Každý den bychom mohli vzpomínat výročí narození nějaké známé
osobnosti. Pokud si budeme postupně připomínat jednotlivce,
osvěžíme si celé dějiny, protože dějiny utvářejí
jedinci. Vybíráme tedy každý den z nepřeberného množství
historických postavy kladné i záporné, ale taková už je
historie... Samozřejmostí budou
odkazy na stránky týkající se jednotlivých osobností.
.
BEZPLATNÉ MĚŘENÍ
GEOPATOGENNÍCH ZÓN
V
současné době probíhá koordinovaně bezplatné
měření geopatogenních zón v celé České
republice. Máte-li
zájem o proměření geopatogenních zón a jiných
škodlivých energetických polí ve Vaší domácnosti,
zajistíme Vám jejich změření.
O
měření můžete požádat na adrese www.gpz.cz.
V krátké době budete kontaktováni a informováni
o podmínkách, za jakých měření probíhá. Bude
s Vámi domluven termín, který Vám bude nejlépe
vyhovovat.
Franz
Peter Schubert[šúbrt],
rakouský skladatel a představitel raného romantismu,
se narodil 31.ledna 1797 v Lichtenthalu, tehdejším vídeňském
předměstí.Rodiče pocházeli ze severní Moravy (otec Theodor
Florian Schubert z Neu Dorfu – nyní Vysoké, matka
Elisabeth Vietz ze Zuckmantelu, nynějších Zlatých
Hor). Zpěvu a houslím jej vyučoval nejprve právě
jeho otec, v jedenácti letech vstoupil do
augustiniánského sboru císařské dvorní kapely ve
Vídni a jako chovanec konviktu (1808-1813) studoval
hudební teorii u dvorního kapelníka, kterým byl Antonio
Salieri a u dvorního varhaníka Václava Růžičky.
Brzy začal sám komponovat, jeho nejstarší zachovanou
skladbou je Fantazie pro klavír, pocházející z roku
1810. Navštěvoval základní školu pro učitelské
povolání, později se stal pomocným učitelem v otcově
škole. V devatenáctém roce odchází Schubert ve službách
hraběte Esterházyho na Slovensko. Jako domácí učitel
strávil nějaký čas na zámečku Želiezovce, rád se
však vrátil do Vídně, venkovský život se mu příliš
nezamlouval. Později žil ve Vídni jako svobodný umělec
ve značně neutěšených podmínkách. Vydržován
svými přáteli se neustále potýkal s finančními
problémy. Přesto ale veškerou energii věnoval své
tvorbě, jejíž těžištěm jsou díla symfonická, komorní, klavírní (u
kterých se nejspontánněji uplatnila jeho geniální
melodická invence) a písňová (složil jich přes 600:
Markétka u přeslice, Král duchů, Poutník,
Klid moře; cykly Zimní cesta a Krásná
mlynářka). Písně vznikaly zejména na verše německých básníků
(Johann
Wolfgang Goethe, Friedrich
Schiller, Heinrich
Heine). Z díla: 8 symfonií (4. c moll Tragická,
5. B dur, 7. h moll Nedokončená,
8. C dur Velká),
tvorba komorní (mj. smyčcové kvartety, např. d moll Smrt
a dívka, klavírní kvintet A dur Pstruh, klavírní
tria) a klavírní (15 sonát, Impromptus, Moments
musicaux,
valčíky, čtyřruční skladby aj.), scénická
hudba (Rosamunda), chrámová hudba (mše). Schubertovy
opery tehdejší obecenstvo nepřijalo (např.
Alfonso a Estrella, Domácí válka). V roce 1823
Schubert vážně onemocněl a nemocí strádal především
psychicky. Když v roce 1827 zemřel poslední velký představitel
hudebního klasicismu Ludwig van
Beethoven, připíjel
na jeho pohřbu Schubert „Na toho, koho jsme právě
pochovali.“ Další přípitek věnoval „Na toho,
kdo bude další.“ Byl jím bohužel on, když o rok
později, 19. listopadu 1828, podlehl ve Vídni
tyfu.
Gene
Hackman
(vlastním jménem Eugene Alden Hackman), americký
divadelní a filmový herec, se narodil 30.1.1930 v
Danville, (USA - stát Illinois). Rozvod rodičů a s tím
související tahanice o výchovu malého Eugena vyústily
v jeho brzký odchod z domova. V 16
letech opustil domov i školu a nastoupil do amerického
námořnictva, kde strávil tři roky. Po propuštění
z armády krátce studoval žurnalistiku na
univerzitě v Illinois. Následovalo stěhování
do New Yorku, kde pracoval jako technik v mnoha malých
rozhlasových a televizních stanicích. Rozhodnutí věnovat
se herectví, jako své profesi, přišlo až s jeho
třicátinami.Studoval herectví v Pasadeně spolu
s Dustinem
Hoffmanem. První herecké zkušenosti získal po návratu
do New Yorku na Broadway. Filmovým debutem pro
tohoto původně divadelního herce byla role ve
filmu Lilith (1964), kde hrál po boku Warena
Beattyho Průlomovou v jeho kariéře se stala
role ve filmu "Bonnie and Clyde" (1967),
za kterou získal nominaci na Oskara pro nejlepšího
herce ve vedlejší roli. Tento úspěch mu otevřel dveře
do Hollywoodu, točil jeden film za druhým, mnohdy i několik
titulů ročně. Svou druhou nominaci na Oskara získal
za vedlejší roli ve filmu "I Never Sang for My
Father" (1970). Třetí nominaci získal za hlavní
roli detektiva Jimmyho Doyla ve velmi úspěšném filmu
Francouzská spojka "The French Connection"
(1971). Postupně byl stále častěji obsazován do
hlavních rolí. Připomeňme "The Poseidon
Adventure" (1972), "Scarecrow"
(1973) nebo, "Young Frankenstein"
(1994). Nezapomenutelná je i jeho postava Lexa Lutora v
sci-fi "Superman" (1978) a "Superman
II" (1980). Za svou filmovou kariéru prošel
rolemi hlavními ale neodmítal také role vedlejší.
Je transparentním příkladem rčení ‚není malých
rolí‘, což potvrzuje také získání Oskara pro
nejlepšího herce za vedlejší roli ve westernu Nesmiřitelní
„Unforgiven“ v roce 1992 a také
vysoce hodnocené malé role ve filmech např. "Postcards
from the Edge" (1990) nebo "The Firm"
(1993). Účinkoval ve třech velkorozpočtových
filmech "The Chamber", "The
Birdcage" "Extreme Measures".
Prezidenta spojených států amerických si zahrál ve
filmu "Absolute Power" (1997). V roce 1998
propůjčil svůj talent rolím ve třech naprosto odlišných
filmech v akčním thrilleru "Enemy of the State",
v kresleném filmu Mravenec Z "Antz" propůjčil
svůj hlas mravenčímu generálovi Mandiblovi a v
"Twilight" si zahrál s Paulem
Newmanem a Susan
Sarandonovou. Obrovský ohlas kritiky i publika měly
jeho výkony ve filmech Poslední loupež "Heist",
ve válečném filmu v roli admirála Reigarta Za nepřátelskou
linií "Behind Enemy Lines" a v roli nezdárného
otce v komedii Taková zvláštní rodinka "The
Royal Tenenbaums" s Gwyneth
Paltrow a Benem
Stillerem. Za poslední film byl nominován na Zlatý
Glóbus. G.Hackman je kritiky považován za jednoho z
neuniverzálnějších a nejpřesvědčivějších
amerických herců sklonku dvacátého století. V současné
době žije se svou druhou manželkou Betsy Arakawa v
Santa Fe v Novém Mexiku. Z prvního manželství
s Fay Maltese má tři děti.
Anton
Pavlovič Čechov,ruský
realistický prozaik a dramatik, jeden
z nejvýznamnějších povídkářů světové
literatury a novátor dramatické tvorby, se
narodil 29.
ledna 1860 v Taganrogu jako třetí syn v rodině
kupce. Rodina se po bankrotu přestěhovala do Moskvy.
Absolvoval lékařskou fakultu Moskevské univerzity
(1884), lékařskou praxi ale vykonával jen krátce, od
roku 1886 se plně věnoval literatuře. Zpočátku
psal fejetony a humoristické miniatury, od 80. let
vynikl jako autor tzv. smutných humoresek a
analytických povídek i novel, v nichž podal
brilantní diagnózu i subtilní, lyrickou
charakteristiku lidských vztahů (české výbory
Melancholický dekameron, Tisíc a jedna vášeň,
Tiché diagnózy, Povídky). Jako satirik pranýřoval
zejm. věčné lidské a společenské neduhy (Člověk
ve futrálu, Nudná historie, Pavilón č. 5, Anna na
krku), kultivoval žánr psychologické milostné novely
(Záchvat, Dáma s psíčkem), podal naturalistické svědectví,
ale i lyrickou reflexi ruského venkova v novelách Step
a Mužici, usiloval o zobrazení problematiky
novodobého myšlení a tragiky lidského údělu (Černý
mnich, V roklině). V prozaické tvorbě představitel
krátké povídky, vyznačující se stylistickou
lapidárností a uměním zkratkovitého pojmenování
celého prostředí a konkrétní atmosféry, čímž
ovlivnil moderní evropskou a zejm. americkou prózu. Na
lyrickém postižení ovzduší doby, živé tonality
citových vztahů a konfrontujících se myšlenkových
postojů založeno jeho dramatické dílo, které po
jednoaktových humoreskách (Medvěd, Svatba)
vyvrcholilo v cyklu tzv. lyrických komedií,
reflektujících atmosféru ruské společnosti na přelomu
věků (Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový
sad); vytvořil v nich nový typ novoromantického
poetického dramatu, v němž vnější konflikt
promítl do vnitřních kolizí a peripetií psychiky
jednotlivých protagonistů. Novátorská struktura her
zároveň umožňuje široký rejstřík inscenačních
a režijních postupů a výkladů od tradičních,
novoromanticky nostalgických až po groteskně
komediální, inklinující k společenské dramatické
frašce. V hrách Darebák Platonov a Ivanov ztvárnil
nadčasovou tragédii iluzí a ideálů “zbytečného
člověka” a pokusil se o experimentální podobu
“románu vdramatu”.
V roce 1901 si Čechov vzal za manželku herečku
moskevského divadla MCHAT Olgu Kniperovou. Jeho přáteli
byli Lev
Nikolajevič Tolstoj i Maxim
Gorkij, se kterými se sblížil při pobytu na
Krymu, kde si léčil tuberkulózu, na kterou také 15.
července 1904 v pouhých čtyřiačtyřiceti
letech v sanatoriu v německém Badenweiler umírá.
José
Martí
[chozé marty], kubánský spisovatel, politik a novinář, se narodil
28. ledna 1853. Za revoluční aktivity v
byl roce
1869 byl vypovězen do Španělska, kde v letech 1870-1873
studoval práva a filosofii na univerzitách v Madridu a
v Zaragoze.
Po studiích navštívil Paříž a New York, pobýval v
Mexiku a Guatemale. Jeho křehká intimní lyrika předjímala
modernismus. V esejích (Nuestra América – Naše
Amerika) formuloval nové pojetí latinskoamerické
kultury, v
němž prosazoval přijetí vlastní historie a specifičnosti.
Česky vyšly výbory Padají z nebe květy, Moje
Amerika.Martího zvolání "víno uděláme z banánů,
a i když bude trpké, bude to naše víno" se
stalo téměř programovým vyjádřením amerikanismu,
z něhož dodnes čerpají všichni ti, kteří se zamýšlejí
nad identitou Latinské Ameriky. Svou literární činností
se Martí zařadil k avantgardně latinskoamerických
spisovatelů a básníků, psal burcující statě, například
Politická káznice na Kubě (1870), Španělská
republika před kubánskou revolucí (1873), ale i verše
pro děti – Ismaelillo (1882) – a v roce 1889 časopis
Zlatý věk, opět pro dětí. Jeho Veršované dopisy,
Fragmenty, Zlatý věk a další, jsou mistrovskou
ukázkou lyriky, lidskosti, ale i odhodlání k boji na
život a na smrt proti okupantům své země. Celkem existuje
téměř 50 svazků, které zahrnují Martího prózu,
esejistiku, publicistiku a poezii. V roce 1895 zahájil
na Kubě válku proti španělským kolonizátorům, ale
19. května 1895 v boji padl. Kuba po jeho tragické
smrti získala v roce 1898 svou samostatnost.
Wolfgang
Amadeus Mozart[mozart,
mócart], rakouský hudební skladatel, se narodil jako
nejmladší ze sedmi dětí Leopolda a Anny Marie
Mozartových v Salzburku 27. ledna 1756. Pro své
nevšední hudební nadání byl považován za zázračné
dítě. Jako klavírní virtuóz již od útlého věku
strávil několik let koncertováním po celé Evropě.
V Anglii se seznámil s J.S.Bachem,
který se pak stal jeho učitelem hry na klavír. Později
podnikl 3 studijní cesty do Itálie, kde se blíže
seznámil s italským operním stylem, jež byl
tehdy uznáván za jediný a dokonalý. V letech 1769-81
působil jako koncertní mistr arcibiskupa v Salcburku,
kde zkomponoval několik oper pro kočovné divadelní
společnosti. V roce 1781 přesídlil natrvalo do Vídně,
jejíž tehdejší společenské ovzduší odpovídalo
jeho volnomyšlenkářské povaze. Zapojil se do snah o
zkomponování původní německé opery, která měla
konkurovat elitářskému italskému umění. Tak
vznikla opera „Únos
ze Serailu“. V roce 1785 vstoupil do Vídeňské
zednářské lóže. V období 1786-1790
vznikly Mozartovy nejúspěšnější opery „Don
Giovanni“ a „Figarova
svatba“ Obě opery byly s velkým úspěchem
uvedeny v Praze a Mozart jim byl osobně přítomen. Známé
je mj. celoživotní přátelství s rodinou Duškových.
Po návratu do Vídně byl přijat do služby u dvora,
což mu poskytlo určitou finanční jistotu, přesto se
již delší dobu potýkal s finančními problémy.
Nemalé prostředky investoval do léčení své manželky
Konstance(ženat od r. 1782, tři děti z toho dvě
zemřely záhy po porodu). V r. 1790 měla úspěšnou
premiéru opera „Così
fan tutte“. (Libreto původně odmítl Wolfgangův
sok A.Salieri).
V té době vznikl také rozverný singspiel „Kouzelná
flétna“, uvedený v periferním divadle. Mozart
byl velmi plodný skladatel. Hnán svou genialitou
zkomponoval za svůj krátký život krom oper více než
600 skladeb ze všech oborů, okolo 50 symfonií (např.
„D dur Pařížská“, „D dur Haffnerova“, „C
dur Linecká“, „D dur Pražská“, „g moll“,
„C dur Jupiter“) , řadu instrumentálních koncertů,
divertiment a serenád (Malá noční hudba). Přesto
poslední období svého života prožil v ústraní
a chudobě. Zcela vyčerpán a na mizině na podzim v
roce 1791 vážně onemocněl (zřejmě infekční nemocí)
a 5.12. zemřel.Jeho
posledním dílem je nedokončené „Rekviem, mše
(Korunovační)“ , které napsal téměř pro sebe.
Wolfgang Amadeus Mozart se stal největším skladatelem
nejen své doby a spolu s J.Haydnem
je považován za dovršitele hudebního
klasicismu.
Paul
Newman[njúmen],
americký herec a režisér, se narodil 26. ledna 1925 v
Shaker
Heights (předměstí Clevelandu) v Ohiu. Od dětsví
vynikal ve sportu. Nastoupil vojenskou službu s přáním
stát se stane válečným pilotem. Po odhalení jeho
barvosleposti se musel s létáním rozloučit. Po smrti
svého otce učinil pokus převzít vedení v jeho
obchodě, který skončil neslavně. Zároveň studoval
herectví na Yale, později přesídlil do New Yorku.
Studoval v Actor's Studiu a první úspěchy slavil na
Broadwayi. Ve filmu se prosadil v 50. letech jako představitel
rozpolcených mladíků v rodinných dramatech ze současnosti
(Kočka na rozpálené plechové střeše,
Sladký pták mládí, Hud),
záhy však přešel k postavám nekompromisních sebevědomých
můžů, jdoucích často osaměle za svým cílem (Dlouhé
horké léto, Biliárový
král - nominace na Oscara 1961, Harper
Hombre, Frajer Luke, Stanice WUSA, Butch
Cassidy a Sundance Kid,Život a doba
soudce Roy Beana, Podraz,
Rozsudek,
Barva peněz –Oscar
1986, Žádný
blázen). Od roku 1968 také úspěšně režíruje
filmy, v nichž hlavní role vytváří jeho manželka
Joan Woodwardová (Rachel, Rachel,Vliv gama paprsků na měsíčky zahradní,
Harry & syn,Skleněný zvěřinec). Velkou část příjmů
z filmového řemesla věnoval Paul Newman na dobročinné
účely, podnikatelský úspěch nakonec získal založením
potravinářské firmy a v padesáti se s úspěchem začal
aktivně věnovat automobilismu. Paul Newman zemřel 26.
září 2008 ve Westportu (Connecticut, USA) obklopen
rodinou a blízkými přáteli.
Robert
Boyle
[bojl], anglický přírodovědec, fyzik, chemik a filosof, prezident Royal Society v Londýně, se narodil 25. ledna 1627 v Lismore
(Irsko) v protestantské rodině. Studoval na Eton College v Anglii.
V mládí jej otec spolu s jedním z bratrů
poslal na zkušenou do Evropy. Mladý Boyle navštívil
Paříž, Lyon a Ženevu. V roce 1649 si v Stalbridge zařídil
chemickou laboratoř a to předurčilo jeho budoucí
kariéru. Už v tomto věku se tak mohl podílet
na vědeckých pokusech a spolupracovat s ostatními
vědci. Velkou měrou se zasloužil o rozvoj metod a
poznatků moderní chemie, včetně teorií o atomech a
prvcích. Do historie vědy vstoupil především
matematickou formulací fyzikálního zákona (později
po něm nazvaného Boyle-Mariottův zákon - Edme Mariotte
byl francouzský fyzik, žijící v letech 1620 - 1684) vyjadřujícího vztah mezi změnami
objemu a tlaku plynu. Během svého života napsal mnoho
vědeckých prací. K
nejvýznamnějším Boylovým dílům patří spis z
roku 1661 The Sceptical
Chymist, v němž kromě
zpochybnění aristotelovského a alchymistického chápání
elementu vyložil i svou korpuskulární teorii. Dílo
bylo přeloženo do mnoha jazyků a přispělo tak nejen
k oživení atomistických představ o hmotě, ale i k
postupnému vyhraňování pojmu prvek. Robert
Boyle zemřel 31. prosince 1691 v Londýně ve věku
64 let.
Hadrianus
(celým jménem Publius Aelius Hadrianus), římský
císař v letech 117-138 n. l., nástupce Traianův,
se narodil 24. ledna 76, pravděpodobně v Italice poblíž
dnešní Sevilly. Když v roce 85 osiřel, ujal se ho a
vychovával jeho bratranec Marcus
Ulpius Traianus (pozdější císař Traianius), pod
jehož velením Hadrianus již jako mladík s úspěchem
válčil s Dáky, v roce 107 se stal správcem Dolní
Panonie (území dnešního Maďarska), v roce 114 je
jmenován správcem Sýrie. V roce 117, krátce před
svojí smrtí, císař Traianus Hadriana adoptoval a
stanovil jej svým nástupcem - 11. srpna téhož roku
usedl Hadrianus, po bratrancově smrti, přes určitý
odpor římské opozice, na císařský trůn. Již od
počátku své vlády Hadrian opustil výbojnou politiku
svých předchůdců a vybudováním hraničních opevnění
(např. tzv. Hadrianův val v Anglii) zkvalitnil ochranu
římské říše, kterou téměř celou procestoval.
Rezignoval například i na snahy o ovládnutí Parthské
říše, ale Dácii (dnešní Rumunsko) se mu udržet
podařilo. Když v letech 117-118 potlačil povstání,
vyvolané na tamních územích čtyřmi jeho vojevůdci,
po porážce povstání je nemilosrdně nechal popravit.
Podle specifik jednotlivých oblastí provedl řadu
politických i administrativních reforem. 132 – 135
potlačil v Palestině povstání
Židů, které vedl Bar Kochba. Obdivoval řeckou
kulturu a byl všestranně talentovanou osobností, byl
literárně činný a napsal svůj vlastní životopis.
Z velkolepé stavební činnosti je nejznámější
Pantheon, mauzoleum (dnešní Andělský hrad v Římě)
a rozsáhlý letohrádek (Hadrianova villa) v Tivoli. V
Palestině plánoval vybudovat na místě Jeruzaléma
nové město, jmenující se Aelia Capitolina, přičemž
jeruzalémský chrám měl být zbořen a nahrazen chrámem
Jova (Jupitera) Kapitolského. Císař Hadrianus si
dlouhá léta vychovával svého nástupce, jímž byl
jeho švagr Lucius Julius Urs Servian - v roce 136 pak
ale stárnoucí císař adoptoval Lucia Ceionia Commoda,
kterého pod jménem Lucius Aelius Caesar ustanovil svým
nástupcem místo Serviana. Když ale Lucius Aelius předčasně
zemřel, adoptoval Hadrianus v lednu roku 138 Tiberia
Aurelia Antonia, jenž se pak po Hadrianově smrti stal
jako Antonius
Pius novým římským císařem. Hadrianus zemřel
10. července 138 v Baiae poblíž Neapole.
Stendhal[standal
i stendal], vlastním jménem Henri Beyle, francouzský
romanopisec, hudební a literární kritik, autor
cestopisů a teoretických spisů, představitel kritického
realismu a mistr psychologického románu, se narodil
23. ledna 1783 v Grenoblu. Již v mládí byl ovlivněn
osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo
z vlasteneckého nadšení Velké
francouzské revoluce, záhy se názorově rozešel
se svým konzervativním otcem a v 17 letech se přestěhoval
do Paříže. Po studiích vstoupil do Napoleonovy armády
a jako intendant zásobování se zúčastnil i tažení
do Ruska a na vlastní kůži zažil Moskevský požár.
Za restaurace prožil 7 let v Itálii. Po návratu do
Francie se zapojil do bojů o novou literaturu, o
romantismus, proti dvorskému klasicismu (polemický
spis Racine et Shakespeare). Byl milovníkem italského
renesančního umění, náměty jeho prvních literárních
pokusů se staly životopisy umělců. Svůj pseudonym
Stendhal poprvé použil při vydání Dějin
malířství v Itálii. Spis O lásce se
později stal jedním z jeho nejznámějších děl,
v roce vydání (1822) však zůstal téměř nepovšimnut.
Spisovatelské dráze se naplno začal věnovat až po
svých čtyřicátinách , kdy začal psát romány.
Roku 1830 vyšel první román - Červená a černá
(u nás vydávaný jako Červený
a černý), inspirovaný skutečným příběhem.
Zde, ale i v dalších dvou románech – Lucien
Leuwen (vyšel až téměř 100 let po autorově
smrti) a Kartouza parmská (1839) - je hrdinou
mladý muž, plný ctižádosti i touhy po vášnivé lásce,
který se střetá s omezujícím vlivem společnosti,
proti níž se lze vzbouřit a zahynout anebo se přizpůsobit
a zvítězit nad ní přetvářkou. Stendhal dovedl do
detailu rozpitvat ve vnitřních monolozích hrdinů
jejich pohnutky, čímž se stal jedním z největších
mistrů psychologického románu. Své romány zasazoval
do prostředí, které důvěrně znal – jakobínská
revoluce a Napoleon. Líčení bitvy u Waterloo (1815) v
románu Kartouza Parmská se stalo vzorem pro
evropský realismus 19. století. Pro věcný a neosobní
styl vyprávění lze tohoto jednoho z největších
velikánů francouzské a světové literatury zařadit
na přelom romantismu a realismu. Stendhal za svého
života nebyl příliš čten a zůstal prakticky neznámý.
Byl objeven a pochopen (dle vlastní předpovědi) až
po roce 1880. Stendhal
zemřel 23. března 1842 v Paříži.
Francis
Bacon[bejkn],
baron z Verulamu, vikomt ze Saint Albanu, anglický
filozof, spisovatel, přírodovědec a státník, se
narodil 22. ledna 1561 v Londýně v rodině
vysoce postaveného úředníka vlády královny Alžběty.
V šestnácti letech se stal diplomatem a odcestoval do
Paříže. Vystudoval práva na univerzitě v Cambridge.
Stal se poradcem a přítelem šlechtice, hraběte z
Essexu. Po smrti královny radil jejímu
následovníkovi Jakubu I. Bacon byl jmenován
generálním prokurátorem, strážcem pečeti a posléze
i lordem-kancléřem, což byla tehdy funkce shodná s předsedou
nejvyššího soudu. V roce 1621 byl po korupční aféře
zbaven všech svých funkcí a odsouzen na doživotí. Díky
svým právnickým schopnostem si ale zajistil svobodu a
zachránil veškerý majetek. V posledních letech života
se věnoval filozofii a vědě, jež ho lákala od
mládí. Inicioval
novověké pojetí poznání. Podle Bacona má být
cílem vědy a filozofie zlepšování podmínek
lidského života. Zdůraznil praktický význam vědy,
kdy “lidské vědění a moc splývají v jedno" (Velké
obnovení věd z r.1620, součástí je i Nové Organon).
Představu budoucí společnosti vylíčil v nedokončené
sociální utopiiNová Atlantida (1626). Kritizoval
scholastiku a usiloval o velké obnovení věd, poznatky
získané empiricky (zejm. experimentem
a pozorováním) doporučil opřít o jednotnou
induktivní metodu, neboť člověk je klamán smysly i
vlastní myslí. Metoda indukce sice
neodpovídá plně povaze novověké vědy (a Bacon
navíc nedocenil úlohu matematiky a matematizace), ale
Bacon zřejmě jako první formuloval její sociální a
industriální charakter. Francis Bacon zemřel
9. 4. 1626 na zápal plic, po jednom ze svých pokusů
se zmražováním potravin. Po jeho smrti vyšla většina
z více než 30 filozofických knih, které
napsal.
Umberto
Nobile,
italský letec a konstruktér vzducholodí
a letadel, průkopník arktické aviatiky se narodil
21. ledna 1885 v Lauru poblíž italského Salerna. V
roce 1926 se účastnil na vzducholodi Norge Amundsenova
letu na Aljašku přes severní pól. V roce 1928 vedl
výpravu na vzducholodi
Italia, která však po překonání severního
pólu ztroskotala. Při leteckém pokusu o záchranu
zahynul Roald
Amundsen, většinu členů výpravy se podařilo
zachránit na sovětském ledoborci Krasin (mezi
zachráněnými byl i český vědec František
Běhounek). Po návratu byl Nobile suspendován, v
letech 1932 – 36 působil jako konstruktér
vzducholodí v Sovětském Svazu,
v letech 1939 – 42 žil v USA. Autor řady knih
(Katastrofa vzducholodi Italia na Severní točně,
Červený
stan - zfilmováno
v r. 1971). Umberto Nobile zemřel v Římě
30. července 1978.
Federico
Fellini [felíny]
, italský filmový režisér a scenárista, klasik světové
kinematografie, se narodil v Rimini 20. ledna
1920. Byl manželem herečkyGiulietty
Masinové. 1937 odešel do Florencie a odtud pak do Říma, kde se živil
jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Od 1940
měl možnost pracovat u filmu jako gagman, později i
jako spoluscenárista filmů s Aldo Fabrizim, s jehož
souborem jezdil jako konferenciér a textař i na
zájezdy na venkov. Spolupracoval dále i s redakcemi
humoristických časopisů. Od r. 1944 pracoval s Robertem
Rossellinim jako scenárista a asistent režie při realizaci filmů Řím
otevřené městó, Paisa, Zázrak, František z Assisi
a naposledy Evropa 51.V jeho filmech se prolíná realita s irealitou, fantaskní obrazy jsou
kongeniálně propojené s hudbou Nina
Roty. Většina jeho hrdinů zosobňuje
neopakovatelnou tragikomičnost, filmová kompozice jeho
děl prozrazuje inspiraci cirkusovým varieté. Za filmy
Silnice, Cabiriiny noci a
autobiograficky laděný film 81/2 získal
Oscary. Silná spjatost Felliniho s Římem se projevila
ve filmech Sladký život, Satyrikon (o filmování
Satyrikonu" natočil americký novinář Gideon
Bachman televizní dokument, nazvaný "Ciao,
Federico!",Buď zdráv, Federico!) a Roma. Vzpomínky
jsou hlavním tématem filmů Darmošlapové, Amarcord
(s hořkou ironií zaznamenává vzpomínky z vlastního
mládí, prožitého na menším italském městě za
dob fašismu), Interview,
kde filmovými prostředky vypovídá o své práci
filmového režiséra. Z dalších filmů: Bílý
šejk, Giulietta a duchové, Casanova (s Donaldem
Sutherlandem), Město žen, A loď pluje, Ginger a Fred,
Hlas Měsíce. V jeho filmech hrály takové hvězdy
filmového plátna jako Alberto Sordi, Anthony Quinn,
Marcello Mastroianni a mnozí další. Federico Fellini
zemřel 31. října 1993 v Římě. Na jeho počest je
jeho jménem v Rimini pojmenováno mezinárodní letiště.
Edgar
Allan Poe[pou], americký básník, prozaik, literární teoretik a esejista, průkopník
v dějinách detektivní literatury a především
autor fantastických a mystických příběhů, se
narodil 19. ledna 1809 v Bostonu. Po smrti rodičů
(herců) se dvouletého Edgara ujal richmondský obchodník
John Allan, který jej materiálně zaopatřil a umožnil
mu nákladná studia na prestižních školách. Prvního
vzdělání se mu dostalo v Anglii, kde se svou
adoptivní rodinou strávil 5 let. Po návratu do
Ameriky (jako vynikající a velmi talentovaný student)
pokračoval ve studiích na virginské univerzitě. Ale
už záhy se začala projevovat jeho bouřlivácká
povaha, provázená nekonečným kolotočem hazardu, flámů
a dluhů a také prvními literárními pokusy. Po roztržce
s otčímem opustil Richmond a jako 18-letý
vstoupil do armády Spojených států v Bostonu.
Zde mu v témže roce vyšla tiskem první sbírka
poesie – Tamerlán a jiné básně. V roce 1830
nastoupil na vojenskou akademii ve West Pointu, z akademie
v únoru 1831 vyloučen. Otčím jej přestal
jakkoliv podporovat a Edgar se ocitl se v hluboké
materiální i duševní krizi. U sestry vlastního otce
však našel druhý domov, oženil se dokonce s
její dcerou, třináctiletou Virginií. A začal se živit
psaním, působil také v mnoha redakcích coby
literární kritik a recenzista. Jeho problematická
povaha,vstřícný vztah k alkoholu a neustálé
finanční potíže byly důvodem častého střídání
zaměstnavatelů a měst ve kterých působil. Ač duší
básník, protože psaní povídek vynášelo víc, zaměřil
se především na ně. A stal se v nich nezaměnitelným
mistrem.Jehopovídky
jako např. Jáma
a kyvadlo, Předčasný
pohřeb, Sud vína amontilladského, Černý
kocour jsou právem považovány za předchůdce moderních
hororů.Na malé ploše jsou okamžiky děsu popsány
naprosto originálně a živě. Mistrovsky je v nich
zachycen stav vypravěčovy mysli, jemuž odpovídá i
jeho okolí (Zánik
domu Usherů). Jiné povídky lze považovat za
první ukázky science fiction (Von Kempelen a jeho
objev, Příběh z rozeklaných hor). Důležitou součástí
díla jsou i povídky humoristické (Muž, který se
rozpadl, Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, Vrah
jsi ty!). Povídky Vraždy v ulici Morgue,
Odcizený dopis, Zlatý brouk jsou pro deduktivní, přísně
logický postup hrdinů při odkrývání tajemství
považovány za první detektivky a francouzský vyšetřovatel
Dupin za prvního “velkého detektiva”. Přesto
mu jeho díla větší slávu a finanční zajištění
nepřinesla a stále se potácel na pokraji totálního
vyčerpání k čemuž přispělo i onemocnění
jeho ženy Virginie tuberkulózou, jejíž stav se začal
rychle zhoršovat. V r. 1844 se i s rodinou přestěhoval
do New Yorku. Částečného zadostiučinění se mu
dostalo rok nato, kdy mu v American Review vyšel Havran
(The
Raven) a to způsobilo okamžitou senzaci. Toto jeho
dílo bylo dokonce ihned zařazeno do školních čítanek.
Ale již v lednu 1847 manželka umírá a Poe, delší
dobu také sám vážně nemocný, ještě více propadl
depresi a alkoholu, následně i drogám. V roce
1849 opustil New York a vydal se zpět na jih. 3. října
1849 byl nalezen v bezvědomí na ulici v Baltimoru.
Po čtyřtýdenním deliriu tremens ve svých čtyřiceti
letech 7. října 1849 zemřel. Pohřben na místním
presbyteriánském hřbitově, kde později byla pochována
i těla Virginie a její matky. Edgar Allan Poe překonal
svou tvorbou celou poezii XIX. století a stal se jedním
z prvních moderních autorů literatury, vycházejících
z hlubokého osobního prožitku. Již v závěru
svého krátkého života se stal synonymem pro génia.
Významně ovlivnil evropskou literaturu, zejména francouzské
symbolisty. Jeho díla se stala také předlohou
pro mnohá filmová zpracování. V současné době
na motivy povídek Zaživa pohřben a Šílený
psychiatr připravuje Jan Švankmajer (již dříve
tvorbou E.A.Poea mnohokrát inspirován – např. film
Kyvadlo, jáma a naděje-1983) celovečerní film Šílení.
Alan
Alexander Milne,
anglický spisovatel, se narodil ve Skotsku 18. ledna
1882, rodiče se však přestěhovali záhy do Londýna,
kde také strávil dětství. Mnoho zkušeností a vědomostí
mu předal jeho učitel H.
G. Wells, kterého Milne po letech nazval "velkým
spisovatelem a velkým přítelem". Další vzdělání
získal na Westminster School and Trinity College v
Cambridge, kde studoval matematiku. Přispíval do
humoristického magazínu Punch (Šídlo)
a stal se také asistentem redaktora tohoto časopisu. V
roce 1920 se mu narodil syn - Christpher Robin. Největší
slávu získal vydáním knihy Medvídek
Pú. Příběhy chlapce Kryštůfka Robina a
jeho kamarádů okouzlily už řadu čtenářských
generací svou pohodou a laskavostí. Inspiraci hledal
Milne ve vycpaných zvířatech svého syna, především
medvěda, kterému říkali Winnie Pooh podle kanadského
černého medvěda z Londýnské Zoo, který se jmenoval
Winnii (Winnipeg) a byl vojenským maskotem v dobách
první světové války. Původní
knihy o medvídkovi Pú ilustroval E.
H. Shepard. Milne zemřel 31. ledna 1956, ale medvídek
Pú je nesmrtelný.
Benjamin
Franklin [frenklin]
( pseudonym Richard Saunders), americký
osvícenský myslitel, diplomat, přírodovědec a
publicista, se narodil 17. ledna 1706 v Governors
Island u Bostonu ve státě Massachusets. Vzdělával se
jako samouk po celý život. Studoval algebru,
geometrii, lodní navigaci, logiku, historii i cizí
jazyky, kterých znal několik. U svého bratra se vyučil
knihařem a knihkupcem, brzy začal sám psát a
publikovat v bratrově časopise New England Current. V
roce 1723 odešel nejprve do New Yorku, později do
Philadelphie, v roce 1724 do Londýna, kde pracoval jako
knihtiskař. Vrátil se v roce 1726. V roce 1728
otevřel vlastní tiskárnu, knihkupectví a
papírnictví a roku 1729 začal vydávat vlastní
noviny Pensylvania Gazette, v letech 1732 – 57 vydával osvětový almanach Chudý Richard anebo
Cesta k blahobytu (v
Čechách jej překládal Josef
Jungmann). Benjamin Franklin je autorem několika
vědeckých objevů. Vynalezl například bifokální
brýle,
v meteorologii se zabýval atmosférickou elektřinou,
studoval bouřky a vroce 1750 zkonstruoval bleskosvod
(dříve než náš Prokop
Diviš), na jehož principu je založena i dnešní ochrana objektů
před úderem blesku,
věnoval se také výzkumům Golfského proudu.
Prováděl vědecké výzkumy elektřiny a jejich
výsledky publikoval roku 1747. V roce 1751 vyšla
v Londýně jeho kniha Experiments
and Observations on Electricity. Zavedl pojmy
kladná i záporná elektřina a je rovněž autorem teorie
elektrického fluida. Odmítal zisk ze svých
vynálezů a dával přednost jejich volnému užívání
pro blaho všech. Byl jmenován čestným doktorem mnoha
univerzit. Benjamin Franklin byl rovněž významným
diplomatem a státníkem. Měl podíl na založení
první univerzity v Pensylvánii v roce 1742
a první městské nemocnice na území USA.
Politickou činností se zabýval velmi aktivně, byl
jedním ze zakladatelů USA, signatářem Deklarace
nezávislosti (1776) a Ústavy Spojených
států. Bojoval proti otrokářství. Roku 1775 uzavřel
ve Francii dohodu o pomoci koloniím, která zajistila
materiální pomoc v boji za nezávislost. Po návratu
se stal senátorem za Pensylvánii. Jeho celoživotní
moudrost zachycuje
nedokončený Vlastní životopis. Benjamin
Franklin zemřel 17. dubna 1790 ve Filadelfii.
Franz
Clemens Brentano,
německý filosof, se narodil 16. ledna 1838 v
Marienburgu (Hesse-Nassau) v jižním Německu. Jeho
rodina byla známa svým katolickým a protipruským
smýšlením, otec byl uznávaným náboženským
spisovatelem. V roce 1862 získal Brentano doktorát za
práci Von der mannigfachen Bedeutung des Seienden nach
Aristoteles, roku 1866 se habilitoval dizertací Die
Psychologie des Aristoteles a roku 1874 vstoupil na
vídeňskou univerzitu, na níž působil až do roku
1895.Brentano
si původně zvolil dráhu katolického duchovního, byl
však na kněze příliš neortodoxní, než aby se
nedostal do sporu s církví. Roku 1873 Brentano z
církve vystoupil a svůj život věnoval
filosofii a psychologii. Brentanova cesta ke zvědečtění
filosofie je originální a jeho stálou inspirací se
stává Aristoteles.
Za nejvýznamnější Brentanovo dílo bývá považován
nedokončený třísvazkový spis Psychologie vom
empirischen Standpunkt (Psychologie z empirického
hlediska, 1874-1928). Ústřední téma Brentanovy
deskriptivní psychologie představují pojmy
psychického fenoménu a intencionality, které
podstatným způsobem inspirovaly další filosofy (Husserl
-fenomenologická
filosofie). Brentano ostře odlišuje vnější a
vnitřní vnímání neboli vnější zkušenost (zakoušenou
v počitcích) a vnitřní zkušenost (bytostně
imanentní).Odklon od církve mu však působil mnohé
osobní potíže. Brentano se nakonec vzdal akademické
profese a odešel do ciziny. Žil nejprve v italské
Florencii a později ve švýcarském Curychu, kde 17. března
1917 zemřel.
Molière
[moljér],
vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, francouzský
klasicistní dramatik, herec a divadelník, se narodil v Paříži 15. ledna 1622. Zde také studoval a pravděpodobně získal právnický
diplom v Orléansu. Vroce 1644 založil s hereckou rodinou Béjartů L’Illustre
Théâtre (Slavné divadlo) a přijal herecké jméno
Molière. V srpnu 1645 bylo divadlo pro dluhy uzavřeno. Poté začala
divadelní společnost působit mimo Paříž a Molière se stal jejím ředitelem. Uváděl hry P. Corneille a
jeho bratra Thomase aj. Přidával k nim svoje
jednoaktovky, u publika velmi oblíbené. Vroce
1658 se směl soubor vrátit do Paříže. Molière
hrál také s italskými herci v paláci Petit Bourbon a v Palais Royal. První pařížský úspěch
zaznamenal jednoaktovkou Směšné preciózky. Těžký
boj svedl za trojaktovku Tartuffe,
namířenou proti náboženskému pokrytectví. Po zákazu
hrát Tartuffana veřejnosti
četl dílo v salónech, soukromě ho předváděl u králova
bratra. Vroce 1655 přijal Ludvík XIV. soubor plně do svých služeb.
Molière organizoval dvorní slavnosti a se
skladatelem Lullym musel často ve velmi krátkých lhůtách
psát komedie-balety. Na královu žádost předvedli baletní komedii Měšťan
šlechticem, která
se vysmívala úsilí pana Jourdaina napodobit šlechtický
způsob života. Autobiografické rysy se objevují ve
veršovaném díle Misantrop,
kde se hlavní postava neumí přizpůsobit dvorním
konvencím, trpí smutkem a znechucením ze styku
s lidmi. Molière napsal více než
30 her. Navázal na tradici lidového divadla. Pěstoval
všechny druhy veselohry, od frašky po veselohru zápletkovou
a charakterovou s velkým smyslem pro aktuálnost. Náměty
k zápletkám čerpal částečně z antiky, z italského
a španělského divadla a naplňoval je živým obsahem
současnosti. Lidské chyby a jejich společenský dosah
konfrontoval se zdravým rozumem a přirozenou lidskou
morálkou. Kritizoval peněžní vztahy a vlastnické nároky,
nastolil otázku postavení ženy v rodině aspolečnosti. Jako velký divadelní praktik uvedl na scénu
psychologicky věrnou řeč, optické efekty a nový způsob
maskování. Z dalších her: Učené ženy, Don
Juan, Amphitryon, Měšťák šlechticem, Scapinova
šibalství,
Lékařem proti své vůli,
Příležitost dělá lékaře,
Láska lékařem,Lakomec.
Zemřel v Paříži v noci 17. února 1673, když ještě
večer hrál premiéru své poslední komedie Zdravý
nemocný.
Karel
Svolinský (1896)
- český
malíř, grafik, ilustrátor a scénograf
Albert
Schweitzer[švajcr],
evangelický teolog, filosof, lékař, spisovatel,
muzikolog, varhaník a především velký humanista
se narodil 14. ledna 1875 v Kaysersbergu v Horním
Alsasku v rodině faráře. Už od ranného dětství
byl cíleně díky svému dědečkovi (varhaníkovi) připravován
na hudební dráhu. K jeho nejoblíbenějšímu
hudebnímu skladateli J.S.Bachovi jej přivedl jeho pozdější
učitel varhaník Eugéne Munch. Schweitzer se stal ve
své době nepřehlédnutelným interpretem jeho děl.
Jeho snivá a hloubavá povaha mu v počátku studií
byla spíše na překážku. Až do maturity na gymnáziu
měl velké problémy s učením. Odmaturoval v roce
1893 s průměrným vysvědčením. V tomtéž
roce ale nastoupil na univerzitu ve Štrasburgu a stal
se posluchačem současně teologické i filosofické
fakulty. Po absolvování studia působil jako vikář
kostela St.Nicolas a také jako ředitel teologického
semináře ve Štrasburgu. Ve svých třiceti letech,
kdy již získal světovou popularitu svými varhaními
koncerty, náboženskými názory i množstvím
filosofických, teologických a hudebních literárních
děl, byl pevně rozhodnut, že odjede do černé Afriky
léčit nemocné a pomáhat těm nejpotřebnějším. K naplnění
tohoto cíle ovšem potřeboval lékařský diplom a tak
doktor filozofie, teologie a univerzitní profesor opět
zasedl do univerzitních lavic ke studiu lékařství. A
v prosinci 1911 absolvoval poslední zkoušku. O
velikonocích roku 1913 odplul spolu se svojí manželkou
Helenou, diplomovanou ošetřovatelkou a několika
spolupracovníky do rovníkové Afriky. V Lambaréné,
v tehdejší ještě francouzské kolonii Gabunu
založil dnes již celosvětově proslulou nemocnici, určenou
zvláště k boji s malomocenstvím a spavou
nemocí. Uvádí se, že zde provedl více jak 42
tisíc operací a chirurgických zákroků a operovat přestal
až ve svých osmdesáti letech. Reakcí na průběh
první světové války a na její hrůzy, bylo
filosofické dílo Úcta pro život (1915), kde
poprvé jasně formuloval svůj postoj k životu ve
všech jeho formách. Největší důraz kladl na
nezbytnost etického a co nejšetrnějšího chování
člověka ke všem živočichům i rostlinám. A tato
jeho filosofie se odráží v celém následujícím
životě. Většinu svého života strávil v Lambaréne.
Vracel se do Evropy na víceméně kratší návštěvy,
které vyplňoval především pořádáním varhanních
koncertů ( výtěžek byl určen na provoz nemocnice) a
také přednáškami na evropských univerzitách.Stál
po boku Alberta Einsteina jako jeden z hlavních
odpůrců proti nukleárním pokusům a bombám. V roce
1952 je Albertu Schweitzerovi udělena Nobelova cena míru.
Zemřel v noci z 4. na 5. září 1965. Po své
smrti byl podle svého přání pohřben na břehu řeky
Ogové (Lambaréné), vedle své manželky Heleny. Jeho
humanistický pohled na svět se odráží nejenom v každém
jeho díle ale především v jeho vlastním životě.
A svými činy inspiroval mnoho dalších následovníků.
Jan
Josephsz van Goyen[chójen],
holandský malíř, jeden z nejvýznamnějších holandských
krajinářů, se narodil 13. ledna 1596 v
Leidenu. Zpočátku maloval pohledy na města a vesnické výjevy s
drobnými žánrovými scénami, po roce 1625 vytvářel
typické panoramatické obrazy krajin a moře, naplněné
prací se světlem, postupně s omezenou
barevnou škálou (hnědá, šedá). Horizont ploché
holandské krajiny stavěl nízko a podobně
jako pro jeho vrstevníka Salomona
van Ruysdaela (jehož obrazy jsou od Goyenových téměř
nerozeznatelné) bylo jeho hlavním uměleckým zájmem
zobrazení atmosféry krajiny. Většina obrazů a maleb
byla založena na náčrtcích, které si dělal na svých
cestách Holandskem a Francií. Často svoje nákresy
využíval opakovaně, proto se objevují na mnoha různých
plátnech. Namaloval bezpočet obrazů rovných holandských
krajin, jež měly dozajista velký vliv na krajinářství
17. a 18. století. Z
díla: Krajina se selským stavením, Zimní scéna
u Dordtrechtu, Pobřeží s
rybáři, Moře u Haarlemu.Měl mnoho žáků a imitátorů. Jan
van Goyen nebyl příliš zdatným obchodníkem a přestože
namaloval množství nádherných obrazů, zemřel
zadlužen v Haagu 27. dubna 1656.
Jack
London [landn],
vlastním jménem John Griffith Chaney, americký
spisovatel, se narodil v San Franciscu 12. ledna 1876.
Vyrůstal v chudém prostředí, v mládí vystřídal několik
povolání (v konzervárně, u pobřežní hlídky,
lovec tuleňů, topič v elektrárně aj.). Tyto zkušenosti
spolu s dobrodružnými zážitky (tulák, zlatokop) se
staly náměty pro jeho naturalistické povídky a romány
s drsnými, chlapskými charaktery, často bojujícími
proti nepřátelské americké přírodě. Nejzdařilejší
jsou povídky z Aljašky (Muži na stezce, Odysea
severu, Láska k životu, Rozdělat oheň) včetně románů
se zvířecími hrdiny (Volání divočiny,
Bílý
tesák). Román Mořský vlk zobrazuje brutálního
supermana, Martin
Eden vypovídá o těžkých začátcích
spisovatele a je kritikou individualismu. Procestoval
celé Spojené státy, jednou byl uvězněn pro potulku.
Vstoupil do socialistické strany a pracoval v odborovém
hnutí. Postupem času se zhoršoval jeho zdravotní
stav, navíc propadl alkoholu a byl silně zadlužen.
Nakonec spáchal sebevraždu, když se předávkoval
morfiem 22. listopadu 1916 v Sonoma County (Kalifornie). Mnohé Londonovy povídky a
romány byly po jeho smrti zfilmovány.
Christian
Sinding [sindyng],
norský hudební skladatel a klavírista, se
narodil 11. ledna 1856 v norském Kongsbergu. Studoval
hudbu nejprve v Oslo a později v Německu na konzervatoři
v Lipsku, kde byl žákem Salomona Jadassohna.V Německu
pak žil a tvořil většinu svého života. V letech
1920 až 1921 vyučoval kompozici v Eastmanově hudební
škole v Rochesteru. Autor symfonií, houslových koncertů, komorních a klavírních
skladeb (Rašení jara),
oper (Der
Heilige Berg - Svatá hora, 1914),
sborů, písní a jiných děl. Christian Sinding
zemřel v Oslo 3. prosince 1941.
Gustáv
Husák,
československý politik a náš poslední komunistický
prezident se narodil 10. ledna 1913 v Bratislavě-Dúbravke.
Od mládí se angažoval v levicovém hnutí a ještě
na právnické fakultě vstoupil do KSČ. Za 2. světové
války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské
republiky, byl členem hnutí odporu, které vyústilo
ve Slovenské národní povstání. Byl místopředsedou
povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem
vnitra a místopředsedou Komunistické strany
Slovenska. Po roce 1945 připravoval komunistický převrat
na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany.
V roce 1948 se stal hlavním exponentem únorového puče
na Slovensku. V roce 1950 byl v rámci vnitrostranické
čistky zbaven všech funkcí, 1951 zatčen a obviněn
spolu s V.
Clementisem, L. Novomeským a dalšími ze slovenského
buržoazního nacionalismu, 1954 odsouzen na doživotí.
Poté v roce 1960 amnestován a o tři roky později
rehabilitován. V roce 1968 byl místopředsedou vlády
ČSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968
byl jedním z nejrozhodnějších odpůrců reformního
komunismu, reprezentantem brežněvovské linie a čelným
představitelem normalizačního režimu. V dubnu 1969
se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971 první
tajemník, od května 1971 do prosince 1987 generální
tajemník ÚV KSČ). V květnu 1975 se tento bývalý
bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní
funkce stal (se sovětským souhlasem) prezidentem
republiky. Plnil a podřizoval se i těm nejabsurdnějším
příkazům Moskvy obklopen soudruhy, jakými byli Jakeš,
Indra,
Kapek,
Bilak
aj. Bránil se změnám i po nástupu glasnosi a
perestrojky M. S. Gorbačova v SSSR. V prosinci 1987 odešel
z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, 10. prosince
1989 byl donucen k abdikaci z funkce prezidenta, když těsně
před tím jmenoval novou vládu “národního porozumění”.
Husák zemřel v Bratislavě 18. listopadu 1991.
Karel
Čapek,
český prozaik, dramatik, novinář, filmový
libretista, básník a překladatel, literární,
divadelní a výtvarný kritik, estetik a filozof se
narodil 9. ledna 1890 v Malých
Svatoňovicích. V roce 1915 získal doktorát
filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. Byl zaměstnán jako redaktor Národních
listů 1917-1921), redaktor Lidových novin (1921-1938)
a také jako dramaturg a režisér v Městském
divadle Královských vinohrad v letech 1921-1923.
Od roku 1922 se datuje jeho celoživotní přátelství
s prezidentem T.G.Masarykem (Hovory s TGM, Mlčení
s T.G.M., Nablízku T.G.M.). Rád cestoval. Zážitky
z cest po Evropě jej inspirovaly k napsání několika
knih cestopisných fejetonů. Byl mistrem v psaní
krátkých povídek, detektivních příběhů, sloupků
a drobných próz. Je považován za jednoho
z prvních českých spisovatelů , který uspěl
v zahraničí. 21.1.1934 podepsal výzvu spisovatelů,
umělců a vědců na pomoc dětem strádajících za
hospodářské krize. V listopadu téhož roku
podepisuje protest Obce československých spisovatelů
proti organizovaným fašistickým výtržnostem.
V době hrozící nacistické okupace se K.Čapek
stává jednou z nejvýraznějších osobností
z uměleckých kruhů v boji za vyburcování
národa a světa při snaze o zachování svobody.
V červnu 1935 je na mezinárodním sjezdu Penklubu
v Barceloně navržen na nového předsedu světové
federace Penklubů, toto však odmítá. Karel Čapek je
mimo jiné dvakrát navržen na Nobelovu cenu za
literaturu. 6.8.1935 se žení se svou dlouholetou
přítelkyní Olgou
Scheinpflugovou. Jeho švagr Palivec (manžel starší
sestry Heleny) mu dává svatebním darem do doživotního
užívání usedlost Strž
ve Staré Huti u Dobříše. 30.9.1938, v den
mnichovského diktátu, podepisuje výzvu Obce československých
spisovatelů K svědomí světa. Od té doby je
vystaven velkému tlaku nenávistné kampaně, která je
proti němu vedena v tisku. Odmítá evakuaci do
Anglie, říká, že musí zůstat s národem.
Osudnou se mu ale stala povodeň na Strži, kdy se při
likvidaci škod nachladil a 25.prosince 1938 podlehl v
Praze zápalu
plic. Krom studia Čapkova rozsáhlého díla stojí za
přečtení také Český román Olgy Scheinpflugové
(1942), který velice poutavě mapuje jejich společný
život od roku 1920 až do Čapkovi smrti.
Elvis
Aron Presley[presli],
americký zpěvák a filmový herec, přední interpret rokenrolu, se narodil 8. ledna
1935 ve městě Tupelo - ve státě Mississippi. Jeho
bratr, dvojče Jesse Garon, zemřel hned po porodu. V mládí
zpíval Elvis v kostelním sboru a
pěvecký talent projevil už na základní škole - v
osmi letech vyhrál soutěž mladých talentů. Střední
školu dokončil v Memphisu, kam se rodina v roce 1948 přestěhovala
a v roce 1951 začal Elvis pracovat jako řidič
u firmy Precision Tool . V srpnu 1953 si nahrál za 4
dolary svou první desku, ve veřejném studiu Memphis
Recording Service, s písní My Happiness.
Majiteli Sun Records a hledači talentů, Phillipsovi, neušel jeho výkon, označil Elvise za
"bílého zpěváka s černošským hlasem" a
v roce 1954 stál u zrodu Elvisovy první
profesionální desky a také u vysílání rokenrolu
"That´s All Right Mama" v červenci
1957 rozhlasem. Tento rozhlasový přenos měl
obrovský úspěch u posluchačů. V červenci
1954 přišlo první vystoupení. Účinkoval asi ve třiceti
hudebních filmech (mj. Love
Me Tender, Jailhouse Rock). Vedle Beatles největší hvězda světové scény populární hudby.
Z alb: Elvis Presley, Double Trouble, Moody Blue.Jeho
úspěch nezávisel jen na vzhledu a pohybech těla.
Elvis vytvořil zcela nový styl - rock&roll, a to
namícháním country, gospelu a černošského blues.
V té době také koupil v Memphisu nádherný dům
pro sebe a rodiče - Graceland.V roce 1958 byl
Elvis povolán na vojnu do Německa. Zde poznal svou
budoucí ženu Priscillu,
které bylo v té době 14 let. Jejich vztah neskončil
ani po návratu Elvise do USA v roce 1960. Po návratu z Německa
vystoupil Elvis v show Franka Sinatry a poté
následovala téměř osmiletá koncertní odmlka.
Elvis začal natáčet filmy.
Elvisovi se mnohé filmy
nelíbily a připadaly mu naivní. Marně čekal na pořádnou
dramatickou roli, ve které by mohl naplno ukázat svůj
talent. V
květnu 1967 se Elvis oženil s Priscillou, která s ním
již několik let žila. 1. února 1968 se jim
narodila dcera Lisa Marie. Elvis se ale po profesionální stránce začal nudit, a
tak se navrátil na koncertní podium. Změnil image i styl. Fanoušci ho přijali
s obrovským nadšením a následná 70. léta jsou ve
znamení velkých koncertů, zejména v Las Vegas, kam
se sjížděli lidé z celého světa. V roce 1973 se
Elvis a Priscilla rozvedli, což Elvise
poznamenalo na zbytek života. Už v té době
měl Elvis problémy se zdravím, lékaři mu zjistili
zelený zákal na jednom oku. Občasné problémy
s váhou musel Elvis řešit kvůli koncertům rychle -
pomocí prášků na hubnutí. Díky přehozenému
dennímu rytmu měl problémy se spánkem, bral prášky
na spaní. Jeho srdce tuto zátěž těžko
zvládalo, hlavně při koncertech, kdy hrála roli i
velká váha jeho kostýmů. Elvis zemřel 16. srpna 1977 ve svém milovaném
Gracelandu, pravděpodobně na selhání srdce. S
Králem rokenrolu se do Memphisu přišlo rozloučit kromě rodiny
a přátel kolem 750 000 fanoušků.
Zdeněk
Jirotka,
spisovatel a novinář, autor humoristických románů,
povídek, fejetonů, rozhlasových a televizních her se
narodil 7. ledna 1911 v Ostravě. Po maturitě na
stavební průmyslové škole narukoval v roce 1933
do armády jako důstojník pěchoty. První dva okupační
roky pracoval na ministerstvu veřejných prací a pak
se do konce války věnoval spisovatelství. Od roku
1940 spolupracoval se Svobodnými (dnes Lidovými)
novinami, kde byl po osvobození zaměstnán jako kmenový
redaktor. V padesátých až sedmdesátých letech
působil v redakci humoristického časopisu
Dikobraz a v Československém rozhlasu. Byl mimo
jiné jedním ze spolutvůrců legendárního rozhlasového
cyklu Sedmilháři. Za normalizace se ocitl na seznamu
zakázaných autorů, ze kterého byl vyškrtnut až v roce
1985. Ačkoliv je autorem bezpočtu povídek, fejetonů
a několika humoristických próz, v širším
povědomí veřejnosti je znám povětšinou ‚pouze‘
románem Saturnin. Saturnin se jako literární postava
poprvé objevil na stránkách Lidových novin v povídce
Můj sluha Saturnin. Slavný humoristický román vyšel
pak v roce 1942 a od té doby se dočkal 15
vydání v českém jazyce. Jirotkova geniální
nezaměnitelná postava sluhy zůstává v české
literatuře coby nestárnoucí symbol lehkosti vyprávění
anglického stylu. Inspirován anglickou literaturou a
zejména P.G.Wodehousem,
Jirotka napsal knihu plnou suchého humoru s množstvím
parodií, nadsázky a absurdních komických situací,
která oslovuje čtenáře již po několik generací.
Současník a přítel Jaroslava
Žáka či Eduarda
Basse zemřel ve věku 92 let v noci z 11. na
12.4.2003.
Heinrich
Schliemann[šlíman],
německý archeolog, se narodil 6. ledna 1822 v Neu
Buckowu. V dětství dostal od otce knihu a především
při pohledu na obrázek Tróje v plamenech, který se
mu stále vybavoval, se zrodila jeho víra v pravdivost Homérových
děl. Učil se knihkupcem ve Fürstenbergu a právě
zde poprvé slyšel Homéra v řečtině. Později
se stal úředníkem a účetním u obchodní společnosti
v Amsterdamu. V té době se učí (díky velkému
nadání, příležitosti k učení jazyků a vynikající
paměti) anglicky, holandsky, francouzsky, španělsky,
italsky, portugalsky a rusky. Naučil se plynule číst
a psát až třinácti jazyky - v určitých obdobích
jich uměl 8 v jiných 13, ale vždy uměl ruštinu
a starou i moderní řečtinu. V roce 1846 ho firma
přeložila do St. Petěrburku. Zde si založil vlastní
firmu a začal obchodovat. Roku 1852 se oženil s Jekatěrinou
Petrovnou Lyšinou z Ruska. Za války na Krymu pracoval
jako válečný dopisovatel, ale v padesátých
letech devatenáctéhostoletí
žil v U.S.A. a stal se americkým občanem, kterým
zůstal až do konce svého života. V té době
byl poměrně úspěšným obchodníkem, jehož jméno
bylo v obchodním světě velmi známé, ale ve svých
36 letech opustil slibnou dráhu finančního magnáta a
pustil se do studia archeologie a dějin starověkého
Řecka. V roce 1871 zahájil výkopy na pahorku Hisarlik
(Turecko) kde se mu podařilo nalézt bájnou Homérovu Tróju.
Své výzkumy dovršil v Orchomenu, Tíryntu a Mykénách
(1876), kde objevil pět královských šachtových hrobů.
Zasloužil se o zpopularizování historie jako vědního
oboru. Zemřel 26. prosince 1890 v Neapoli.
Friedrich
Dürrenmatt[dyrenmat],
švýcarský dramatik a prozaik, se narodil 5. ledna
1921 v Konolfingenu. Studoval teologii, filozofii a
literaturu. Sžíravá satira se mu stala prostředkem
kritiky tehdejší společnosti, ve svém díle (které
dle kritiků groteskně parodistickými rysy navazuje na
Aristofana, Nestroye a Wedekinda) využíval dílčí
prvky Brechtovy dramatiky a absurdního divadla. Z morálních
důvodů umocňuje ve svých hrách realitu současného
světa do podoby grotesky. Negativní věci tímto způsobem
ještě zviditelňuje. Považoval se za rozsévače
neklidu, který si vzal za své provokovat diváky k
tomu, aby přemýšleli. Ví, že svět, v němž žijeme
je nezdravý a nebezpečný, a chce v něm hrát úlohu
nepohodlného autora, ztělesněné výstrahy. Komedie
je podle něho jediným žánrem, který dokáže vyjádřit
tragiku atomové doby. Za rozhodující životní
element považoval náhodu. Že se penězi dá koupit i
svědomí a že se i z tzv. slušných lidí mohou stát
vrazi, dokazuje drama Návštěva
staré dámy. Další tvorba: hra Frank Pátý
(obdoba Brechtovy Třígrošové opery), hra Fyzikové
(varování před nebezpečím civilizace a zneužitím
technického pokroku), komedie Herkules a Augiášův
chlév (satira na politickou neserióznost a na neupřímnost
v mezilidských vztazích), úprava Goethova Urfausta
pro moderní jeviště, kriminální román Slib (napsaný
podle scénáře k slavnému filmu Stalo se za bílého
dne), detektivní novela Soudce a jeho kat (ve
filmové verzi ztvárnil Dürrenmatt jednu z postav),
novela Malér (výsměch pokrytectví ve všedním životě
a hluboká psychologická sonda do lidských charakterů).
Autor řady rozhlasových her. V roce 1968 se Dürrenmatt
ostře postavil proti okupaci Československa. Zemřel
14. prosince 1990 v Neuchatelu.
Josef
Suk
,český skladatel, houslista a
pedagog se narodil 4. ledna 1874 ( Křečovice u
Sedlčan), od roku 1885 studoval na pražské konzervatoři
houslovou hru a u Bohuslava Foerstera a u Antonína
Dvořáka (jehož se stal později zeťem) kompozici. Byl
významným představitelem české hudební moderny kolem
1900. Vroce 1891 spoluzakladatel a 1891 – 1933 člen Českého
kvarteta. Od roku 1923 byl profesorem skladby na mistrovské
škole konzervatoře v Praze. Těžiště jeho tvorby je
v hudbě instrumentální. Z díla: symfonie E
dur, Asrael; suita Pohádka léta,
symfonické básně Zrání, Praga;
Epilog, Serenáda Es dur
pro smyčce, Meditace na staročeský chorál Svatý Václave
pro smyčcový kvartet nebo pro smyčcový orchestr,
klavírní cykly Jaro,
Letní dojmy, O matince, Životem a snem, komorní skladby, hudba k Zeyerově pohádce Radúz
a Mahulena.
K nejpopulárnějším dílům Sukovým pak patří
Píseň lásky. Na uměleckých soutěžích na olympijských hrách vroce
1932 získal v oboru hudba stříbrnou medaili (zlatá
nebyla udělena) za pochod V nový život. K jeho
žákům patřili například Pavel Bořkovec, Jaroslav Ježek,
Klement Slavický a v letech 1922 - 23 i Bohuslav Martinů.
Josef Suk zemřel 29. května 1935 v Benešově.
John
Ronald Reuel Tolkien[tolkín],
anglický prozaik, filolog a kritik, pozdější
profesor na univerzitě v Oxfordu, se narodil 3. ledna
1892 anglickým rodičům v Bloemfontein (Jižní
Afrika) a strávil zde tři roky. Návštěva prarodičů
v Anglii se v souvislosti se smrtí otce změnila
v trvalý pobyt. Své dětství strávené ve
vesnici Sarehole (Birmingham) sám považoval za nejšťastnější
období svého života. Místo plné kouzel a tajemných
míst, ve kterém se svým bratrem Hilarym prožíval
nejedno dětské dobrodružství, je mnohými vykladači
jeho díla považováno za předlohu pro Kraj, domov
hobitů. Tolkien byl od raného věku fascinován
jazykem. Zejména jazyky severní Evropy, a to jak
moderními tak i středověkými. Hlavním profesním
zájmem byla studie anglosaštiny a jejího vztahu
k ligvisticky příbuzným jazykům. A to přerostlo
v jeho největší koníček – vynalézání
jazyků. Byl zakládajícím členem volného seskupení
‚Inklings‘ – společenství přátel (členem
také např. C.S.Lewis),
které se pravidelně scházelo a četlo si ze svých
současných prací. Ve věku 45 let mu vyšlo první
vydání knížky Hobit aneb cesta tam a zase zpátky.
V té době již pracoval na svém stěžejním
díle – Pán prstenů. Tolkien jej psal a přepisoval
více než 13 let. Jeho dílo si rychle našlo své čtenáře
a vzbudilo ohromný zájem hlavně mezi mládeží
v druhé polovině 60. let. Pán prstenů zahájil
období Tolkienistického kultu a Tolkien se stal
legendou již za svého života, což ale přineslo i
své stinné stránky. Proto v r. 1959
opustil Merton a odstěhoval se do ústraní do
Bournemouth, kde žil se svou rodinou až do smrti své
ženy Edit. Přežil ji o dva roky a zemřel
v Oxfordu 2. září 1973 ve věku 81 let.
Isaac
Asimov[esimov],americký spisovatel science fiction ruského původu, pracoval jako profesor biochemie na
univerzitě v Bostonu, se narodil pravděpodobně
2. ledna 1920 v městečku Petroviči poblíž Smolenska
v Rusku. Autor řady vědeckých děl i sci-fi románů a povídek o
dobývání a využití vesmíru (Nadace, Ani
sami bohové)
a o vztazích robotů a lidí (Ocelové jeskyně,
Já, robot). Popularizoval vědu, za což dvakrát obdržel
prestižní ocenění 'Hugo'. Stanovil obecně uznávané
zákony
robotiky. Zemřel v New Yorku 6. dubna 1992 na virus HIV, kterým se nakazil při transfuzi během
operace srdce.
BaronPierre
Fredi de Coubertin[kuberten],francouzský
pedagog a historik, zakladatel novodobých olympijských
her, se narodil v Paříži 1. ledna 1863. Od počátku
usiloval o reformu školství, požadoval zrovnoprávnění
tělesné výchovy s ostatními učebními předměty, výstavbu
hřišť a organizování sportovních soutěží na školách.
Návštěvami britských a amerických vysokých škol
dospěl k poznání významu sportu a tělesné výchovy
jako součásti osobního vývoje mladého člověka.
Rostoucí světový zájem o starověké Olympiády,
který ještě zvyšovaly nedávné archeologické výzkumy
v Olympii, jej vedl k plánům obnovy Olympijských her.
Tyto plány zveřejnil na Sorbonně v Paříži v roce
1894 na kongresu, který vedl k založení Mezinárodního
olympijského výboru. (IOC). V letech 1894 – 96 generální
sekretář Mezinárodního olympijského výboru, 1896
– 1925 jeho předseda. Olympijský vítěz v umělecké
soutěži na olympijských hrách v roce 1912 za Ódu na
sport. Pierre de Coubertin zemřel 2. září 1937 v Ženevě,
je pohřben v Lausanne (sídlo MOV), ale jeho srdce bylo
pohřbeno odděleně nedaleko památníku ve starověké
Olympii.
Visit our prodigious casino!
We belong to the best internet casinos
worldwide! Download our free software and start playing daisy Naipes.
We will show you martingala ruleta.
Go to our poker room where you can Poker
Lernen.