mse.com

 home page  »   mailová adresa  »  přidat stránku k oblíbeným  »  statistika stránky  »  abecední seznam

Výročí narození slavných osobností


     Každý den bychom mohli vzpomínat výročí narození nějaké známé osobnosti. Pokud si budeme postupně připomínat jednotlivce, osvěžíme si celé dějiny, protože dějiny utvářejí jedinci. Vybíráme tedy každý den z nepřeberného množství historických postavy kladné i záporné, ale taková už je historie... Samozřejmostí budou odkazy na stránky týkající se jednotlivých osobností.

 
.
BEZPLATNÉ MĚŘENÍ GEOPATOGENNÍCH ZÓN  
V současné době probíhá koordinovaně bezplatné měření geopatogenních zón v celé České republice.
Máte-li zájem o proměření geopatogenních zón a jiných škodlivých energetických polí ve Vaší domácnosti, zajistíme Vám jejich změření.
O měření můžete požádat na adrese www.gpz.cz. V krátké době budete kontaktováni a informováni o podmínkách, za jakých měření probíhá. Bude s Vámi domluven termín, který Vám bude nejlépe vyhovovat. 

 
Jednotlivé měsíce:
 
              Chystáte se někam na dovolenou? Vyhledejte si zájezd podle vlastních představ a požadavků!
 
                          
  
Pokud chcete zjistit, jestli osobnost, která Vás zajímá, již je na tomto webu, zkuste vyhledávač, případně použijte abecední seznam 
 
 
31. březen
Joseph Haydn (1732)
 René Descartes [dekart], latinsky Renatus Cartesius, francouzský filozof a vědec (matematik, fyzik, fyziolog), se narodil 31. března 1596 v La Haye (nyní Descartes), Touraine. Už jako osmiletý začal v lednu 1604 navštěvovat jezuitskou vysokou školu Laa Fleche v Anjou, kde studoval klasickou logiku a tradiční Aristotelovskou filozofii. Kvůli svému chatrnému zdraví mu bylo uděleno povolení zůstávat v posteli až do 11. hodiny ráno. Tento zvyk poté udržoval až do své smrti. V roce 1616 získal právnický titul z Poitiers, pak byl zapsán do vojenského učiliště v Bredě, v roce 1618 začal studovat matematiku a mechaniku u holandského vědce Isaaca Beeckmana. Tehdy začal hledat vědeckou metodu, která by pojala a sjednotila přírodní vědy. Po dvou letech v Holandsku cestoval po Evropě a v roce 1619 vstoupil do bavorské armády, nějaký čas strávil v Čechách (účastnil se třicetileté války a snad i bitvy na Bílé hoře), Maďarsku (1621), navštívil Německo, Holandsko a Francii (1622-23). Pobýval v Paříži, kde se stýkal s Mersennem, kontakty s ním byly důležité pro jeho další bádání. Z Paříže odjel do Itálie (Benátky), ale v roce 1625 se znovu vrátil do Francie. V roce 1628 se (jsa unaven neustálým cestováním) rozhodl usadit a dalších dvacet let žil v Holandsku. Byl tvůrcem novověké koncepce subjektu, zakladatelem novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu. Rozhodujícím způsobem přispěl k novověkému pojetí přírody jako nekonečného, matematicky vypočitatelného a předvídatelného univerza. Usiloval o vytvoření autonomní filozofie, opírající se o suverenitu lidského rozumu, filosofie vybudované z pravd, jež by měly nespornost pravd matematických. Za základní princip filozofování stanovil bezprostřední evidentnost (jasnost a zřetelnost) poznatku (Rozprava o metodě). Pevné východisko filozofování nalezl pomocí metodické skepse v sebejistotě myslícího (pochybujícího) Já (latinsky ego). Ego interpretováno jako “myslící věc” (duchovní substance) protikladná přírodě jako “rozprostraněné věci” (hmotné substanci). Nad oběma substancemi stojí třetí, tzv. neomezená substance – Bůh. Přírodu (hmotu) chápal jako geometrické tvary a souřadnice, její poznání se proto uskutečňuje v rozumu abstrakcí. Descartes byl jedním ze zakladatelů analytické geometrie (dílo La géométrie), zavedl pojem funkce a proměnné veličiny a soustavu pravoúhlých (kartézských) souřadnic. Na Descartese navázalo bezprostředně karteziánství, poté zejm. Baruch Spinoza. Svou fyzikou Descartes ovlivnil zvl. francouzský materialismus 18. stol., racionalistickým budováním filozofie vytvořil její vzor pro osvícenství 18. – 19. stol. Ve 20. stol. považován za otce moderního subjektivismu. Další díla: Úvahy o první filozofii, Pojednání o vášních a jiné. Nesmrtelným se stal jeho citát Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). V roce 1649 (na žádost švédské královny) přijel do Stockholmu, kde 11. února 1650 zemřel na zápal plic.  
30. březen
Paul Verlaine (1844)
Jiří Hrzán (1939)
Eric Clapton (1945)
 Vincent Willem van Gogh [choch, gog], holandský malíř a grafik, se narodil 30. března 1853 v Groot-Zundertu, brabantské provincii Holandska. Původně studoval teologii, pak krátce malířství, ale jeho svérázná povaha se obtížně podřizovala konvencím, i proto zůstal v jádru samoukem. Je jedním z nejvýznamnějších postimpresionistických malířů, výrazně ovlivnil zejména expresionismus a fauvismus. První obrazy vytvořil ještě v Holandsku, v raném období se stal autorem chmurně laděných krajinomaleb a figurálních kompozic temných barev. Zobrazoval sociální náměty z drsné reality venkovského života (Tkalcovské řemeslo, Jedlíci brambor). V roce 1883 na čas uchýlil k otci na venkov. Po roce 1885 se začala jeho díla projasňovat. Jeho vzory se stali P. P. Rubens a J. F. Millet. O dva roky později odešel za mladším bratrem Theem do Paříže, kde se seznámil s aktuálními uměleckými proudy a navázal kontakty s impresionisty, osvojil si jejich techniky, nikdy se však nestal členem jejich hnutí. Ovlivněn též japonským dřevořezem (Otec Tanguy). Vytvořil si osobitou techniku malby, jasné až žhavé barvy nanášel silnými krátkými tahy na plátno, často je vymačkával v silných nánosech přímo z tuby. Barvu s jejím emociálním významem povýšil na svébytný vyjadřovací prostředek. V roce 1888 pobýval s P. Gauguinem na jihu Francie v Arles, kde vznikla série krajinomaleb. Tehdy se projevily první příznaky duševní choroby, ohrožoval Gauguina a v záchvatu šílenství si uřízl ucho. Několikrát léčen, v obdobích relativního klidu namaloval většinu svých pláten. Jeho dílo obnáší 550 obrazů a další stovky kreseb. Pozoruhodná je řada autoportrétů, vyjadřujících výrazné psychologické kvality. V letech 1889 až 1890 Van Gogh přebývá v útulku v Saint-Remy a v Auvers.  Z díla: Most v Arles, Slunečnice, Zahrada blázince v St. Rémy, Zelené žito, Obilné pole s havrany. Vincent van Gogh zemřel v Auvers na následky pokusu o sebevraždu 29. července 1890.

http://www.vangoghgallery.com/painting/main_az.htm (vyčerpávající seznam děl - tříděný alfabeticky i chronologicky)
29. březen
Jiří Wolker (1900)
Marcel Aymé [eme], francouzský prozaik a dramatik, se narodil 29. března 1902 v Joigny. Autor komicko-satirických románů, fantastických povídek a fraškovitých dramat. Po úspěšné povídce Zelená kobyla (zfilmováno v roce 1959 Claude Autant-Larou s Bourvilem a P. Brasseurem v hlavních rolích) se plně věnoval literatuře, v níž se spotánní satirou, s moudrou naivitou, fantazií a humorem útočil na směšnost průměrného světa, který je ovládán až příliš vědomým pokrytectvím. Zájmem o lidový jazyk a uměním krátkých a úsečných textů se zařadil k nejoriginálnějším prozaikům své doby. Česky vyšlo například Ulice beze jména, Rodinný domek, Cesty školáků, Rozvětvený paroháč, Mlýn na podzemní řece, Pohádky kocoura Moura. Aymé zemřel 14. října 1967 v Paříži.
28. březen
Maxim Gorkij, vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov, ruský a sovětský spisovatel, dramatik, publicista, literární kritik a politický činitel, se narodil v rodině řemeslníka v Nižném Novgorodu 28. března 1868. Vychovávali ho prarodiče, jako tulák prošel jižní Rusko, Ukrajinu a Besarábii. Poznal najhlubší zoufalství bídy (v roce 1887 se pokusil o sebevraždu). Neměl školní vzdělání, rozsáhlé vědomosti získal stálým sebevzdělávaním. Byl autorem tzv. bosáckých povídek, v novoromantickém duchu popisujících svobodomyslné hrdiny z provinčního prostředí (české výbory Jednou na podzim, Drsné lásky, O neobyčejných věcech, Hořké povídky), je považován i za jednoho ze zakladatelů socialistického realismu. Po alegorické ódě na svobodu v Písni o Bouřňákovi použil analogické realistické podobenství o zbytečné vzpouře jedince v románu Foma Gordějev. V kritice ruské provincie pokračoval jak v groteskních satirách Městečko Okurov a Život Matveje Kožemjakina, tak i v raných dramatech, v nichž ztvárnil život ruského lumpenproletariátu a měšťanských vrstev (Měšťáci, Na dně). Na počátku 90. let se natrvalo spojil s dělnickým hnutím. V revolučních letech 1905 - 1906 se sblížil s bolševickým proudem strany a spřátelil se s Leninem, který ho vždy pokládal za nejvýznamnějšího umělce proletariátu. Gorkého vztah k politice Lenina a  bolševiků nebyl bez konfliktů. Lenin kritizoval Gorkého především za jeho pokusy o spojení náboženství s marxismem. Za revoluční činnost ho carská vláda uvěznila, ale pod tlakem světového veřejného mínění ho musela propustit. Gorkij odešel nejprve do USA, potom žil na Capri až do svého návratu v roce 1913.  Politicko-didaktický román Matka zrcadlí zrození dělnického vůdce v předvečer ruské revoluce v roce 1905, jeho filozofickým protějškem je novela Zpověď, odmítající v duchu bohostrůjcovství a tolstojovského moralismu násilnou proměnu společnosti. Vrcholným dílem je životopisný románový triptych (Dětství, Do světa, Moje univerzity), po jehož dokončení se Gorkij pokusil o panoramatický obraz cesty Ruska k proletářské revoluci v generační kronice Podnik Artamonových. V nedokončené románové tetralogii Život Klima Samgina konfrontoval psychologii ruského intelektuála s dynamickými společenskými událostmi. Charakter expresionistického historického dramatu mají hry Jegor Bulyčov a ti druzí a Vassa Železnovová. Praxi revolučního násilí kategoricky odmítl v publicistické knížce Nečasové úvahy. Byl jedním z iniciátorů světového protifašistického hnutí. Zemřel v Gorkém (jak se podle něj Nižnyj Novgorod  v r. 1932 na několik desetiletí přejmenoval) 18. června 1936.
27. březen
Wilhelm Conrad Röntgen [rentgen],  též Roentgen, německý fyzik s holandskými předky, se narodil 27. března 1845 v Lennep. Rodina se krátce po jeho narození přestěhovala do nizozemského Apeldoornu. Od roku 1862 studoval na technické škole v Utrechtu, odkud byl vyloučen, v roce 1865 začal studovat tamtéž fyziku na univerzitě, studoval i strojní inženýrství na polytechnice v Curychu. Stal se uznávaným experimentálním fyzikem a působil jako profesor na univerzitách ve Štrasburku, Giessenu, Würzburgu a Mnichově. Publikoval vědecké práce z oblasti piezoelektrických a pyroelektrických vlastností krystalů, popsal například jev, kdy rotující dielektrikum v elektrickém poli má magnetické vlastnosti (toto zjištění přispělo k formulování Lorentzovy elektronové teorie), zabýval se i studiem kapalin, plynů. V roce 1895 při pokusech s katodovými paprsky objevil nový druh záření, paprsky X (nazvány rentgenové) a zkoumal jejich vlastnosti. Zhotovil první rentgenové snímky kovových předmětů a snímky kostí ruky (své manželky). Zemřel na leukémii v důsledku ozáření. V roce 1901 se stal laureátem Nobelovy ceny  za objev rentgenových paprsků. Wilhelm Conrad Röntgen zemřel v Mnichově 10. února 1923.
26. březen
Tennessee Williams [viljemz], vlastním jménem Thomas Lanier Williams, americký dramatik, se narodil v Columbusu (stát Mississippi) 26. března 1911. Střední školu navštěvoval v St. Louis, poté studoval žurnalistiku a po jejím absolutoriu odešel do Los Angeles. Byl jedním z největších představitelů amerického dramatu 20. století. Témata pro své hry čerpal ze svého mládí (jižanské zázemí, puritánská výchova, šokující přechod z agrárního prostředí do světa průmyslu, řada různých zaměstnání). Téměř všichni jeho hrdinové, a zejména hrdinky, jsou lidé, kteří čelí životní situaci, brutální a zničující, a proto se často utíkají k iluzím, které nemají reálný podklad. Je autorem her (Skleněný zvěřinec - 1944, Tramvaj do stanice Touha - 1947, Léto a dým - 1947, Tetovaná růže - 1951, Kočka na rozpálené plechové střeše - 1955, Sestup Orfeův - 1957, Sladké ptáče mládí - 1959, množství jednoaktovek) i povídek s podobnou tematikou. Williams zemřel 25. února 1983 v hotelu Elysee v New Yorku, pohřben je v St.Louis.
25. březen
Béla Bartók (1881)
Arnošt z Pardubic, český politik a církevní hodnostář, první pražský arcibiskup, se narodil 25. března 1297 (pravděpodobně v Kladsku), jako nejstarší ze čtyř synů Arnošta z Hostinného a pána na Pardubicích, purkrabího na hradě v Kladsku. Základní vzdělání získal ve farní škole johanitů, poté odešel do školy při broumovském klášteře benediktinů a později na partikulární studium do Prahy a nakonec do Itálie, kde studoval práva a teologii na univerzitách v Bologni a Padově. Po svém návratu do Prahy se roku 1339 stal kanovníkem a po roce, ve svých 33 letech, děkanem svatovítské kapituly. Když 5. ledna 1343 zemřel pražský biskup Jan IV. z Dražic, stal se jeho nástupcem. Po ročním biskupském působení současně s povýšením pražského stolce na metropolitní byl 30. dubna 1344 jmenován arcibiskupem. Podléhalo mu pak biskupství olomoucké a téhož roku založené biskupství litomyšlské. Arcibiskup s evropským rozhledem se ujal organizace nové provincie a položil základy jejího písemnými normami upraveného správního systému, který recipoval vzor uspořádání papežské kurie i jejích kancelářských řádů. V roce 1349 vyhlásil provinciální statuta (Statuta Arnošta z Pardubic), církevní zákoník, který systematicky stanovil hlavní zásady církevního práva a vymezil kompetenci a způsob jednání biskupského soudu. Spiritualita prvého arcibiskupa byla blízká augustinianismu, mez augustiniánskými kanovníky měl spolupracovníky a tomuto řádu založil kláštery v Kladsku, Rokycanech a Jaroměři. Byl blízkým spolupracovníkem Karla IV. a zřejmě inspirátorem mnoha jeho činů. V roce 1346 dosáhl v Avignonu schválení Karlovy volby za římského krále a jednal o možnosti jeho korunovace na císaře. Sám jej po návratu do Prahy 2. září 1347 korunoval na českého krále a často potom zastupoval panovníka v jeho nepřítomnosti. Roku 1352 (1362?) se dokonce objevil mezi možnými kandidáty na svatopetrský stolec.1343 – 44 pražský biskup, 1344 – 64 první pražský arcibiskup, od roku 1348 kancléř pražské univerzity. Byl přítelem a rádcem Karla IV. i Jana ze Středy. Arnošt z Pardubic zemřel 30. července 1364 v Roudnici a byl pohřben byl v Kladsku ve farním kostele sv. Jana.
24. březen
Harry Houdini (1874)
Steve McQueen (1930)
 
 Georgius Agricola [agrikola], vlastním jménem Georg Bauer, německý lékař, mineralog a montanista (báňský odborník), se narodil 24. března 1494 v Glauchaw. V letech 1518 – 1522 byl rektorem latinské školy v Cvikově. Za svého pobytu v Itálii (kde se spřátelil s Erasmem Rotterdamským) navštěvoval univerzitní přednášky z medicíny, přírodních věd a filozofie a zajímal se o terapeutické využití nerostů. V letech 1527 – 1530 městský lékař v Jáchymově, pak v Saské Kamenici. Byl autorem řady odborných děl. Na základě těchto poznatků i četby knih o hornictví a hutnictví vytvořil ve své době základní díla popisující metody hornictví a hutnictví (De re metallica, 1546) a základní systematiku minerálů (De natura fossilium, 1550). De natura fossilium je první mineralogickou učebnicí, kde je poprvé uvedena vědecká klasifikace minerálů, založená na jejich fyzikálních vlastnostech. Nejznámější je ale dvanáctisvazková encyklopedie De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví - vydáno posmrtně v Basileji 1556), ilustrovaná dřevorytinami. Dílo, které položilo základ řadě moderních anorganických oborů v geologii, hornictví a hutnictví. Agricola vydal další významné práce z lékařství a farmacie (studoval zejména léky anorganického původu). Byl vynikajícím znalcem nerostů a jeho sbírka obsahovala nejen minerály všech evropských dolů, ale také vzácné exempláře kamenů, které mu přiváželi kupci z Asie a Afriky. Ve svých studiích dával vždy přednost pozorování před spekulacemi a dostával se tak do rozporu s tehdejším přístupem alchymie. Řadíme jej k zakladatelům vědecké mineralogie a montanistiky. Georgius Agricola zemřel 21. listopadu 1555 v Saské Kamenici.
23. březen
Josef Čapek (1887)
Erich Fromm (1900)
celý portrét
 Pierre Simon de Laplace [laplas], francouzský matematik, fyzik, astronom a politik, se narodil 23. března 1749 v Beaumont-en-Auge (Normandie), v rolnické rodině. Navštěvoval církevní školu v Beaumont-en-Auge a jeho otec doufal, že se stane duchovním nebo důstojníkem v armádě. Když bylo Pierrovi 16 let, začal studovat teologii na Univerzitě v Caen, školu však nedokončil, díky svému matematickému nadání byl již v 19 letech jmenován profesorem matematiky na pařížské vojenské škole. Kromě matematické analýzy, a teorie pravděpodobnosti pracoval také v oblasti nebeské mechaniky - užil tzv. Laplaceův operátor (v parciální diferenciální rovnici pro potenciál silového pole). Vytvořil hypotézu o vzniku sluneční soustavy z rotující mlhoviny (Kantova-Laplaceova teorie), studoval oběh Měsíce a tvar i rotaci Saturnových prstenců. Napsal velké množství významných knih, které ovlivnily budoucí generace vědců. Francouzská revoluce jej málem připravila o život (nejznámější z obětí je zřejmě zakladatel moderní chemie Lavoisier, se kterým Laplace v roce 1780 také krátce spolupracoval), byl donucen uprchnout z Paříže a skrývat se na venkově. Do hlavního města se mohl vrátit teprve po pádu jakobínů. Posléze podpořil Napoleona a po jeho pádu monarchistickou vládu. Byl znám jako stoupenec striktního mechanického determinismu (někdy nazývaného laplaceovský), jejž formuloval tak, že hodnoty souřadnic a impulsů všech částic vesmíru v daný časový moment naprosto jednoznačně určují jeho stav v kterémkoli minulém nebo budoucím okamžiku. Toto odmítání objektivní povahy nahodilosti a ztotožňování příčiny s nutností, vedoucí k fatalismu, bylo vyvráceno vývojem vědy nejen ve společenském a organizovaném světě, ale i ve sféře fyziky. Byl členem Francouzské akademie věd, královské společnosti v Londýně a Komise pro míry a váhy. Pierre Simon de Laplace zemřel v Paříži 5. března 1827.
22. březen
 Anthonis van Dyck [dajk], vlámský malíř, který působil v Anglii a v Janově, se narodil 22. března 1599 v Antwerpách. Svůj malířský talent projevoval již v dětství a ještě před svými dvacátými narozeninami se stal Rubensovým pomocníkem a mistrem malířského cechu v Antwerpách. V Rubensově dílně se významně podílel na důležitých zakázkách, například na výzdobě jezuitského kostela v Antwerpách. Po ukončení studia van Dyck odešel do Londýna a poté do Itálie, kde zdokonalil svou techniku po stránce elegance, kterou si ve svých obrazech zachoval až do konce života. V Itálii také dosáhl ideálu stylu, který započal tradici anglického portrétu. V roce 1632 byl van Dyck anglickým králem Karlem I. povolán, aby se stal hlavním dvorním malířem. Byl rovněž autorem reprezentačních portrétů italské šlechty. Vytvořil typ reprezentativní podobizny se smyslem pro fyziognomii a povahu portrétovaného a s vytříbeným smyslem pro okázalost a nádheru (Autoportrét, Podobizna Karla I. aj.). Nezaměnitelné jsou i jeho krajinářské akvarely z Anglie. Anthonis van Dyck zemřel 9. prosince 1641 v Londýně.
21. březen
 Johann Sebastian Bach, německý skladatel a varhaník, vrcholný představitel barokní hudby, největší mistr kontrapunktu a fugy, se narodil 21. března 1685 v Eisenachu. Za života byl uznáván více jako varhaník, po jeho smrti dílo upadlo v zapomenutí. Zájem o něj vzbuzen teprve po provedení Matoušových pašijí (Berlín 1829) Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. Bach spojoval tradici německého protestantského chorálu, německé varhanní tvorby a nizozemské polyfonie s italskou melodikou, formou italského concerta a s virtuózním leskem francouzských clavecinistů. V letech  1708 – 1717 působil ve Výmaru, 1717 – 1723 v Köthenu, od 1723 jako kantor chrámu sv. Tomáše v Lipsku. V roce 1749 oslepl. Z díla: chrámové kantáty (dochováno asi 200), Matoušovy a Janovy pašije, Vánoční oratorium, Mše h moll, světské kantáty (Kávová, Selská, Lovecká), skladby varhanní (preludia, toccaty, fugy, fantazie, chorální předehry), klavírní (Dobře temperovaný klavír, Anglické suity, Francouzské suity a Partity, Goldbergské variace), komorní sonáty pro sólové housle a violoncello, instrumentální koncerty (pro housle, cembalo, flétnu), orchestrální Braniborské koncerty, jež představují vrcholný typ concerta grossa. Vrchol kontrapunktické dovednosti uložen v souborech Hudební obětina a Umění fugy. Bach měl z prvního manželství sedm dětí, z druhého třináct, jako skladatelé vynikli především Wilhelm Friedemann Bach (1710-1784), Carl Philipp Emanuel Bach (1714-1788), Johann Christoph Bach (1732 – 1795) a Johann Christian Bach (1735-1782). Johann Sebastian Bach zemřel 28. července 1750 v Lipsku.
20. březen
Publius Ovidius Naso (43 př. n.l.)
Jozef Kroner (1924)
Henrik Ibsen, naturalisticko-symbolistický dramatik a básník, se narodil 20. března 1828 ve Skienu (Norsko) v rodině bohatého obchodníka. V r. 1836 ale jeho otec zkrachoval a tato událost hluboce ovlivnila život celé rodiny. Již po skončení základní školy Ibsen pracoval jako asistent lékárníka v Grimstadu  za dost ponižujících podmínek. V roce 1846 se mu narodil nemanželský syn. V devatenácti letech začal psát první básně, vzdělával se v latině a řečtině. O rok později napsal první drama Catilina. Po absolvování rychlokursu složil úspěšně maturitu, nějaký čas pracoval jako novinář a pak působil jako dramaturg a divadelní básník v Norském divadle v Bergenu. Z této doby jeho pocházejí dramata v duchu národního romantismu, pohádkové hry a hry z národní historie – Paní Inger na Ostråtu, Slavnost na Solhaugu, Bojovníci na Helgolandu. Od roku 1858 působil v Oslu jako ředitel norského Národního divadla. Napsal první norskou měšťanskou komedii Komedie lásky (1862) a veršované drama s historickým námětem Nápadníci trůnu (1863). Toto období bývá označováno jako nejnešťastnější etapa jeho života. Na funkci ředitele v r. 1862 rezignoval a v r. 1864 opustil Norsko na téměř 30 let, kdy žil střídavě v Itálii a v Německu. V dobrovolném exilu vytvořil řadu dramat. S velkým úspěchem se setkala jeho dramatická báseň Peer Gynt (1867). Také díky hudebnímu zpracování Edwarda Griega. Z dalších děl připomeňme sociálně kritická dramata Opory společnosti (1877), Nora/Domov loutek (1879), Divoká kachna (1884), Paní z námoří (1888), Strašidla (1881), Stavitel Solness (1892), Když mrtví procitneme (1899). Za významově nejspornější je považováno drama Heda Gablerová (1890). Ve všech svých dílech kladl Ibsen zásadní otázku, co je život v pravdě a respektive ve lži. Typická je pro něj linie analytického dramatu – pevná stavba díla s plnou koncentrací na konflikt, v jehož průběhu se teprve odhalují jeho minulé kořeny a charakteristiky postav, kdy konflikt pak vyhrocuje v logickou nutnost zásadního činu mravní povahy. Svým moderním pojetím realistického společenského dramatu výrazně ovlivnil evropskou dramatiku a patří k nejvyhledávanějším divadelním autorům. Do své vlasti se vrátil, oslavován jako hrdina, v r.1891. Roku 1901 jej postihl infarkt, na jehož následky po pěti letech, 23.května 1906, zemřel.
19. březen
Wyatt Earp (1848)
Albert Speer (1905)
Bruce Willis (1955)
David Livingstone [livingstn], skotský lékař, misionář a cestovatel, se narodil v Blantyre 19. března 1813, Po misijním působení mezi Tswany prošel v letech 1853 – 56 z Kapska do Angoly a odtud do Mosambiku. Při dalších cestách zkoumal povodí Zambezi a prameny Konga. Prozkoumal rozsáhlá území Afriky na jih od rovníku, objevil Viktoriiny vodopády, jezera Ngami a Malawi a zaplnil jedny z posledních bílých míst na mapě Afriky.Významně přispěl k orografickému a hydrografickému poznání afrického vnitrozemí a podnítil zájem o jeho další průzkum. Měl vřelý vztah k Afričanům. David Livingstone zemřel 1. května 1873 v Ilale, Afrika.

 
18. březen
Rudolf Diesel (1858)
Edgar Cayce (1877)
John Updike (1932)
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Николай Андреевич Римский-Корсаков, ruský skladatel, dirigent, hudební teoretik a pedagog, se narodil v Tichvinu poblíž Novgorodu 18. března 1844. Ve dvanácti letech nastoupil na petrohradskou Námořní akademii. V roce 1861 potkal skladatele Milije Balakireva, seznámil se s dalšími petrohradskými hudebníky a začal také komponovat. Realismus tehdejší doby stejně jako náměty historické mu byly cizí, učaroval mu ale romantický svět pohádek a pověstí. Přispěla k tomu i životní zkušenost v podobě téměř tříleté plavby kolem světa, na kterou se vydal v roce 1862 na palubě lodi Almaz. Právě na palubě zkomponoval svou první symfonii, kterou po návratu v roce 1865 přepracoval pod dohledem svého přítele a učitele Balakirova a která byla v témže roce uvedena. V roce 1871 opustil Korsakov armádu a naplno se věnoval hudbě jako skladatel a také jako pedagog na petrohradské konzervatoři. Mezi jeho žáky patřili pozdější proslulí autoři, například Igor Stravinskij nebo Sergej Prokofjev. Rimskij-Korsakov byl předním členem skupiny Mocná hrstka - sdružení, které si dalo za úkol očistit ruskou hudbu od cizích vlivů. Sám Rimskij-Korsakov byl v kompoziční tvorbě ovlivněn ruskou lidovou hudbou, byl mistrem instrumentace. Úspěch Korsakovových symfonických skladeb spočívá v dokonalém ovládnutí zvuku orchestru. Jeho partitury bývají přirovnávány k obrovským romantickým plátnům, na nichž malířský mistr využil stovek odstínů barev, aby postihl nejjemnější detaily malovaného předmětu. Z díla: opery (např. Pskovanka, Sněhurka, Sadko, Carská nevěsta, Pohádka o caru Saltánovi, Nesmrtelný Kaščej, Pověst o neviditelném městě Kitěži, Zlatý kohoutek), orchestrální hudba (3 symfonie, Španělské capriccio, svita Šeherezáda). Rimskij-Korsakov zemřel 21. června 1908 v Gut Ljubensku u Sankt Petěrburgu.
17. březen
Vladimír Boudník, český malíř a grafik, se narodil v Praze 17. března 1924. Do povědomí veřejnosti se dostal prostřednictvím Hrabalovy prózy Něžný barbar (také jako divadelní hra a film), kde o něm píše jako o Vladimírkovi. Původně se vyučil nástrojařem, za 2. světové války byl totálně nasazen v Německu a po osvobození absolvoval v roce 1949 Státní grafickou školu. V jeho prvních dílech se objevovaly časté motivy utrpení, strachu a úzkosti, charakteristické pro generaci, která prošla válkou. Náznaky abstrakce se v Boudníkově díle začínaly projevovat již po roce 1949, kdy se soustřeďoval na náhodné výtvarné projevy. Do roku 1962 pracoval jako dělník v ČKD. Členem Spolku českých výtvarných umělců se stal v roce 1965 a výtvarnému umění se již od té doby věnoval profesionálně. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů původní a nezávislé lyrické abstrakce v grafice. V letech 1945 – 57 šířil ideu explozionalismu založenou na tvůrčí asociaci pouličními happeningy a kresbami na zdech. Vladimír Boudník je autorem tří manifestů Explozionalismus. Poprvé vystavoval s Janem Kotíkem na Expo 58 v Bruselu, v 60. letech vznikala díla, která jsou českou variantou strukturální abstrakce (Stopy materiálu - 1960; Derealizace - 1961) a vytvořil nový typ negativní grafické asambláže. Souborem Dopisy z let 1965-67, rozpoznávajícím grafickou hodnotu písma, se přiblížil k lettrismu. Byl přesvědčen, že umění může zbavit lidstvo netečnosti a lhostejnosti. Vytvořil nové výtvarné techniky: sazovou techniku a exhumační techniku, aktivní grafiku, strukturální grafiku, magnetickou grafiku. Byl autorem sérií monotypů, dekalků, akvarelů a tušových kreseb. Kombinoval klasické techniky s vlastními postupy (Variace na Rorschachův test, Portréty pražských zdí, Důrazné listy).  Srpnová invaze v roce 1968 pro něj znamenala velké trauma. Vladimír Boudník odešel dobrovolně ze života 5. prosince 1968.
16. březen
Reza Pahlavi (1878)
Georg Simon Ohm [óm] , německý fyzik a člen Královské společnosti v Londýně, se narodil 16. března 1789 v Erlangenu, kde také začal v roce 1805 studovat na univerzitě matematiku, fyziku a filozofii. Studia z finančních důvodů po roce přerušil a začal ve Švýcarsku učit matematiku. V roce 1811 se ale na univerzitu vrátil a v roce 1813 studia úspěšně dokončil. Od roku 1817 působil na gymnáziu v Kolíně nad Rýnem, kde učinil své největší objevy, při kterých byl ovlivněn objevem magnetických účinků elektrického proudu (Hans Christian Oersted). V roce 1826 zveřejnil Ohm své poznatky v časopise Journal für Chemie und Physik. Studoval tehdy zejména elektřinu, v roce 1826 objevil Ohmův zákon, který ale zůstal mnoho let nepochopen a kritizován. Jednou z překážek byla také neexistence absolutní soustavy elektrických veličin. V letech 1833 - 1849 působil jako profesor fyziky na polytechnice v Norimberku, kde byl od roku 1839 rektorem, v roce 1842 byl zvolen za člena Královské společnosti v Londýně. Od roku 1849 působil na univerzitě v Mnichově. Kromě elektřiny se věnoval také akustice a výzkumu optických interferenčních jevů. Georg Simon Ohm zemřel v Mnichově 6. července 1854. 
15. březen
Paul Heyse [hajze], plným jménem Paul Johann Ludwig von Heyse, německý básník, prozaik, dramatik a překladatel, se narodil 15. března 1830 v Berlíně, kde také navštěvoval gymnázium. Poté studoval na universitách v Berlíně a Bonnu klasickou literaturu a filologii. Doktorát získal v roce 1852, jeho disertační práce se zabývala poezií trubadúrů. Byl pokračovatelem klasicistních tradic v německé literauře. Ve svém díle oslavoval výlučně krásu, odmítal jakékoli prvky ošklivosti. Se svým přítelem Emanuelem Geibelem stál v čele skupiny spisovatelů, kteří oponovali rostoucím tendencím přiklánět se k realismu. Proslavil se zejména svými novelami (vyšly ve více než 20 svazcích). Z dramatické tvorby jsou známy například hry Hadrián, Die Sabinerinnen (Sabiňanky), je autorem románové trilogie Die Kinder der Welt (Děti světa, 1873). Další dílo: Im Paradiese, 3 díly (1875), Ueber allen Gipfeln (1895), Die Geburt der Venus (1909). Překládal W. Shakespeara, italské a španělské poezie a prózy. V roce 1910 získal Nobelovu cenu za literaturu. Paul Heyse zemřel v Mnichově 2. dubna 1914.

 

14. březen
Paul Ehrlich (1854)
 
 Albert Einstein [ajnštajn], americký teoretický fyzik německého původu a jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. stol., spoluzakladatel moderní fyziky, se narodil 14. března 1879 v Ulmu. Po studiích ve Švýcarsku pracoval na patentovém úřadě v Bernu. V roce 1905 vytvořil speciální teorii relativity, která zásadně změnila chápání hmoty, prostoru a času a patří k nejdůležitějším objevům moderní fyziky vůbec. V letech 1911 – 1912 působil jako řádný profesor na německé univerzitě v Praze, 1912 v Curychu, 1913 ředitel Fyzikálního ústavu císaře Viléma. V roce 1915 formuloval obecnou teorii relativity, zobecnění speciální teorie relativity. Pracoval též v oblasti kvantové fyziky (vysvětlil např. fotoelektrický jev a luminiscenci) a statistické fyziky (vysvětlil brownův pohyb). 1933 nucen pro svůj židovský původ opustit Německo a až do své smrti působil v USA na univerzitě v Princetonu, kde se (neúspěšně) pokoušel vytvořit jednotnou teorii pole, která by vysvětlovala působení gravitačních, elektromagnetických i jaderných sil. 1939 spolu s dalšími vědci podepsal dopis prezidentu USA F. D. Rooseveltovi, v němž upozorňovali na možnosti využití jaderné energie k vojenským účelům v Německu. To přispělo k zahájení amerického programu vývoje atomové bomby, kterého se však Einstein neúčastnil. Po 2. světové válce se zapojil do hnutí za zákaz atomových zbraní. V roce 1921 získal Nobelovu cena  za přínos v oblasti kvantové fyziky. Albert Einstein zemřel 18. dubna 1955 v Princetonu (New Jersey, USA).

Udělejte si IQ test a zjistěte Váš inteligenční kvocient!!!
13. březen
Josef Gočár (1880)
 Josef II., český a uherský král od 1780, římskoněmecký císař a spoluvladař své matky Marie Terezie od 1765, z rodu habsbursko-lotrinského, se narodil 13.  března 1741 ve Vídni. Jeho vládou pokračoval osvícenský absolutismus a rakouský centralismus. Uskutečnil řadu pokrokových reforem; církev podřídil státnímu dohledu a odňal jí cenzuru, výchovu kněží převedl do generálních seminářů podléhajících státní péči, zakládal manufaktury. 1781 vydal Toleranční patent, kterým se podstatně rozšířily náboženské svobody a práva protestantů i pravoslavných, a patent o zrušení nevolnictví. Josef II. zemřel ve Vídni 20. února 1790.
Alternativní životopis:
Josef II., křtěný Josef Benedikt August Jan Antonín Michale Adam, římskoněmecký císař, představitel osvícenského absolutismu, se narodil 13.3.1741 ve Vídni. Jako první syn (v pořadí čtvrté dítě  ze šestnácti) Marie Terezie a Františka Lotrinského, se stal korunním princem. Jako následníkovi trůnu se mu dostalo vzdělání vysoké úrovně. Ovládal několik jazyků, věnoval se hudbě a tanci (hrál na violoncello), zajímal se o matematiku, historii, geografii, ale také o fyziku a astronomii. Soukromý život Josefa II byl dost tragický. V r. 1760 se oženil s vnučkou Ludvíka XV., parmskou princeznou Izabelou. Manželství trvalo krátce. Po porodu zemřela jeho druhorozená dcera Kristina, Izabela zemřela několik dní poté, 27.11.1763. Podruhé se Josef II. oženil v r. 1765 s Marií Josefou Bavorskou, ta zemřela předčasně o dva roky později. V r. 1770, v necelých osmi letech zemřela jeho prvorozená dcera Marie Terezie. V r. 1764 byl zvolen římským králem. Po smrti svého otce v r. 1765 zdědil titul císaře Svaté říše římské. Fakticky samostatně vládnout zatím ale nemohl. Pragmatická sankce, vydaná Karlem VI., zajišťovala následnictví Marii Terezii, která svého syna jmenovala spoluvládcem. Vlády v monarchii se ujal až po její smrti 29. listopadu 1780. Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná říše spravovaná všemocným státním aparátem, v jehož čele stojí panovník, který rozhoduje o všech důležitých otázkách. Pokračoval proto v již Marií Terezií započatém úsilí o centralizaci a postátnění správy monarchie. Jeho vládou pokračoval osvícenský absolutismus a rakouský centralismus. Uskutečnil řadu pokrokových reforem, církev podřídil státnímu dohledu a odňal jí cenzuru, výchovu kněží převedl do generálních seminářů podléhajících státní péči, zakládal manufaktury.  V r. 1781 vydal Toleranční patent, kterým se podstatně rozšířily náboženské svobody a práva protestantů i pravoslavných, a Patent o zrušení nevolnictví. Josef II. zemřel ve Vídni 20. února 1790.
12. březen
 
další fotografie
Jack Kerouac [keruek], plným jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, americký spisovatel francouzsko-kanadského původu, přední představitel beatniků (tzv. beat generation) se narodil 12. března 1922 v Lowelu (Massachusetts). Krátce studoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde se seznámil s Williamem S. Burroughsem, Johnem Clellonem Holmesem (autor knihy Jeď) a Allenem Ginsbergem. Během jednoho roku napsal tři velká díla Maloměsto a velkoměsto, Vize Codyho (Visions of Cody) a především autobiografický román Na cestě, který se stal manifestem beatniků a v němž zachytil toulky začínajícího spisovatele Sala s energickým přítelem Deanem napříč USA za vzrušujícími, extatickými zážitky, v nichž hledá podstatu života. Metoda spontánního psaní je prohloubena v novele Podzemníci o autorově milostném vztahu s černoškou. Obrazem tzv. ruksakové revoluce je román Dharmoví tuláci. Další varianty na beatnického hrdinu se objevují v prózách Big Sur a Satori v Paříži. Po problémech s alkoholem předčasně zemřel na vnitřní krvácení jícních žil v St. Petersburgu na Floridě  21. října 1969.
11. březen
 Torquato Tasso, italský básník, se narodil ve šlechtické rodině v Sorrentu poblíž Neapole 11. března 1544,  Jeho otcem byl Bernardo Tasso, rovněž básník, který napsal podle španělského vzoru romantický epos Amadis se Gaula. Mladý Tasso studoval práva v Bologni a v Padově a již v té době se pokoušel o epos s rytířským příběhem lásky Rinaldo (1562), v duchu Aristotelovy Poetiky soustředěný na jednoho hrdinu. Už tehdy ale pomýšlel na sepsání eposu z křižáckých dob a píše báseň o Jeruzalému. Psal i pojednání o podstatě eposu. Od 1563 působil ve službách ferrarského rodu d’Este. Pro dvůr složil v  roce 1573 veršované pastorální drama Aminta. V roce 1575 dokončil po desetileté práci své hlavní dílo, hrdinský epos Osvobozený Jeruzalém, s námětem první křížové výpravy, které však musel na příkaz inkvizice přepracovat (v roce 1593 vydává Dobytý Jeruzalém, který byl katolicky pravověrnější, ale nedosahoval kvalit původního díla). Ve třiceti letech se u něj poprvé objevují známky duševní poruchy, první těžký záchvat šílenství u něj propuká v roce 1576. Musel být držen v izolaci pro svou nebezpečnost pro okolí. I přes toto své utrpení zůstal básnicky činný. Významná je jeho lyrika, dochovalo se kolem 2 000 milostných, příležitostných a náboženských básní (česky vyšel Vrchlického Výbor z lyriky, dále výbory Šeptání noci a Lyrika, v antologiích Italská renesanční lyrika, Navštívení krásy, Kéž hoří popel můj). Literárněkritické studie zdůvodňují novou poetiku, jež ovlivnila vývoj italské i evropské literatury. Jeho dílo inspirovalo malířství, hudební i filmovou tvorbu a Goethovu tragédii Torquato Tasso. Zemřel v Římě 25. dubna 1595.
10. březen
Eduard Cupák (1932)
 Alexandr III. Alexandrovič, Александр III Александрович, ruský car v letech 1881- 1894, z dynastie Romanov-Holstein-Gottorp, se narodil 10. března 1845. Druhorozený syn Alexandra II. Nikolajeviče se stává následníkem carského trůnu  v roce 1865 po smrti prvorozeného syna Alexandra II. Mikuláše. Již před nástupem na trůn kritizoval liberální reformy svého otce a  po jeho násilné smrti (atentát levicových extrémistů) utužil absolutistickou státní formu Ruska, soudní moc ztratila svoji nezávislost, všechna moc byla soustředěna do rukou panovníka a ústřední vlády, kterou museli opustit liberálně smýšlející ministři, na dodržování carových výnosů a nařízení dohlížela carovi podřízená tajná policie. Zahájil rozsáhlý program rusifikace provázené i antisemitskými rysy, docházelo k růstu nacionalismu. V zahraniční politice se sblížil s republikánskou Francií, v 80. letech 19. stol. dokončil připojení Střední Asie k Rusku a začlenění středoasijských území do struktur ruského státu. Alexandr III. zemřel 1. 11. 1894.

9. březen

Jurij Aleksejevič Gagarin - Юрий Алексеевич Гагарин (1934)
Bobby Fischer (1943)
Amerigo Vespucci [vespuči], obchodník a mořeplavec, současník Kryštofa Kolumba, se narodil 9. března 1451 ve Florencii. Pocházel ze známe aristokratické rodiny. Ovlivněn svým strýcem se od mládí věnoval geometrii, astronomii, fyzice a matematice. K podrobnějšímu studiu vesmíru jej přivedl hvězdář Paulo Toscanelli. K jeho největším koníčkům patřilo překreslování map. Přesto téměř polovinu života strávil jako obchodník ve službách floretského aristokrata Lorenza de Medici. V r. 1491 odcestoval kvůli podnikatelským aktivitám rodiny Medicejských do Španělska. V Seville se stal ředitelem námořní společnosti, která dodávala lodě na dlouhé plavby, včetně některých dalších Kolumbových výprav. Inspirován Kolumbovým úspěchem se 10. května 1497 vydal na svou první plavbu, při které zřejmě prozkoumal Mexický záliv a pobřeží USA až po záliv Sv. Vavřince. Rokem 1499 se datuje jeho druhá námořní výprava, tehdy přistál v Brazílii, prozkoumal ústí Amazonky a na zpáteční cestě Kubu a Bahamy. Další 2 plavby podnikl ve službách Portugalska. V květnu 1501 vyplul opět do Brazílie, dostal se až do Argentiny. Na čtvrté cestě prozkoumal větší část Jižní Ameriky. V roce 1503 se vydal na svoji poslední plavbu, opět do Jižní Ameriky. Prozkoumal pobřeží až k řece La Plata. Poznatky ze svých cest popisoval v dopisech zasílaných Lorenzovi de Medici. Tyto dopisy byly následně zveřejněny letákovou formou, přeloženy do několika evropských jazyků a setkaly se s obrovským čtenářským úspěchem. Vespucci se v nich zabýval popisem zvířat, místních obyvatel, přírody, vodních toků, postavením hvězd na obloze. Jako první vyjádřil myšlenku existence nového kontinentu a podstatně ovlivnil utváření geografických představ. K významným dílům patří spis Quatuor Navigationes , kde jazykem zkušeného vypravěče a výborného komentátora popisuje své výpravy. Jeho práce inspirovali v r. 1507 učence ze  Saint - Dié k vydání nového zeměpisu, ve kterém byla oblast Jižní Ameriky (na návrh německého kartografa Martin Waldseemüllera) pojmenována  Amerikou a v r. 1538 belgický kartograf Mercart ( vl. jm. Gerhard Kremer ) nazval Vespucciho křestním jménem celý kontinent. Amerigo Vespucci sice nebyl prvním objevitelem nového kontinentu, ale ukázal, co vše by nový svět mohl pro Evropu znamenat. Zemřel 22. února 1512 na malárii.

Odkaz :   http://www.millersv.edu/~columbus/papers/canaday.html

8. březen
Otto Hahn (1879)
Ruggiero Leoncavallo [leonkavalo], italský skladatel a libretista, představitel verismu v hudbě, se narodil v Neapoli 8.března 1857. Je autorem oper Komedianti (Pagliacci, 1892), Bohéma (La Boheme, jejíž premiérou v Benátkách v roce 1897 získal přízeň veřejnosti), operet a symfonických básní, je rovněž autorem libret ke svým operám. Zemřel 9. srpna 1919 v italském Montecatini.

 
7. březen
Maurice Ravel (1875)
Tomáš Garrigue Masaryk, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník, první československý prezident, se narodil  7. března 1850 v Hodoníně. V letech 1878 až 1882 působil jako docent na univerzitě ve Vídni, od roku 1882 byl mimořádným a od r. 1897 řádným profesorem filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval především problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů. 1893 – 94 redaktor Naší doby. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na universitní půdě.  Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I-II. Do politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem časopisu Čas). 1890 – 93 člen Mladočeské strany (1891 – 93 poslanec); 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec). Programu české společnosti se týkají Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: jde o rozvíjení humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka, proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a “revolucí hlav a srdcí”. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor). Od února 1916 předsedal Národní radě československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburgskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany, výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem hradu. 14. prosince 1935 abdikoval. Poslední chvíle života trávil na zámku v Lánech, kde 14. září 1937 zemřel.
6. březen
Michelangelo Buonarroti [mikelanželo buonaroty], plným jménem Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni, sochař, architekt, malíř a básník, se narodil 6. března 1475 v Caprese (Toskánsko). Už jako třináctiletý nastoupil do učení v umělecké dílně malířů Domenika a Davida Ghirlandaiových. Jeho nevšední talent zaujal Lorenza de Medici, významného florentského šlechtice, který mu umožnil studovat na svém dvoře. Michelangelo se ocitl ve společnosti slavných básníků, filosofů a umělců té doby. Po smrti Lorenza (1492) v období narůstajících politických nepokojů ve Florencii, Michelangelo strávil nějaký čas v Benátkách, Bologni a Římě.Poté, co byla Florencie vyhlášena republikou (1501), se vrátil zpět a v r. 1504 ve svých 29 letech dokončil slavnou sochu Davida. (Ta je od dob antiky prvním aktem, vystaveným na veřejném místě). Od té doby je jeho umělecká činnost úzce spjata s prací pro papežskou stolici. V r. 1505 je najat papežem Juliem della Roverem na práci na monumentálním náhrobku. Realizace se ale  neustále odkládala a plány měnily. V r. 1508 byl Michelangelo pověřen ‚náhradním‘ úkolem – výzdobou Sixtínské kaple, na které pracoval následující 3 roky a vytvořil stropní fresky, zachycující více než 300 figur. V r. 1512 papež Julius II. umírá a novým papežem je zvolen Giovanni de‘ Medici (Leo X.). Pro něj Michelangelo pracoval v letech 1513-1534. Začal budovat kapli San Lorenzo, vybudoval Medicejskou kapli, v r. 1524 zahájil práce na Laurentinské knihovně. Léta 1534 – 1549 strávil Michelangelo v Římě. Z této doby se datuje jeho intimní přátelství se šlechticem Tommasem Cavalierim, které jej inspirovalo k napsání nespočetných sonetů a madrigalů. Krátce před svou smrtí jej další papež, Klement VII požádal o namalování fresky Posledního soudu. V té době největší samostatná freska století byla dokončena za jeho následníka, papeže Pavla III.Farnese. Mnohé postavy obrazu jsou portréty Michelangelových přátel a známých. Původně malba zachycovala postavy bez oblečení, ale Michelangelo byl nakonec donucen na žádost papeže postavám přimalovat zakrývající drapérie.   Na sklonku života byl Michelangelo nominován na pozici hlavního architekta (v pořadí čtvrtého) katedrály Svatého Petra v Římě. Dožil se dokončení hlavní kupole a katedrále vtiskl jeho dnešní monumentalitu. Michelangelo zasáhl převratným způsobem do všech druhů výtvarného umění. Má jedinečné postavení v dějinách umění. Shrnuje evropskou uměleckou tradici od antiky přes středověk po renesanci i tradici florentského umění od Giotta k Leonardovi. Z jeho díla vycházejí manýristé i barokní umělci. Jeho díla se stala vzorníkem motivů pro umělce až do 18. stol. (např. kreslený kartón k nikdy nezrealizovanému obrazu Bitva u Casciny roku 1364). Tento velikán renesančního umění zemřel 18.2.1564 v Římě. Za několik dní bylo jeho tělo tajně převezeno do Florencie, kde mu byl vypraven slavný pohřeb.
5. březen
Václav Brožík, český akademický malíř, se narodil  5. března 1851 v Železném Hamru u Třemošné, pocházel z chudých poměrů, původně se učil litografem, ale později studoval na Akademii v Drážďanech, Mnichově a Praze, kde působil od roku 1893 jako profesor. V roce 1879 podnikl studijní cestu do Nizozemí, kde studoval staré vlámské a holandské malíře. Byl Rytířem Čestné legie, členem Akademie umění v Paříži a České akademie věd a umění. Je řazen k malířské generaci Národního divadla v  Praze (pro královskou lóži vytvořil Tři doby země české), byl představitelem akademického realismu (Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým -  r. 1883, Zvolení krále Jiřího z Poděbrad - r.1897; portréty P. Brožíkové, M. Riegerové-Palacké, J. V. Myslbeka). Oženil se s dcerou bohatého pařížského obchodníka s obrazy a od roku 1893 žil střídavě v Paříži a v Praze. Věnoval se portrétování i krajinomalbě, jeho doménou ale stále zůstávala historická plátna, bez ohledu na to, že zájem o ně již upadal a byla stále častěji podrobována kritice. Pracoval až dvanáct hodin denně, přestože od roku 1894 trpěl vážnou nemocí. Maloval i zátiší a realistické podobizny, svými selskými žánry se přiblížil barbizonské škole (Návrat z pole), svou tvorbou zprostředkoval českému malířství pochopení tvůrčích podnětů francouzského umění. Již za jeho života se mu dostalo uznání a veřejného úspěchu. Byl ctěn jako největší žijící český malíř a jako člen Francouzského institutu vstoupil mezi „čtyřicet nesmrtelných“, což se žádnému jinému českému umělci nikdy nepodařilo. Zemřel 15. dubna 1901 v Paříži, pochován je na hřbitově na  Montmartre. Záhy po jeho smrti se jeho dílo nadlouho stalo předmětem přezíravých postojů. Modernisté považovali jeho tvorbu za symbol období rozkladu a úpadku akademismu, od počátku 80. let 20. století je však akademismus rehabilitován i oficiální kunsthistorií.
4. březen
 Antonio Lucio Vivaldi, barokní skladatel, houslista, dirigent  a hudební pedagog, se narodil 4. března 1678 v Benátkách. Ke hře na housle jej přivedl otec, který působil jako houslista v orchestru při katedrále sv. Marka. Studoval také hru na varhany a hudební teorii. V roce 1703 byl vysvěcen na kněze. Intenzivnější práci pro církev se věnoval jen krátce, ale v církevním svazku zůstal po celý svůj život. Jako světský kněz a pro své rusé vlasy dostal přezdívku „il prete rosso“ (rudý kněz). Od r. 1703 pracoval jako učitel hudby v dívčím sirotčinci a následujících bezmála 40 let řídil vlastní kapelu Ospedale della Pieta. Vivaldi je jeden z hlavních představitelů barokního instrumentálního koncertu. Složil jich pro různé nástroje více než 470 ( z toho takřka polovinu houslových). Významně obohatil také violoncellový repertoár svými 27  sólovými koncerty, 9 sonátami a koncertem pro 2 violoncella.  Úspěch měla již jeho první sbírka koncertů L’Estro armonico (Harmonický nápad) z roku 1711. V r. 1725 vyšla sbírka 12 koncertů pod názvem Il Cimento dell’Armonia e dell’Invenzione (Zkouška harmonie a invence), z nichž první čtyři nesou název asi vůbec nejslavnějšího Vivaldiho díla Čtvero ročních období. Kromě pobytu v Benátkách, působil Vivaldi také v Mantově (1718 -1720), ve Florencii a v Římě. Na přelomu  let 1730 a 1731 pobýval v Německu a patrně také v Čechách. Přátelil se např. s pražským hrabětem Václavem Morzinim, kterému pravidelně posílal svá díla a věnoval mu sbírku koncertů Le temnesta di mare (Mořská bouře). Ve své době byl Vivaldi také úspěšným operním skladatelem. Např. pro hraběte Františka Antonína Šporka a jeho divadlo v Kuksu napsal několik oper. Z oper stojí za připomenutí Orlando furioso (Zuřivý Roland). Přes nesporný úspěch, který Vivaldi za svá díla sklízel, upadal v zapomnění již za svého života. V roce 1740 odešel do Vídně a rok na to, 28. července1741, v bídě  zemřel. Pro hudební svět byl znovuobjeven až na počátku 20 století.   
3. březen
 Alexander Graham Bell, americký pedagog a vynálezce, se narodil 3. března 1847 ve skotském Edinburghu. V Londýně studoval medicínu a už tehdy se věnoval pokusům v akustice. Jeho otec Alexander Melville Bell byl učitelem dětí s vadami sluhu a také jeho matka Eliza Bell (Elisa Grace Symonds) byla neslyšící. V roce 1871 se rodina vystěhovala přes Kanadu do Bostonu v USA. V Bostonu se také v roce 1873 stal univerzitním profesorem. 15. 2. 1876 ve svých 29 letech si Bell podal patent na vynález telefonu (ve stejný den o pár hodin později tak učinil i Elisha Gray). Patent obdržel Bell 7. 3. 1876. V té době ještě přístroj přenášet hlas neumožňoval. První přenos hlasu Bell uskutečnil 10. 3. 1876, kdy jeho spolupracovník Watson uslyšel z přístroje památná slova: "Pane Watsone, přijďte sem. Potřebuji vás. Alexander Graham Bell představil svůj telefon 25. 6. 1876 na stoleté výstavě v Philadephii. Telefon se stal hlavním exponátem výstavy uspořádané ke 100. výročí podepsání Deklarace nezávislosti. V roce 1884 byl uskutečněn první dálkový telefonní hovor mezi městy Boston a New York. Bell vynalezl také mikrofon, gramofon (1883) a působil také v dalších oblastech. V roce 1891 testoval modely helikoptér, podílel se na konstrukci prvních letadel, konstruoval lodě a navrhl koncepci přenosu zvuku pomocí optických vln. Založil koncern Bell Telephone.Byla po něm pojmenována i jednotka hladiny akustického výkonu (bel). Alexander Graham Bell zemřel 2. srpna 1922 v Baddeku v Novém Skotsku (Kanada).
Bedřich Smetana, český skladatel, se narodil v Litomyšli 2. března 1824. Spolu s Antonínem Dvořákem je považován za zakladatele české národní hudby. Hudební cítění získal od svého otce, který byl amatérským muzikantem. Mladý Smetana po maturitě v Plzni odešel v roce 1843 studovat do Prahy kompozici, současně vyučoval hudbu u hraběte Thuna. V roce 1848 se stal majitelem hudebního ústavu v Praze, který se těšil nejlepší pověsti. Rozsáhlá byla i tehdejší Smetanova soukromá činnost učitelská a koncertní. V té době jej však postihly životní tragédie - ztratil tři ze svých čtyř dcer, manželka vážně onemocněla, rovněž rodiče postihla finanční katastrofa. Proto v roce 1856 odešel do Göteborgu, kde působil jako dirigent, klavírista a pedagog. Do Prahy se vrátil až po pěti letech (1861) a působil zde jako skladatel, dirigent, sbormistr, hudební kritik (Národní listy) a organizátor hudebního života. V letech 1863 až 1865 působil jako sbormistr Hlaholu, v letech 1866 až 1874 byl kapelníkem Prozatímního divadla v Praze. Vyvíjel také činnost v Umělecké besedě. Vážné nervové onemocnění vedlo v říjnu 1874 k úplnému ohluchnutí. Smetana byl stoupencem radikálních demokratů, jeho celoživotním přítelem byl skladatel Ferenc Liszt. Ve svém díle Smetana využil principy Wagnerovy operní reformy, vytvořil však vlastní pojetí operního žánru. Z díla: opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, nedokončená Viola), symfonické básně (Richard III., Valdštýnův tábor, Hakon Jarl, cyklus Má vlast), skladby klavírní (cykly polek, Lístky do památníku, Sny, České tance) a komorní (smyčcový kvartet Z mého života, dua Z domoviny), písně, sbory (zejm. mužské, nejznámější Tři jezdci, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři, Věno), kantáta Česká píseň. V pozdním období života směřoval k dramatickému hudebnímu výrazu a k využití modernějších postupů v harmonii (II. smyčcový kvartet, Pražský karneval pro orchestr, poslední dvě opery, klavírní báseň Macbeth a čarodějnice).Od roku 1875 žil Smetana v Jabkenicích, kde vytvořil svou vrcholnou skladbu, již zmiňovaný cyklus symfonických básní Má vlast - dílo, které v celé české hudbě nemá obdoby. Bedřich Smetana, skladatel mimořádné proslulosti, který povznesl českou hudbu na světovou úroveň, zemřel v ústavu pro duševně choré v Praze 12. května 1884.

Celý obraz z galerie Uffizi, na kterém roku 1476 Botticelli údajně zachytil sám sebe

 Sandro Botticelli [botyčeli], vlastním  jménem Allesandro di Mariano Filipepi, italský renesanční malíř, se narodil ve Florencii 1. března 1445 (přídomek Botticelli získal pravděpodobně ve zlatotepecké dílně svého bratra, kde nějaký čas pracoval, podle italského "battigello" - zlatotepec). Jeho učitelem byl Fra Filipo Lippi. Botticelli, který působil na dvoře Medicejských ve Florencii, je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů florentské renesance quattrocenta. O jeho životě mnoho známo není, celý život  však strávil ve Florencii, s výjimkou let 1481 až 1482, kdy pobýval v Římě. V té době vytvořil i svůj nejznámější náboženský obraze Madona del Magnificat, ve formě tonda - zálibu pro tondo přejímá Botticelli právě od Fra Lippiho a rozvíjí v něm složitou hru vzájemných vztahů pomocí pohledů, spojujících jednotlivé postavy. Charakteristické pro Botticelliho malbu je zdůraznění kresby, lyrická idealizace postav a obohacení obsahu. Zásluhou přesně ohraničující linie mají obrazy poměrně plochý výraz, hloubka prostoru ostatně není navozena ani kompozicí, větší důraz kladl právě na obsah, v duchu dvorského humanismu si vybírá mytologické náměty a složité alegorie: Botticelliho rané období, v němž převládají obrazy madon, vyvrcholilo obrazem Klanění tří králů  (1476), určeném původně pro kostel Santa Maria Novella ve Florencii - na tomto obraze zachycuje Botticelli podobizny členů medicejské rodiny, zcela vpravo se namaluje sám Botticelli ve žlutém plášti. Obrazy Jaro (Primavera, kolem 1478) a Zrození Venuše (kolem 1485), malované pro medicejské venkovské sídlo, jsou symbolickými alegoriemi Botticelliho snového stylu. Kompozičně náročnější fresky v Sixtinské kapli představují Výjevy ze života Mojžíšova, Kristovo pokušení a Potrestání Koraha a jeho druhů. V pozdějším věku na Botticelliho tvorbu výrazně působí náboženský reformátor Savonarola, dřívější lyrický tón nahradila vzrušená expresivita, vrcholící ve Zvěstování a Kladení do hrobu. Botticelliho obrazy měly vliv především na umění 19. stol. (preraffaelité a secese). Botticelli zemřel 17. května 1510.

**

Copyright © Internet & VdCh, zdroje: internet, Encyklopedie Diderot

NAVRCHOLU.cz