Každý den bychom mohli vzpomínat výročí narození nějaké známé
osobnosti. Pokud si budeme postupně připomínat jednotlivce,
osvěžíme si celé dějiny, protože dějiny utvářejí
jedinci. Vybíráme tedy každý den z nepřeberného množství
historických postavy kladné i záporné, ale taková už je
historie... Samozřejmostí budou
odkazy na stránky týkající se jednotlivých osobností.
.
BEZPLATNÉ MĚŘENÍ
GEOPATOGENNÍCH ZÓN
V
současné době probíhá koordinovaně bezplatné
měření geopatogenních zón v celé České
republice. Máte-li
zájem o proměření geopatogenních zón a jiných
škodlivých energetických polí ve Vaší domácnosti,
zajistíme Vám jejich změření.
O
měření můžete požádat na adrese www.gpz.cz.
V krátké době budete kontaktováni a informováni
o podmínkách, za jakých měření probíhá. Bude
s Vámi domluven termín, který Vám bude nejlépe
vyhovovat.
René
Antoine Ferchault de Réaumur
[reomír],
francouzský přírodovědec a fyzik, člen Francouzské
akademie věd a Petrohradské akademie věd, se
narodil 28. února 1683 v La Rochelle,
kde také začal navštěvovat školu. Studoval
pak v Poitiers Réaumur na jezuitské koleji a v roce
1699 odešel studovat právo a matematiku do Bourges. V roce
1703 Réaumur odešel do Paříže, kde studoval
studovat matematiku a fyziku. V roce 1708 se stal
členem francouzské akademie věd - Académie
des Sciences. Byl velmi vědecky plodný.
Zabýval se mimo jiné i chemickou technologií (výroba
zrcadel, umělých perel, papíru, skla a porcelánu), zoologií a botanikou.
Vedle matematických prací vytvořil Réaumur rozsáhlé
dílo o hmyzu Mémoires pour servir a l'histoire
des insectes a 27 svazkové dílo Popis
umění a řemesel. Do
historie fyziky se zapsal sestrojením lihového teploměru s tzv.
Réaumurovou stupnicí(v roce 1731) s teplotou varu 80 °R, která
byla rozšířena především ve Francii. Réaumur zemřel
18. října 1757 v Saint-Julien-du-Terroux.
John
Ernst Steinbeck
[stajnbek], novinář, scénárista a především
spisovatel, představitel kritického realismu, se
narodil 27. února 1902 v Salinasu (Kalifornie).
Pocházel z chudé rodiny a již v dětství
vypomáhal jako dělník na farmách. Na Stanfordské
univerzitě v letech 1919-1925 studoval historii a
anglickou literaturu. Své první literární pokusy
publikoval v různých univerzitních časopisech.
Studia nedokončil a odešel do New Yorku, kde se snažil
uchytit jako novinář - reportér. Pracoval také jako
pomocný zedník, námořník na nákladním parníku a
dělník v továrně na rybí konzervy. Ve svých
dílech odráží tvrdou realitu důsledků krize 30.
let 20. stol. v Americe. Postavami jeho románů
jsou povětšinou lidé na okraji společnosti,
námezdní dělníci, zemědělci na pokraji bídy,
tuláci a povaleči, které ale nevidí negativně. Spíše
o nich píše s jistými sympatiemi, s pochopením pro
jejich slabosti a prohřešky a soucitným humorem.
Prvotinou byl Zlatý pohár z roku 1929.
Následují např. Nebeské pastviny (1932)
a Neznámému bohu (1933). První větší
úspěch zaznamenal se svou novelou Pláň Tortilla
(1935). Nelze opomenout novelu O
myších a lidech (1937), která se dočkala
také mnoha divadelních adaptací a filmového
zpracování. Vyvrcholením jeho díla je jeden
z největších sociálních románů 20.
století - Hrozny hněvu
(1939), za který v r. 1940 získal Pulitzerovu
cenu. Následují neméně známé romány Na
plechárně (1945), Toulavý autobus (1947) a
sága Na východ od ráje (1952). Významná je
také jeho reportérská činnost, mimo jiné např.
reportáže z Vietnamu, ve kterých odsuzoval
americkou agresi. V roce 1962 se stal laureátem Nobelovy
ceny za literaturu. V tomtéž roce vychází
jeho poslední dílo, román Toulky s Charleym.
John Steinbeck zemřel 20. prosince 1968 v New
Yorku.
Victor
Hugo,
francouzský básník, dramatik, prozaik a esejista, se
narodil 26. února 1802 v Besanonu
v rodině generála Napoleonových císařských
vojsk. Již v patnácti letech získal uznání v
básnické soutěži Francouzské akademie a
spisovatelství se záhy stalo jeho povoláním. (Je
jediným z francouzských romantiků, který si musel
literaturou vydělávat na živobytí.) V roce 1819
založil časopis "Conservateur littéraire",
o tři roky později vychází první básnická sbírka
Ódy. I když jako dramatik nebyl tak úspěšný
jako lyrik či prozaik, dvě jeho díla významně
ovlivnila vývoj světového dramatu. V r. 1827
napsal drama Cromwell, jehož předmluva se stala
nejvýraznějším teoretickým manifestem romantické
školy a Hugo se stal vůdčím přestavitelem počínajícího
romantického hnutí. Další divadelní hra Hernani
(1830) způsobila veliký rozruch a předznamenala konec
klasicismu. V roce 1831 vychází slavný román Chrám
Matky Boží v Paříži. Díky němu byl Hugo
zvolen členem Francouzské akademie a vstoupil do
politiky. Roku 1845 byl králem Ludvíkem Filipem povýšen
do šlechtického stavu. V prvních letech vyhnanství
vytvořil básně, později zařazené do sbírek Kontemplace,
Legenda věků, Čtyři větry ducha, Celá lyra. A
zde též napsal své nejslavnější romány: Bídníky,
Dělníky moře a Muže, který se směje. Hugův
osobní život byl neradostný, zemřela mu žena i dítě.
V roce 1859 odmítl nabízenou amnestii a do vlasti se
vrátil, vítán nadšeným tisícihlavým zástupem, až
v roce 1870, kdy Francie po porážce Napoleona III. u
Sedanu byla opět prohlášena republikou. Roku 1872
vydal Strašlivý rok (verše o Komuně) a roku
1874 svůj poslední román Devadesát tři. Když 15.
května 1885 tento velikán francouzského romantismu
zemřel, uspořádala mu republika národní pohřeb a
pochovala ho v Pantheonu.
25.2.1948 došlo k nastolení zločinné
komunistické diktatury a potlačení demokracie v naší
republice, více
zde.
Pierre-Auguste
Renoir
[renuár], francouzský malíř, grafik a sochař - představitel
impresionismu,
otec Jeana Renoira se narodil v Limoges 25.února 1841.
Rodiče se v roce 1844 přestěhovali do Paříže, kde
byl mladý Renoir přijat na Akademii výtvarného umění
(1862). Jeho vrstevníky a přáteli byli Alfred
Sisley, Frederic
Bazille a Claude
Monet. Již v roce 1865 Renior poprvé vystavoval v
Salónu, avšak už v příštím roce byl spolu s Manetem
a
Cezannem odmítnut, stejná situace se opakovala i v
roce 1867. V začátcích tvorby byl pod vlivem realistů
(G. Courbet, C. Corot) a Eugèna
Delacroixe, obdivoval P. P. Rubense a benátské malířství,
byl vynikajícím koloristou, zkoumal vlastnosti světelných
a barevných efektů. Tematicky vycházel z dobové
obliby žánrových scén. Náměty pro své figurální
kompozice čerpal z prostředí lidových zábav (Tanec
v Moulin de la Galette, Snídaně veslařů). Pod
vlivem Raffaela
se obracel ke klasickému ideálu a vytvářel svébytné
spojení mezi impresionismem
a klasickou formou. Především od devadesátých let
let se věnoval smyslově pojatým ženským aktům (Koupající
se ženy, Akt na slunci, Spánek po koupeli, Gabriela v
rozhalené blůze). Zabýval se také krajinomalbou
a portrétem. Renoir byl uznáván již za svého života,
v roce 1900 byl vyznamenán řádem Čestné legie a
nemalý úspěch sklidil i v roce 1904, kdy podzimní
Salón uspořádal Renoirovu retrospektivní výstavu.
Renoir zemřel ve vesničce Cagnes-sur-Mer 3. prosince
1919.
Jiří
Trnka,
výtvarník, ilustrátor a režisér animovaných filmů
se narodil 24.2.1912 v Plzni. Zde se seznámil s J.Skupou
a jeho loutkovým divadlem, pro které navrhoval kulisy.
V roce 1935 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu.
Před válkou působil spolu s grafičkou Hermínou Týrlovou
ve filmovém studiu firmy Bati ve Zlíně. V roce
1945 se stal jedním ze zakladatelů studia kresleného
filmu Bratři v triku. V tomtéž roce získal
svou první prestižní cenu v Cannes za film Zasadil
děděk řepu. V roce 1948 založil Studio Jiřího
Trnky, které řídil celých následujících 20 let.
Pro jeho filmovou tvorbu je charakteristická především
práce s loutkami spojená s vynikajícím
hudebním a slovním doprovodem (skladatel J.Trojan, J.Werich
a další). Připomeňme filmy Zvířátka a Petrovští,
Špalíček, Staré pověsti české, Osudy dobrého vojáka
Švejka, celovečerní Císařův slavík,
nebo animovanou pohádku Dva mrazíci. Jako výtvarník
a sochař se spolupodílel na ztvárnění čs. expozic
na světových výstavách v Bruselu (1958) a
Montrealu (1967). Věnoval se také knižní ilustraci.
Ilustroval například Karafiátovy Broučky
a Werichovo Fimfárum. Od roku 1967 působil krátkou
dobu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze,
kde byl jmenován profesorem. Za svá nadčasová,
poeticky laděná a výtvarně náročná díla získal
okolo 50 ocenění z výstav, soutěži a filmových
i výtvarných přehlídek a stal se uznávaným umělcem
nejen doma, ale také ve světě. Jiří Trnka, jeden ze
zakladatelů a tvůrců českého loutkového a animovaného
filmu zemřel 30.12.1969 v Praze.
Karl
Theodor Jaspers[jasprs]
, německý filozof a psychiatr, představitel existencialismu,
se narodil v Oldenburgu 23. února 1883. K filosofii dospěl přes psychologii. Ve svém díle byl ovlivněn
E.
Husserlem, W. Diltheyem, M. Weberem a S.
Kierkegaardem.
Byl pedagogicky činný jako profesor psychologie v
Heidelbergu v letech 1916-1921 jako mimořádný
profesor, v roce 1921 se stal řádným profesorem
a v roce 1922 vedoucím katedry filosofie na universitě
v Heidelbergu. Svou filozofii lidské existence shrnul v
trojsvazkovém díle Philosophie(Filozofie
- 1932),
v němž podal vlastní pojetí existenciální
filozofie jako myšlení překračujícího hranice věcného
(pozitivistického) vědění. Existence je věčná
neuspokojenost, protože ustavičně přesahuje samu
sebe k absolutnímu bytí. Jaspers klade důraz na hraniční
prožitky existence (vědomí rozpornosti vědeckého
poznání, úzkost před smrtí, vědomí posledního
ztroskotání všech našich projektů), v nichž člověk
objevuje sám sebe a nahlíží, že poslední rozhodnutí
je v jeho rukou, tedy uvědomuje si svobodu, která je vždy
svobodou v dané situaci; přesto však všechna svobodná
rozhodnutí člověka zavazují. Význam filozofického
myšlení záleží především v apelu na svobodu být
sebou. Významné jsou i Jaspersovy příspěvky k politické filozofii i jeho postoje
k aktuálním společenským problémům(Otázka
viny)
či knihy diagnostikující svět 20. stol. ze širší
perspektivy (Die
Atombombe und die Zukunft des Menschen–
Atomová bomba a budoucnost člověka, Die
geistige Situation der Zeit– O původu a cíli dějin). Od roku 1948 učil na
univerzitě v Basileji, kde Jaspers 26. února 1969 zemřel.
George
Washington[vošingtn], americký státník a politik se narodil 22. února
1732 ve Westmoreland County ve Virginii. Původním
povoláním zeměměřič, dědictvím a sňatkem získal
značný majetek. V letech 1753 – 58 se účastnil bojů
proti Francouzům a indiánům. Od roku 1759 byl
poslanecem ve Virginii, za kterou byl zvolen v roce 1774
účastníkem kontinentálního kongresu a 15. 6. 1775
byl jmenován vrchním velitelem revolučních vojsk.
Navzdory nezkušenosti, nezdarům a porážkám vytvořil
s pomocí evropských důstojníků malou, ale
odhodlanou armádu, s níž zvítězil v letech 1776 –
77 u Trentonu a Princetonu a v roce 1781 u Yorktownu. V
roce 1783 se uchýlil do soukromí. V roce 1787 byl
jednomyslně zvolen předsedou ústavodárného
shromáždění. V letech 1789 – 97 byl prvním prezidentem
USA. Významně přispěl k rychlé konsolidaci
amerického státu (přikláněl se k federalistům). V
roce 1797 odešel z politického života (v roce 1798 za
hrozící války s Velkou Británií naposledy formálně
převzal vrchní velení armády). Washington zemřel 14. prosince
1799 Mount Vernonu (Virginia).
Svatopluk
Čech, český
básník a prozaik, se narodil 21. února
1846 v Ostředku u Benešova, byl hlavním představitelem
literární skupiny ruchovců
(podle almanachu Ruch
- poprvé vyšel 1868), svou tvorbou navazoval na vlastenecké
ideály národního obrození. Básně psal již
při studiích na gymnáziu a na právech, právnické
praxi se také do roku 1878 věnoval, poté se už zabýval
výhradně literaturou. Patřil k uznávaným českým
spisovatelům. Vytvořil rozsáhlé dílo veršem i prózou,
přičemž pro jeho básně je příznačný rétorický
styl a užívání alegorických obrazů. Do konce 80.
let převažují skladby epické s náměty historickými
(Adamité,
Václav
z Michalovic, Dagmar, Slávie),
dobově politickými (Evropa),
satirickými (Hanuman),
ale i sociálními (Lešetínský
kovář). Pak
následovaly sbírky politické a sociální lyriky, z
nichž především Písně
otroka
získaly všeobecné uznání. Čechovu prózu tvoří
nejčastěji povídky, humoresky, arabesky a jen zřídka
romány. Nejvýznamnější a dodnes živé jsou tzv.
broučkiády, předevšímNový
epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV.
století,
ve kterém postavil do protikladu opravdovost husitů s
prázdným vlastenčením současného měšťáka.
Svatopluk Čech významně zasáhl i do dějin české
žurnalistiky, spolu se Servácem Hellerem se ujali v
roce 1873 Hálkem a Nerudou už k zániku odsouzeného
časopisuLumír,
který později předali J.
V. Sládkovi. V letech 1878-99 pak vydával a
redigoval časopis Květy. Svatopluk Čech zemřel v
Praze 23. února 1908.
Jan
Blahoslav, český
spisovatel, historik, básník, gramatik, překladatel,
hudební teoretik, pedagog a biskup Jednoty bratrské,
se narodil 20.2.1523 v Přerově. Pocházel z měšťanské
rodiny. Po absolvování přerovské bratrské školy
studoval na školách v Goldbergu (studium latiny a řečtiny)
a ve Wittenbergu (1543-45). Zde se seznámil s Martinem
Lutherem a Filipem Mekanchotem. Po návratu působil
jako pedagog na školách v Prostějově a v Mladé
Boleslavi. V době, která byla pro jednotu velmi složitá
– hledala východisko buď v izolaci, nebo v otevřenosti
vzdělání a spolupráce s protestanty vydává v r.
1547 spis O
původu jednoty bratrské a řádu v ní.
Krátce
studoval na univerzitách v Královci (1549) a v Basileji
(1549-1550). Zde po nadějném počátku studia těžce
onemocněl a vrátil se zpět do Přerova. Z té doby je
jeho spisO
zraku,
traktát
zabývající se etickými problémy. (Blahoslav je
jeden z prvních,který v našich dějinách
nosil brýle.) Roku 1553 byl ordinován na kněze, o čtyři
roky později se stal biskupem. Působištěm jeho úřadu
se staly Ivančice. Autorsky i redakčně se podílel na
úpravách bratrských zpěvníků -Šamotulského
a Ivančického kancionálua
na základě této práce napsal příručkuMusica,první
český teoretický spis o hudbě (1558). Jako písař,
tj. tajemník, archivář a historiograf Jednoty se zabýval
uspořádáním bratrského archivu a vytvořil monumentální
dílo Akta jednoty, které je dnes pro historiky jedinečný
pramen poznání osudů bratrské jednoty. V r.
1567 vychází jeho polemický spis proti odpůrcům vzdělání
v Jednotě bratrské, především proti biskupovi
Janu Augustovi,Corrolarium
additum anno 1567 die 17. Februari(tzv.
Filipika
proti misomusům). Blahoslav je také autorem
prvního českéhoSlabikáře,
pro
který vymyslel i dodnes užívaný název. Asi nejvýznamnějším
počinem je stylisticky vybroušený překlad Nového zákona
z řečtiny (1564), který podnítil členy Jednoty
bratrské k pořízení celého překladu bible. (Ta vyšla
tiskem v letech1579-94 v Kralicích na Moravě
a díky své jazykové dokonalosti sloužila Bible
kralická
dlouho jako vzor spisovné češtiny.) S jeho prací
na překladu úzce souvisí dílo na kterém pracoval
celých 20 let - Gramatika
česká(1571).
Z dalších děl připomeňme : SpisVitia
concionatorum, to jest Vady kazatelů(1570-1571)
a moralizující spis Naučení
mládencům k službě Kristu a církvi jeho se oddávajícím
v Jednotě bratrské(1585).
Jan Blahoslav je jednou z nejvýznamnějších postav české
kultury. Právem je označován za předchůdce J.
A. Komenského, především pro své vynikající
vzdělání, pedagogickou činnost, organizátorskou práci
v církvi a v neposlední řadě i diplomatické
aktivity. Zemřel 24.11.1571 po převozu do Moravského
Krumlova. Místo uložení tělesných pozůstatků není
známo.
Mikuláš
Koperník,
Nikolaus Copernikus, polský matematik, astronom a lékař, se narodil v
Toruni 19.února 1473, byl zakladatelem novodobé astronomie. V době svého
dospívání ztratil Koperník otce a záhy potom
i matku. Poručníkem se mu stal jeho strýc Lukáš
Watzenrode, pozdější biskup warmijský, který brzy
pochopil touhu svého synovce po vzdělání a
podporoval ji. Mikuláš Koperník studoval nejdříve
matematiku a astronomii na univerzitě v Krakově v
letech 1491 - 94. Seznámil se zde dokonale s
Ptolemaiovým systémem, vlastnil i Euklidovy Základy a
Tabulky krále Alfonse Kastilského, což bylo na tehdejší
dobu vzácné. Studoval i na univerzitě v Bologni, stal
se kanovníkem a po roce 1500 vystudoval v Padově lékařství.
Od roku 1512 žil v klášteře ve Frauenburgu nedaleko
Königsbergu (Královce), kde zřídil malou hvězdárnu
a konal astronomická pozorování.Popřel dosud uznávanou Ptolemaiovu teorii geocentrické soustavy a
vytvořil teorii soustavy heliocentrické, v níž předpokládá,
že Země obíhá kolem Slunce a navíc se otáčí
kolem vlastní osy. Své poznatky shrnul v díleDe
revolutionibus orbium coelesticum, libri VI(O obězích sfér nebeských, šest knih),
které vydal v Norimberku jeho žák Georg Joachim zvaný
Reticus (1514 – 1576). Po Koperníkově smrti trvalo
ještě plných sto let, než byl heliocentrický
systém církví přijat. Koperník však ještě mylně
předpokládal, že vesmír je konečný a ohraničený,
v jeho středu je Slunce a dráhy nebeských těles jsou
kruhové. Jeho předpoklad konečného vesmíru překonán
G. Brunem, kruhové dráhy planet zaměnil za eliptické
J. Keppler. Mikoláš
Koperník zemřel 24. května 1543 v polském Fromborku.
Ernst
Mach,rakouský
fyzik a filozof, se narodil 18. 2. 1838 v
Chrlicích u Brna. Byl již od mládí nadaný,
v devíti letech začal studovat gymnázium, ale
nedokončil jej. Úspěšně však ukončil studia na
piaristickém gymnáziu v Kroměříži. Od roku
1855 studoval na univerzitě ve Vídni matematiku, fyziku
a filozofii. V roce 1860 získal doktorát a po
habilitaci zde působil jako soukromý docent.V
letech 1864 - 1867 přednášel v Grazu
matematiku, fyziku, fyziologii a psychologii. V letech
1867 - 1895 zastával místo profesora experimentální
fyziky na univerzitě v Praze (od r. 1879
rektor univerzity). V Praze se Mach se setkal s Purkyněm
a Palackým, zkoumal zde mimo jiné i zrakové a
sluchové vnímání a šokové vzduchové vlny způsobené
rychle letícími projektily. Od roku 1895 působil ve
Vídni jako profesor induktivní filozofie.Enrst
Mach se vedle fyziky a filozofie věnoval také chemii,
fyziologii a psychologii, byl také zkušeným
experimentátorem. Snažil se o sjednocení různých
vědních oborů a o vybudování oboru zvaného
psychofyzika. Psychofyzika měla vysvětlovat vztah mezi
fyzikálními podněty a smyslovými počitky.
V roce 1883 Mach vydává knihu Die Mechanik in
ihrer Entwicklung (Mechanika ve svém vývoji),
ve které kritizuje newtonovské pojetí fyziky. Mach
ale kritizoval také teoretickou fyziku, protože
zastával názor, že je neplodná a jde mimo hranice
vnímání. Objevil
kuželovou tlakovou vlnu tvořící rozhraní mezi
nerozrušenou a rozrušenou oblastí při obtékání těles
pohybujících se nadzvukovou rychlostí (tzv. Machova
vlna). Zavedl důležitou fyzikální veličinu, která
je po něm pojmenována - Machovo
číslo.
Spolu s R. Avenariem představitel takzvaného druhého
pozitivismu (empiriokriticismu). Zabýval se instrumentálním pojetím vědy,
principem ekonomie myšlení, vycházel z nerozlišitelnosti
vnímání a vnímaného. Hlavní filozofické dílo: Die
Analyse der Empfindungen
(Analýza počitků). Ovlivnil novopozitivismus.
Od roku 1898 musel Mach čelit vážnému zhoršení
svého zdravotního stavu, které vedlo až
k paralýze poloviny těla. Přesto pokračoval
v publikování a v navrzích dalších
experimentů. Na počátku 20. století přibývalo
kritiků Machovy práce a to i z řad jeho dřívějších
zastánců, mezi které patřili např. Albert
Einstein a Max
Planck. Enst Mach zamřel 19. února 1916
v německém Vaterstettenu.
Josef
Matěj Navrátil, český
malíř a dekoratér, se narodil ve Slaném 17. února
1798. Nejprve se vyučil u svého otce malířem pokojů,
v letech 1819-23 studoval Berglerovu školu na pražské
Akademii a poté začal pracovat jako malíř-dekoratér.
Byl autorem nástěnných maleb s romantickou a krajinářskou
tematikou, kterými vyzdobil měšťanské domy a šlechtické
i císařské zámky. V Liběchově se zachovala
zámecká salla terrena s cyklem výjevů z hrdinského
eposu Vlasta, ve
Vávrově (dříve Michalovicově) mlýně v Praze
zachytil na stěnách pět velkých vedut Alp, v Jirnech
vyzdobil strop zámecké knihovny a zahradní altán.
Hodně cestoval a studoval malbu i během svého pobytu
v zahraničí, navštívil Německo, Francii, Belgii a
Švýcarsko. Od konce 50. let se věnoval drobné žánrové
malbě, vytvářel vývěsní štíty, maloval zátiší,
v nichž splýval romantismus s realismem. V drobných obrazech a skicách předjímal
směřování moderního umění k impresionismu (Sen
noci svatojánské, Společnost u stolu, Podobizna herečky, Mladá matka s děckem, Ateliér, Hon na lišku, Hrušky). Roku
1850 se stal předsedou české Jednoty výtvarných umělců.
Roku 1861 byl postižen mrtvicí,částečně ochrnul a
nemohl malovat. Zbytek života strávil v ústraní a
chudobě, téměř zapomenut. Josef Navrátil zemřel v
Praze 21. dubna 1865.
John
Richard Schlesinger[šlezindžr],
britský filmový režisér, se narodil 16. února 1926
v Londýně. V padesátých letech začínal jako divadelní
a filmový herec, pracoval i jako rozhlasový režisér,
později se připojil ke hnutí „free cinema“ Od
počátku šedesátých let natáčí filmy se společenskokritickou
tematikou. Debutoval dokumentemNádraží(1960),
který byl vyznamenán četnými cenami na mezinárodních
festivalech, hraným debutem byl film Takové
milování z
roku 1962.
Další
filmy: Billy
lhář - 1963, Drahoušek-
1965, Daleko od hlučícího davu - 1967, Neděle, zatracená neděle- 1971. Schlesinger pracoval střídavě v USA a ve Velké Británii.
V roce 1969 točí v Americe Půlnočního
kovboje,
film, ve kterém hlavní role vytvořili Jon Voight a
Dustin Hoffmann, byl nominován na sedm Oscarů, nakonec
získal tři, přestože jeho homosexuální tematika
vyvolala v tehdejší prudérní Americe skandál, stejně
jako již zmiňovaný film Sunday, Bloody Sunday.
Schlesinger ostatně už tenkrát netajil, že je sám
homosexuál. Natočil mnoho filmů, které patří do
zlatého fondu kinematografie a které každopádně
stojí za shlédnutí ( Den kobylek-
1974, Maratónec-
1976,
Dravec a feťák - 1985,Madam Sousatzka-
1988, Psychopat ze
San Franciska-
1990, Nevinnost-
1993). John
Schlesinger zemřel po mozkové mrtvici 25. července
2003 v Palm Springs.
Galileo
Galilei,
italský
astronom, filozof, fyzik a matematik, zakladatel moderní
mechaniky, se narodil v Pise 15. února 1564. Navštěvoval
Universitu v Pise, kterou ale musel z finančních důvodů
opustit. Díky svým schopnostem ale v roce
1589 dostává na univerzitě v Pise místo
profesora a vyučuje zde matematiku. V roce 1592
Galileo Galilei odchází do Padovy a stává se
profesorem tamní univerzity, na které působí až do
roku 1610. V Padově vznikají nejdůležitější
Galileovy objevy z oblasti mechaniky. Galileo Galilei přesně
formuluje zákon setrvačnosti (tento pojem je
aristotelovské mechanice neznámý), je též autorem
principu nezávislosti a skládání pohybů. Studoval
zákony
volného pádu; dokázal, že tělesa o různé
hmotnosti padají z téže výšky na zem stejnou
rychlostí. Vroce 1609 zkonstruoval
vlastní dalekohled, kterým pozoroval krátery a pohoří
na Měsíci, sluneční skvrny, fáze Venuše a čtyři
největší měsíce Jupitera i Mléčnou dráhu, ve
které objevuje značné množství hvězd. Především
objev Jupiterových měsíců, fází planety Venuše a
rotace Slunce vedla Galilea k tomu, že se veřejně
vyslovil k uznání heliocentrické soustavy Mikoláše
Koperníka (podle které Země a ostatní planety obíhají
kolem Slunce, oproti teorii soustavy geocentrické).
Katolická církev v čele s papežem Pavlem V. se však
postavila proti Galileovi, který byl inkvizicí
donucen v roce 1633
odvolat svou podporu Koperníkovuučení,
ale jeho rčení "A přece se točí"
vešlo do dějin.
Hlavním dílem jeDialogo
sopra i due massimi sistemi del mondo(Rozprava
o dvou největších systémech světa) - psáno literární
formou dialogu, se zdařilou postavou pedanta Simplicia.Slepý Galileo Galilei zemřel 8. ledna 1642
v domácím vězení v Arcetri nedaleko Florencie.
Až současný papež Jan
Pavel II. prohlásí za katolickou církev, že
inkvizice Galilea pronásledovala neprávem.
Thomas
Robert Malthus,
anglický
protestantský farář, demograf a ekonom, představitel
klasické politické ekonomie, se narodil 14. února (některé
méně časté prameny uvádějí 17. únor) 1766
v Surrey (Anglie). Vyrůstal v prostředí
ovlivněném přátelstvím otce s Davidem
Humem a Jean-Jacquesem
Rousseauem. V roce 1791 úspěšně ukončil
studia na Jesus College v Cambridge a o šest let později
byl vysvěcen na kněze. Malthus se zabýval příčinami
negativních důsledků průmyslové revoluce
v Anglii - růstem městské chudiny, nezaměstnanosti,
kriminality. Při svém studiu vycházel ze zlomku
pozorování růstu obyvatelstva v oblastech Severní
Ameriky kolonizovaných Angličany, které získával od
Benjamina Franklina a dospěl k průlomové teorii,
kterou zveřejnil v roce 1798 v Eseji o principu populace(An
essay on the principle of population, or a view of its
past and present effects on human happiness). Podstatou
této populační teorie je, že počet obyvatel má
tendenci růst geometrickou řadou, kdežto množství
disponibilních potravin jen řadou aritmetickou. Za přirozené
činitele, regulující tento stav považoval hlad,
války a epidemie a jako jeden z prvních doporučoval
regulaci porodnosti („morální omezení rozmnožovacího
pudu“). Jeho populační teorie se stala jedním ze
základních kamenů klasické ekonomie. Inspiroval Davida
Ricarda při jeho úvahách o trvalé udržitelnosti
růstu. Klíčový vliv měl také na spoluzakladatele
moderní vývojové teorie Charlese
Darwina a Alfreda
Russela Wallace. Ovlivnil také Francise
Placea, jehož neomalthusiánské hnutí bylo
prvním, které obhajovalo nutnost antikoncepce. Ačkoliv
populační teorie byla podrobena kritice již
v druhé polovině 19. století (Malthus nebral
v úvahu technologický pokrok v zemědělství),
myšlenka tzv. malthusiánství zůstává živá
dodnes. A jako zcela nezpochybnitelný zůstává
hlavní Malthusův přínos: životní úroveň lidí
závisí vedle hospodářského vývoje i na vývoji
populačním. Malthus, historicky první profesor
politické ekonomie v Anglii (od r. 1805 na East
Collete, Haileybury), zemřel 23. prosince 1834 v St.
Catherine, poblíž Bathu (Anglie).
Georges
Joseph Christian Simenon,
světoznámý francouzsky píšící belgický
spisovatel, se narodil 13. února 1903 v Liège.
Zpočátku žil v Paříži (od r.1922), hodně cestoval
a v letech 1945 až 1955 pobýval v USA, v roce 1957 se
však natrvalo usadil ve Švýcarsku. Patřil
k nejplodnějším spisovatelům dvacátého století,
byl schopen psát 60 - 80 stran za den. Za svého
života nikdy nedošel v literárních kruzích uznání,
kritiky mu byla vyčítána jeho literární plodnost a
domnělý nedostatek stylu. I on sám si připadal
svými současníky, s výjimkou André
Gida (který se za Simenona veřejně a důrazně
stavěl), nedoceněný. Za svůj život vydal 450 románů
a povídek, ale nesmrtelným se stal díky 75 románům
a 28 povídkám, ve kterých vystupuje komisař Maigret
(Maigret a jeho mrtvý, S úctou Maigret,
Maigretův revolver, Sedm křížků a jeden ministrant, Maigret a zámecký pán a
další). Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha světových
jazyků a se stalo častým námětěm filmů (poprvé La
nuit du carrefour, adaptoval Jean
Renoir v roce 1932). Simenon měl velký přínos
pro moderní francouzský román a spolu s Célinemjsou považováni za největší francouzsky píšící
spisovatele narozené ve dvacátém století a objevené
ve třicátých letech. Georges Simenon zemřel v
Lausanne 4. září 1989.
Abraham
Lincoln
[linkoln], americký politik a státník, 16.
prezident USA, se narodil 12. února 1809 v Hardin
Couty ve státě Kentucky. V letech 1834 – 41 byl
poslancem whigů v parlamentu státu Illinois, v letech
1847 – 48 byl členem Kongresu. V roce 1854 byl
jedním z organizátorů Republikánské strany, v jejímž
čele stál od roku 1856. V letech 1861 – 65 byl šestnáctým
prezidentem USA. Zvolení Lincolna prezidentem, umožněné
rozkolem v Demokratické straně, vedlo bez ohledu na
jeho umírněný program v otázce otroctví k
vypuknutí občanské války v USA (Válka
Severu proti Jihu). Přes počáteční politické a
vojenské porážky se nosnou a perpektivní stala
Lincolnova linie národní jednoty, šancí všech občanů,
rovnosti nezbytné pro zachování demokratických
svobod, jež byly dědictvím amerického boje o
nezávislost. Politická rekonstrukce jižních států
do unie narazila na odpor severních radikálů. Krátce
po kapitulaci Jihu v roce 1864 byl Lincoln znovu zvolen
prezidentem. 14. dubna 1865 jej ve Washingtonu ve Fordově
divadle smrtelně zranil jižanský fanatik, herec John
Wilkes Booth. Lincolnova osobnost se stala ztělesněním
politických ctností a revolučních tradic amerického
národa. Lincoln zemřel 15. dubna 1865.
Thomas
Alva Edison [edysn],
americký technik, vynálezce a podnikatel, se narodil
11. února 1847 v Milanu, stát Ohio. Základní
vzdělání získal díky své matce. Školu navštěvoval
pouhé tři měsíce, poté byl vyloučen za špatné
chování. Již od dětství trpěl částečnou
ztrátou sluchu. Pracovat začal ve 12 letech jako roznašeč
novin. V době vypuknutí války Severu proti Jihu
si zařídil pojízdnou redakci a tiskárnu v železničním
vlaku a začal vydávat a na nádražích prodávat
noviny Herald. Poté, co vlak vyhořel se stal na nějaký
čas telegrafním úředníkem. Jeho životem se nesou
dvě základní linie – obrovský podnikatelský duch
a láska k experimentu. V mnoha případech
proto nebyl hnacím motorem vlastní vynález, ale
následný zisk, který z vynálezu vyplynul.
Edison si nechával patentovat všechno možné, aniž
zatím tušil, k čemu by se to dalo
v budoucnu použít. Jeho prvním patentem byl
elektrický hlasový záznamník (1868). Mezi jeho další
vynálezy z doby působení na železnici připomeňme
tiskací telegraf (1869), psací stroj (1871), duplexní
a automatický telegraf (1875). Od roku 1877 se již
naplno začal věnovat pouze vynálezectví. V Mendlo
Parku (New Jersey) založil výzkumnou laboratoř a
elektrotechnický závod, v nichž zaměstnával
desítky odborníků z různých
profesí.Vynálezectví se postupně stalo kolektivní
prací, zaštítěnou jeho jménem. Široký ohlas veřejnosti
získal svým vynálezem fonografu – předchůdce
gramofonu (1877) a mikrofonu (1878). Vrchol kariéry představoval
vynález žárovky (1879). Mezi další významné
vynálezy patří elektrické dynamo (1881), pojistka
(1885), kinematograf (1891), elektrický akumulátor
(1900), elektrický automobil (1902) a vrtulník (1908).
Mnohé z jeho vynálezů nebyly jedinečnými (např.
žárovku nezávisle na něm vynalezl i Joseph Swan),
ale Edison, jako zdatný obchodník s obdivuhodným
marketingovým cítěním, snadno porážel své
oponenty a spory o patenty vyhrával. Jedním
z jeho asistentů byl také český
podnikatel Emil Kolben, který jej v roce 1911
pozval na návštěvu Prahy. Edison tehdy navštívil
také brněnské divadlo, elektricky osvětlené podle
jeho plánu. Průkopník všestranného využití
elektrické energie a zarputilý vyznavač stejnosměrného
proudu zemřel 18. října 1931 ve West Orange ve státě
New Jersey. Během svého života získal 1093 patentů
na přístroje a výrobní postupy.
Boris
Leonidovič Pasternak
(Борис
Леонидович
Пастернак),
ruský básník,
prozaik a překladatel (překládal Verlaina,
Goethea
a Shakespeara)
se narodil
v Moskvě 10. února 1890. Začínal jako futuristický
lyrik, sám se hlásil ke kubofuturismu. Spolu s Vladimirem
Vladimirovičem Majakovským je považován
za největšího ruského spisovatele v období mezi světovými
válkami. V raných sbírkách (Sestra má život, česky
vyšly výbory Lyrika, Modrý host, Světlohra, Hvězdný
déšť) rozvíjel umění senzitivní reflexe světa a dějin prostřednictvím
lyrických momentek i větších epických skladeb, jež
vyvrcholilo v jeho pozdní lyrické tvorbě; ta již připomíná
symbiózu hermetického uzavírání veškerých rovin
reality do jednotlivých estetických fenoménů a zároveň
demonstruje její rozrušování vlivem básnické
osobnosti. Vynikl též jako prozaik (vzpomínková próza
Glejt, senzitivní příběh dospívání
Malá Luversová, výbor Vzdušné tratě). Vrcholem jeho prozaického díla se stal
lyrizovaný román Doktor Živago (zfilmováno
1965 s Omarem Sharifem v hl. roli), zobrazující na půdorysu
milostného syžetu z občanské války v Rusku
kontradikce lásky a násilí jako předobrazů příštích
tragických společenských období. Nobelovu
cenu za literaturu v roce 1958 Pasternak
nejprve přijal, ale byl komunistickým režimem donucen
k jejímu odmítnutí. Boris Pasternak zemřel 30. května
1960 v Peredelkinu.
Daniel
Bernoulli [bernuli],
švýcarský matematik, fyzik a lékař, syn Johanna
Bernoulliho, se
narodil v holandském Groningenu 9. února 1700 (některé
prameny uvadějí jako datum narození 8. únor). Mládí strávil v Basileji a v
roce 1721 dokončil
studium medicíny. Rodina Bernoulliů sehrála v 18.
století mimořádnou úlohu
v rozvoji evropské matematiky a fyziky. Celkem 9 členů
tohoto rodu vyniklo v přírodních vědách.
Bernoulliové jako první významně zdokonalili
diferenciální počet objevený Newtonem a Leibnizem a
využili ho pro řešení nejrůznějších fyzikálních
problémů. Je pozoruhodné, že se přitom většina z
nich zabývala matematikou a fyzikou jako svým koníčkem.
Jejich povoláním byla nejčastěji teologie nebo medicína.
Danielův otec Johann Bernoulli (1667 - 1748) rozvinul
diferenciální a integrální počet a vypracoval nové
metody pro řešení diferenciálních rovnic, které se
staly základem pro další rozvoj newtonovské
mechaniky. Kromě toho se svým starším bratrem
Jacobem položil základy nového matematického oboru
zvaného variační počet. Daniel Bernoulli se v
Basileji spřátelil s Leonardem
Eulerem, o 7 let
mladším švýcarským matematikem. V roce 1725 obdržel
Bernoulli pozvání z Ruska a stal
se profesorem matematiky v nově zařízené petrohradské
Akademii věd. Zabýval se tam nejen matematikou, ale
i biologií a proslul i jako vynikající lékař. Na
Akademii přišel společně se svým starším bratrem,
který ale 1726 tragicky zahynul. Daniel k sobě pozval Eulera a nějakou dobu
pracovali společně. Mezitím se však na ruském trůně
vystřídal panovník, začala desetiletá krutovláda
carevny Anny a proto v roce 1733 Bernoulli z Ruska odešel.
Hodně cestoval a přednášel matematiku, fyziku, anatomii a
botaniku na univerzitách v rodném Groningenu a v
Basileji. Zasazoval se o rozšíření newtonovské
mechaniky v Evropě a sám vyřešil řadu základních
fyzikálních problémů. Za své práce obdržel mimo
jiné i deset cen francouzské Akademie. Jeho stěžejní
dílo Hydrodynamica vyšlo roce 1738. Jsou zde
shrnuty jeho výsledky experimentálního i
teoretického studia kapalin, včetně proslulé
Bernoulliho rovnice, která popisuje proudění tekutin.
Tato práce je považována za základ celého nového oboru
fyziky - hydrodynamiky. V dodatku ke knize se věnoval i
plynům. Jako jeden z mála evropských učenců Daniel Bernoulli
věřil, že se plyny skládají z částic a vytvořil
vůbec první kinetickou teorii plynů. Považoval plyny
za pružnou kapalinu z částic a pro jejich popis použil
teorii pravděpodobnosti. Poprvé v dějinách vědy
se mu podařilo odvodit z úvah o mikroskopické
struktuře plynů makroskopické rovnice popisující
jejich chování při změnách tlaku a teploty. Touto
teorií však předstihl svou dobu a nenašel v
celé Evropě odezvu. Příčinou byl odpor většiny
evropských vědců k částicové atomistické koncepci
hmoty. Bernoulliho teorie plynů musela čekat na své
znovuobjevení dalších 100 let. Daniel Bernoulli zemřel
ve švýcarské Basileji 17. března 1782.
Jules
Verne[vern]
(plným jménem Jules Gabriel Verne), francouzský
prozaik a dramatik, se narodil 8. února 1828 na
ostrůvku Île Feydeau, ve městě Nantes, ve Francii.
Byl prvním z pěti dětí narozených Pierru Vernemu,
pařížskému právníkovi a Sophii Allotte de la Fuÿe,
bretoňské rodačce. V mládí hodně psal povídky a
divadelní hry. Některá díla byla publikována v pařízském
magazínu Musée des familles. V nedávné době byla
vydána sbírka Vernových básní a písní. V roce
1847 začal studovat práva v Paříži. K jeho největším
zálibám patřilo divadlo, ale první román Pět neděl
v balóně mu vydali až v jeho pětatřiceti letech.
Román napsal v roce 1862 a od toho okamžiku začal
obcházet všechny pařížské vydavatele. Po několika
dnech se objevil u Julese Hetzela, který byl v té době
jedním z nejznámějších nakladatelů. Verne dal
Hetzelovi svůj román, nazvaný Un voyage dans les airs,
k posouzení. Verne ještě musel před vydáním udělat
potřebné opravy, které po něm Hetzel požadoval. Vydání
knihy mělo obrovský úspěch. Verne vstoupil na nové
pole: zeměpis a věda v literatuře. Jeho
poutavé a dobrodružné romány, v nichž vyjádřil víru
v technický pokrok a uplatnil výjimečnou schopnost předvídat
mnohé z později uskutečněných vynálezů, z něho záhy
učinily oblíbeného a nejpřekládanějšího
francouzského autora. Založil tradici vědecko-fantastického
románu. Dvě Vernova nejznámější díla jsou Dvacet
tisíc mil pod mořem a Cesta kolem světa za osmdesát
dní. Jeho romány byly mnohokrát zfilmovány,
použity jako předlohy k televizním seriálům, a byly
vydány v mnoha jazycích celého světa.Další dílo: Cesta do
středu země, Cesta na Měsíc, Děti kapitána Granta,
Tajuplný ostrov, Patnáctiletý kapitán, Dva roky prázdnin,
Tajuplný hrad v Karpatech, Ocelové město, Vynález zkázy. Za své
dílo byl nakladateli štědře honorován, v roce 1876
dokonce koupil velkou jachtu a plavil se kolem Evropy.
Posledním jeho románem byl Vpád z moře. Jules Verne
zemřel 24. března 1905 v Amiens.
Charles
John Huffam Dickens [dykinz],
anglický romanopisec, představitel kritického
realismu, se narodil 7. února 1812 v Portsmounthu.
Nejvýznamnější
a nejpopulárnější představitel viktoriánského
románu je typem autora, který se z nuzných poměrů
díky své houževnatosti, píli a vytrvalosti
vypracoval na opravdovou hvězdu literárního nebe. Dětství
prožil v bídě. Bylo mu pouhých jedenáct, když
jeho otce a zbytek rodiny zavřeli do vězení pro dlužníky.
Dickens si musel sám začít vydělávat na živobytí.
Chodil do továrny na desetihodinové směny vymývat
láhve. Protloukal se Londýnem, pozoroval život
chudiny a nasál do sebe atmosféru pochmurného velkoměsta.
Školu navštěvoval nějaký čas až od svých
dvanácti let. Později, když zvládl těsnopis,
pracoval jako písař. V roce 1832 již úspěšně
působil v listu Morning Chronicle. Svou
literární dráhu zahájil drobnými časopiseckými črtami
a povídkami, vydávanými pod pseudonymem Boz, v
nichž zachycoval londýnské prostředí a postavy i z
nižších společenských vrstev. Roku 1836 začal
psát na objednávku nakladatele román Kronika
Pickwickova klubu. Zvláštností doby, která do
jisté míry ovlivnila celou Dickensovu tvorbu, byl zvyk
vydávat romány na pokračování v sešitech či v
novinách a teprve podle jejich úspěchu jim dát knižní
podobu. To je důvod, proč jsou jeho romány povětšinou
zahlceny množstvím postav a jednotlivé děje jsou někdy
až zdánlivě přesložitě propletené. Přesto měl
jeho první humoristický román obrovský úspěch.
Celá Dickensova tvorba má výrazně autobiografické
rysy, obsahuje specifický humor, ironii, satiru, výsměch
snobství, sobectví a lidské krutosti. Ke vzpomínkám
z dětství se autor vrací v románech pro
mládež – Oliver Twist a David Copperfield
(1850). Dalšími významnými díly jsou Ponurý dům
(1852-3) a Nadějné vyhlídky (1860-61), romány
velmi ceněné kritikou pro panoramatický a přitom
detailní pohled na anglickou společnost. Mimoto je
autorem množství povídek, z nichž nejznámější
je Vánoční koleda. Otec 10 dětí (ženat se
dcerou svého přítele George Hogartha), zemřel na
mozkovou mrtvici ve svém domě v Kentu 9. června 1870.
Po jednomyslném přání národa byl pochován ve
Westminsterském chrámě.
Jan
Werich,
český
herec, dramatik a prozaik, se narodil v Praze 6. února
1905. V letech 1924 až 27 studoval práva na Karlově
univerzitě, ale od roku 1927, kdy napsal s Jiřím
Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou
dadaistickou poetikou, se začal věnovat divadlu
profesionálně. Pro Osvobozené divadlo, napsali
společně řadu satirických revuí (Smoking revue,
Sever proti Jihu, Premiéra ,Skafandr,Golem, Caesar,
Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Rub a
líc, Těžká Barbora a další), ve kterých
vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující
originálním slovním humorem generačně
spřízněné publikum. Hrál také v celé řadě
filmů (Pudr
a benzin, Peníze nebo život, Hej
rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám).
Po uzavření Osvobozeného divadla emigrovali Werich,
Voskovec i Ježek
do USA. Po 2. světové válce se po návratu do
vlasti pokusil s Voskovcem obnovit Osvobozené
divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro
politickou satiru vhodné. Působil v řadě
pražských divadel (v letech 1956 – 61 byl
ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův
pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden
král, Až přijde kocour) a v televizi (Uspořená
libra, Medvěd, Slzy, které svět nevidí,
Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). V
60.letech vydal cestopisné reportáže (Italské
prázdniny) a variace na pohádkové motivy (Fimfárum).Pro podporu demokratizačního procesu 1968-69
(Vladimír
Škutina s ním natočil sérii zamyšlení Co
tomu říkáte pane Werichu?) byl v době normalizace
eliminován z české kultury: filmy v nichž hrál se
nesměly promítat a jeho jméno se nesmělo objevit
ve sdělovacích prostředcích. Změna v tomto
oficiálním postoji nastala poté, co podepsal v
lednu 1977 takzvanou Antichartu.
Jan Werich zemřel v Praze 31. října 1980.
William
Seward Burroughs
[barouz], americký prozaik a představitel hnutí
beatniků, se narodil 5. února 1914 v St. Louis ve státě
Missouri. Absolvoval anglickou literaturu na Harvardu
a studoval chvíli ve Vídni medicínu. Pobýval mimo
USA, žil v Paříži a Londýně, ale i v Maroku. Své zkušenosti s
konzumací drog (patnáctiletá závislost na heroinu,
experimenty s konopím,
opiem a morfinem) popsal ve své prvotině Feťák,
drogovou tématiku a prožitky pod vlivem zachytil v románu
Nahý oběd,
který byl kultovním dílem generace šedesátých let, založeném
na snově fantaskních, surrealistických scénách.
Jeho práce byly ovlivněny vědeckofantastickou
literaturou, zachycují i homosexuální témata (sám
byl aktivním homosexuálem). V roce
1951 v Mexiku při hře na Viléma Tella nešťastnou náhodou
zastřelil svou druhou ženu Joan. Na 'Dopisech o
yage'
spolupracoval s Allenem
Ginsbergem. Yage byla tajuplná droga domorodců z
amazonského pralesa, za kterou podnikl výpravu a
nakonec ji také objevil. Věnoval se také problematice
ovládání lidí a manipulace, často experimentoval se
svými původními staršími texty, ze kterých tvořil
další a další variace. Svou tvorbou objevil také několik
nových uměleckých postupů. Jeho tvorba a život
zaujaly a ovlivnily myšlení i jednání spousty lidí,
kteří se jím nechali inspirovat. Burroughs zemřel na selhání srdce 2. srpna 1997 v Lawrence ve státě
Kansas.
Fernand
Henri Léger[leže],
francouzský malíř a grafik, se narodil v Argentanu 4.
února 1881. Byl členem skupiny Section ďOr. Légerovi
trvalo poměrně dlouho, než našel svůj výraz. Zpočátku
byl ovlivněn doznívajícím impresionismem
(např. portrét jeho strýce, který namaloval v roce
1905 je možno řadit k postimpresionismu) a kubismem,
do podvědomí veřejnosti vstoupil v roce 1911, když
vystavoval v proslulém sále č. 41 Salonu nezávislých
v Paříži obraz Akty v lese, který vytvořil v letech
1909 až 1910. Obrazová skladba tu připomíná kužele
a válce, které na rozdíl od pravých kubistů Léger
považoval za základní tělesa, podobně jako Paul
Cézanne, který byl v té době Légerovým velkým
vzorem. Hranice
kubismu však překročil a jeho malířský styl byl
dle charakteristických trubic - angl. tubes,
válců a kuželů nazýván tubismus.V prvním
desetiletí 20. století maloval abstraktně, poté se zájmem
o strojovou mechaniku moderní civilizace přiblížil futurismu.
V srpnu 1914 odešel na frontu první světové války,
která silně ovlivnila jeho tvorbu a zůstal tam až do
léta 1917. Po návratu z války se usídlil v Paříži
na Notre-Dame-des Champs, jeho obrazy z tohoto období připomínají
plakáty a barvami doslova hýří. Forma se zjednodušuje,
nabývá primitivní výraz, kombinuje abstraktní
kompozice jasných základních barev s černou liniovou
kresbou postav a předmětů. Objevuje zároveň krásu
ve všední realitě a snaží se vytvořit lidový
výtvarný jazyk, což mu vyneslo přízvisko primitiv
moderní doby. V roce
1924 natočil Mechanický balet– první film bez scénáře, s fotografiemi M. Raye. Když
vypukla druhá světová válka, odjel Léger do New
Yorku, který znal už z třicátých let. Obdivoval
gigantické stavby, moderní města. Maloval zde
muzikanty, akrobaty a cyklisty na kolech, které
ztvárnil mnohokrát i po návratu do Paříže (Cyklisté
na červeném pozadí nebo Cyklisté na modrém pozadí,
obrazy z let 1948 až 1949). Fernand Léger
zemřel v Gof-sur-Yvette u Paříže 17. srpna
1955.
Alvar
Aalto[álto],
finský architekt a designér, se narodil 3. února 1898
v Kuortane (Finsko) v rodině zeměměřiče. Nejprve
studoval na klasickém lyceu Jyväskylä a poté, co v
roce 1921 ukončil s červeným diplomem Polytechnickou
universitu, obor architektura v Helsinkách, si v
Jyväskylä otevřel svůj první vlastní ateliér, kde
pracoval v letech 1923 – 1927. Tam se také roce
1924 oženil s architektkou Aino Marsiovou (zemřela v
r. 1949). V letech 1927 až 1933 působil v Turku a
potom přesídlil do Helsinek. V letech 1946 až
1948 byl profesorem architektury na Massachusetts
Institute of Technology v USA a současně také předsedou
sdružení finských architektů. V roce 1952 se znovu oženil
s architektkou Elissou Mäkiniemi. V roce 1955 se stal
členem finské Akademie, které v letech 1963 až 1968
předsedal. V raném období své tvorby byl Aalto
ovlivněn neoklasicismem, ze kterého se přes
symbolismus a funkcionalismus dostal až k velmi
osobitému stylu skandinávské architektury.Vyšel ze
zásad organického pojetí, stavby řešil vždy v
souladu s okolní krajinou. Z předválečných staveb
je nejznámější sanatorium v Paimiu (1929 – 33) a
budova deníku Turun Sanomat v Turku (1928 – 39), z
poválečných staveb vyniká například kostel
ve Vuoksennisce u Imatry (1952 – 58) a projekt
radnice v Säynätsalo (1950 – 52). Aalto ve svých
vrcholných pracích ukázal uplatnění funkcionalismu
a zvláštního vyjádření, jež dokonale aplikoval na
různé druhy staveb – od obytných domů až po
knihovny, občanská centra i kostely. Aalto byl mistrem
formy a projektování a zároveň dokázal uzpůsobit
budovu všem potřebám obyvatele a uživatele. Byl také
jedním z průkopníků tzv. skandinávského
stylu v nábytkářství. Zacházel virtuózně se dřevem
a sklem, pro jeho návrhy je charakteristická čistota
konstrukce, jednoduché řešení, pohodlnost a přirozenost.
Alvar Aalto zemřel 11.května 1976 v Helsinkách.
James
Augustine Aloysius Joyce[džojs],
anglicky píšící irský prozaik a básník, se
narodil v Dublinu 2. února 1882. Jeho experimentální
prozaické dílo otevřelo nové možnosti rozvoje
literárním průnikem do lidského podvědomí a nevědomí
(technika proudu vědomí), uchopením “poetické
logiky” mýtu jako síly narušující racionalitu dějin
i příčinnou výstavbu románového děje a
rozehráním tvůrčích možností jazyka. Po studiích
na jezuitských školách a na dublinské katolické
univerzitě učil na jazykové škole v Pule, později přednášel
o Williamu
Shakespearovi a jeho Hamletovina univerzitě v Terstu.
Publikoval sbírku lyrických básní Chamber Music (Komorní
hudba), těžící z renesanční a barokní symboliky,
ale zároveň exponující v jednoduchém milostném příběhu
lyrického hrdiny budoucí témata zrady, žárlivosti a
masochismu. V souboru povídek Dubliňané vytvořil z
nahodile vybraných osudů obyvatel irské metropole
univerzální podobenství lidského a společenského
života, zároveň však ukázal na hlubokou krizi
irského národního vědomí a na nemožnost vybudovat
kontinuitu mezi tradicí a přítomností, jednotlivcem
a společností, národem a světem. V autobiografickém
románu Portrét umělce v jinošských letech Joyce
vysvětluje mj. svůj experimentální přístup k
jazyku i pojetí básnické vize (epifanie). V
roce 1902 odešel do Paříže a zbytek života trávil
v exilu. Své rodné Irsko navštěvoval pouze
sporadicky. Za první
světové války žil Joyce v Curychu, kde napsal
své jediné drama Vyhnanci a pracoval na svém největším
románu Odysseus, spojujícím antický příběh
a vylíčení jednoho dne (16. 6. 1904) v Dublinu. Děj
je rozčleněn do 18 částí, z nichž každá souvisí
s jednou epizodou Odysseova putování a vyznačuje se
složitou symbolikou motivů, barev i specifickým
stylem. Vyprávění nesměřuje k uchopení smyslu
postav a jejich světa, nýbrž k osvobození jazyka.
Protože se Joyceova parodie a jazyková
hra nevyhýbá tématům posvátným a tabuizovaným,
náboženským a sexuálním, nemohla být kniha
publikována v Anglii (poprvé vyšla 1922 v Paříži)
a v USA byla soudně zakázána do roku 1933. V další
próze Finnegans Wake (Plačky za Finneganem), založené na lidové baladě, připomínají
hlavní postavy (dublinský hospodský Humphrey Chimpden
Earwicker, jinak též HCE, jeho žena Anna Livia
Plurabella a synové Shem a Shaun) archetypy. Jsou součástmi
univerzálního mýtu, který díky jazykové hře
zahrnuje v kruhovém pohybu vývoj všech jazyků a kultur. Joyce
se sice prosadil zejména jako tvůrce
mytologicko-filosofických symbolistních románů,
dovádějících k dokonalosti metodu vnitřního
monologu, ale cizí mu rozhodně nebyl ani naturalismus
a surrealismus.
Na tvorbu Joyce měli velký vliv Tomáš
Akvinský a Giordano
Bruno. Celý život trpěl vážnou oční chorobou
a většinu života strávil na pokraji chudoby. Zemřel
ve švýcarském Curychu 13. ledna
1941.
William
Clark
Gable[gejbl],
americký filmový herec, představitel dobrodruhů a
romantických hrdinů, hvězda časné éry zvukového
filmu, se narodil 1. února 1901 v Cadizu, Ohio. Matka
mu zemřela, když mu bylo sedm měsíců. V šestnácti
letech opustil střední školu a začal pracovat v továrně.
Po svém rozhodnutí stát se hercem vystřídal několik
divadelních společností, ale poté
znovu pracoval jako prodavač a dělník. V roce 1924 příšel
do Hollywoodu za finanční podpory divadelní ředitelky
Josephine Dillonové, která byla o více než 10 let
starší než on a stala se nejen jeho manažerkou, ale
i první manželkou. Zpočátku hrál malé role, vrátil
se dokonce načas zpět k divadlu, ale v roce 1930
podepsal smlouvu s MGM
a v následujících letech přijal několik filmových
rolí, které z něj udělaly megastar a zajistily mu
titul "Král Hollywoodu". Ve filmech byl nejčastěji
obsazován do rolí westernových hrdinů (Malovaná poušť,
Volání divočiny, Mustangové), svůdců žen a
dynamických mužných typů (Svobodný duch, Vzpoura na
Bounty, Tekuté zlato). Za roli ve filmu Stalo se jedné
noci, kde hrál reportéra sledujícího dědičku miliónového
bohatství, získal Oscara. K dalším vrcholům jeho
tvorby patří postava R. Butlera ve filmu Jih proti
Severu podle románové předlohy M. Mitchelové. Gable
byl pětkrát ženatý. Jeho třetí svazek s herečkou Carole
Lombardovou, byla údajně nejšťastnější
epizoda v jeho osobním životě, ale skončila její
smrtí při letecké havárii v roce 1942. Jeho druhou
manželkou byla Texasanka Marie Franklinová, čtvrtou
Sylvia Lady Stanley, vdova po Douglasu
Fairbanksovi starším a pátou Kathleen Williamsová,
matka Gableova posmrtně narozeného syna. Jeho posledním
filmem byly Ztracené
existence, ve kterých účinkovala i Marilyn
Monroeová (také byl jejím posledním). Gable zemřel
16. listopadu 1960 na infarkt v Los
Angeles a je pohřben na hřbitově v Glendale,
Kalifornie, vedle jeho milované manželky Carole
Lombardové.
