanibalů - 1846), která líčí domorodce sympatičtěji než mnohé bělochy. Únik z ostrova, vzpoura na australské velrybářské lodi, putování po ostrovech Tahiti a filozofické úvahy o přírodě a lidském údělu se staly námětem dalšího úspěšného románu Omú (také Tulák po ostrovech - 1847). Filozofická alegorie marného hledání smyslu života i lidské existence je příznačná pro další román Mardi, v němž se tichomořské ostrovy mění v utopii. Jeho ranná díla, čerpající z osobních zážitků  byla ve své době docela oblíbená, ale postupně zájem o jeho tvorbu u publika klesal. V roce 1849 se Melville přestěhoval s rodinou do Pittsfieldu (Massachusetts). Zde se seznámil s Nathanielem Hawthornem a zde také napsal v roce 1851 svůj nejslavnější román Bílá velryba (Moby Dick), v němž se neúspěšný hon démonického kapitána Achaba na podivuhodného kytovce stává filozofickým podobenstvím destruktivních snah lidstva po ovládnutí přírody. I přes vesměs pozitivní kritiky kniha opět nebyla komerčně úspěšná a to vedlo k Melvillově postupné izolaci, kterou se marně snažil prolomit dalším filozofickým a symbolickým románem Pierre o významu lidské paměti a vnímání času. Pouze některé z povídek, např. Benito Cereno, získaly čtenářský ohlas. Některé povídky (Písař Bartleby) dosahují až kafkovské absurdity. Pesimistickou vizi lidstva ovládaného církvemi, které však ztratilo Boha, obsahuje poéma Clarel, inspirovaná poutí do Palestiny. Pozdní mistrovství vykrystalizovalo v posmrtně vydané novele z námořního prostředí Billy Budd, vracející se k problémům americké nevinnosti a dědičného hříchu. V roce 1863 se Melville vrátil zpět do New Yorku, kde od roku 1866 pracoval dalších 19 let jako celní inspektor. Herman Melville zemřel v New Yorku zcela zapomenut a v bídě 28. září 1891.

• http://www.hyperlink.aluze.cz/2003_02/mellville.php   - muž s hromosvody –povídka

• http://www.melville.org/

• http://www.melville.org/download.htm

• http://literatura.kvalitne.cz/mn.htm