Ivan Sergejevič Turgeněv (Иван Сергеевич Тургенев), ruský prozaik, básník a publicista, se narodil 9. listopadu 1818 ve městě Orel (Орёл). Pocházel ze zámožné rodiny, absolvoval moskevskou, petrohradskou a berlínskou univerzitu. Studoval literaturu a filozofii. Jeho literární začátky jsou spjaty s ruským liberalismem a tzv. naturální školou. V nejvýznamnějším díle Lovcovy zápisky se poetické líčení ruské přírody prolíná s analytickými úvahami o harmonickém národního charakteru. Po sérii publicistických vystoupení a několika vesnických dramatech (Měsíc na vsi) vznikl cyklus románů o morálních a psychologických problémech ruských liberálních a radikálních intelektuálů 40. až 70. let 19. stol., označovaný za letopis ruské inteligence. V těchto prózách děj zpravidla vyúsťuje v individuální tragédii, v pocity marnosti, zhroucení společenských iluzí a utopií (Rudin, Šlechtické hnízdo, Otcové a děti, V předvečer, Dým, Novina). Turgeněv procestoval téměř celou Evropu a po svém návratu působil na ministerstvu vnitra. Do dějin literatury se zapsal i jako autor romantických milostných novel a povídek (Asja, Jarní vody, První láska, česky vyšel výbor Milostný kruh), básní v próze, fantaskních novel a literárních vzpomínek. Ivan Sergejevič Turgeněv prožil závěrečné roky svého života mimo Rusko. Pobýval v Baden-Badenu a v Paříži, poblíž které také v Bougivalu 3. září 1883 zemřel. 

Bram (Abraham) Stoker [stoukr], anglický prozaik irského původu, se narodil 8. listopadu 1847 v Clontarfu na předměstí Dublinu, jako třetí ze sedmi dětí. Mladý Bram snil o tom, že se stane spisovatelem, ale na přání otce se stal státním zaměstnancem. Během osmileté služby začal psát příběhy (jeho prvotina - The Crystal Cup, Křišťálový pohár, vyšla v roce 1872). Stoker působil jako divadelní kritik v dublinském listu Evening Mail a později jako editor The Irish Echo. Od roku 1878  se usadil v Londýně a pracoval jako tajemník herce Henryho Irvinga v London's Lyceum Theatre. V témže roce se oženil s Florence Balcombeovou. Přes profesní zaneprázdnění nepřestával psát a jeho první kniha Under the Sunset (1882) obsahovala osm strašidelných pohádek. Jeho první román The Snake's Pass byl vydán v roce 1890. Ve stejném roce začal Stoker sbírat podklady pro svůj nejslavnější román, který mu zajistil literární slávu. Byl jím Dracula (vydán v roce 1897), děsivý příběh o upírovi, jehož se podaří zneškodnit jen za pomoci chladného rozumu, nezištného přátelství a obětavé lásky. Bram Stoker zemřel v Londýně 20. dubna 1912, jako příčina smrti je někdy uváděno pracovní vyčerpání.

• http://www.online-literature.com/stoker/

Maria Curie-Skłodowská [kiri], francouzská fyzička a chemička polského původu, se narodila ve Varšavě 7. listopadu 1867. Její otec učil matematiku a fyziku na gymnáziu. Po základním vzdělání získávala vědecké znalosti právě od svého otce. V roce 1891 odešla Skłodowská studovat do Paříže a jako první žena v historii složila přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie na Sorbonně. Roku 1894 se seznámila s profesorem fyziky Pierrem Curiem a o rok později se za něj provdala. Spolu také objevili v roce 1898 prvky polonium a radium (elementární radium získala později spolu s A. Debiernem z jáchymovského smolince). Maria Curie zavedla rovněž pojem radioaktivity pro jaderné záření. V roce 1906 byla jmenována první profesorkou fyziky na Sorbonně (převzala výuku všeobecné fyziky po svém manželovi, který v tomto roce tragicky zahynul při dopravní nehodě), od roku 1914 působila i jako ředitelka Ústavu pro radium v Paříži. Jako první žena získala Skłodowská hned dvakrát  Nobelovu cenu - v roce 1903 za fyziku (zkoumání radiačních jevů, spolu s Pierrem Curiem a Henri Becquerelem) a v roce 1911 za chemii (objev radia a polonia). Maria Curie-Skłodowska zemřela 4. července 1934 v nemocnici Sallanches nedaleko Paříže na leukémii, která měla příčinu pravděpodobně v ozáření při prováděných pokusech. Její dcera Iréne Curie spolu manželem Fréderikem Joliotem se stali rok po její smrti laureáti Nobelovy ceny za objev umělé radioaktivity.

Ignacy Jan Paderewski, polský klavírista, skladatel a politik, se narodil v Kuryłówce 6. listopadu 1860. Hudební vzdělání získal v letech 1872 - 1878 ve varšavském Hudebním institutu. První větší úspěch měl jako debutující pianista v roce 1887, slávu a věhlas mu přineslo hned jeho první turné po USA v letech 1891 - 1892, po kterém se trvale usadil v Americe. V době první světové války využil svých známostí s osobnostmi ze světa politiky a podporoval snahu Poláků o získání nezávislosti. V letech 1917 - 1919 v USA reprezentoval Polský národní výbor (Polski Komitet Narodowy), díky kterému Polsko získalo po vyhlášení nezávislosti i přístup k Baltu. V roce 1919 byl polským premiérem a ministrem zahraničí, stál rovněž v čele polské delegace na konferenci v Paříži, která podepsala Versailleskou smlouvu, kterou byla ukončena I. světová válka. Z politického života odešel v roce 1922 a začal se plně věnovat hudbě. Do světa umění se Paderewski zapsal jako jeden z nejvýznamnějších klavíristů své doby. Vynikl jako interpret děl F. Chopina a F. Liszta. Úspěšný byl i jako autor (opera Manru, klavírní koncert a sólové klavírní skladby). Návratem do politiky v roce 1939 reagoval na tehdejší situaci Polska a v roce 1940 se postavil do čela polského exilového parlamentu v Londýně. Ignacy Jan Paderewski zemřel v New Yorku 29. června 1941.

Philippe de Mornay [mény], také známý jako Du-Plessis-Mornay nebo Mornay Du Plessis, francouzský protestantský spisovatel a básník, se narodil 5. listopadu 1549 v městečku Buhy v Normandii. Matka byla protestantka, ale otec se jej pokusil vymanit z jejího vlivu a poslal jej do pařížské školy de Lisieux. Po smrti otce rodina formálně přijala reformovanou víru, Mornay studuje v roce 1565 právo na Univerzitě v Heidelbergu a o rok později hebrejštinu a němčinu na Univerzitě v Padově. Po vypuknutí druhé náboženské války v roce 1567 nastoupil do armády, ale pád z koně další aktivní službu znemožnil. Díky svému příteli katolíkovi unikl bartolomějské noci a usadil se v Anglii. V roce 1598 publikoval knihu L'institution, usage et doctrine du saint sacrement de l'eucharistie en l'église ancienne, obsahující asi 5000 citací z bible a náboženských textů. K jeho hlavním dílům patří Excellent discours de la vie et de la mort (Londýn, 1577), Traité de l'église ion traite des principales questions qui ont été mues sur ce point en nostre temps (Londýn, 1578); Traité de la verité de la religion chrétienne contre les athées, épicuriens, payens, juifs, mahométans et autres infidèles (Antwerpy, 1581); Le mystère d'iniquité, c'est a dire, l'histoire de la papauté (Ženeva, 1611). Vydal dvoudílné paměti - Mémoires, 1572 - 1589, pobyt v La Forêt (1624-1625) a jejich pokračování pokračování v dvoudílném Amsterdamu (1652). V roce 1624 - 1625 bylo publikováno dvanáctisvazkové dílo Mémoires, correspondances, et vie. Philippe de Mornay zemřel na své usedlosti La Fort-sur-Sévre 11. listopadu 1623.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Philippe_de_Mornay

Guido Reni [reny] , italský malíř, se narodil  4. listopadu 1575 v Calvenzanu, poblíž Boloně, v rodině hudebníků.  Začal studovat malbu ve svých devíti letech, kolem roku 1595 začal navštěvovat boloňskou maířskou školu ( Accademia degli Incamminati), kterou vedl Lodovico Caracci. Studia zakončil, když kolem roku 1600 navštívil Řím a okamžitě si oblíbil antické umění. Bezmezně v té době obdivoval Raffaela. Střídavě žil v Boloni a Římě, kde vyzdobil svými freskami palác Quirinal ve Vatikánu (r. 1610) a různé další kostely (například San Gregorio Magno al Cielo). Působil také v Ravenně a Neapoli, od roku 1624 se usadil natrvalo v Boloni. Zpočátku byl ovlivněn šerosvitným pojetím Caravaggiovým a Riberovým, později prosvětlil paletu a přešel do afektované sentimentality. Z díla: Aurora (1613-14), Závod Atlanty a Hippomena, Vraždění neviňátek, Únos Heleny, Sv. František z Assisi. Guido Reni zemřel v Boloni 18. srpna 1642.

• http://cgfa.dotsrc.org/r/r-2.htm

• http://www.wga.hu/frames-e.html?/html/r/reni/

Benvenuto Cellini [čelíny], italský sochař, zlatník a prozaik, se narodil ve Florencii 3. listopadu 1500, jako třetí potomek Giovanniho Celliniho, hudebníka a výrobce hudebních nástrojů. Jeho život byl velice pestrý a dobrodružný. V sedmnácti letech musel pro rvačky opustit Florencii a uchýlil se do Sieny. Později se vrátil, ale opět musel uprchnout do Bologne, Pisy a Říma. Zde působil ve službách Klimenta VII., ale v roce 1534 byl nucen kvůli vraždě svého konkurenta v umění zlatnickém opět nakrátko uprchnout do Florencie a teprve po omilostnění papežem Pavlem III. se mohl vrátil zpět do Říma (zde psal Paměti a zachránil papežské šperky při plenění Říma 1527). Další rvačky a dobrodružství jej ale donutily roku 1540 odejít na pět let do Francie, kde působil na královském dvoře Františka I. jako sochař a civilní i vojenský architekt. Vytvořil zde proslulou zlatou slánku zdobenou emailem, bronzový reliéf víly Fontainebleau a také mnohé stříbrné stolní plastiky a svícny. Roku 1545 se pak definitivně usadil ve Florencii, kde strávil zbytek svého života (vytvořil zde své nejznámější dílo, bronzovou sochu Persea s hlavou Medúsy). Benvenuto Cellini tvořil v duchu rafinovaného manýrismu se smyslem pro ženské tělo. Je autorem Rozpravy o zlatotepectví a Rozpravy o sochařství. Z literárního hlediska je cenný jeho Vlastní životopis, v němž líčí svůj bouřlivý život plný dobrodružství a vytváři stylizovaný autoportrét renesančního umělce, jehož individualita se nedá spoutat žádnými zákony. Benvenuto Cellini zemřel ve Florencii 13. února 1571.

• http://www.artcyclopedia.com/artists/cellini_benvenuto.html

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (německy Johann Josef Wenzel Graf Radetzky von Radetz), český šlechtic a rakouský polní maršálek, se narodil 2. listopadu 1766 na zámku Třebnice (okres Příbram). Pocházel ze starého českého vladyckého, později hraběcího rodu, který odvodil své rodové jméno podle tvrzi Radče u Nového Bydžova. V armádě působil od roku 1784 jako kadet, v letech 1788 - 1789 se zúčastnil protitureckého tažení. Jeho kariéra nabrala prudký vzestup v bojích proti francouzské revoluci a posléze v napoleonských válkách. V roce 1801 se stal rytířem Řádu Marie Terezie, v roce 1805 byl povýšen na generála. Účastnil se bitev u Aspern a Wagramu v roce 1809, jako polní podmaršálek byl od roku 1813 náčelníkem generálního štábu armády Karla Schwarzenberka a autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska v roce 1813. Po válce velel olomoucké pevnosti, od roku 1831 byl velitelem rakouských vojsk v severní Itálii (Lombardie-Benátsko) se sídlem v Miláně. Podílel se na reformách rakouské armády, zaváděl skutečná vojenská cvičení místo neúčinných manévrů. Roku 1836 byl jmenován polním maršálem. Zvítězil v několika bitvách rakousko-sardinské války v letech 1848 – 49 (25. července 1848 v bitvě u Custozzy, 23. března 1849 v bitvě u Novary) a potlačil povstání v Miláně a Benátkách. Na počest jeho vítězství složil rakouský skladatel Johann Strauss slavný Radeckého marš. Od uzavření míru až do roku 1857, kdy byl penzionován, působil jako vojenský guvernér lombardsko-benátského království. Maršál Radecký zemřel v Miláně 5. ledna 1858. Je dnes považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století.

Stephen Crane [krejn], americký spisovatel, průkopník realismu a naturalismu, se narodil 1. listopadu 1871 v Newarku, New Jersey. Literární kariéru zahájil jako novinář v New Yorku, sám sebe tehdy označoval přídomkem "slum reporter". Zkušenosti z této práce mu poskytly bohatý materiál k jeho prvnímu románu Maggie, dítě ulice (Maggie: A Girl of the Streets), ve kterém vypráví o chmurném údělu dívky vyrůstající v bídě velkoměsta. Román vydal vlastním nákladem pod pseudonymem, ale nezaznamenal s ním obchodní úspěch, přestože byl tehdy kritiky přijat vcelku slušně. Vrcholem jeho tvorby je román Rudý odznak odvahy (The Red Badge of Courage - 1895), odehrávající se za občanské války. Přestože Crane neměl žádné osobní zkušenosti s válečnými událostmi, hovořil s mnoha válečnými veterány, kteří trpěli traumaty a stressem. Bez vlasteneckého patosu líčí v románu překotné vyzrání mladého odvedence, který prochází peklem strachu, zmatku, zbabělosti, vzteku, až dospěje k prostému, neokázalému hrdinství. Jeho zobrazení války jak po stránce psychologie účastníků, tak i vojenské, bylo tak přesvědčivé, že byl najat několika novinami jako válečný korespondent ve válce Turecka proti Řecku (1897) a ve válce Španělska proti USA (1898). Crane byl i autorem povídek (sbírky The Open Boat – Nekrytý člun, The Monster – Netvor) a hořkých epigramatických básní (The Black Rider – Černý jezdec, War Is Kind – Válka je vlídná). V roce 1897 se usadil v Anglii, kde se spřátelil se spisovateli Joseph Conradem a Henry Jamesem. Krátce před smrtí vydal Whilomville Stories (1900), asi nejúspěšnější dílo ze všech dvanácti knih, které napsal. Stephen Crane zemřel na tuberkulózu 5. června 1900 v německých lázních Badenweiler.