Walt Whitman [vitmen], americký básník, prozaik a novinář, se narodil 31. května 1819 na Long Islandu v New Yorku. Byl jedním ze zakladatelů moderní americké poezie. Na jeho tvorbu měla vliv četba bible, W. Shakespeara, W. Scotta, Homéra, starořeckých a staroindických básníků, J. W. Goetha a G. W. F. Hegela. V letech 1848 – 50 redigoval časopis Freeman, kde mj. bojoval proti otroctví. V roce 1855 vyšla poprvé jeho hlavní básnická sbírka Stébla trávy, v jejíž úvodní básni Zpěv o mně vyjádřil ideály demokratické svobody jednotlivce i společnosti a prosadil moderní poezii ve volném verši a hovorové řeči s bohatou metaforikou, která později inspirovala např. tzv. civilizační básně E. Verhaerena a S. K. Neumanna. V dalších vydáních se sbírka rozrůstala, až zahrnula veškerou jeho básnickou tvorbu. Nejvýznamnějším přírůstkem byla původně samostatná sbírka Rány na buben, vycházející z otřesných zážitků z války Severu proti Jihu, kdy Whitman sloužil jako ošetřovatel, a která obsahuje (v dodatku) básně na smrt prezidenta A. Lincolna. Ideální představu demokracie a úlohy literatury v americké společnosti vyjádřil v souboru esejů Vyhlídky demokracie. Walt Whitman zemřel 26. března 1892 v Camdenu, New Jersey.

Komentáře (Facebook)

Benny Goodman [gudmen], vlastním jménem Benjamin David Goodman, americký klarinetista a kapelník, se narodil 30. května 1909 v Chicagu chudým židovským přistěhovalcům. V počátcích na něj měli největší vliv jazzoví klarinetisté z New Orleansu, působící tehdy v Chicagu (Johnny Dodds, Leon Roppolo a Jimmy Noone). V šestnácti letech začal hrát s orchestrem Bena Pollacka, se kterým vznikly i jeho první nahrávky, o dva roky již nahrával vlastní desky. Goodman odešel do New Yorku, kde v roce 1943 založil vlastní orchestr, který se stal nejpopulárnějším swingovým tělesem, sám Goodman získal přezdívku King of Swing (král swingu). Mnozí kritici dnes tvrdí, že Goodman dosáhl stejného úspěchu a popularity jazzem a swingem, jako později Elvis Presley rokenrolem. Každopádně byl ale prvním bělošským kapelníkem, v jehož orchestru působili i černošští hudebníci. Věnoval se i interpretaci v oblasti vážné hudby, Béla Bartók a Aaron Copland mu věnovali skladby pro klarinet. Benny Goodman zemřel 13. června 1986 v New Yorku.

Komentáře (Facebook)

zvětšit obrázek

John Fitzgerald Kennedy, americký politik a 35. prezident Spojených států v letech 1961 – 63, se narodil 29. května 1917 v Brookline, Massachusetts. Byl bratrem Roberta Kennedyho. Pocházel z bohaté americké rodiny irského původu. Od roku 1946 působil ve Sněmovně reprezentantů, od roku 1953 v Senátu. Prezidentských voleb se účastnil již v roce 1956, ale neuspěl. V roce 1957 se stal laureátem Pullitzerovy ceny za studii Profily odvahy. V roce 1960 již těsnou většinou zvítězil nad republikánem Richardem Nixonem. Byl prvním katolíkem v úřadě prezidenta. Ve svém ambiciózním programu, nazvaném Nová hranice (New Frontier), kritizoval Eisenhowerovu éru, hlásil se k rooseveltovské tradici a hledal oporu v mladé a podnikatelské Americe. Omezoval nezaměstnanost a inflaci, za hlavní cíl vyhlásil péči o chudé a o černochy. Kvůli republikánské většině ve Sněmovně však část svého programu neprosadil. V zahraniční politice usiloval o obnovení vedoucího postavení USA ve světě, v roce 1961 zahájil nákladný vesmírný program, roku 1962 obhajoval snížení celních poplatků (tzv. Kennedyho kolo), prostřednictvím McNamary formuloval doktrínu pružné odvety. Snažil se čelit mezinárodním krizím, zvl. karibské krizi a blokádě Berlína. Pro Latinskou Ameriku vyhlásil program Aliance pro pokrok, nezabránil však eskalaci války ve Vietnamu, přestože nebyl jejím zastáncem. JFK byl zavražděn 22. listopadu 1963 v Dallasu, Texas.

http://en.wikipedia.org/wiki/John_F._Kennedy

Komentáře (Facebook)

Edvard Beneš, český politik, prezident ČSR v letech 1935 – 38 a 1940 – 48, se narodil v Kožlanech 28. května 1884. Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně. V roce 1912 se stal docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1921 profesorem sociologie. Stoupenec a spolupracovník T. G. Masaryka, představitel České strany pokrokové (realistické). Po vypuknutí 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. Od roku 1915 spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem vůdčí představitel zahraničního odboje. V letech 1916 – 18 tajemník Národní rady československé v Paříži. Zasloužil se o vznik samostatného státu. 1918 – 35 ministr zahraničí (1921 – 22 současně i předseda vlády). Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti. Tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období i za 2. světové války a těsně po ní. Před 2. světovou válkou se orientoval na Francii a Malou dohodu, 1935 uzavřel československo - sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů skupiny tzv. Hradu, 1923 – 35 člen národně sociální strany. 14. prosince 1935 zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal mnichovský diktát, v říjnu 1938 abdikoval a emigroval. V roce 1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci (převzal opět funkci prezidenta), 1943 uzavřel v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s československými komunisty o poválečném uspořádání ČSR. V dubnu 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty, v květnu 1945 se vrátil do Prahy. V říjnu 1945 potvrzen prezidentem (v červnu 1946 znovu zvolen). V letech 1945 – 48 se snažil působit svou autoritou k obnově demokratického zřízení. Jeho nerozhodnost v únoru 1948 však usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády komunistického předáka Klementa Gottwalda. V květnu se sice prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května), ale měsíc poté (7. června 1948) abdikoval na úřad prezidenta a jeho nástupcem se stal K. Gottwald. Beneš byl autorem spisů Světová válka a naše revoluce, Úvahy o slovanství, Mnichovské dny, Demokracie dnes a zítra, Paměti. Edvard Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí.

Komentáře (Facebook)

další foto

Max Brod, pražský německý židovský spisovatel, překladatel a esejista, se narodil  27. května 1884 v Praze, ve staré zámožné židovské rodině. Po maturitě na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici (1902) studoval na právnické fakultě, kde se seznámil s Franzem Kafkou. Již tehdy kolem sebe soustředil několik židovsko-německých intelektuálů, Brodem nazvaných Pražský kruh, (kromě Kafky to byl Felix Weltsch, Oskar Baum a Ludwig Winder), scházejících se především v kavárně Arco v Hybernské ulici, kam docházeli i Franz Werfel a Egon Erwin Kisch. Po ukončení studií (1907) Brod pracoval v jako úředník a v roce 1924 nastoupil jako divadelní a hudební kritik do listu Prager Tagblatt. Ještě před 1. světovou válkou se začal intenzívně zajímat o otázku sionismu a o možnost vybudování vlastního židovského státu v Palestině. Po vzniku ČSR založil Národní židovskou radu. V roce 1939 emigroval do Palestiny. Brod získal ocenění jako organizátor pražského německého literárního světa a propagátor české kultury ve světě (Leoše Janáčka, Haškova Švejka). Literárně mnohostranně činný (prozaik, lyrik, dramatik, esejista, filozof kultury). Nejvýznamnějším prozaickým dílem je historická románová trilogie Tychona Brahe cesta k Bohu, Rëubeni, kníže židovské a Galilei in Gefangenschaft (Galilea v zajetí). Byl životopiscem a zároveň dobrým přítelem F. Kafky, jehož dílo vydal z pozůstalosti. Psal i autobiografické novely ze staré Prahy, romány ze židovského prostředí a zábavné milostné romány. Napsal  autobiografii Život plný bojů a esejistické dílo Pražský kruh. Max Brod zemřel 20. prosince 1968 v Tel Avivu.

• http://literatura.kvalitne.cz/brod.htm

• http://en.wikipedia.org/wiki/Max_Brod

Komentáře (Facebook)

Vítězslav Nezval, český básník, dramatik, prozaik a překladatel, se narodil 26. května 1900 v Biskoupkách u Třebíče jako syn venkovského učitele. Gymnázium vystudoval v Třebíči (1911 až 19) a roku 1920 odešel na studia. Studoval krátce práva v Brně, poté přešel na studia filosofie do Prahy, jež však rovněž nedokončil. V Praze navázal kontakt s Jiřím Wolkerem a stal se členem Devětsilu. Jeho básnické dílo zrcadlí vývoj meziválečné avantgardní poezie od poetismu k surrealismu. Zpočátku byl ovlivněn Čapkovými překlady francouzské poezie a dílem J. A. Rimbauda a G. Apollinaira, z českých autorů pak tvorbou K. Hlaváčka, O. Březiny a J. Demla. Ve sborníku Devětsil vydal v roce 1923 poému Podivuhodný kouzelník, jež se stala klíčovou básní českého poetismu. V dalších dílech tohoto období (sbírky Pantomima, Menší růžová zahrada, básnické skladby Akrobat, Edison, sbírka Básně noci) rozvinul nové možnosti básnického výrazu bohatou metaforikou a asociativní uvolněností logické stavby básně. Od 30. let, v ovzduší hospodářské krize, se bezstarostná hravost změnila ve znepokojení nad situací člověka (Skleněný havelok, Zpáteční lístek, Sbohem a šáteček, 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida). Sklon k uměleckému experimentování vnesl v pol. 30. let do jeho básní surrealistické tendence, zachycující podvědomé procesy a iracionální nahodilosti (Praha s prsty deště, Žena v množném čísle, Absolutní hrobař). V sezóně 1928-29 působil jako dramaturg Osvobozeného divadla. Nezval často cestoval (Monako, Itálie, Sovětský svaz), významná byla jeho první cesta do Francie (1933), kde se seznámil s A. Bretonem a ostatními surrealisty, což jej podnítilo k založení obdobné skupiny v Čechách (1934) a sepsání Manifestu surrealismu. V postsurrealistickém období zachytil aktuální realitu (Pět minut za městem). V 50. letech se v řadě básní neubránil dobovým konvencím (Veliký orloj) a ideově politickým tendencím (Stalin, Zpěv míru, Chrpy a města). Jeho mnohostranné tvůrčí nadání se projevilo při hledání dalších možností projevu i v surrealistické próze (Dolce far niente), v básnických dramatických adaptacích (Schovávaná na schodech, Milenci z kiosku, Manon Lescaut), v dramatech (Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou) a filmových scénářích (Eroticon). Příznačné jsou i programové komentáře k vlastnímu dílu a k modernímu umění (Moderní básnické směry). Dobovou atmosféru zachytil v torzu pamětí Z mého života. Překládal zejména francouzskou, ruskou, anglickou a německou poezii. Vítězslav Nezval zemřel v Praze 6. dubna 1958.

• http://literatura.kvalitne.cz/nez.htm

Komentáře (Facebook)

František Ženíšek, český malíř a kreslíř, se narodil v Praze 25. května 1849. Studoval střídavě na vídeňské a pražské Akademii výtvarných umění, od roku 1871 byl členem Umělecké besedy. Byl příslušníkem první generace Národního divadla v Praze. Tvořil v akademicky v uhlazené formě ovlivněné neorenesancí, jeho styl, soustředěný plně na formu, dokonale vyhovoval tehdejšímu oficiálnímu vkusu. Spolu s Mikolášem Alšem získal zakázku na výzdobu Národního divadla v Praze, pro které vytvořil osm alegorických postav na stropě hlediště (Architektura, Sochařství, Tanec, Mimika, Epika, Lyrika, Hudba, Malířství), vyzdobil stěny foyeru a zvítězil v soutěži na návrh hlavní opony. Ženíškova opona byla zničené při požáru v roce 1881, novou vytvořil Vojtěch Hynais. Ženíšek pracoval také na návrzích oken pro karlínský chrám, je autorem lunet v Národním muzeu, kartónů k nástěnným obrazům v Grégrově sále Obecního domu a sgrafit pro Staroměstskou vodárnu. Jako oficiální portrétista vytvořil desítky portrétů (Portrét kardinála Schwarzenberka, Portrét architekta Stibrala). Od roku 1896 působil i jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze, mezi jeho žáky vynikl především Jan Preisler. František Ženíšek zemřel v Praze 15. listopadu 1916.

Komentáře (Facebook)

Viktorie, též Viktoria Alexandrina, Wiktoria, britská královna (od roku 1837) a první císařovna Indie (od roku 1876), pocházející z hannoverské dynastie, se narodila 24. května 1819 v Kensingtonském paláci v Londýně. Její panování trvalo 63 let, nejdéle ze všech britských monarchů. Byla vnučkou Jiřího III. Podporovala politiku konzervativců (především Roberta Peela a Benjamina Disraeliho) a aktivně zasahovala do veřejného dění a zahraniční politiky. Byla rovněž příznivě nakloněna vztahům s Německem, odmítala však osobnost Otto von Bismarcka. Její vláda (nazývaná také viktoriánským obdobím), se vyznačovala velkými sociálními, ekonomickými a technologickými změnami (průmyslová revoluce) a znamenala pro Velkou Británii dobu největšího rozmachu a stability, zároveň však byla dobou kulturního zploštění a příznačné prudérie. Za její vlády v roce 1851 v Londýně proběhla 1. světová výstava. Královna Viktorie zemřela 22. ledna 1901 na Isle of Wight.

• Wikipedie

Komentáře (Facebook)

zvětšit obrázek

Portrét od Pera Kraffta (Umělecká sbírka University of Uppsala)

Carl Linnaeus, později také známý jako Carl von Linné, latinsky Carolus Linnaeus, švédský  přírodovědec, zakladatel botanické a zoologické systematiky, se narodil v rodině lutheránského pastora 23. května 1707 v Råshultu, farnost Stenbrohult, provincie Småland v jižním Švédsku. Stejně jako jeho otec pečoval již v mládí o rostliny ve farské zahradě. Zpočátku jej otec učil sám, později navštěvoval školu ve Vaxjo. Jako student vynikal v matematice a fyzice, ale z jazyků a teologie měl prospěch špatný. Proto profesoři doporučili jeho otci, aby dal syna spíše na učení nežli na studium, ale mladíkovy záliby ve studiu rostlin si povšiml lékař Jan Rothmann a přesvědčil Carlovy rodiče, aby jej nechali studovat lékařství. Linné se při studiích na univerzitě v Lundu seznámil s profesorem botaniky Kilianem Stobaeuem a získal přístup do jeho bohatě vybavené knihovny. Po roce přešel na univerzitu do Uppsaly, kde studoval zoologii u profesora Rudbecka. Zde si jej všimnul teolog Olaf Celsius, hmotně jej podporoval a využíval jeho znalostí při sepisování práce o biblických rostlinách. Linné byl pověřen dohledem nad uppsalskou botanickou zahradou a stal se asistentem prof. Rudbecka s právem zastupovat jej při přednáškách. Z podnětu uppsalské vědecké společnosti se v roce 1732 vydal na výzkumnou cestu po Laponsku a přivezl bohatý vědecký materiál. Podnikl ještě několik cest a zabýval se rovněž studiem mineralogie. V roce 1735 se vydal do do holandského Harderwijku, kde dokončil studia lékařství a byl promován doktorem. V díle Systema naturae (Soustava přírody, 1735), popsal všechny tehdy známé organismy krátkou latinskou charakteristikou a označil je dvojslovnými názvy, tj. rodovým a druhovým jménem (tzv. binomická nomenklatura), z nichž většina platí dodnes. Dílo, které se za Linného života dočkalo dvanácti vydání dalo základ moderní systematiky přírody. Před zavedením Linného systému nebylo často zřejmé rozeznávání druhů od pouhých odrůd a stávalo se, že různí autoři používali různých názvů pro stejnou rostlinu. Linné ve svých stěžejních dílech o rodech (Genera plantarum) a druzích rostlin (Species plantarum) zavedl do panujícího chaosu pořádek. V roce 1747 se stal Linnaeus osobním lékařem švédského krále a ten jej v roce 1762 povýšil do šlechtického stavu. Tehdy Linnaeus změnil své jméno na von Linné. O dva roky později Linného na jeho místě profesora uppsalské univerzity vystřídal jeho syn. Carl von Linné zemřel na mozkovou mrtvici 10. ledna 1778 na svém statku v Hammarby u Uppsaly. Jeho pozůstalost získal po jeho smrti anglický přírodovědec a historik Sir James Edward Smith, který založil Linnean Society of London, která má ve svých sbírkách Linného knihovnu, rukopisy i velkou část jeho sbírky.

Přidej svůj komentář.

Wilhelm Richard Wagner [vágner], německý skladatel a dirigent, se narodil 22. května 1813 v Lipsku. Byl hlavním reformátorem opery 19. století, ke svým dílům skládal  nejen hudbu, ale i jevištní básně (starší termín libreto nepoužíval). V letech 1848 – 49 se účastnil revolučních událostí, pak žil převážně ve Švýcarsku (Curych, Luzern, Tribschen), ale i v Itálii (Benátky) a Francii (Paříž). V roce 1872 se usadil v Bayreuthu, kde dal v letech 1872 – 76 za podpory svých příznivců vybudovat operní divadlo Festspielhaus, v němž se dodnes pořádají festivaly jeho děl (Bayreuther Festspiele). Vytvořil koncepci hudebního dramatu, které má být vyváženou syntézou všech zúčastněných složek. Rozvinul melodickou složku (užití příznačných motivů, tzv. “nekonečné melodie”), přinesl nové prvky v harmonii (zejména v opeře Tristan a Isolda), v instrumentaci (mohutný provozovací aparát, uplatnění dechových nástrojů, zejména lesních rohů a tub zv. Wagnerovy tuby), nově řešil vztah hudby a slova. Náměty čerpal zejména z mytologie a ze středověkých eposů. Nejznámější se staly opery Víly, Zákaz lásky, Rienzi, Bludný Holanďan (1841), Tannhäuser (1845), Lohengrin (1848), tetralogie Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), Tristan a Isolda (1857-1859), Mistři pěvci norimberští (1867), Parsifal (1882). Do ostatních oblastí hudební tvorby zasáhl výjimečně (Faustovská předehra, Siegfriedova idyla). Je autorem teoretických spisů (Umění a revoluce, Umělecké dílo budoucnosti, Opera a drama). Několikrát navštívil Čechy, pobýval v Teplicích, Mariánských Lázních i v Praze. Wagnerova hudební dramata tvoří neodmyslitelný repertoár světových operních scén, přestože mu v poválečné době uškodila nálepka antisemity a skutečnost, že k jeho obdivovatelům patřil Adolf Hitler, neboť po nástupu nacismu k moci mytickou látkou o nadčlověku dokonale splňoval požadavky na "arijské nacionálně socialistické německé umění". Richard Wagner zemřel 13. února 1883 v Benátkách.

• http://w3.rz-berlin.mpg.de/cmp/wagner.html

• http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200118/so18a00b.asp

• http://neviditelnypes.cz/clanky/2003/05/30502_21_0_0.html

Přidej svůj komentář.

zvětšit obrázek

Albrecht Dürer [dýrer], německý malíř, grafik a teoretik umění se narodil 21. května 1471 V Norimberku. Narodil se v pořadí jako třetí z osmnácti dětí v rodině zlatníka s maďarskými kořeny. Dětství strávil spolu se svými sourozenci v dílně svého otce, předurčen pokračovat ve zlatnické tradici. Záhy se projevil jeho nevšední malířský talent a v patnácti letech začal navštěvovat malířskou dílnu Michaela Wolgemuta, kde strávil tři roky. Velkým malířským vzorem, který ovlivnil D. další tvorbu, se stal pak M. Schongauer, zejména jeho grafické práce. V letech 1490-1494 podnikl studijní cestu po Německu, studoval díla německých malířů a živil se prodejem svých obrazů. Po návratu do Norimberku se oženil s A. Freyovou.V roce 1495 navštívil poprvé Itálii, kde na něj hluboce zapůsobilo dílo A. Mantegny. V roce 1497 Dürer založil  v Norimberku vlastní malířskou dílnu. Měl mnoho vlivných přátel ve vyšších kruzích, pro jeho kariéru bylo významné především přátelství s Frederikem Sasským Moudrým, pro kterého vyzdobil svými malbami zámek a kapli v Innsbrucku. Léta 1505-1507 strávil opět v Itálii, kde studoval techniku perspektivy a proporcí. V Benátkách se setkal s H. Boschem. Při návštěvě Milána se seznámil s Leonardem da Vincim a v mnohém byl pak jeho dílem při své tvorbě inspirován. Po návratu z Itálie se v Norimberku stal již uznávanou osobností kulturního života a vyhledávaným umělcem. V roce 1509 koupil vlastní dům. V roce 1513 vstoupil D. do královských služeb Maxmiliána I. Habsburského, a ve službě pro královský dvůr pokračoval i  po korunovaci jeho vnuka, Karla V.  Dürer byl osvobozen od placení daní a mohl se plně věnovat umělecké tvorbě. Svým dílem se stal prvním německým univerzálním umělcem, který se vyrovnal velkým osobnostem italského renesančního malířství. Základem jeho práce je mistrně zvládnutá kresba, mnohé jeho volné kresby krajin, zvířat, květin, portréty jsou dílem již samy o sobě. Svými krajinnými motivy ovlivnil vznik novodobé krajinomalby. Cit pro kresbu a čistota řemeslného provedení se pak projevuje v jeho malířských pracích. Mezi nejznámější patří Růžencová slavnost (1506), Adam (1507), Eva (1507) a jeho poslední obraz Čtyři apoštolové (1526). Dürer je ale především nezaměnitelným mistrem grafiky –  dřevořezu (cyklus Apokalypsa – 1498) a mědirytu (grafické listy Rytíř, Smrt a ďábel, Melancholie, Nemesis). Věnoval se biblickým i  mytologickým námětům stejně jako námětům žánrovým, zpodobňující niterný život člověka své doby. V letech 1520-1522 podnikl cestu do Holandska, kde byl přijat s velkými poctami a setkal se zde s řadou významných holandských umělců. Napsal několik teoretických studií o perspektivě a proporcích v malířství a technice stínování těles. Albrecht Dürer, jeden z nejvýznamnějších umělců na přelomu středověku a novověku, zemřel 6. dubna 1528 v Norimberku.

Přidej svůj komentář.

Honoré de Balzac [balzak], vlastním jménem Honoré Balssa, francouzský prozaik a dramatik, jeden z nejvýznamnějších zakladatelů kritického realismu, se narodil 20. května 1799 v Tours. Dětství strávil v internátních školách. Po dokončení studií práv na Sorbonně pracoval tři roky jako soudní úředník. Poté už se plně věnoval psaní. Až do roku 1823 psal jako anonym nebo pod pseudonymem. Začal také s podnikáním. Vlastnil tiskárny, nakladatelství a slévárny písma. Všechny jeho podniky postupně zkrachovaly a Balzacovi zůstaly pouze obrovské dluhy, které splácel psaním po zbytek svého života. První literární pokusy – tajuplné dobrodružné romány, také nebyly nikterak úspěšné. V roce 1829 vydal již pod jménem Balzac, romány Poslední šuan a Fyziologie manželství, sepsaná mladým svobodným mužem. Těmito romány se Balzacovi konečně podařilo prosadit a během roku se stal slavným a také vyhledávaným společníkem pařížských salonů. V roce 1831 si přidal do svého jména šlechtické de, titul který rodině Balzaca nikdy nenáležel - byl to pouze jeho rozmar. Základem jeho literárního odkazu je cyklus Lidská komedie (La Comédie humaine), obsahující 97 románů a povídek, kterou rozdělil ještě na Studie mravů, Studie filosofické a Studie analytické. V cyklu vystupuje 2500 postav, z nichž mnohé přecházejí z románu do románu. Ve svém rozsáhlém díle se mu podařilo zahrnout všechny společenské vrstvy, životní situace a charaktery lidí své doby. Vytvořil tak všeobsáhlý obraz francouzské společnosti od revoluce v roce 1789. Ústřední trilogii Lidské komedie tvoří  romány Otec Goriot (1834), Ztracené iluze (1837-43) a Lesk a bída kurtizán (1838-47). K dalším významným románům patří např. Evženie Grandetová (1833), Sestřenice Běta (1847) a Bratranec Pons (1847). Napsal i několik dramat a renesančně rozpustilé Žertovné povídky (1822-37). Známý je Balzacův bouřlivý vztah k ženám. Prošel řadou krátkodobých i dlouhodobých vztahů. Krátce před svou smrtí se oženil se svou dlouholetou přítelkyní a ctitelkou, polskou šlechtičnou, Ewelinou Hańskou. Honoré de Balzac zemřel 18. srpna 1850 v Paříži a byl pohřben na hřbitově Père Lachaise. Pohřební řeč pronesl jeho dlouholetý přítel Victor Hugo.

• http://literatura.kvalitne.cz/balz.htm

Přidej svůj komentář.

Johann Gottlieb Fichte, německý filozof, představitel německé klasické filozofie, se narodil 19. května 1762 v hornolužickém Rammenau. Pocházel z chudé rodiny, studoval v Jeně a Lipsku, zpočátku působil jako domácí učitel. Náhodou se dostal ke studiu filosofie a Kantových spisů. Své první dílo Pokus o kritiku všeho zjevení napsal během několika dnů v Královci, kde Kant tehdy žil. Byl to právě Kant, který dopomohl k jeho vydání a protože spis vyšel anonymně, byl mu i omylem přisuzován. Kant vše ale uvedl na pravou míru, čímž se Fichte dostal do povědomí veřejnosti. Fichte byl obhájcem Francouzské revoluce, (spis Požadavek, aby evropští panovníci vrátili svobodu myšlení, kterou dosud potlačovali, 1793), ale poté, co se Napoleon nechal korunovat císařem, z něj revoluční nadšení vyprchalo. Další spis O důvodu naší víry v boží vládu ve světě byl vykládán jako silně ateistický a donutil Fichteho odejít z Lipska do Berlína. Fichte byl jedním z nejskvělejších řečníků všech dob. Jeho přednášky zde budily obecnou pozornost a k jeho posluchačům patřil i tehdejší rakouský vyslanec kníže Metternich. V roce 1808 ve Francouzi obsazeném Berlíně, pronesl slavné Řeči k německému národu (Reden an die deutsche Nation). Vyzval v nich celý německý národ k mravní obrodě. Fichte je považován za pokračovatele Kanta, jeho dílo naopak ovlivnilo F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela. Navázal na Kantovo vyzdvižení praktického rozumu nad rozumem teoretickým i na jeho myšlenku autonomie člověka jako morální bytosti vyčleněné z vnější nutnosti, obdivoval Kantovu transcendentální (mimozkušenostní) filozofii, nesdílel však jeho představu o vztahu mezi aposteriorním (odvozeným) a apriorním (předem daným) poznáním.. Za podstatu lidského vědomí pokládal čin. V roce 1810 se podílel na založení Berlínské univerzity. Obecný výklad Fichtova filosofického systému obsahují spisy Über den Begriff der Wissenschaftslehre a Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre (oba z roku 1794). V dalším díle Wissenschaftslehre (Vědosloví) vyslovuje Fichte přesvědčení, že filozofie má tvořit základ všech věd, tj. být vědoslovím, avšak nikoli věc, substance, nýbrž vědomí musí být principem, z něhož lze odvodit celý svět. Johann Gottlieb Fichte zemřel v Berlíně 29. ledna 1814 na tyfus, kterým se nakazil od své manželky, ošetřovatelky raněných v lazaretu.

• http://plato.stanford.edu/entries/johann-fichte/

Přidej svůj komentář.

Jan Pavel II., latinsky Joannes Paulus II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyła, polský duchovní, první  papež slovanského původu v letech 1978 až 2005, se narodil 18. května 1920 ve Wadovicích poblíž polského Krakova jako druhý syn Karola Wojtyły st. a Emilie, rozené Kaczorowské. Za 2. světové války pracoval v lomu jako dělník, později v chemické továrně. Od roku 1942 tajně studoval teologii, v roce 1946 byl vysvěcen na kněze. Ve studiu pokračoval v Římě, poté ve Francii a v Belgii. V roce 1954 byl jmenován profesorem etiky na katolické univerzitě v Lublinu, v roce 1958 titulárním zástupcem biskupa v Ombi pro Krakov a téhož roku profesorem teologie na univerzitě v Krakově. V roce 1960 působil jako vikář, od roku 1962 jako kapitulní vikář krakovského arcibiskupství, v letech 1964 – 1978 metropolita a arcibiskup krakovský, 1967 kardinál. 16, října 1978 byl zvolen papežem, v pořadí již 264., prvním neitalským od roku 1522 a při svém zvolení nejmladším od roku 1846. Jeho předchůdcem byl Jan Pavel I. Jeho apoštolským papežským heslem bylo: "Totus Tuus" (zcela tvůj) - papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort. Dne 13. května 1981 byl na Jana Pavla II. spáchán atentát, jehož původcem byl Turek Mehmet Ali Agca. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale atentát přežil. Později atentátníka tajně navštívil ve vězení. Jan Pavel II. během svého úřadu podnikl řadu zahraničních cest, mj. i do Československa (1990) a České republiky (1995). V mládí byl talentovaným sportovcem, během studií hrál divadlo a psal i dramata. Jan Pavel II. byl rovněž vystudovaným filosofem, snažícím se mimo jiné o pokřesťanštění existencialistické filosofie. Byl známý také svým vřelým vztahem ke kultuře lidového katolictví, odporem k homosexualitě, otevřeností k jiným náboženstvím. Papež Jan Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 ve Vatikánu.

Přidej svůj komentář.

zvětšit foto

Jean Gabin [gaben], vlastním jménem Jean-Alexis Moncorgé, francouzský divadelní a filmový herec, se narodil v Paříži 17. května 1904 jako sedmé a poslední dítě operetních a muzikálových zpěváků. Svůj umělecký pseudonym převzal po otci. Zpočátku pracoval jako betonář, dělník ve slévárně a autodílně, v roce 1923 jej ale otec představil řediteli kabaretu Folies-Bergeres a tím začala jeho operetní i muzikálová kariéra a v roce 1930 získal svou první roli ve filmové operetě. Gabin vytvářel role psychologicky, sociálně a charakterově odlišné, nicméně ztvárňoval je s hlubokou psychologickou kresbou lidského myšlení a jednání. Do dějin kinematografie se zapsal rolemi v Duvivierově filmu Pépé-le-Moko (1937), v Renoirových filmových dramatech Velká iluze, Člověk Bestie, v Carného filmech Nábřeží mlh, Den začíná. Stejně výrazné hrdiny vytvořil i v komediích (Tulák Archimédes) nebo ve filmech gangsterských (Nesahejte mi na prachy, Melodie podzemí). Ztvárnil světově proslulou postavu komisaře Maigreta v sérii filmů podle detektivek G. Simenona. Z dalších filmů: Burziáni, Noc je mým královstvím, Případ Dominici, Bídníci, Kočka, Sicilský klan, Tetovaný, Heroin, Dva muži ve městě, Verdikt, Svatý rok. Na konci života byl Gabin bohatý, rozmarný člověk, stranící se publicity. Na svém statku v Normandii choval závodní koně. Zemřel na infarkt 15. listopadu 1976 v Neuilly-sur-Seine (předměstí Paříže) a urnu s jeho popelem vhodili podle jeho poslední vůle námořníci francouzské fregaty do Atlantiku několik kilometrů od přístavu Brest v Bretani.

• http://www.imdb.com/name/nm0300064/ filmografie

Přidej svůj komentář.

Henry Fonda, americký herec, se narodil 16. května 1905 v Grand Islandu (Nebraska, USA). Byl otcem Petera Fondy a Jane Fondové. Přes amatérské divadlo se dostal až na Broadway, kde se mimo jiné proslavil v inscenaci Farmář se žení. Úspěch této hry zaujal filmové producenty, v roce 1935 se dostal do kin stejnojmenný film s Fondou v hlavní roli, který zaznamenal velký úspěch.  Fonda pak ztvárnil role v mnoha filmech, v sociálních dramatech, westernech, válečných filmech i komediích vytvářel většinou postavy se smyslem pro spravedlnost, lidskost, pravdu a demokracii (farmář Tom v adaptaci Steinbeckova románu Hrozny hněvu - 1940, role jednoho z porotců ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů - 1957, Pierre Bezuchov ve snímku Vojna a mír - 1956, William Russell ve filmu Nejlepší člověk - 1964, admirál Chester W. Nimitz ve filmu Bitva o Midway - 1976). Hrál ale i role záporné, nezapomenutelný je jeho nelítostný padouch Frank - soupeř hlavního hrdiny v podání Charlese Bronsona v Tenkrát na Západě  - 1968. Získal Oscara za celoživotní tvorbu a také za roli stárnoucího manžela Normana v komorním příběhu Na zlatém jezeře  - 1981, v němž si zahrála i jeho dcera Jane. Fonda byl pětkrát ženat, třikrát se rozvedl, jeho druhá žena Frances spáchala sebevraždu. Tato tragédie narušila vztah především mezi Henry Fondou a jeho synem Peterem, který jej ze smrti své matky vinil. Henry Fonda zemřel 12.srpna 1982 v Los Angeles, (Kalifornie, USA).

• http://www.csfd.cz/herec.php?784&top=

Přidej svůj komentář.

Michail Afanasjevič Bulgakov, ruský spisovatel, dramatik a novinář, se narodil v Kijevě na Ukrajině 15. května 1891. Po maturitě (1909) vystudoval lékařskou fakultu (1916). V letech 1930-36 dělal asistenta režie v legendárním Moskevském uměleckém divadle. Své první hry Bulgakov později spálil, některé byly zakázány. Původním povoláním byl lékař, ze svého profesního prostředí čerpal náměty k tzv. lékařským povídkám (Zápisky mladého lékaře) a groteskních novel s fantaskními syžety, pranýřujícími brutalitu totalitního myšlení (Psí srdce, Diaboliáda, Osudná vejce), satirických her a dramat s historickými i současnými náměty (Útěk, Purpurový ostrov, Zojčin byt). Za jeho života vyšel pouze psychologický román o občanské válce Bílá garda (na jehož podkladě napsal později drama Dny Turbinových). Teprve v letech 1965 – 67 z pozůstalosti vydána vrcholná díla Divadelní román a Mistr a Markétka, filozofické románové podobenství o osudu umělce v dehumanizovaném společenském systému, paralelně rozvíjející parafrázi biblického příběhu a faustovského tématu a zkarikovaný, fantaskně groteskní obraz mravů meziválečné Moskvy. Michail Afanasjevič Bulgakov zemřel 10. března 1940 v Moskvě. 

• http://www.bulgakov.ru/

• http://literatura.kvalitne.cz/bul.htm

Přidej svůj komentář.

Karel IV., český král, římský král a císař se narodil 14. května 1316 v Praze. Byl synem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. V r. 1323 byl vyslán na vychování k francouzskému dvoru do Paříže. Původním jménem Václav o rok později při biřmování přijal jméno svého kmotra Karla IV. Sličného a oženil se s Blankou z Valois. Za svého pobytu ve Francii se mu dostal rozsáhlého vzdělání, ovládal několik jazyků – němčinu, francouzštinu, latinu, italštinu a češtinu. V letech 1331-33 působil v severoitalské lucemburské signorii a roku 1333 se vrátil do Čech a začal spravovat České království jako zástupce za svého nepřítomného otce. 11.7.1346 byl zvolen římským vzdorokrálem. I když fakticky spravoval České království již od r. 1333, českým králem se stal až smrtí svého otce 26.8.1346. 2.9.1347 byl slavnostně korunován a k této příležitosti dal zhotovit novou svatováclavskou korunu. Po smrti Ludvíka Bavora a rezignaci anglického krále, Eduarda III, byl Karel IV. od roku 1349 uznáván jako jediný římský panovník. V r. 1348, na zasedání prvního generálního sněmu (společné zasedání českého a říšského sněmu), poprvé Karel IV. použil pojem „země České koruny“, ty zahrnovaly Království české, Markrabství moravské, Slezské knížectví, Horní Lužice, později Dolní Lužice. Tento sněm pod vedením Karla IV. přijal mnoho zásadních rozhodnutí, které zásadně ovlivnily vývoj v Českém království. České království se stalo centrem římské říše, Praha se stala Karlovým sídelním městem . Bylo založeno Nové město pražské, začal se stavět  nový most přes Vltavu (dnes Karlův), započala výstavba reprezentativního hradu pro uložení říšských korunovačních klenotů (Karlštejn). Zásadní bylo také udělení imunity Univerzitě Karlově před zásahy světské moci. V r. 1349, rok po smrti Blanky se Karel IV. oženil s Annou Falckou. Ta zemřela v r.1353 a v tomtéž roce uzavřel sňatek s s Annou Svídnickou (syn Václav IV.). V r. 1355 byl Karel IV. korunován římským císařem. V r. 1356 vydal Zlatou bullu Karla IV., zákoník, který platil ve Svaté říší římské až do roku 1806. Po smrti Anny Svídnické (1362) se Karel IV. v r.1363 oženil s Alžbětou Pomořanskou (syn Zikmund). Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378 v Praze, jeho ostatky byly uloženy v královské hrobce, kterou nechal postavit v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Karel IV. patří k našim nejvýznamnějším panovníkům. Za jeho vlády celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. V pohřební řeči po jeho smrti byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti.

Přidej svůj komentář.

Marie Terezie, uherská a česká (od r. 1743) královna z dynastie Habsburků, se narodila ve Vídni 13. května 1717. Byla dcerou Karla VI. a manželkou římskoněmeckého císaře Františka I. Štěpána Lotrinského. Aby císař Karel VI. posílil jednotu říše, předložil již roku 1713 sněmu jednotlivých zemí tzv.pragmatickou sankci. Jejím přijetím se zavazovali stavové, že uznávají habsburské mocnářství za nedílný celek, který je právem prvorozenství dědičný nejen v mužské, ale i v ženské linii. Od roku 1740 byla na základě pragmatické sankce vládkyní habsburské monarchie Marie Terezie. Její nástupnická práva zpochybňovali zahraniční zájemci o země monarchie (především pruský král Friedrich II. a bavorský kurfiřt Karel Albrecht, podporovaný francouzskými Bourbony) a vyvolali válku o dědictví rakouské, v níž však habsburská monarchie většinu svého území ubránila. Nejcitelnějším neúspěchem byla ztráta Slezska, které připadlo Prusku ( drážďanský mír a vratislavský mír). Dalšímu pruskému náporu Marie Terezie čelila v sedmileté válce, jejímž výsledkem byl hubertsburský mír, který odstoupení Slezska potvrdil. Neutěšený stav monarchie spolu s novými myšlenkovými proudy ji přivedly k osvícenským reformám. Jejich první vlna ve 2. pol. 40. a na zač. 50. let 18. stol. se týkala správy monarchie, další byly uskutečněny po sedmileté válce a zasáhly školství (povinná školní docházka), soudnictví, hospodářství a dotkly se sociálních poměrů venkovského poddaného obyvatelstva. V roce 1765 se stal spoluvládcem ovdovělé Marie Terezie její nejstarší syn Josef II., s jehož radikálními představami o osvícenské vládě však nesouhlasila a až do své smrti udržovala reformní kurs v mírnějším tempu. Marie Terezie zemřela ve Vídni 29. listopadu 1780.

Přidej svůj komentář.

Gabriel Fauré

portrétoval John Singer Sargent

Gabriel Urbain Fauré [foré], francouzský skladatel, varhaník a pedagog, se narodil v Pamiers (Ariege) 12. května 1845. Studoval na Niedermeyerově škole církevní hudby v Paříži (1854-65), kde se setkal s dalšími velikány, jakým byl například Camille Saint-Saëns. Nakonec se stal varhaníkem v kostele Église de la Madeleine, v letech 1905 – 20 působil jako ředitel konzervatoře v Paříži, mezi jehož žáky patřili například Maurice Ravel, Lili a Nadia Boulangerovy a George Enescu. Je autorem suity Pelléas a Mélisanda, opery Penelope (1913), orchestrální suity Masques et Bergamasques a celé řady písňových cyklů (např. La Bonne Chanson s básněmi Paula Verlaina). Byl plodným skladatelem, mezi jeho nejpozoruhodnější díla ale patří Requiem, skladba často hraná, patřící do světového repertoáru. Premiéru měla v roce 1900, autor však na ní  pracoval přes dvacet let. Zřejmě podřídil vše základnímu tónu a smyslu svého poselství, totiž smíření, klidu, snad i rozhřešení a odpuštění. Gabriel Fauré se znal s Lisztem, a Wagnerem, nejvíce na něj ale zapůsobil již zmiňovaný Saint - Saëns, sám pak ukázal v mnohém cestu další generaci, včetně skladatelů proslulé Pařížské šestky. Gabriel Fauré zemřel na zápal plic v Paříži 4. listopadu 1924.

• http://w3.rz-berlin.mpg.de/cmp/faure_bio.html

Přidej svůj komentář.

zvětšit foto

Salvador Dalí y Domenech [dalí i domenek] (plným jménem Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí Domenech), španělský surrealistický malíř, grafik, výtvarný kritik a spisovatel, se narodil 11. května 1904 v katalánské vesnici Figueras. Ve svých obrazech, ovlivněných metafyzickou malbou Giorgia de Chirica a kubismem Pabla Picassa, často provokoval veřejnost k ostré kritice, ale jeho přínos pro umění je nezanedbatelný. První surrealistický obraz namaloval v roce 1927 (Krev je sladší než med). V roce 1929 se usadil v Paříži, kde téhož roku uspořádal výstavu, úvod do katalogu mu napsal A. Breton, jenž ho přijal do surrealistické skupiny. Třicátá léta pak představovala jeho nejtvořivější období, ale v roce 1937 ho právě Breton pro jeho akademický malířský styl ze skupiny surrealistů vyloučil. Dalí rozvíjel vlastní plastický styl pomocí trompe-ľoeil a stínování, dosáhl halucinačních obrazů sexuálních fantasií plných strachu (reakce na Freudovu teorii), jeho obrazy jsou charakteristické vypjatým malířským uměním a realistickým detailem s ohnivými barvam. V roce 1936 vznikl aktuální obraz Předtucha občanské války. Dalí byl i autorem módních podobizen a náboženských obrazů (Ukřižování), řady knižních ilustrací (Don Quijote) a návrhů několika výprav pro balet (Bakchanále, Labyrint). Zajímala ho mimo jiné i Einsteinova teorie relativity, která zcela převrátila zažité pojetí času a prostoru. Dalí působil v Paříži i v New Yorku, v roce 1955 se ale vrátil do rodného Španělska, kde se usadil se svou dlouholetou milenkou Galou, jíž namaloval ve velkém množství bizardních a zvláštních obrazů. Byl plodný i jako spisovatel, vydal vlastní fiktivní životopis Tajný život Salvadora Dalího (1940), pocity a duševní muka, která pronásledovala Dalího jako malíře prahnoucího po dokonalosti, zachycuje Deník génia (1964). Při příležitosti otevření Dalího muzea ve Figueras vydal knihu Tak vzniká Dalí (1973). Kromě malování a sochařství se Dalí zabýval i filmovou tvorbou, S Luisem Buńuelem natočil filmy Andaluský pes (1928) a Zlatý věk (1930). Dalí zemřel na srdeční slabost ve Figueras 23. ledna 1989.

• http://dali.uffs.net/isolat2/index.html - vyčerpávající odkaz

Přidej svůj komentář.

Fred Astaire [ester], vlastním jménem Frederick Austerlitz, americký filmový herec a tanečník, se narodil 10. května 1899 v Omaze (Nebraska). Jeho otec byl rakouským imigrantem. Astaire se tanci se věnoval od už od svých pěti let. První taneční partnerkou byla jeho o dva roky starší, neméně talentovaná, sestra Adele. V roce 1905 se rodina přestěhovala do New Yorku, kde Adele začala navštěvovat  taneční školu Claude Alvienne. Později na této škole studoval i Astaire. A jako taneční pár  se proslavili již během studií. Díky tomuto úspěchu pak dostali nabídku na velké taneční turné se společností Orpheum Circuit po USA. V roce 1911 navštěvovali divadelní školu Neda Wayburna. N.Wayburn jako významný divadelní ředitel na Broadway, předurčil kariéru  této sourozenecké dvojice pro následujících dvacet let. Z Freda a Adele se stali úspěšní představitelé mnoha muzikálů na Broadway a jako pár vystupovali společně až do roku 1932, kdy se Adele provdala. Rok 1933 znamená počátek Fredovy filmové kariéry. Ve filmu Flying Down to Rio se po jeho boku jako taneční partnerka objevila Ginger Rogers, v následujících letech spolu vytvořili řadu nezapomenutelných rolí ve filmech jako např. The Gay Divorcee (1934), Top Hat (1935), Swing Time (1936), Carefree (1938). Toto spojení spolu s choreografií H.Pana způsobilo, že tanec se stal jednou z nejdůležitějších součástí hollywoodských filmových muzikálů. Jejich pohybové kreace určovaly po několik desetiletí vývoj tance na filmovém plátně. Astaire spolupracoval s Bing Crosbym - Holiday Inn (1942) a Blue Skies (1946). Mezi jeho taneční partnerky patřily také Eleanor Powell, Rita Hayworth, Joan Leslie, Gene Kelly, Cyd Charisse. V r. 1950 se objevil po boku Audrey Hepburn v muzikálu Funny Face. V průběhu 25 let vytvořil 30 muzikálových rolí.Stal se  symbolem  hollywoodské éry hudebních a tanečních produkcí, ztělesněním lehkosti, šarmu, elegance a preciznosti. Tanci a muzikálovému herectví vůbec se Fred Astaire věnoval aktivně až do svých sedmdesáti let. Vytvořil však také několik dramatických filmových rolí. Připomeňme např. roli ve filmu Skleněné peklo (The Towering Inferno – 1974), za kterou byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli. Posledním filmovým muzikálem Freda Astaira byl Finian’s Rainbow – 1968, kde jeho partnerkou byla Petula Clark. Fred Astair byl dvakrát ženat. Zemřel na zápal plic 22.června 1987 a byl pohřben v Chatsworthu v Kalifornii.

• http://www.fredastaire.net/menu.htm

Přidej svůj komentář.

Adam Opel [opl], německý průmyslník a zakladatel firmy Adam Opel AG, se narodil 9. května 1837 v Rüsselsheimu. Opel začal svou profesní kariéru (stejně jako jeho bratři Georg a Wilhelm) jako zámečnický učeň v dílně otce. Jako mladík procestoval v době vrcholící průmyslové revoluce celou Evropu a v Paříži poprvé viděl tehdejší technickou novinku - šicí stroj. V roce 1862 vznikla společnost Opel, která ve skromných podmínkách začala v Německu vyrábět šicí stroje vlastní konstrukce. Opelovi ale trvalo ještě více než dvě desetiletí, než se jeho firma stala největším výrobcem šicích strojů v Německu. V roce 1868 se Opel oženil s Sophií Marií Schellerovou. Měli spolu pět synů (Karla, Wilhelma, Heinricha, Friedricha a Ludwiga), kteří byli všichni zapojeni do rodinného podniku. V roce 1884 viděl Adam Opel opět při návštěvě Paříže poprvé v životě jízdní kolo a okamžitě rozhodl, že jeho firma bude vyrábět také bicykly. Zpočátku nakupoval potřebné díly v Anglii, neustále však povzbuzoval své mechaniky, aby zkoušeli vylepšovat a sami navrhovat lepší komponenty, než které nakupovali. V roce 1885 už německá společnost Adam Opel vyráběla a prodávala jízdní kola vlastní konstrukce. V roce 1895 výroba dosáhla 2000 bicyklů ročně a firma byla na špici všech výrobců šicích strojů v Evropě. Teprve Opelovi synové však v následujících letech dokázali náležitě využít skvělý technický a obchodní potenciál rodinné firmy. Adam Opel zemřel 8. září 1895.

Přidej svůj komentář.

Roberto Rossellini [roselíny], italský filmový režisér a scenárista, se narodil v Římě 8. května 1906. Byl představitelem italského filmového neorealismu. U filmu jako skladatel, producent a režisér působil i jeho bratr Renzo Rossellini. Již jako student na vysoké škole technické se živě zajímal o film. Pro Instituto Luce natočil 1936 krátký film Fantasia sottomarina (Podmořská fantazie), v příštím roce krátké filmy Daphne a Prélude a l'aprés-midi d'un faune, inspirované skladbou Clauda Debussyho "Faunovo odpoledne". 1938 spolupracoval na scénáři militaristického filmu Goffreda Alessandriniho "Hrdinný letec" (Luciano Sera, pilota) a režíroval krátké filmy Il tacchino prepotente (Divoký krocan) a Il ruscello di Ripasottile (Horská bystřina). Pod uměleckým vedením a ve scenáristické spolupráci s Francescem De Robertisem natočil 1941 svůj první dlouhý film Bílá loď (La nave bianca) o životě na palubě italské nemocniční lodi, 1942 již samostatně Muž s křížem (L'uomo della croce), příběh italského kněze na ruské frontě, a Un pilota ritorna (Pilot se vrací), třetí ze série militaristických filmů, realizovaný podle námětu Tita Silvia Mursina, což byl pseudonym Mussoliniho syna Vittoria, 1943 režíroval spolu s Marcellem Paglierem film Desiderio (Touha), při jehož natáčení se dostal do rozporu s fašistickým režimem a byl zbaven možnosti další práce ve filmu. (Tento snímek se dostal do kin až v r. 1946.) Za osvobozovacích bojů se aktivně účastnil antifašistických akcí a sám natočil řadu záběrů pro film Řím, otevřené město (Roma cittá aperta), realizovaný hned po osvobození města, s Annou Magnaniovou a Aldem Fabrizim. Toto dílo objevilo světu až dosud neznámé či přezírané prvky italského filmového realismu. 1946 následovalo dalšÍ průkopnické dílo italské neorealistické školy Paisà, líčící v šesti epizodách osvobozovací boje v různých krajích Itálie, pak 1947-48 L'amore (Láska), film složený ze dvou samostatných epizod, Cocteauova jevištního monologu "Lidský hlas" (La voce humana) s Magnaniovou a "II miracolo" (Zázrak) podle námětu Federica Felliniho, který si tu sám zahrál po boku Magnaniové. Další film La macchina ammazzacattivi (Stroj na zabíjení zlých) z r. 1948 se vlastně do normální komerční distribuce nikdy nedostal. Po neprávem přezíraném filmu Germania anno zero (Německo v roce nultém), natočeném rovněž 1948 v autentických exteriérech vybombardovaného Berlína, režíroval 1949 poeticky laděný příběh o Františkovi z Assisi Francesco, giullare di Dio (Framišek, prosťáček boží), 1950 Stromboli, terra di Dio (Stromboli, země boží) s Ingrid Bergmanovou, s níž se se známil za své návstěvy v Hollywoodu, kde s ní měl režírovat film, z jehož realizace však sešlo. 1952 vytvořil pátou epizodu filmu I sette peccati capitali (Sedm smrtelných hříchů), nazvanou "L'invidia" (Závist), podle povídky spisovatelky Colette "Kočka", v témže roce psychologické drama Europa '51 (Evropa 51) s Bergmanovou, s níž se krátce předtím oženil, 1953 satirickou komedii Dov'e la liberta? (Kde je svoboda?) s oblíbeným komikem Toto, dále drama o rozvratu manželství Viaggio in Italia (Cesta po Itálii) s Bergmanovou a Georgem Sandersem, a druhou epizodu filmu Siamo donne (My ženy) podle námětu Cesara Zavattiniho. Po nezdařilém epizodovém filmu Amori di mezzo secolo (Lásky z poloviny století), v němž režíroval pouze jednu epizodu - příběh lásky z válečné Neapole, zfilmoval 1954 oratorium Paula Claudela Giovanna d'Arco al rogo (Johanka na hranici) s hudbou Arthura Honeggera, a v témže roce v mnichovských ateliérech psychologické drama Angst (Strach) podle Stefana Zweiga s Bergmanovou a Mathiasem Wiemanem. 1958 natočil v Indii dokumentární film s hranými výstupy India 58 o životě indického lidu. 1959 se vrátÍI do Itálie, kde se rehabilitoval za některé nepochopené či právem odmítané filmy z předchozích let okupačním dramatem Generál della Rovere s Vittoriem De Sicou v titulní úloze. 1960 natočil příběh tří uprchlých válečných zajatců, Rusa, Angličana a Američana, skrývajících se v nacisty obsazeném italském hlavním městě Byla noc v Římě (Era notte in Roma) s hereckou účastí Sergeje Bondarčuka, 1961 satirický, s albem dobových obrazů srovnávaný film o tažení Garibaldiho za osvobození Sicílie Viva l'Italia (Ať žije Itálie!) a v podobném stylu i adaptaci Stendhalova románu Vanina Vanini se Sandrou Milovou. 1962 vytvořil podle jevištní veselohry Giuseppa Patroniho Griffiho film Anima nera (Černá duše), a měl umělecký dohled nad střihovým dokumentárním filmem Pasquala Prunase Benito Mussolini. 1963 natočil první ze čtyř epizod filmu Rogopag, nazvanou "Cudnost", příběh letušky s Rossanou Schiaffinovou. V témže roce scenáristicky upravil hru Benjamina Joppola "Karabiniéři" pro Jean-Luca Godarda. Od 1964 se věnoval výlučně práci pro televizi. Po televizním filmu L'eta del ferro (Věk železa) vytvořil pro francouzskou televizi historický obraz La Prise de pouvoir par Louis XIV (Převzetí moci Ludvíkem XIV.), 1968 opět v Itálii Gli atti degli aposteli (Činy apoštolů), 1970 po úvaze o výhledech do blízké budoucnosti Lotte per le sopravivenza (Boj za přežití) film Socrate (Sokrates), pokus o přiblížení myšlenek slavného řeckého filosofa dnešnímu divákovi. 1971 pokračoval ve svých televizních historických esejích Storia della rivoluzzione americana (Historie americké revoluce), 1972 ve Francii televizní profil filosofa Blaise Pascal, 1974 v Itálii formou hraného filmu profil někdejšího předsedy italské vlády z poválečných let Alcida De Gasperiho Anno uno (Rok jedna) s Luigim Vanucchim. 1975 v Íránu Kýros II. o zakladateli Perské říše, pak v Tunisku Messia (Mesiáš) o životě Krista. Roberto Rossellini zemřel v Římě 3. června 1977 na zástavu srdce.

Pramen: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977

• http://us.imdb.com/name/nm0744023/
• http://www.csfd.cz/herec.php?3060&rez=1&top=1&biografie=&kontakt=
• http://www.filmref.com/directors/dirpages/rossellini.html

Přidej svůj komentář.

Přidej svůj komentář.

Přidej svůj komentář.

• http://filosofie.kvalitne.cz/marx.htm

• http://wwar.com/masters/c/church-frederic_edwin.html

• http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200125/so25a00e.asp
• http://www.lucidcafe.com/library/96may/machiavelli.html

celé foto

• http://www.kirjasto.sci.fi/heller.htm  (bibliografie)
• http://www.nytimes.com/books/98/02/15/home/heller.html 
• http://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Heller