Hans Geiger [gajgr], též Johannes Wilhelm Geiger, německý jaderný fyzik a člen Pruské Akademie Věd, se narodil 30. září 1882 v Neustadt-an-der-Haardt. V roce 1902 začal studovat fyziku a matematiku v Erlangenu, po čtyřech letech zde získal doktorát a začal se zabývat jadernou fyzikou a radioaktivitou. V letech 1906 až 1912 pracoval v britském Manchesteru u Ernsta Rutheforda. V roce 1909 spolu s Ernestem Marsdenem experimentoval s částicemi alfa a v roce 1911 sestrojil prototyp Geigrova počítače, evidujícího množství alfa částic a jiného ionizujícího záření. V roce 1914 se vrátil zpět Německu a během I. světové války sloužil jako dělostřelecký důstojník v německé armádě. S Waltherem Bothe Geiger navrhl techniku počítání shody okolností a použil to v roce 1924 k objasnění Comptonova jevu. V Berlíně spolu s postgraduálním studentem a německým fyzikem Waltherem Müllerem (1905 - 1979) v roce 1928 zdokonalil Geiger-Müllerův počítač. Za II. světové války se Geiger účastnil marného německého pokusu vyvinout atomovou bombu. Zemřel v Berlíně 24. září 1945.

Miguel de Cervantes y Saavedra [servantes savedra, také sabedra], španělský romanopisec, dramatik a básník, se narodil  29. září 1547 v Alcala de Henares. Byl tvůrcem nejznámější postavy španělské literatury, dona Quijota. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, jeho otec byl lékař a rodina se často stěhovala s malým Miguelem z města do města, když otec hledal práci. Cervantes později studoval v Madridu (1568 - 1569), jeho učitelem byl známý humanista Juan López de Hoyos. V roce 1569 odjel do Itálie, vstoupil do armády a v roce 1571 v námořní bitvě u Lepanta utrpěl zranění, které trvale zmrzačilo jeho levou paži. V roce 1575 cestoval s bratrem Rodrigem na galéře El Sol zpět do Španělska. Loď byla zajata tureckými piráty a bratři byli zajati a prodáni do otroctví v Alžíru. Rodina je vykoupila až po pěti letech. Ve Španělsku byl Cervantes vězněn pro dluhy i podezření z vraždy. Do dějin světové literatury se zapsal románem Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, vydaným ve dvou dílech v roce 1605 a 1615. Někteří badatelé tvrdí, že román byl napsán ve vězení v Argamasille (La Mancha). Bezprostředním podnětem bylo zesměšnění rytířských románů, ale dílo se rozvinulo v široký obraz lidského života vůbec. Cervantes byl autorem idylicko-pastýřského románu Galatea (1588), románu Los trabajos de Persiles y Sigismunda (Strasti Persila a Sigismunda, vyšly posmrtně) ve stylu počínajícího baroka a dvanácti Příkladných novel a knihy poezie Viaje Del Parnaso (1614). Ve starším období psal i veršované hry klasického typu,  z nichž jsou známy zejm. tragédie Numancie a Život v Alžíru, jejichž prózou psané mezihry vynikají svěžestí a humorem. Cervantes žil v letech 1596 až 1600 v Seville, od roku 1606 se však usadil trvale v Madridu, kde žil až do své smrti. Zemřel 23. dubna 1616.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Miguel_de_Cervantes

• http://literatura.kvalitne.cz/cerv.htm

Caravaggio [karavadžo], vlastním jménem Michelangelo Merisi, italský barokní malíř, se narodil 28. září 1573 v Caravaggiu nedaleko Milána. Základy malířství získal v dílně S. Peterzana kde strávil 4 roky. V roce 1591 odjel do Říma, kde působil jako pomocník u malíře G. Casariho. O dva roky později se již plně věnoval samostatné tvorbě. Mecenášem se mu stal kardinál Del Monte a proslulost prací Caravaggia začala prudce stoupat. Caravaggio způsobil revoluční převrat ve vývoji evropského výtvarného umění. Stal se hlavním představitelem italského barokního realismu. Ideální postavy mytologických nebo biblických výjevů začal zobrazovat jako skutečné, prosté lidi své doby, lidi bez jakéhokoliv přikrašlování a pro tento svůj záměr vytvářel nové výrazové prostředky, nový styl práce. Charakteristická pro jeho tvorbu je především práce s konstrukcí světla v šerosvitu (tzv. chiaroscuro). Světlo je vrženo v koncentrovaném proudu ze strany, téměř paralelně k obrazové ploše, na jednající postavy. Caravaggio usiloval také o iluzivní vtáhnutí diváka do obrazu. Do důsledků využil malbu polofigur jako kompoziční princip, zdůrazňující jejich vypjatou reálnost a tělesnou blízkost. Caravaggiovy obrazy současníky překvapovaly natolik, že instituce, které si je objednaly, je často odmítaly. Jeho realismus – obzvláště v podobách chudých a utištěných lidí – byl vnímán jako nechutný, až podvratný, ale vždy se našli privátní kupci, kteří obrazy kupovali. Čím více byl Caravaggio slavnější jako malíř, tím více měl problémů v osobním životě. Byl velmi impulsivní a prchlivý člověk. Několikrát měl problémy se zákonem (roztržky, bitky, urážky), několikrát byl ale pouze krátce uvězněn, protože byl pod ochranou bohatých a mocných patronů. Ale když v roce 1606 zabil v souboji Ranuccia Tomassoniho, musel z Říma před pronásledováním uprchnout. V roce 1607 odjel na Maltu, s úmyslem vstoupit do řádu maltézských rytířů a dosáhnout tak své rehabilitace. Na Maltě byl uvězněn, ale podařilo se mu uprchnout na Sicílii. Z období pobytu na Maltě a Sicílii pochází jeden z jeho nejlepších obrazů – portrét maltézského rytíře a také velkolepé zpracování (5x3,5 metru) náboženského tématu Stětí Sv. Jana Křtitele. Na jednom ze svých posledních obrazů, David s hlavou Goliáše, zobrazil sebe sama v podobě zavražděného Filištína. K jeho vrcholným dílům patří také obrazy Kladení do hrobu, Madonna di Loreto a Smrt Panny Marie.  Caravaggio zemřel vysílen v přístavu na Sicílii, když se zoufale pokoušel vrátit zpět do Říma, 18. července 1610. Jeho dílo výrazně ovlivnilo malíře jako např. Rubense, Vermeera, Rembrandta a Velazqueze.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Caravaggio

• http://www.artcyclopedia.com/artists/caravaggio.html

• http://www.abcgallery.com/C/caravaggio/caravaggio.html

Andrej Hlinka, slovenský politik a vedoucí osobnost slovenského národního hnutí, se narodil v Černové (dnes část Ružomberoku) 27. září 1864. Absolvoval teologii v kněžském semináři v Spišskej Kapitule v roce 1889 a působil jako kaplan a později jako farář na různých místech, od roku 1892 třináct let ve Sliači a od roku 1905 v Ružomberoku. Od roku 1895 byl činný v katolické straně. V letech 1907 – 1908 byl vězněn za údajnou urážku maďarského národa. V roce 1913 založil Slovenskou ľudovou stranu. V roce 1917 se přihlásil k myšlenkám československého státu, v říjnu 1918 podepsal Martinskou deklaraci a stal se členem Slovenské národní rady. Ideu společného československého národa ale brzy zavrhl a založil novou Slovenskou lidovou stranu.  Na mírové konferenci v Paříži 1919 usiloval o přijetí autonomie pro Slovensko, po návratu z Francie byl zatčen a vyšetřován. Vypracoval program slovenského autonomismu zabarvený konzervativním katolickým klerikalismem a protičeskoslovenským i protičeským slovenským nacionalismem. V roce1924 byl jmenován papežským komorníkem a v roce 1927 za apoštolského protonotáře. V roce 1925 se jeho strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskou lidovou stranu (zkratka HSĽS), jejíž lídrem, hlavním ideologem a přestavitelem byl Hlinka až do své smrti.  V rozmezí let 1918 - 1938 byl i vůdcem frakce HSĽS v československém parlamentu (Národním shromáždění). V roce 1933 stál v pozadí protičeskoslovenské provokace v Nitře, v roce 1935 podpořil kandidaturu E. Beneše na úřad prezidenta, Od roku 1938 spolupracoval s henleinovci a požadoval okamžitou autonomii Slovenska. Krátce před smrtí zahájil nacionalistickou kampaň v souvislosti s 20. výročím Pittsburské dohody. Andrej Hlinka zemřel 16. srpna 1938 v Ružomberoku.

Thomas Stearns Eliot [eljet], anglický básník a dramatik amerického původu, zakladatel modernismu v anglické literatuře, se narodil 26. září 1888 v Saint Louis (Missouri). Studoval na Harvardu, v Paříži na Sorbonně a v Oxfordu ve Velké Británii. V Londýně se v roce 1916 usadil natrvalo a v roce 1927 získal britské občanství. Pracoval jako učitel, později jako bankovní úředník a po nervovém zhroucení v roce 1921 a následné léčbě ve Švýcarsku, se již věnoval profesionálně literatuře. Seznámil s americkým básníkem E. Poundem a s jeho pomocí vydal v roce 1917 svoji první básnickou sbírku J. A. Prufrock and Other Poems (J. A. Prufrock a jiné básně) a v roce 1922 své nejslavnější básnické dílo, poému Pustina, které položilo základ angloamerického modernismu, čerpající z antropologického studia mýtů (J. G. Frazer, J. Westonová), z anglické renesanční a barokní tradice a z dědictví francouzského symbolismu. Hlavní téma básně, mytologický motiv proměny vodou, vyjadřuje očekávání zásadní přeměny lidstva působením poezie. Sám byl imažinista, propagoval teorii elity a restaurace křesťanství. V letech 1922 až 1939 vlastnil literární revue The Criterion a od roku 1927 působil zároveň jako ředitel londýnského nakladatelství Faber and Faber. Vrcholem symbolické poezie je cyklus Čtyři kvartety (1943), kde se Eliot ve čtyřech básních (z nichž každá symbolizuje jeden ze čtyř hlavních živlů, tedy oheň, vodu, vzduch a zemi) vyznal ze svého vztahu k místům, která jsou mu blízká. Vražda v katedrále (1935) je pokusem o moderní rituální drama. Několik knih esejů (český výbor Eseje) dokumentuje autorovu převratnou úlohu v myšlení o literatuře, které založilo formalistickou metodu tzv. nové kritiky. V roce 1933 vychází esejistický soubor Funkce poezie a funkce kritiky, v padesátých letech pak např. výbor O básnictví a básnících. V roce 1948 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Thomas Stearns Eliot zemřel 4. ledna roku 1965 v Londýně.

• http://literatura.kvalitne.cz/el.htm

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, Дмитрий Дмитриевич Шостакович, ruský skladatel, klavírista a hudební pedagog, se narodil 25. září 1906 v Petrohradě. Vyrůstal v uměleckém prostředí, díky svému hudebnímu talentu byl považován za zázračné dítě. Na lenigradské konzervatoři pod vedením A. K. Glazunova studoval hru na klavír a skladbu. Velký úspěch měla jeho absolventská práce – 1. symfonie f moll (1925). Po studiích se věnoval dále komponování, peníze získával hraním v kinech k němým filmům. V roce 1927 získal jako klavírní virtuóz čestné uznání na Chopinově klavírní soutěži ve Varšavě. Jeho vlastní tvorba je silně poznamenaná tehdejší tíživou politickou situací v Rusku. Už satirická opera Nos z roku 1927 byla stalinským režimem kritizována jako formalistická. V roce 1934 dokončil operu Lady Macbeth Mcenského Újezdu. Po jejím uvedení se opera během následujících dvou let dočkala 130 repríz. Přesto v roce 1936 v deníku Pravda v článku nazvaném Chaos místo hudby vyšla na tuto operu zdrcující kritika vyjadřující názor samotného Stalina. Šostakovič byl zde nazván formalistou, nihilistou a nesrozumitelným moralistou a byl označen za nepřítele lidu. Toto obvinění se v té době prakticky rovnalo deportaci do některého z gulagů. Přestože Šostakovič nakonec zatčen nebyl, jeho další život a tvorba byly touto událostí silně ovlivněny. Rok 1936 je taky počátkem tzv. Velkého teroru v tehdejším Sovětském svazu, kdy mnoho ze skladatelových přátel a známých bylo zatčeno nebo zabito. Šostakovič žil a tvořil pod velkým tlakem. Jeho tvorba pak zahrnuje jak čistě prorežimní kusy socialistického realismu, tak mistrovská díla hraná později na světových pódiích. V roce 1937 nastoupil jako učitel skladby na konzervatoři v Leningradu. Po vypuknutí války s Německem (1941) zůstal v okupovaném Leningradu, kde začal komponovat svoji nejznámější symfonii č. 7, Leningradskou. Symfonii dokončil po evakuaci do Kujbyševa (dnešní Samary). Leningradská symfonie je jednou z nejslavnějších a nejsymboličtějších orchestrálních kompozic hudby 20. století. V době svého vzniku se stala symbolem boje proti německým okupantům a v průběhu let se stala jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších děl tohoto skladatele. Přes tento obrovský úspěch byl Šostakovič v roce 1948 opět vystaven útokům ze strany tehdejšího režimu. Mnoho jeho děl bylo zakázáno a jeho rodina byla donucena žít prakticky v izolaci od společenského dění. Šostakovič se živil komponováním hudby k filmům. Cesta k rehabilitaci jeho tvorby se otevřela až po Stalinově smrti v roce 1953. Šostakovič je autorem 15 symfonií, symfonických básní (Poprava Stěnky Razina), svit (Hamlet), Předehry na ruská a kirgizská lidová témata, instrumentálních koncertů (dva klavírní, dva houslové, dva violoncellové), oper (Nos, Lady Macbeth Mcenského újezdu – Kateřina Izmajlovová), baletů (Zlatý věk, Šroub, Světlý potok), operety Moskva-Čeremušky, kantáty Nad naší vlastí slunce září, oratoria Píseň o lesích, skladeb komorních a klavírních (24 preludií a fug), hudby scénické (k Shakespearovu Hamletovi, k Majakovského hře Štěnice), filmové (Mladá garda, Pád Berlína, Zlaté hory). Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič zemřel na rakovinu plic 9. srpna 1975 v Moskvě.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Dmitri_Shostakovich

Francis Scott Key Fitzgerald [ficdžereld], americký romanopisec, povídkář a scenárista, se narodil 24. září 1896 v St. Paul (Minnesota). Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Byl (společně s Ernestem Hemingwayem) nejvýznamnějším představitelem takzvaného "jazzového věku" a poválečné "ztracené generace", marně hledající své štěstí v hmotném rozkvětu Ameriky. Vystudoval v roce 1917 na univerzitě v New Jersey a poté vstoupil do americké armády jako dobrovolník. Po válce se stal reklamním textařem newyorkské agentury Barron Collier. Brzy odhalil zvrácenou podobu amerického snu, redukujícího lásku a úspěch jen na bohatství. V románech a povídkách zobrazil 20. léta, jak je prožívala zlatá mládež po první světové válce a většinou i on sám po sňatku s výstřední Zeldou Sayrovou (později trpěla nevyléčitelnou schizofrenií). Ve 20. a 30. letech minulého století pobýval v Evropě, především v Paříži. Novou poválečnou morálku spotřeby zachytil v románu Na prahu ráje, její negativní důsledky předvádí román Krásní a zatracení.  Vroce 1925 vydal svůj legendární román Velký Gatsby (zfilmováno 1974), jehož hlavní hrdina Gatsby je bohatý člověk, který má palác a pořádá velké slavnosti, ale není šťastný a touží po velké lásce, ale jeho dívka vidí jen bohatství. V románu Něžná je noc, příběhu psychiatra, který se ožení s bývalou pacientkou, zaznívají osobní tóny. Nedokončený román Poslední magnát se odehrává v prostředí filmového průmyslu, který Fitzgerald poznal jako scenárista. Z rozsáhlé povídkové tvorby pak jednu z nejznámějších prací Diamant velký jako Ritz (1922). Od roku 1937 až do své předčasné smrti žil v Los Angeles. Měl vleklé zdravotní potíže, bojoval také s alkoholismem a rodinnými starostmi. Zemřel na infarkt 21. prosince 1940 v Hollywoodu.

• http://literatura.kvalitne.cz/fi.htm

Friedrich Wilhelm Ernst Paulus, německý generál, polní maršál německých vojsk, se narodil 23. září 1890 v Breitenau (Hesensko) v rodině státního zaměstnance. Po zamítnutí jeho žádosti o přijetí do kadetky císařského námořnictva (pro chybějící šlechtický původ) začal Paulus studovat práva na univerzitě v Marburgu. Studia opustil v r. 1910, kdy jako kadet-důstojník byl do armády nakonec přijat (do provinční jednotky 111. pěšího pluku). Během následujících dvou let se vypracoval na poručíka. Za první světové války se 111. pluk stal součástí 28. divize XIV. sboru 7. armády s úkolem zastavit postup francouzských vojsk u pohoří Vogézy. V té době Paulus působil již na pozici pobočníka ve 3. praporu svého pluku. Ze zdravotních důvodu frontu v r. 1914 opustil a do r. 1917 pracoval jako štábní důstojník u 2. pruského mysliveckého pluku.  V r. 1917 přešel na vrchní velitelství sboru a koncem 1. sv. války byl povýšen do hodnosti kapitána.  Dva následující roky pak sloužil jako velitel střelecké roty ve 13. pěším pluku ve Stuttgartu, poté byl převelen k jednomu z prvních motorizovaných praporů německé armády a v r. 1935 se stal náčelníkem štábu na novém vrchním velitelství tankových jednotek v Berlíně. V r. 1939 byl povýšen do hodnosti generálmajora a v době útoku na Polsko zastával místo náčelníka 10. armády (později přejmenované na 6. armádu) v Lipsku. Za největší Paulusův úspěch té doby (poté, co je armáda převelena k velké ofenzívě směrem na západ) je považována jeho účast na jednání o belgické kapitulaci. Poté byl Paulus pověřen připravit plány operace Seelöve (krycí jméno pro invazi do Jižní Anglie). Pro nedostatek vyloďovacích člunů byla nakonec účast 6. armády na operaci zrušena. 3. 9. 1940 byl Paulus jmenován do funkce náčelníka generálního štábu operací v OKH (Oberkommando des Heeres – veliteství pro řízení veškerých operací německé armády) s hlavním úkolem vypracovat plán invaze do Ruska s krycím jménem Barbarossa. Po rozčarování z průběhu postupu německých vojsk v Rusku a rezignaci velitele skupiny armád Jih, polního maršála von Runstedta byl Paulus jmenován velitelem bývalé 6. armády složené z více než čtvrt milionů mužů. Za jeho velení se podařilo německé armádě udržet si Charkov a Paulus byl za tento vojenský úspěch Hitlerem vyznamenán Rytířským křížem. 23. srpna zahájila Paulusova 6. armáda (300 tisíc mužů) útok s cílem dobýt Stalingrad. Bitva o Stalingrad se stala rozhodující bitvou celé 2 sv. války. Město bylo v obležení německých armád více než 3 měsíce. Přesto se nevzdalo a německé armádě se nepodařilo hladce prorazit přes nepřítele, jak to zamýšlel Hitler. Sovětský štáb dále potají pokračoval v přípravě plánů na zahájení velkolepého dvojího obklíčení, které by zahnalo 6. armádu do izolovaného prostoru a vedlo by tak k jejímu úplnému zničení. Rusové postupovali podle plánu. Nejdříve zničili dvě rumunské armády, čímž zanechali široké trhliny na obou stranách Paulusovy armády a 23. listopadu se jim podařilo obklíčit celou 6. armádu, od které si Hitler tolik sliboval. Paulusovu velení začal docházet nejen válečný materiál, ale také potraviny a vyčerpaní němečtí vojáci pomalu umírali hladem a mrazem. Rusové zaslali Paulusovi ultimátum – možnost čestné kapitulace nebo úplného zničení s termínem do 8. ledna 1943. Paulus odmítl kapitulovat a 10. ledna Rusové rozštěpili 6. armádu na dvě části. 15. ledna byl Paulus vyznamenán ratolestmi k Rytířskému kříži a jmenován polním maršálem. (Taktický tah Hitlera - do té doby žádný německý voják s touto hodností nikdy nekapituloval. Hitler předpokládal, že Paulus udělá totéž, nebo v případě poslední ztracené pozice spáchá sebevraždu.) Severní izolovaný prostor byl ale definitivně rozdrcen 31. ledna a jednotky polního maršálka Pauluse toho dne kapitulovaly. Během dvou dnů se vzdali i zbývající němečtí vojáci. U Stalingradu pomrzlo nebo bylo zastřeleno 150 tisíc německých vojáků. Z těch, kteří se na konci ledna vzdali a padli do zajetí Sovětů (asi 90 tisíc lidí), se ani ne 10 procent vrátilo domů do Německa. Celkem Němci a jejich spojenci ztratili na tomto úseku fronty přibližně na půl milionu vojáků, přes 3 a půl tisíce tanků, 12 tisíc děl a minometů a na 3 tisíce letadel. Po kapitulaci byl Paulus držen téměř 11 let v ruském zajetí, vězněn v Moskvě a v červenci 1944 se veřejně zřekl Hitlera. V r. 1953 byl Paulus propuštěn, ale pouze do rezidence v Drážďanech. Friedrich Paulus, jedna z nejrozporuplnější postav v řadách Hitlerových velitelů, zemřel na následky laterální sklerózy 1. února 1957 v Drážďanech.

Michael Faraday [feredy], anglický fyzik a chemik, se narodil 22. září 1791 v Newington Butts, na přeměstí Londýna, jako třetí syn zchudlého podkováře Jamese Faradaye. V roce 1805 ve věku 14 let nastoupil do učení na knihaře a za 7 let učení našel zalíbení ve vědě, zvláště ve fyzice a chemii. Rozhodujícím okamžikem v jeho životě byla návštěva přednášek v Královském institutu, které pořádal slavný chemik a vynálezce Humphry Davy. Tyto přednášky Michaela natolik zaujaly, že se osmělil a požádal v roce 1813 Davyho o zaměstnání v laboratořích Královského institutu v Londýně. Davy pak tvrdil, že největším objevem v jeho životě byl právě mladík, který k němu přišel do učení. O svých pokusech si Faraday vedl velmi podrobné zápisky. Jeho nejvýznamnější spisy pojednávají o elektřině a magnetizmu. Faraday zavedl pojmy elektrické a magnetické pole a siločáry. Faradayovy matematické představy formuloval J. C. Maxwell. O Vánocích roku 1824 uvedl Faraday elektrickým proudem do pohybu vodič v magnetickém poli – jinými slovy odzkoušel nejzákladnější princip elektromotoru. V srpnu 1831 učinil další velmi důležitý objev: dokázal, že existuje elektromagnetická indukce a sestrojil první transformátor. Ještě koncem téhož roku předvedl opak svého pokusu z roku 1821, přeměnu pohybu v elektrický proud. Byl to zárodek prvního dynama, nicméně to byl také základ prvních elektráren. Ve svém díle formuloval Faradayovy elektrolytické zákony, ve kterých kvantitativně stanovil chemické účinky elektrického proudu a definoval Faradayovu konstantu (Faradayův náboj). V roce 1845 zveřejnil svůj objev, že polarizaci světelného paprsku lze otočit silným elektromagnetem. Byl jedním z těch, kteří se velice zasloužili o technický pokrok a následující rozvoj sdělovací techniky.V roce 1858 se Faraday usadil nedaleko Londýna v domě, který dostal darem od královny. Michael Faraday zemřel 24. srpna 1867 v Hampton Court. Na jeho počest byla pojmenovaná jednotka kapacity - 1 farad.

Herbert George Wells [vels], anglický prozaik, se narodil 21. září 1866 v Bromley (Kent). Je právem řazen k zakladatelům anglické science fiction. Jeho dílo bylo ovlivněno J. Vernem a T. H. Huxleym. Prózy Stroj času, Ostrov dr. Moreaua, Neviditelný, Válka světů či První lidé na Měsíci vyjadřují zájem Wellse o rozvoj vědy, ale jsou též varováním před nebezpečím, které z toho pro lidstvo plyne. Druhou linii jeho umělecké tvorby představuje rozvíjení tradice dickensovského realismu, např. v románech Kipps (zde využil své zkušenosti učedníka v obchodu s textiliemi), Příběh pana Pollyho, Láska a pan Lewisham. Oba proudy spojuje vrcholný společenskokritický román Tono-Bungay. Wells byl též významným společenským myslitelem; byl ovlivněn socialismem fabiánského hnutí. Jeho pozdější práce (Rozum v koncích) však vyjadřují pesimismus a skepsi.  Herbert George Wells zemřel 13. srpna 1946 v Londýně.

• http://www.kirjasto.sci.fi/hgwells.htm

Upton Beall Sinclair [sinkler], americký romanopisec, esejista a dramatik, se narodil 20. září 1878 v Baltimore (Maryland). Jeho otec byl obchodník s likéry a jeho profese jej přivedla k alkoholismu, jež byl stínem na Uptonově dětství. Když bylo Sinclairovi deset let, rodina se přestěhovala do New Yorku. Od patnácti let pak začal psát povídky pro různé plátky a vydělával si tak na studia na New York City College a Columbia University. V roce 1900 se poprvé oženil a jeho nešťastné manželství, které se rozpadlo v roce 1911, vedlo k napsání příběhu Springtime And Harvest (Jaro a sklizeň - 1901). Věhlas získal Sinclair v roce 1906 románem Džungle, ve kterém vylíčil poměry na chicagských jatkách a situaci přistěhovalců. Román Sinclairovi přinesl slávu i peníze a umožnil mu založit a podporovat socialistickou komunu Helicon Home Colony v Englewoodu, která ale brzy zanikla. Novinářským zájmem o odhalování společenských zlořádů se Sinclair řadí k hnutí “muckraking movement”. Od roku 1915 žil Sinclair v Pasadeně (Kalifornie). Úspěch románu Džungle ovlivnil i jeho další práci, napsal studii společnosti v  New Yorku Metropolis (1908), příběh o hornické stávce v Coloradu Král Uhel (1917), Petrolej (1927) a zobrazil i případ Sacca a Vanzettiho, který rozbouřil veřejné mínění v dvacátých létech Boston (1928). V následující dekádě se věnoval jiným aktivitám, než literatuře, experimentoval s telepatií a v roce 1934 se dokonce neúspěšně ucházel o post guvernéra Kalifornie. K psaní se ale vrátil a získal si opět příznivce sérií jedenácti románů o Lanny Buddovi, ve kterých podal široký obraz západního světa mezi dvěma světovými válkami. První román série Konec světa (1940) vypráví o Buddově životě v období let 1913 až 1919. Za román Dračí zuby (1942), který pojednává o rozmachu fašismu v Německu během počátku třicátých let, získal v roce 1943 Pulitzerovu cenu za beletrii. Závěrečný román Návrat Lannyho Budda (1953) se zabývá nepřátelskými pocity v USA vůči poválečnému sovětskému Rusku. Z Pasadeny se Sinclair náhle přestěhoval v roce 1953 do vzdálené vesnice Buckeye v Arizoně. Jeho druhá manželka, kterou si vzal v roce 1913, v roce 1961 zemřela a Sinclair se v roce 1967 oženil potřetí. Upton Beall Sinclair zemřel 25. listopadu 1968 v pečovatelském domě v Somerset Valley (Bound Brook, New Jersey).

Mika Toimi Waltari, finský prozaik, dramatik a žurnalista, se narodil 19. září 1908 v Helsinkách. Jeho otec byl luteránský pastor a zemřel, když bylo Waltarimu 5 let. Na přání matky začal Waltari studovat na helsinské univerzitě teologii, v průběhu studia pak přešel na studium filosofie, estetiky a literatury. Univerzitu dokončil v roce 1929. Od sedmnácti let byl členem sdružení mladých intelektuálů Nositelé ohně (Tulenkantajat, sdružení, které bojovalo proti finskému tradicionalismu a propagovalo modernější evropské proudy). Již během studií přispíval do různých časopisů, psal básně a povídky a v roce 1925 vydal svou první knihu. V roce 1927 navštívil Paříž, kde napsal první významnější novelu Velká iluze (Suuri illusioni, 1928). Jeho předválečná tvorba odráží tehdejší složitou situaci ve Finsku, psal prózu ze současnosti, odehrávající se především v Helsinkách, kde prožil celý svůj život. V roce 1937 Waltari zvítězil v anonymní literární soutěži, vypsané finským nakladatelstvím WSOY, s psychologickým románem z vesnického prostředí Cizinec přichází. Dílo mělo velký úspěch, bylo již dvakrát zfilmováno a mnohými kritiky je považováno za vrchol Waltariho literární tvorby vůbec. Během tzv. zimní války byl Waltari činný jako novinář a pracoval také pro finskou rozvědku. Reflexí byly knihy Pravda o Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Ve stínu Sovětské špionáže. Po druhé světové válce se proslavil humanisticky orientovanými historickými romány, čerpajícími především ze starověku. V r. 1945 vyšel jeho asi nejznámější román Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiläinen), který se záhy stal mezinárodní bestsellerem (zfilmován byl v r. 1954). Z dalších historických románů připomeňme např. Pád Cařihradu (1952) a Tajemný Etrusk (1955). Waltari je jedním z nejplodnějších finských spisovatelů a jeho romány byly přeloženy do více než 30 jazyků.  Mezi jeho díla patří i dobrodružné a pohádkové knížky pro děti a mládež, humoristické romány, filmové scénáře, divadelní a rozhlasové hry, příručky pro začínající spisovatele a detektivní příběhy. V roce 1957 se stal členem finské akademie a v roce 1970 získal doktorát na univerzitě v Turku. Mika Waltari zemřel 26. srpna 1979 v Helsinkách. 

• http://literatura.kvalitne.cz/walt.htm

• http://en.wikipedia.org/wiki/Mika_Waltari

Jean Bernard Léon Foucault [fuko], francouzský fyzik a matematik, se narodil v Paříži 18. září 1819. Pocházel z nemajetné knihkupecké rodiny. Vzdělával se zpočátku především doma, jeho původním přáním bylo stát se novinovým dopisovatelem a jako novinář byl později znám svoji stylistickou obratností. Začal studovat lékařství, brzy se ale plně věnoval fyzice. Byl asistentem na Imperiální observatoře v Paříži, členem Francouzské akademie věd a Královské společnosti v Londýně. Zabýval se optikou, elektrickou indukcí, velmi přesně změřil s Armandem Fizeauem (pomocí tzv. Fizeauova kola) rychlost světla a v roce 1850 zjistil, že rychlost světla ve vzduchu je větší než ve vodě, což ukazovalo, že Newtovova a Descartesova teorie světla jako částic není správná a potvrzovalo to domněnku, že světlo je vlnového charakteru. V roce 1851 sestrojil kyvadlo (po něm nazvané) a provedl s ním svůj nejznámější pokus. 67 m dlouhé kyvadlo rozkýval tak, aby rovina jeho pohybu procházela čarou vyznačenou na podlaze pařížského Panthéonu. Otáčením Země se zvětšovala odchylka mezi rovinou kyvů a původní drahou kyvadla. Foucaultovo kyvadlo se jako jednoduchá a nenáročná demonstrace rotace Země používá dodnes. Foucault zdokonaloval také různé astronomické přístroje a vynalezl gyroskop. Téměř ve stejný okamžik jako Justus von Liebig objevil metodu chemického nanášení vrstvy stříbra na skleněný povrch. Technologie, kterou vyvinul pro testování kvality objektivů a zrcadel pro astronomické dalekohledy byly standardně používány téměř po celé století. Bernard Léon Foucault zemřel na sklerózu multiplex v Paříži 11. února 1868 ve věku 49 let a byl pochován na Montmartru.

Maxmilián Theodor Jan Švabinský, český malíř a grafik, se narodil 17. září 1873 v Kroměříži. Již v době studia na německé reálce v Kroměříži se projevil jeho nevšední malířský talent.  V letech 1891–1896 studoval na pražské AVU u M. Pirnera. Byl zakládajícím členem a předsedou SVU Mánes a spoluzakladatelem SČUG Hollar. Od mládí se hlásil k odkazu tradic našeho výtvarného umění, zejména k idejím Josefa Mánesa. Počátky jeho umělecké tvorby jsou spjaty s generací Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Jana Kotěry a Miloše Jiránka. Záhy se jeho tvorba osamostatnila a stála mimo tvůrčí snahy ostatních umělců, vyrovnat se s problematikou moderní doby. Ve své tvorbě se dotkl všech oblastí výtvarné kultury. Tvořil od monumentálně dekorativního umění – vitráže (návrhy vitráží pro katedrálu sv. Víta v Praze – Poslední soud a Nejsvětější trojice), mozaiky (např. mozaiková výzdoba Síně padlých v Národním památníku na Vítkově), nástěnné malby (Obecní dům v Praze), gobelíny. Zabýval se rovněž volnou malbou, pastely, akvarely, kresbami, obsáhlé je jeho dílo grafické. Pozornost věnoval i užitému umění - známé jsou jeho diplomy, plakáty a návrhy známek. Obsáhl a obnovil téměř všechny klasické techniky grafiky. Tvořil v leptu, v suché jehle, mezzotintě, litografii a dřevorytu. Za vysokou hodnotu grafické tvorby byl roku 1910 jmenován profesorem AVU v Praze a ujal se nově zřízené speciální grafické školy, která se stala základnou dalšího vývoje české grafiky. Za svůj život vytvořil Švabinský téměř 900 grafických listů. Významné místo v jeho tvorbě pak zaujímají portréty. Švabinského portréty zahrnují vedle mimořádných podobizen rodinných a příležitostných také celou galerii české a světové kultury a vědy. Řadu z těchto osobností neznal osobně, pracoval s fotografickým záznamem vnější podoby a někdy pouze s vlastní fikcí. Cenná je autorova hluboká analýza v podobě obličeje, ale také náznak gest a prostředí portrétovaného. Připomeňme portréty M. Alše, F. Palackého, K. H. Máchy B. Smetany, A. Einsteina, T. Manna, S. Prokofjeva a dalších. Max Švabinský zemřel 10. února 1962 v Praze.

Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov, ruský generál, se narodil 16. září 1745 v Petrohradu. Pocházel ze staré ruské šlechtické rodiny. Vystudoval dělostřeleckou a ženijní školu a od svých šestnácti let sloužil v armádě. V letech 1764 až 1769 se účastnil válečného tažení proti Polsku a v letech 1770 – 1774 rusko-turecké války. V roce 1784 se stal generálmajorem, v r. 1791 generál poručíkem a v r. 1798 byl jmenován generálem pěchoty. Známé jsou jeho vojenské úspěchy během druhé rusko-turecké války v letech 1787 – 1792. Do dějin se zapsal především jako vrchní velitel spojeneckých vojsk proti Napoleonovi v bitvě u Slavkova a následné vojenské taktice při tažení Napoleona do Ruska. Kutuzov byl člověk spíše váhavý a opatrný, dával přednost taktizování před přímou konfrontací. Kutuzov před Napoleonem ustoupil v Rusku až ke vsi Borodino, kde se rozhodl svést s Napoleonem bitvu o Moskvu. Bitva u Borodina (7. září 1812) byla nejkrvavějším střetnutím napoleonských válek. Ruská armáda v ní ztratila 44.000 mužů, francouzská kolem 30.000. Přes obrovské ztráty na straně Ruska, se Napoleonovi ruskou armádu rozbít nepodařilo a ta ustoupila až za Moskvu. Kutuzov se rozhodl pro pasivní odpor a na vojenské konferenci ve Fili vydal rozkaz umožnit bez boje vstoupit Napoleonovi do Moskvy. Nechal evakuovat místní obyvatelstvo a tak, když Napoleon do Moskvy 14. září 1812 se svým vojskem dorazil, našel ji zcela prázdnou. Místní žháři pak Moskvu zapálili (hořela 6 dní) a francouzské vojsko začalo záhy trpět hlady a zimou. Napoleon měl v plánu přezimovat ve Smolensku a na jaře vytáhnout na Petrohrad. Jeho armáda se ale rozpadala a jen nemnoho jednotek si udrželo bojeschopnost. Kutuzov při Napoleonově pokusu, postupovat dál se svou armádou, zasáhl a donutil Napoleona vrátit se zpět z Ruska prakticky stejnou cestou, po které přišel. Kutuzov byl během svého života několikrát vážně zraněn, po válce s Tureckem v roce 1774 oslepl na pravé oko. Kutuzov zemřel 28. dubna 1813 v Bunzlau, Slezsko (nynější Boleslawiec, Polsko), pohřben je v Moskvě.

James Fenimore Cooper [kúpr], americký spisovatel, se narodil v Burlington (stát New Jersey) 15. září 1789. Byl jedenáctý z dvanácti dětí, jeho otec byl soudcem a členem Kongresu. Cooper ve čtrnácti letech vstoupil na universitu Yale, později působil v námořnictvu, kde dosáhl hodnosti důstojníka. V roce 1811 odešel za služby a usadil se v hrabství Westchester (New York).  Byl prvním významným autorem těžícím ryze z americké tematiky a vytvářejícím zárodky moderního amerického mýtu. Do literatury vstoupil románem Opatrnost, napsaným po vzoru anglických mravoličných próz. Úspěchu však dosáhl až románem Špeh, vlasteneckým příběhem z dob americké války za nezávislost. Některé jeho dobrodružné romány se odehrávají na moři (Lodivod, Rudý pirát), těžištěm tvorby je však pětice románů o zálesákovi Nattym Bumppoovi, zv. Kožená punčocha (Průkopníci, Poslední Mohykán, Prérie, Stopař a Lovec jelenů). Třebaže jsou postavy i jejich vztahy podány značně romanticky, dílo vyniká silou popisu, dramatičností a důrazem na morální hodnoty. V roce 1826 se Cooper na čas usadil v Paříži, cestoval hodně po Evropě a do Ameriky se vrátil v roce 1833. Později se věnoval také psaní cestopisů, politických esejů a historických příběhů. James Fenimore Cooper zemřel 14. září 1851 v Cooperstownu (pojmenovaném po jeho otci, ve státě New York).

• http://en.wikipedia.org/wiki/James_Fenimore_Cooper

Alexander von Humboldt, německý přírodovědec, polyhistor, zeměpisec a cestovatel, se narodil 14. září 1769 v Berlíně.  Pocházel z velmi vážené rodiny, jeho otec býval majorem pruské armády, bratr Wilhelm byl známým lingvistou a pruským diplomatem. Dětská léta strávil Humboldt na zámku Tegel. Vystudoval téměř všechny v jeho době vědecké disciplíny. Po studiích na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, Berlíně a Göttingenu doprovázel v roce 1790 německého přírodovědce G. A. Forstera na cestě do Anglie. Zde pak navštívili cestovatele J. Bankse. Tato cesta měla na mladého Humboldta zásadní vliv. Po návratu studoval Humboldt v Hamburku a ve Freibergu a byl přijat do státních služeb. Zabýval se inspekcí dolů, zdokonalil hornickou lampu a sepsal latinské pojednání o rostlinách, žijících v temných prostorách.  Po smrti matky v roce 1796 dal ze státních služeb výpověď a rozhodl se splnit si svůj sen – velkou cestu do Ameriky. K tomu mu výrazně dopomohl jeho dědický podíl, který byl mnohem vyšší než úřednický plat. Výzkumná expedice do Ameriky trvala 5 let a její vyhodnocení, v monumentálním popisu světa Kosmos, zabralo dalších třicet let Humboldtova života. Spolu s francouzským botanikem A. G. Bonplandem se 5. června 1799 vydal do španělské Jižní a Střední Ameriky, do té doby nepřístupné cizím badatelům. Prozkoumali především Kanárské ostrovy, Venezuelu, Kolumbii, Kubu, Mexiko. Navštívili také USA. Během pěti let cesty se Humboldt věnoval zaznamenávání nejrůznějších údajů. Měřil výšku stromů a hor, velikost zvířat, průměr rostlinných stonků, teplotu vzduchu a vody, vlhkost a tlak vzduchu. Sbíral rostliny, zvířata, minerály i lidské kosti. Empirické poznávání považoval za základ zkoumání. Svými výzkumy obohatil mnohá odvětví, stal se zakladatelem vulkanologie, vědy o zemském magnetismu, orometrie, geobotaniky a klimaktologie. Po návratu zpět do Evropy byl Humboldt již světoznámou osobností. Byl jmenován řádným členem Akademie věd a královským komorníkem. V r. 1807 byl Humboldt po prohře Pruska s Francií pověřen diplomatickým úkolem v Paříži. Po splnění diplomatické mise dostal povolení zůstat ve Francii a věnovat se dokončení své vědecké práce. Jeho Kosmos v závěru obsahoval 29 svazků s celkem 1500 mědirytinami. Vedle vlastního popisu cesty obsahuje část zoologickou a astronomickou a 11 dílů je věnováno botanice. (Je zde popsáno 4500 druhů rostlin, z toho více než polovina vůbec poprvé). Ve Francii Humboldt zůstal přes dvacet let.  Po návratu do Berlína se věnoval přednáškové činnosti na nově založené univerzitě. Navštívil také na pozvání cara Rusko. Při své šestiměsíční expedici měl za úkol zhodnotit uralské rudné zásoby a provést revizi tamních dolů. Humboldt získal mnohé vědecké posty, jeho jméno nese berlínská univerzita a celá řada geografických objektů. Do posledních dnů svého života se také věnoval rozsáhlé korespondenci (sám rozeslal na 35 000 dopisů). Alexander von Humboldt zemřel 6. května 1859 v Berlíně, byl pohřben v zámeckém parku poblíž zámku Tegel. Veškerý svůj majetek odkázal svému sluhovi Johannu Seifertovi.

Julian Tuwim, polský básník a překladatel židovského původu, se narodil 13. září 1894 v Lodži. Patřil k nejpopulárnějším básníkům meziválečného období v Polsku, byl bratrem polské litérátky Ireny Tuwim. Studoval v Lodži a Varšavě (práva a filosofii). V roce 1919 byl spoluzakladatelem a hlavním představitelem skupiny Skamander (skupina experimentální poezie, jejíž členy byli mimo jiné Antoni Słonimski a Jarosław Iwaszkiewicz). V roce 1939 emigroval přes Rumunsko do Francie a po její kapitulaci přes Portugalsko a Brazílii do USA. Do vlasti se vrátil v roce 1946. Prvky futurismu a expresionismu spojoval s polskou básnickou tradicí (výbor Básně, Slovem do krve, Tančící Sokrates). Byl také autorem veršů pro děti (Lokomotiva, Zázraky a divy), kabaretních textů (kabarety Qui Pro Quo, Banda, Nowa Banda, szopka noworoczna Pikadora) a redaktorem literárních a satirických časopisů. Překládal ruské autory, mimo jiné Puškina (Měděný jezdec) a Majakovského (Oblak v kalhotách), byl zaníceným bibliofilem a sběratelem kuriozit. V současnosti je kritizován za některé texty nadbíhající komunistickému režimu a glorifikující Stalina. Julian Tuwim zemřel 27. prosince 1953 v Zakopaném.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Julian_Tuwim

Ferdinand Maxmilián Brokof (Brokoff, Brokov, Prokoff), český sochař a řezbář, se narodil 12. září 1688 v Červeném Hrádku u Chomutova jako druhorozený syn řezbáře a sochaře Jana Brokofa. Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Prahy. Brokof se vyškolil v otcově dílně, kde spolu se svým bratrem Michalem Josefem pracoval už od ranného mládí. Své odborné vzdělání posléze zdokonalil tehdy obvyklou tovaryšskou cestou. Od roku 1708 pak tvořil samostatně. Byl ovlivněn především dílem G. L. Berniniho, od něhož se ale odklonil vzdáním se přehnaného iluzionismu a expresionismu. Brokof zdokonalil modelaci extatických tváří, mistrovsky svá díla komponoval (nahradil tradiční podstavce skupinami), uplatňoval také svou zálibu v exotických postavách (černoši, Indové, Japonci, Tataři, Turci apod.) Nejkrásnější galerii svých soch zanechal Brokof na Karlově mostě. Svou podobu v postavě misionářova průvodce zachytil Brokof v Sousoší Františka Xaverského. Nejrozsáhlejší mosteckou skupinou vůbec je jeho Sousoší sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Jana. Toto dílo patří k nejkrásnějším ukázkám barokního sochařského ilusionismu (sokl se proměnil v žalář, ve kterém úpí několik křesťanských zajatců, střežených proslulým Turkem). Z dalších sousoší na Karlově mostě připomeňme Sousoší sv. Barbory. Kolem roku 1714 spojil Brokof své umění s dílem významného rakouského architekta Jana Fischera z Erlachu. Na jeho návrh zrealizoval Brokof náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze. Spolu s Fischerem pronikl Brokof se svým uměním také do Vratislavi (plastiky na oltáři kurfiřtské kaple v dómu), Krzesoboru (návrh průčelí benediktinského kláštera) a do Vídně (návrh plastické výzdoby hlavního oltáře chrámu sv. Karla Boromejského). Z tohoto období pochází i monumentální sousoší na Hradčanském náměstí v Praze. Brokof byl také vynikajícím řezbářem. Vrcholem jeho řezbářství jsou dvě skupiny Kalvárie, umístěné v pražských kostelech - ve sv. Haštalu a ve sv. Havlu. Ke konci života se Brokof věnoval většinou už jen návrhům, které pak realizovali jeho žáci. Ferdinand Maxmilián Brokof, představitel vrcholného českého baroka, zemřel 8. března 1731 v Praze.

O. Henry [ou henri], vlastním jménem William Sidney Porter, americký žurnalista a spisovatel, autor řady humoristických povídek, se narodil 11. září 1862 v Greenboro, Severní Carolina. Jeho otec, Algernon Sidney Porter, byl lékařem. Ve třech letech Williamovi zemřela matka a od té doby byl vychováván babičkou a tetou. William byl vášnivým čtenářem, ale v patnácti opustil školu a začal pracovat v různých zaměstnáních. Byl drogistou, pracoval na farmě v Texasu, v Hustonu se živil jako bankovní úředník. V roce 1884 začal působit v humoristickém týdeníku The Rolling Stone, později pracoval jako reportér v Houston Post. V  roce 1897 byl odsouzen za finanční zpronevěru a přestože se vedly vášnivé debaty o jeho vině, nastoupil v roce 1898 výkon trestu ve městě Columbus (Ohio). Ve vězení začal psát povídky, aby takto vydělanými penězi zabezpečil svou dceru Margaret. Jeho první práce Whistling Dick's Christmas Stocking (1899), se objevila v  McClure's Magazine. V roce 1901 byl z vězení propuštěn, přijal pseudonym O. Henry a o rok později se přestěhoval do New Yorku. Od prosince 1903 do ledna 1906 psal každý týden jednu povídku pro New York World, tyto povídky byly často publikovány i v jiných časopisech. Henryho první sbírka povídek Cabbages And Kings (Klobásy a králové) byla vydána v roce 1904. O. Henry vydal během svého života 10 sbírek ( např. The Four Million - 1906, Kolotoče -1910, Srdce západu - 1907) s více než 600 povídkami, vynikajícími promyšleným dějem, ironií, humorem a překvapivou pointou.  Odehrávají se převážně v New Yorku a jejich hrdinové jsou obyčejní lidé, zažívající drobné, ale neobyčejné příhody. Z nejznámějších povídek (či sbírek), které napsal, se zapsaly do povědomí našich čtenářů především Uspořená libra (zfilmováno v r. 1973), Jak oloupili vlka, Exaktní věda o sňatku, Jaro na jídelním lístku či Muž ve vyšším postavení. Svým stylem se O. Henry řadí ke klasickým americkým vypravěčům, patří rovněž k oblíbeným autorům citátů. Konec jeho života byl poznamenán alkoholismem, zdravotními komplikacemi a finančními problémy. V roce 1907 se oženil se Sarou Lindsay Colemanovou, manželství se ale o rok později rozpadlo. O. Henry zemřel v New Yorku na cirhózu jater 5. června 1910.

Franz Victor Werfel [verfl], německý básník, prozaik, dramatik a publicista, se narodil v Praze 10. září 1890. Byl synem zámožného pražského židovského rukavičkáře Rudolfa Werfela a jeho ženy Albiny Werfelové, roz. Kussiové. Patřil ke generaci pražských německých spisovatelů a byl přítelem M. Broda, F. Kafky, E. E. Kische, M. Bubera, R. Musila. V mládní studoval v Lipsku a v Hamburku, před první světovou válkou spolupracoval na vydávání ediční řady Der jüngste Tag, která se zaměřovala na expresionistická díla. V roce 1911 se se značným úspěchem objevila Werfelova první básnická sbírka Der Weltfreund (česky Přítel světa). Patřil ke skupině pacifistů, v níž byli i Martin Buber či Max Scheler, jeho pacifismus se projevil i v adaptaci Euripidova dramatu Trojanky (něm. Die Troerinnen) z roku 1915. Za první světové války byl během let 1915 až 1917 nasazen na Východní frontě v Haliči a od roku 1917 žil ve Vídni. Zde se seznámil s vdovou po skladateli Gustavu Mahlerovi Almou Mahlerovou, jež byla sama hudební skladatelkou. Ta byla v té době provdána za architekta Waltra Gropia, s nímž se rozvedla a za Werfela se provdala v roce 1929. V roce 1938 emigroval i s manželkou před fašismem do Francie, v roce 1940 (spolu s H. Mannem) přešel pěšky z Lourd přes Pyreneje do Španělska a odtud do USA, kde v roce 1941 obdržel státní občanství. Werfel je považován za zakladatele rakouského expresionismu, zejména básnickými sbírkami, novelami (např. Ne vrah, zavražděný je vinen) a dramatem Spiegelmensch (Zrcadlový člověk). Za tragédii Kozlí zpěv a za celoživotní dílo byl vyznamenán v roce 1927 československou státní cenou. Román Čtyřicet dnů zobrazuje historicky doloženou událost ze začátku 20. stol. (zmasakrování Arménů Turky). V novele Sjezd abiturientů vzájemně konfrontuje různé lidské charaktery v extrémních situacích. Autobiografické prvky jsou obsaženy v románu Barbara neboli Zbožnost, kde jsou proti sobě postaveny naivní, čistý svět české služky a svět zkažený peněžními vztahy. Román Píseň o Bernadettě vznikl jako výraz autorova díku za záchranu před fašismem při útěku z Lurd. Líčí v něm lurdský zázrak spolu s autentickými průvodními i následnými jevy. Je rovněž autorem románů Verdi, Jeremiáš, Sourozenci neapolští, novel Smrt maloměšťáka, Dům smutku, Bledě modré ženské písmo a odvážné předmluvy k německému překladu Bezručových Slezských písní vydaných v době 1. světové války. Franz Wefel zemřel na infarkt v Beverly Hills (Los Angeles, Kalifornie) 26. srpna 1945.

Luigi Galvani, italský lékař a přírodovědec, se narodil 9. září 1737 v Boloni. Původně se věnoval studiu teologie. Na radu rodičů přestoupil na studium lékařství na univerzitě v Bologni. Univerzitu absolvoval v roce 1759 a od roku 1762 zde nastoupil už jako profesor anatomie a fyziologie. Stal se také profesorem porodnictví na nově vzniklé Akademii věd a umění (Academy of Sciences and Art) v Bologni. V roce 1772 byl zvolen jejím prezidentem.  Galvani byl velmi uznávaným praktickým lékařem, vynikal zejména v chirurgii a gynekologii. Věnoval se ale také výzkumné činnosti, zejména neuzavřeným problémům anatomie. Mezi jeho ranné práce patří výzkum v oblasti srovnávací anatomie a fyziologie, studium ledvin a sluchových orgánů ptáků. Jeho výzkumný zájem se postupně přesunul k fyziologickým studiím, především nervů a svalů. V roce 1773 analyzoval pohyby svalů žab. V roce 1774 přednesl příspěvek o vlivu opiátů na žabí nervy. Koncem roku 1780 začal Galvani pracovat na rozsáhlé sérii výzkumů, při nichž vyvolával odezvy vlastnoručně připravených žabích preparátů na statickou elektřinu. Výsledky svého dlouholetého zkoumání shrnul v roce 1791 v pojednání Traktát o elektrických silách při pohybu svalů (De viribus electricitatis in motu musculari commentarius). V této práci dospěl Galvani k názoru, že zvířecí preparát je zdrojem tzv. živočišné elektřiny, která má stejné vlastnosti a stejnou podstatu jako elektřina uměle vytvořená. Dle Galvaniho byl kladný pól této živočišné elektřiny umístěn v nervech a záporný ve svalech. Kontrakce (výboj) pak vznikal např. při spojení těchto dvou pólů (svalů a nervů) s kovem. O své teorii vedl dlouholeté spory s Alessandrem Voltou, který se nakonec stal jeho spolupracovníkem a žákem. Poslední roky života strávil Galvani v chudobě. V důsledku obsazení Boloně napoleonskými vojsky, kdy Galvani zůstal věrný svému náboženskému názoru, byl v roce 1797 donucen opustit univerzitu, ztratil nárok na penzi a byl mu dán zákaz jakéhokoliv, byť jen soukromého učení. A. Volta navázal na jeho vědeckou činnost, objevil elektrochemický zdroj elektrického proudu a v roce 1799 sestrojil první elektrochemický článek. Na Galvaniho počest pak tyto články nazval galvanickými. Luigi Galvani, objevitel „živočišné elektřiny“, jeden ze zakladatelů nauky o elektřině, zemřel 4. prosince 1798 v Boloni.

Peter Sellers [selrz], původním jménem Richard Henry Sellers, britský filmový herec a režisér, se narodil 8. září 1925 v Southsea, Hampshire, v rodině slavných komiků Mendozů, kteří vystupovali po kabaretech jako Big a Peg. Sellers se už v pěti letech stal součástí jejich vystoupení. Velký vliv měla na Sellerse jeho matka, která ho vzala ze školy ve čtrnácti letech a usilovně jej  připravovala na dráhu budoucího slavného kabaretiéra. Ovlivňovala jej pak prakticky až do své smrti v roce 1966. Sellers byl vynikajícím imitátorem. V letech 1945 – 1947 pracoval v BBC a vystupoval zde jako rozhlasový komik a imitátor v mnoha rozhlasových pořadech. V roce 1951 vytvořil spolu s dalšími komiky, zejména Spikem Milliganem a Hary Secombem, legendární pořad The Goon Show. Tento pořad si během sedmi let své existence získal desetitisíce příznivců. Díky němu byli všichni tři hlavní aktéři na přímluvu prince Charlese povýšeni do šlechtického stavu. Prosadit se ve filmu trvalo Sellersovi dalších 10 let. S výjimkou krátkých komediálních filmů, založených na popularitě Goon Show, se ve filmech zpočátku spíše ozýval (např. hlas papouška ve filmu Our Girl Friday). Ve svých 26 letech vypadal Selllers na čtyřicet a byl obézní, ač populární komik, filmaři nijak nevyhledáván. Průlom nastal v roce 1955, kdy získal menší roli ve filmu Pět lupičů a stará dáma (1955). Úspěch tohoto filmu vedl k dalším rolím – přes trojroli ve filmu  Myš, která řvala, až k roli hlavní ve filmuJsem v pořádku Jacku. Za postavu Freda Kitea v tomto filmu Jacku, získal Sellers v r. 1960 cenu Britské akademie. V témže roce vytvořil hlavní roli (spolu se Sophií Lorenovou) ve filmu Milionářka. Setkání s Lorenovou  Sellerrse přímo zasáhlo. Beznadějně se do ní zamiloval, změnil se k nepoznání, nastoupil sérii drastických diet a výrazně zhubnul, velmi nevybíravým stylem opustil svou manželku a děti. Už tehdy se u něj začaly projevovat ´hvězdné manýry´ a sociopatické sklony. Následovaly filmy Lolita, a Dr. Divnoláska. Roli již dnes legendárního detektiva Clouseaua ve filmu Růžový panter měl původně hrát Peter Ustinov, ten ale na poslední chvíli roli odmítl, Sellers byl vybrán jako náhrada. Z původně epizodní role vytvořil Sellers nezapomenutelnou postavu. A ze Sellerse se stala ze dne na den hvězda mezinárodního formátu. Rok po premiéře Růžového pantera během natáčení komedie Kiss Me, Stupid! přežil zástavu srdce (následkem pokusu dosáhnout za pomoci drog  „dokonalého orgasmu“.) V následující osmadvaceti letech Sellers natočil 28 filmů, většina z těchto komedií, za které pobíral obrovské honoráře, se v kinech propadla. Zhoršovalo se také jeho chování. Sellers si vydělával na reklamách, bral antidepresiva a nakonec se ze zoufalství vrátil k Růžovému panterovi. (Návrat Růžového pantera, Růžový panter znovu zasahuje a Pomsta Růžového pantera). Ačkoliv o těchto filmech Sellers mluvil s pohrdáním, jako o způsobu, jímž si pouze vydělal na živobytí, filmy měly obrovský úspěch a staly se trvalou součástí světové kinematografie. Peter Sellers zemřel 24. července 1980 v Londýně.

• http://www.petersellers.com/ oficiální stránky Petera Sellerse

Elia Kazan [kezán] (vl. jménem Elia Kazanjoglou), americký prozaik, scenárista, divadelní a filmový režisér, se narodil 7. září 1909 v Konstantinopoli (nynější Istanbul). Po rodičích byl řeckého původu. V mládí se dostal do Spojených států, kde po dokončení univerzitních studií vystupoval v menších rolích na newyorských scénách. V letech 1935-41 byl hercem v Group Theatre v New Yorku. Od 1941-44 působil jako režisér na Broadwayi, kde inscenoval mj. Molnárův "Liliom". Werfelova "Jakobowského a plukovníka" a komedii Thorntona Wildera "Jen o chlup". V téže době navázal i první styk s Hollywoodem a hrál ve třech dnes již bezvýznamných filmech. 1944 režíroval svůj první film, sociální drama z newyorské čtvrti chudiny A Tree Grows in Brooklyn (V Brooklynu roste strom) podle románu Betty Smithové, 1946 Bumerang (Boomerang) s kritickým pohledem na americkou justici, 1974 příběh o rodině osídlenců amerického Západu Sea of Grass (Moře trávy) a dramatický příběh odsuzující rasovou nesnášenlivost Gentleman's Agreement (Dohoda mezi gentlemany). V témže roce založil v New Yorku s hercem Lee Strasbergem hereckou školu Actors' Studio, kde působil do r. 1964 jako vychovatel hereckých kádrů. 1949 natočil příběh míšenky Pinky o rasismu na americkém Jihu, 1950 režíroval Panic in the Streets (Panika v ulicích), kriminální drama o pátrání po muži šířícím morovou nákazu, 1951 psychopatologické drama A Streetcar Named Desire podle hry Tennesseeho Williamse "Tramvaj do stanice Touha" s Vivien Leighovou a jeho žákem z Actors' Studia Marlonem Brandem, 1952 příběh z mexické revoluce Viva Zapata! opět s Brandem, 1953 politický film Man on the Tightrope (Muž na laně) o cirkusu, který uprchne z Československa do západního Německa, 1954 On the Waterfront (V přístavu) podle Budda Schulberga, obraz poměrů v newyorském přístavišti, odsuzující gangsterské metody odborářských "bosů", vedoucí k diskreditování celého odborářského hnutí, znovu s Brandem. 1955 Na východ od ráje (East of Eden) podle románu Johna Steinbecka s jiným svým žákem Jamesem Deanem, 1956 Baby Doll opět podle Tennesseeho Williamse, z prostředí amerického Jihu, s Carroll Bakerovou, 1957 Face in the Crowd (Tvář v davu), satirický pohled na zákulisí americké komerční televize, opět podle Schulberga, 1960 Divoká řeka (Wild River), drama rodiny venkovských osadníků, kteří se nechtějí vzdát svého pozemku určeného k zatopení při stavbě údolní přehrady, 1961 Třpyt v trávě (Splendor in the Grass) podle původního filmového námětu dramatika Williama Ingeho, s mistrovsky vykreslenou atmosférou amerického venkovského města z dvacátých let, s Natalií Woodovou. 1963 natočil z větší části v tureckých exteriérech víceméně autobiografický příběh Ameriko, Ameriko (America, America) o osudech řecké rodiny, jejíž nejmladší člen unikne turecké perzekuci a emigruje do Spojených států, kde se seznamuje s americkou skutečností. 1964 převzal umělecké vedení první repertoární newyorské činoherní scény v Lincoln Centru, této funkce se po roce pro neshody v názorech na pracovní metody vzdal. 1967 po dvouletém životě na americkém venkově vydal román z prostředí reklamních manažerů Tichá dohoda (The Arrangement), který se hned ocitl v čele knižních bestsellerů a podle něhož vytvořil 1969 i film s Kirkem Douglasem a Faye Dunawayovou. 1970 natočila jeho žena, herečka Barbara Lodenová, sociální drama "Wanda" o dělnické ženě, která se snaží uniknout bídě hornického kraje Pennsylvanie, v němž sama sehrála titulní roli. 1971 natočil za vlastní peníze na l6mm film Hosté (The Visitors) podle pův. námětu svého syna Chrise, v němž se odráží tísnivý vliv vleklé vietnamské války na život Američanů. 1972 vydal svůj další román "The Assassins" (Vrahové) a o filmování ztratil bezprostřední zájem. Teprve 1975 natočil filmovou verzi románu Scotta Fítzgeralda The Last Tycoon (Poslední magnát) z hollywoodského prostředí pozdních dvacátých let, s Robertem de Niro, Jeanne Moreauovou a Robertem Mitchumem. Elia Kazan zemřel v New Yorku 28. září 2003 ve věku požehnaných 94 let.

zdroj: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z)

• http://www.imdb.com/name/nm0001415/

John Dalton [dólten], anglický fyzik a chemik, se narodil 6. září 1766 ve vesnici  Eaglesfield poblíž Cockermouthu. Pocházel z chudé rodiny tkalce. Vzdělával se po celý život většinou sám. Od svých třinácti let již pomáhal s výukou v místní obecní škole, v roce 1793 se stal učitelem na střední škole v Manchestru. Od roku 1799 působil jako veřejný i soukromý učitel matematiky a chemie. V roce 1794 Dalton jako první vědecky vysvětlil podstatu barvosleposti - sám barvoslepostí trpěl -  podle něj je barvoslepost pojmenovaná daltonismem. Celých 57 let si Dalton vedl meteorologický deník, do něhož si zapsal na 200 tisíc pozorování. V roce 1793 vydal knihu esejů o meteorologii Meteorological Observations and Essays. Pozorování zemské atmosféry jej přivedlo ke zkoumání směsí plynů a výzkumům rozpínavosti zahřívaných plynů. Dalton se domníval, že jisté částečky látek již dále nelze dělit a že takových částeček může existovat několik druhů, které se budou vzájemně lišit svojí hmotností. Vzájemnou kombinací jednotlivých druhů základních látek jsou vytvářeny látky ostatní. Svou domněnku potvrdil pokusem v roce 1796. Porovnával vlastnosti plynů - etylénu a metanu. Zjistil, že etylén má poměr uhlíku k vodíku 6 : 1, zatímco metan 6 : 2. Když zkoumal poměry prvků u dalších běžných sloučenin, tak zjistil, že v poměru jsou většinou malá celá čísla. Z toho usoudil, že se spolu nespojují libovolně těžké částice, ale jen určité typy – atomy. Tato atomová teorie se stala vědeckým základem pro vysvětlení zákona parciálních tlaků – Daltonova zákona. O tomto objevu přednášel Dalton v roce 1803 a publikoval jej v díle New System of Chemical Philosophy (1808). John Dalton zemřel 27. července 1844  v Manchestru.

Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů, od roku 1643 francouzský král, se narodil 5. září 1638 v Saint-Germain-en-Laye. Syn Ludvíka XIII. a dovršitel francouzského královského absolutismu, známý také jako král Slunce (francouzsky Le Roi Soleil). V letech 1643 – 1661 vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská, politicky ovlivňovaná kardinálem Mazarinem, po jehož smrti v roce 1661 se Ludvík XIV. ujal sám vlády. Reorganizoval vojenství, soudní a fiskální systém (instituce intendantů a guvernérů), podporoval politiku J. B. Colberta a ideologii galikanismu (hlavní ideolog J. B. Bossuet). Velikost královské moci mělo podporovat rozvíjející se umění, věda, literatura. Hospodářský rozvoj a společenská stabilita království byly postupně otřeseny v roce 1685 zrušením Ediktu nantského (který vedl k represím a útěkům hugenotů ze země) a neustálými válečnými výboji. Důsledky ekonomického oslabení Francie se projevily již v posledním desetiletí Ludvíkovy vlády (státní bankrot v roce 1693 a společenské nepokoje, povstání camisardů), zejména pak za jeho nástupců. V zahraniční politice těžil z vedoucího postavení Francie v Evropě po třicetileté válce a usiloval o další upevnění expanzí vůči Nizozemí (zejména Flander a Brabantska), německým zemím na levém břehu Rýna a ve Španělsku (devoluční válka, válka o Nizozemí v letech 1672 – 1678, uskutečňování reunií, válka o dědictví španělské v letech 1701 – 1714). Trvalé územní zisky představovalo Alsasko, Lille, Štrasburk, Franche-Comté. Politický a společenský život značně ovlivňovaly královy milenky (de La Valliere, de Montespan, de Maintenon), s poslední z nich uzavřel po smrti své španělské manželky Marie Terezie druhé, tajné manželství. Na sklonku jeho vlády sílila společenská kritika absolutismu. Vláda Ludvíka XIV. představovala vrcholný rozkvět dvorské kultury (období barokního klasicismu, budování zámku ve Versailles). Ludvík XIV. zemřel 1. září 1715 ve Versailles.

François-Auguste-René de Chateaubriand [šatobrijan], francouzský spisovatel, politik a stoupenec legitimismu, se narodil  4. září 1768 v Saint-Malo. Za Velké francouzské revoluce stál na straně roajalistické emigrace v Británii, po návratu do Francie působil krátce ve službách císařské diplomacie, za restaurace opět byl opět v diplomatických službách, v roce 1815 a později v letech 1822 – 1824 vykonával funkci ministra zahraničí. Ve 30. letech pobýval dvakrát s diplomatickým posláním v Praze u exilového francouzského krále Karla X. Chateaubriand je považován za jednoho z nejvýznačnějších představitelů romantismu ve francouzské literatuře. Chateaubriandova díla zachycují jeho subjektivní myšlenky, pocity a sny, odrážejí skeptické rozčarování porevoluční generace. Ve své tvorbě snil o nezkažené přírodní civilizaci, která mu byla únikem z prázdného společenského života, ale na rozdíl od J. J. Rousseaua nedával vinu společnosti, ale nezvratnému osudu, který přetrvával ve zklamání a pasivní melancholii i uprostřed přírodní scenérie. Obracel se k víře jako jedinému útočišti před hořem a vášněmi člověka zmítaného bezmocí, společenským zklamáním a vlastními tužbami. V povídkách Atala aneb Láska dvou divochů na poušti a René dospěl konflikt vášně, duševní prázdnoty a víry k apologii křesťanství. Chateaubriand  je nositelem prvního výrazného typu literárního rozervance. Atalu přeložil v roce 1805 Josef Jungmann ve snaze dokázat, že čeština je schopna vyjadřovat i nejmodernější umělecké obsahy.V Duchu křesťanství (historicko-subjektivní epopej) a v Mučednících (první romantický historický román) rehabilituje velikost středověkého a křesťanského světa. Svou lyrickou obrazotvorností, oživující básnictví a imaginaci, uvedl do literatury základní problémy nastupujícího romantismu a navrátil literární subjektivitu a neomezenou tvůrčí inspiraci. François-Auguste-René de Chateaubriand zemřel v Paříži 4. července 1848.

Ferdinand Porsche [porše], německý konstruktér automobilů, se narodil 3. září 1875 v českých Vratislavicích nad Nisou, v rodině kovotepce cínu. V roce 1900 zkonstruoval elektroautomobil bez transmisního pohonu, který byl exponátem Světové výstavy v Paříži a učinil mladého konstruktéra světoznámým. V roce 1902 byl Porsche povolán do vojenské služby, kde nějaký čas působil i jako řidič arcivévody Ferdinanda, korunního prince Rakouska, jehož vražda později rozpoutala I. světovou válku. Od roku 1904 zastával Porsche místo technického ředitele firmy Austro-Daimler ve Vídni. Byl v té době i aktivním automobilovým závodníkem, v roce 1910 dokonce zvítězil v Ceně prince Heinricha. Po vzniku Československa odešel Porsche do Německa, od roku 1922 působil jako technický ředitel u firmy Daimler-Benz a v důsledku krize roku 1930 otevřel vlastní automobilovou konstrukční firmu. Po nástupu Hitlera k moci se Porschemu otevřely nečekané možnosti. Z propagandistických důvodů dostal i motoristický sport v Německu zelenou a Porsche měl k dispozici celý potenciál nového automobilového koncernu Auto Union (dnes Audi). Později se podílel i na vývoji vojenské techniky pro německou armádu, po válce byl ve Francii odsouzen za spolupráci s nacisty ke dvěma letům vězení. Během své dlouholeté konstruktérské činnosti postavil Volkswagen (lidový vůz), pětilitrový kompresorový závodní vůz pro Auto Union, sportovní vůz Porsche (roku 1948 vznikl model Porsche 356, byla to již 356. konstrukce Porscheho) a další typy výkonných sportovních a cestovních vozů v malých výrobních sériích. Ferdinand Porsche zemřel 30. ledna 1951 ve Stuttgartu.

Sir Frederick Soddy, britský chemik, se narodil 2. září 1877 v Eastbourne. Studoval na  Universitě of Wales a na Oxfordské Universitě. V kanadském Montrealu pak spolupracoval s Ernestem Rutherfordem a byl spoluobjevitelem zákona radioaktivní přeměny alfa a beta a prvku protaktinia. Podrobně zkoumali některé radioaktivní rozpady a porovnávali emitované energie s rozdíly hmotností původního a nově vzniklého jádra. Mimo jiné objevili, že různé chemické prvky mohou mít různé hmotnosti atomů. Tyto různé druhy atomů označili jako izotopy. Soddy působil jako profesor na univerzitách v Aberdeenu a v Oxfordu. Nobelova cena mu byla udělena v roce 1921, právě za výzkum v oblasti chemie radioaktivních látek a za výzkum vzniku a povahy izotopů. Soddy se rovněž zabýval problémem technokracie, který popsal v publikaci Money versus Man z roku 1933. Frederick Soddy zemřel 22. září 1956 Brightonu.

 Frederick Soddy 30.6.1954 na kongresu nositelů Nobelovy ceny v Lindau prohlásil:
"Kdyby se školák dopustil kardinálního zločinu a upravoval svá čísla tak, aby nakonec dospěl ke správnému výsledku, byla by to ostuda pro celou školu. Tyto teorie, především o relativitě a wirkungsquantu, jsou vysoce transcendentní povahy, na samé hranici bizarnosti a směšnosti, takže vyvstává oprávněná otázka, jak dalece je lze považovat za vědu. Tímto započal opovážlivý podvod, jímž jsou tyto teorie zatíženy, což podle mého mínění musí být konečně jednou označeno za krok zpět, do říše fantazie a mysticismu. Staly se důvodem k vypuknutí orgií amatérské metafyziky s tendencí označit matematika, který prostě jen počítá, za bohem seslaného čaroděje, který může fyzikálně sjednotit vzdálenost a čas. Skutečným původcem tohoto stavu byl Einstein."
Soddyho projev byl cenzurován jeho kolegy i žurnalisty a na veřejnost pronikla zásluhou indiskrétnosti jen jeho malá část.

Edgar Rice Burroughs [barouz], americký prozaik, se narodil 1. září 1875 v americkém Chicagu jako syn obchodníka. Vzdělával se postupně v chigagských školách, později navštěvoval Phillipsovu akademii v Andoveru a potom Michiganskou vojenskou akademii, kterou ukončil v roce 1895, ale nesložil závěrečné zkoušky a sloužil pak u jezdectva v Sedmé kavalérii v Arizoně. Kvůli srdeční chorobě ale armádu v roce 1897 opustil. Vykonával pak řadu různých krátkodobých zaměstnání, měl ale často úrazy a zdravotní problémy. Jako kovboj byl několikrát zraněn zloději dobytka, ve zlatých dolech zase onemocněl těžkým zápalem plic. V roce 1900 se jeho ženou stala Emma Centennia Hulbertová. V tomto období pracoval v Idaho, ale rovněž ve svém rodném Chicagu. Tvorbě se začal věnovat kolem roku 1911, nejprve jako neznámý autor rozmanitých reklam a inzerátů, později jako pisatel drobných povídek z venkova. Začal číst "pulp fiction" časopisy a v nich také publikoval svůj první příběh  Pod měsíci Marsu, který vydal na pokračovanie pod pseudonymem Norman Bean v magazínu All-Story v roce 1912 a který mu vynesl 400 dolarů. Burroughs, povzbuzen úspěchem, začal psát na plný úvazek a a napsal další dva romány, mezi kterými byl i Tarzan z rodu opic, publikovaný od října 1912, který se stal jeho nejúspěšnějším dílem. Tarzan byl po svém představení kulturní senzací a Burroughs byl rozhodnut toho využít a vytěžit z jeho popularity maximum. Využil Tarzanovu postavu úspěšně ve filmech, komixech i v reklamním průmyslu. Tarzan se stal jednou z nejúspešnějších vymyšlených postav a dodnes jí zůstává. Burroughs ale kromě světoznámého Tarzana psal také populární sci-fi příběhy, jejichž hlavní hrdinové neprožívají dobrodružství na naší Zemi, ale na sousedních planetách Marsu a Venuši. Obzvláště seriál o Marsu, který začal vycházet s roční pravidelností od roku 1917, byl velmi oblíben. John Carter se stal hlavní postavou knih s přitažlivými názvy: Princezna z Marsu, Bohové na Marsu, Pozemšťan vojevůdcem na Marsu, Thuvia, děvče z Marsu, Vražedná šachovnice na Marsu. Třetí série knih v pozdějších letech vydávaná objevovala tajemný svět uvnitř zeměkoule. Byla to kniha Do středu země a román Pellucidar, což byl název podzemního světa. E. R. Burroughs je i autorem několika westernů a historických romancí. Kromě All-Story byly mnohé jeho příběhy publikovány v The Argosy Magazine. V roce 1923 založil Burroughs vlastní společnost, Edgar Rice Burroughs, Inc., a ve třicátých letech začal tisknout vlastní knihy. V roce 1934 se rozvedl a o rok později se oženil s bývalou herečkou Florence Gilbert Dearholtovou, exmanželkou svého přítele Ashtona Dearholta. V době útoku na Pearl Harbor sídlil na Havaji a navzdory svému pokročilému věku se stal válečným korespondentem. Do své smrti tvořil stále nové a nové romány, denně prý psal třicet stránek. Jeho celoživotní literární dílo tvoří 59 dobrodružných a fantastických děl, které byly přeloženy do 56 jazyků. V době autorovy smrti zůstalo mnoho rukopisů nedokončeno. Na jeho počest byl pojmenován i Burroughsův kráter na Marsu. Edgar Rice Burroughs zemřel v Encino v Kalifornii 19. března 1950.