Alexandr Alexandrovič Aljechin, Александр Александрович Алeхин (někdy psáno i Alechin), ruský šachista, se narodil v Moskvě 31. října 1892 (některé prameny uvádějí i 1. listopad, 19./20. říjen podle juliánského kalendáře). Byl jedním z nejsilnějších hráčů své doby. O jeho síle svědčí i to, že dvakrát získal titul mistra světa. Patří mu dvě prvenství - stal se prvním mistrem světa, který pocházel ze Sovětského svazu a jako první poražený mistr světa v historii se vrátil na šachový trůn. Pocházel z bohaté a vlivné moskevské aristokratické rodiny. Ve škole měl výborný prospěch ze všech předmětů a zajímavé je, že pouze v matematice nevynikal a jednou z ní dokonce propadl. Šachy hrál zprvu korespondenčně, na mezinárodním turnaji hrál poprvé jako šestnáctiletý. O rok později vyhrál ruský turnaj amatérů a získal titul mistra. Mezinárodní turnaj v Mannheimu v roce 1914 by už jistě vyhrál, kdyby nevypukla 1. světová válka. Aljechin se přihlásil do ruské armády a později získal dvě vyznamenání za statečnost. V roce 1920 zvítězil na 1. všeruské olympiádě a stal se prvním sovětským přeborníkem. V roce 1921 zvítězil na turnaji v Tribergu, ale do revolučního Ruska se nevrátil. Chtěl být mistrem světa, a proto zvolil pouť emigranta. Od této doby se účastnil mnoha turnajů, ve kterých většinou získával první cenu. V roce 1927 nastoupil proti tehdejšímu mistrovi světa, kterým byl fenomenální Kubánec José Raoul Capablanca. Zápas se konal v Buenos Aires a předpokládalo se, že Aljechin snadno prohraje, ba že dokonce nevyhraje ani jednu partii. Capablancovou smůlou bylo, že tomu sám uvěřil. A tak Aljechin překvapivě porazil v Buenos Aires Capablancu 6:3 (=25) a stal se mistrem světa. Až do roku 1934 byl Aljechin třídou sám pro sebe. Turnaj na Bledu v roce 1930 vyhrál s náskokem 5,5 bodu před druhým Bogoljubovem. V letech 1929 a 1934 v zápasech o titul mistra světa porazil vysoko stejného šachistu. Jeho zápas s holandským velmistrem Maxem Euwem v roce 1935 se považoval za jasnou a předem vyřízenou záležitost. Jenže Aljechin podlehl špatné životosprávě a překvapivě Euweovi podlehl 8:9 (=13). Většina příznivců šachu odepsala Aljechina jako vyřízeného člověka. Ale Aljechina podcenili. Aljechin byl muž železné vůle, připravil se k odvetě jako kdysi k zápasu s Capablancou a v roce 1937 rozdrtil Euwea 10:4 (=11). Mezitím však vyrostlo několik mladých kandidátů na titul mistra světa a to především Mikhail Botvinnik, Paul Keres, Salo Flohr a Samuel Reshevsky. Aljechin v roce 1938 přijal Botvinnikovu výzvu k zápasu o titul, ale vypukla 2. světová válka a k utkání už nedošlo. Zápas byl znovu plánován rok po válce, ale při jeho přípravách Aljechin ve svém hotelovém pokoji v portugalském městečku Estoril u Lisabonu v noci z 23. na 24. března 1946 zemřel.

Ezra Weston Loomis Pound [paund], americký básník a kritik, se narodil 30. října 1885 v Hailey, Idaho. Spolu s T. S. Eliotem je považován za hlavního představitele modernismu. Začátkem 20. století se stal vedoucím iniciátorem básnického směru imagismu (sebeironická sbírka Hugh Selwyn Mauberley). V letech 1903-06 studoval románské a anglosaské jazyky, chvíli také učil v Indii. V té době se seznámil s W. C. Williamsem. Jako redaktor londýnských časopisů Egoist a Poetry, měl významný podíl na definitivním textu básně svého přítele T. S. Eliota Pustina a snažil se ve Velké Británii a v USA prosadit Joyceův román Odysseus. Celoživotním dílem jsou Cantos, volně řazený cyklus 117 básní ve volném verši na mytologická a historická témata. Hlavní pozornost je věnována antice, renesanci a dále rozvoji kapitalismu v USA (od konce 18. stol.). Pound objevil rovněž japonská dramata a čínskou poezii - překládal zejména legendárního filosofa Konfucia (asi 552-479 př. n. l.). Od roku 1924 žil v Itálii, kde vstřebal fašistické a antisemitistické názory. Řešení hlavních historických problémů nacházel ve fašistické ideologii Benita Mussoliniho a stal se jejím oficiálním propagátorem. Po 2. světové válce byl zatčen a 13 let byl internován, nejprve v americkém zajateckém táboře, později v psychiatrické léčebně, propuštěn byl až na žádost amerických spisovatelů a okamžitě se vrátil do Itálie. Přes ideologické omyly se jeho dílo stalo inspirací pro mnoho mladších básníků. Česky vyšel výbor Chtěl jsem napsat ráj. Ezra Pound zemřel v Benátkách 1. listopadu 1972.

Joseph Paul Goebbels [gebls], německý politik, hlavní ideolog nacismu a ministr propagandy, se narodil 29. října 1897 v porýnském Rheydtu, jako třetí syn Fritze a Kateřiny Goebbelsových. Se svými sourozenci Konrádem, Janem a mladší sestrou Marií, vyrůstal v silně věřící maloměšťáské katolické rodině. Otec byl pomocným dělníkem, později se stal prokuristou, matka pracovala v mládí jako služka. Mladý Goebbels navštěvoval římskokatolickou školu a po jejím ukončení pokračoval ve studiu literatury a historie na Univerzitě v Heidelbergu, kde jej vyučoval židovský literární historik a profesor Friedrich Gundolf, známý žák Goetheho. Do nacistické NSDAP vstoupil v roce 1924 a stal se obávaným demagogem, v letech 1927 – 1934 vydával protidemokratický časopis Der Angriff (Útok), od roku 1928 řídil stranickou propagandu, v letech 1933 – 1945 jako ministr osvěty a propagandy zcela ovládl rozhlas, tisk a veškerou německou oficiální kulturu, prosazoval zejména mýtus Vůdce (pod jeho vlivem začal Hitler používat titul Führer) a antisemitismus. Po Hitlerovi a Heinrichu Himmlerovi byl třetím nejvyšším hodnostářem Říše. Od roku 1943 působil jako říšský komisař pro totální mobilizaci se zvláštními pravomocemi a zahájil propagandu totální války. V politickém testamentu byl Hitlerem označen jako jeho nástupce, Goebbels jej však přežil jen o několik hodin. 1. května 1945, těsně před dobytím říšského kancléřství, usmrtil své děti a spolu s manželkou spáchal v Hitlerově bunkru v Berlíně sebevraždu.

• http://nacismus.mysteria.cz/goebbels.php

William "Bill" Henry Gates III. [gejts], americký podnikatel, spoluzakladatel a hlavní softwarový architekt společnosti Microsoft, se narodil 28. října 1955 v Seattlu. Studoval na soukromé střední škole Lakeside School, kde se seznámil s P. Allenem. Od roku 1968 začal pracovat s počítačem a zabývat se tvorbou programovacích jazyků. V roce 1973 nastoupil na Harvardovu univerzitu. V roce 1975 Gates spolu s P. Allenem napsali verzi programovacího jazyka BASIC pro první osobní počítač Altair 8800 a založili společnost Micro-soft (ze které se později stala Microsoft Corporation). Ve třetím ročníku studia Gates školu opustil a věnoval se pouze své nově vzniklé společnosti. Vedoucí postavení Microsoftu v oboru IT technologií odstartovala spolupráce s firmou IBM, kdy se operační systém MS-DOS, dodaný Microsoftem, stal standardem v oblasti osobních počítačů. Růst společnosti pak podpořilo také zavedení operačního systému Windows s grafickým rozhraním. V r. 2000 Bill Gates odešel z pozice generálního ředitele společnosti Microsoft a přešel na novou pozici „hlavního softwarového architekta“ s cílem rozšířit software Microsoftu do tablet PC, mobilních telefonů nebo televizních přijímačů. Bill Gates vlastní zhruba pětinu akcií Microsoftu a je považován za nejbohatšího muže světa. Nemalé částky pravidelně investuje na charitativní činnost.

Desiderius Erasmus Rotterdamský (Erasmus Roterodamus) vlastním jménem Gerhard Gerhards (také Gerrit Gerritszoon), nizozemský filolog, filosof, pedagog a humanista, se narodil pravděpodobně v Rotterdamu 27. října 1466 (některé ze současných výzkumů uvádějí, že se ve skutečnosti narodil v Goudě). Byl nemanželským synem katolického kaplana Rogera Gerarda a dcery lékaře ze Zevembergu. Brzy se stal sirotkem, v roce 1485 vstoupil do kláštera augustiniánů a v roce 1492 byl vysvěcen na kněze. V roce 1495 odejel do Paříže a později do Anglie, kde se spřátelil s Thomasem Morem a Johnem Coletem. V roce 1506 získal doktorát teologie v Turíně. Studiem starověkých jazyků se dostal ke kritické analýze biblických textů, do latiny přeložil Nový zákon. Byl kritikem mravní zkaženosti církve, vyzýval k návratu k novozákonnímu křesťanství. Ve Chvále bláznovství se vysmívá formalismu scholastického vzdělání. Byl také autorem satirických útoků na katolickou církev i polemik s Martinem Lutherem, odmítl vytváření nové luterské církve a Lutherovo učení o spáse. Vzdělání a vnitřní sebepoznání považoval za prostředek proti společenskému zlu. Byl tvůrcem nových vědeckých a pedagogických přístupů. Je považován za prostředníka mezi humanismem a reformací. V letech 1559 a 1590 byly jeho spisy papežem zakázány. Erasmus Rotterdamský zemřel v Basileji 12. července 1536. 

• http://en.wikipedia.org/wiki/Erasmus

Georges Jacques Danton, francouzský právník a politik, se narodil 26. října 1759 v Arcis-sur-Aube. Pocházel ze středostavovské provinční rodiny. Většinu času prožil na venkově. Dostalo se mu širšího liberálnějšího vzdělání. Vystudoval práva v Remeši a koupil lukrativní kancelář avocat aux Conseils du Roi (úřad královského advokáta a poradce) v  Paříži. V počátcích Velké francouzské revoluce se poprvé zviditelnil jako prezident tehdy velmi populárního klubu Cordeliers. Společenství Cordeliers bylo jedním z prvních center, kde se hlasitě proklamovala neslučitelnost existence královského dvora se svobodou Francie a bylo to právě toto společenství, které zdůrazňovalo potřebu radikální akce proti panovníkovi. V kordelierské čtvrti byl pak jmenován velitelem praporu Národní gardy. Přesto se mu do politického dění během revoluce zpočátku výrazněji prosadit nepodařilo. Nebyl zvolen do generálních stavů v r. 1789 ani do Zákonodárného shromáždění (Konventu). Teprve v r. 1791 se mu podařilo získat menší post asistenta prokurátora v Pařížské komuně. Zlom nastal 10. srpna 1792, kdy po úspěšném útoku na Tuilerie, kdy došlo k zatčení královské rodiny, byl Danton zvolen ministrem spravedlnosti. Stal se horlivým tribunem lidu, hlasem revoluce. Jako jediný nový ministr měl důležitý vliv v Povstaleckém výboru, řídil i politiku ministerstva zahraničních věcí a války. Danton v názoru na popravu Ludvíka XVI. patřil spíše k umírněnějším revolucionářům, přesto svým výrokem : „Jediné místo, kde je možné zasáhnout krále, je na hlavě“, krále k smrti odsoudil. Po popravě krále (21.1.1793) se zvedla bouřlivá reakce ostatních evropských dvorů a zvláště po Dantonově prohlášení o právu na rozšíření přirozených hranic Francie o moře, Rýn, Alpy a Pyreneje. Po zpřetrhání diplomatických vztahů vyhlásila pak Francie válku Anglii, Holandsku a Španělsku. Byl zřízen Revoluční tribunál a pod hrozbami obsazení Francie cizími vojsky zřídil Konvent také Výbor veřejného blaha, do čela byl zvolen Danton. Dantonova snaha řešit krizi diplomatickým jednáním byla kritizována a spolu s několika dalšími členy byl z Výboru zakrátko vyloučen. Na jeho místo nastoupil M. Robespierre. Danton byl pak přesto zvolen předsedou Konventu. V noci 30. března 1794 bylo na společném zasedání Výboru veřejného blaha a Výboru pro obecnou bezpečnost přijato rozhodnutí Dantona zatknout. Byl obviněn ze snahy uzavřít mír s nepřítelem (Anglií). Po oznámení Dantonova zatčení se v Konventu zvedla vlna protestů, ale Konvent nakonec soudní proces odsouhlasil. Přestože Danton věděl, že o rozsudku je prakticky rozhodnuto, hájil se s takovou vervou, že muselo být vydáno nařízení, že každý obviněný, který se vzepře národní spravedlnosti či ji pohaní, se nebude smět hájit.  Danton byl odsouzen k smrti, sťat gilotinou v Paříži 5. dubna 1794. Jeho poslední slova byla : „Hlavně nezapomeňte lidem ukázat mou hlavu. Stojí za to“. 

• http://en.wikipedia.org/wiki/Georges_Jacques_Danton

Pablo Ruiz y Picasso [pikaso], španělský malíř, grafik a sochař, se narodil 25. října 1881 v Malaze. Jeho otec Don José Ruiz Blasco byl učitelem kreslení a podporoval malířské sklony svého syna. V roce 1895 získal otec místo na Akademii krásných umění a Picasso byl na školu přijat jako student. Jeho studentské práce byly dokonce mnohem lepší, než závěrečné práce končících studentů. Samostatně poprvé vystavoval v roce 1897. V moderním umění je snad jediným umělcem, jehož tvorba je tak proměnlivá. Ve své tvorbě vycházel z velkých španělských mistrů  (D. Velasquéze, F. Goyi). Tzv. Picassovo modré období (1901–04) je inspirováno tvorbou V. van Gogha a H. Toulouse-Lautreca. V roce 1904 se Picasso natrvalo usadil v Paříži. Seznámil se zde s Apollinairem a H. Matisem, G. Steinovou. Následovalo tzv. růžové období (1905–06). Tematika a kompozice obou období jsou shodné, typy a žánrové výjevy z music-hallů, výčepů a cirků Barcelony a Paříže (typická postava Harlekýna). Jednotlivé postavy a skupiny zachycoval precizní kresbou, pro zdůraznění jejich tragického výrazu protahoval proporce. Vrcholným dílem jeho dalšího tzv. negerského období (1906–07) je obraz Slečny avignonské. V následujících letech je v jeho tvorbě patrné zjednodušování tvarů, jdoucí až k úplné geometričnosti. Spolu s přítelem G. Braquem rozvíjel nové formy a techniky (koláž, asambláž, papiers collés), a stal se zakladatelem a hlavním představitelem nově vznikajícího kubismu (1910–12 analytický, 1912–14 syntetický). Pro Ďagilevův Ruský balet navrhoval kostýmy a scény, v nichž se tanečníci pohybovali současně v reálném i fantaskním světě. Léta 1925–27 jsou spojeny se surrealismem. V jeho tvorbě se začal objevovat nový motiv (oblíbený symbol surrealistů) – minotaur, Picasso začal malovat nezvykle deformované ženské tvary, gigantické skulpturální figury s kostmi a podivné embryonální tvary. Nespokojen s omezenými možnostmi malby se začal věnovat také litografii a plastice. Rok 1935 je spojen s počátkem tzv. expresivního období, jehož vrcholným dílem je Guernica z roku 1937, nejvýznamnější dílo politicky angažovaného malířství 20. století, jako reakce na bombardování španělského městečka Guerniky fašisty. Za války byl členem hnutí odporu. Od roku 1944 byl členem Francouzské komunistické strany. Od roku 1964 jeden z pěti čestných předsedů Světové rady míru. Po II.světové válce Picasso ve stále nových variacích obměňoval vlastní výrazové prostředky v oscilaci mezi realismem, expresionismem a klasicismem. Od konce 50. let se věnoval osobitým parafrázím na známé kompozice starých mistrů. Pablo Picasso, jeden z největších malířů 20. století zemřel 8. srpna 1973 v Notre-Dame-de-Vie nedaleko Mougins.

• http://www.abcgallery.com/P/picasso/picasso.html

Anton van Leeuwenhoek [lévenhuk], celým jménem Thonius Philips van Leeuwenhoek, nizozemský samouk, vynálezce a objevitel, se narodil 24. října 1632 v Delftu. Vyučil se obchodníkem, krátce byl zaměstnán v Amsterdamu. Ve svých 22 letech si založil vlastní obchod s látkami v Delftu a zde zůstal po celý zbytek života. Přestože nevystudoval žádnou vysokou školu a bádat začal až v roce 1671, do historie vědy se zapsal jako průkopník mikroskopie. Ke svému bádání používal jednoduchý zvětšovací přístroj, tzv. bleší sklo, a ačkoliv neměl žádné vědomosti z fyziky, zhotovováním stále dokonalejších čoček se mu nakonec podařilo sestrojit mikroskop, jímž bylo možno zvětšovat 270 krát. Začal s pozorováním struktur vláken látek, které prodával. Později zkoumal listy květin, drobný hmyz, lidskou krev, kůži a vlasy. V roce 1675 objevil nálevníky v dešťové vodě, v roce 1661 objevil v lidské krvi červené krvinky. Jako první objevil, že lidská krev protéká kapilárami a popsal krevní buňky. V roce 1703 odhalil samooplození u mšic, zkoumal příčné pruhování svalů, skladbu zubů a oční čočky, stavbu těla rozličného hmyzu, jejich plození a vývoj. Převratným objevem, byl objev bakterií. Svými výzkumy přispěl také k rozvoji botaniky a patří k zakladatelům rostlinné anatomie. Jeho výzkumy byly dlouho známy pouze kruhu přátel v jeho rodišti. Až díky příteli, anatomovi R. de Graafovi, byly jeho objevy předloženy Královské akademii věd v Londýně. Ta uznala jejich velkou cenu a uveřejnila je ve svých spisech Philosophical Transactions. V roce 1680 byl van Leewenhoek zvolen členem anglické Královské společnosti. Své další výzkumy pak pravidelně sděloval akademii formou dopisů. Anton van Leewenhoek, zakladatel mikroskopické techniky, zemřel 27. srpna 1723 v Delftu.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Anton_van_Leeuwenhoek

Pierre Athanase Larousse [larus], francouzský gramatik, encyklopedista, lexikograf, pedagog, spisovatel a vydavatel, se narodil 23. října 1817 v Toucy. V šestnácti letech získal stipendium na pedagogické škole ve Versailles, od roku 1837 učil na základní škole v Toucy, kde pochopil, jak archaické metody výuky se používaly. V roce 1840 se přestěhoval do Paříže, kde učil podle svých vlastních osnov a metod na soukromé škole a kde poznal svou ženu Suzanne Caubel. S ní sestavil kurs francouzského jazyka pro děti. V roce 1851 poznal Augustina Boyera, jiného rozčarovaného učitele, se kterým založil v roce 1852 knihovnu a vydavatelství Librairie Larousse et Boyer, které dodnes vydává populární slovníky a encyklopedie. S Boyerem vydávali tehdy velice moderní školní učebnice a také metodické příručky pro učitele, v nichž kladli důraz na kreativitu a intelektuální nezávislost žáků. Larousse napsal mnoho gramatických a lexikologických příruček, je  současně autorem děl Gramática lexicológica elemental, Lexicologie des études primaires (Curso de estilo lexicológico) z roku 1849,  Nouveau Dictionnaire de la langue française (Diccionario de la lengua francesa) z roku 1856,  Velký obecný slovník (Grand Dictionnaire universel du XIXéme siécle français/Great Universal Dictionary Of The Nineteenth Century/Gran Diccionario Universal) z let 1863-88 (17 dílů). Larousse byl zakladatelem pedagogického časopisu L’ École normale. Pierre Athanase Larousse zemřel v Paříži 3. ledna 1875 na selhání srdce, které způsobilo vyčerpání z přepracování.

Ferenc (Franz) Liszt [list], maďarský klavírista, skladatel, dirigent, hudební pedagog a spisovatel, se narodil 22. října 1811 v Raidingu (dnešní Rakousko). Pocházel z rodiny zámožného šlechtického komorníka. Základům hudby jej učil jeho otec. Záhy se projevil Lisztův výjimečný hudební talent, jeho hudební vzdělání pak hradili přední příslušníci evropské aristokracie, především uherská šlechta. Liszt studoval ve Vídni, byl žákem C. Czernyho a A. Salieriho. V roce 1822 uspořádal ve Vídni první veřejný koncert a následujících více než 20 let strávil po koncertních turné po celé Evropě, považován za nejlepšího klavírní virtuosa své doby. Velkým vzorem v interpretaci a skladbě mu byl N. Paganini, se kterým se také osobně setkal v Paříži, kde se Liszt roku 1824 usadil. V Paříži se seznámil se spisovatelkou hraběnkou Marií d‘Agoult, z jejich nelegitimního svazku vzešla dcera Cosima (budoucí manželka R. Wagnera). V roce 1848 zanechal Liszt veřejného vystupování a usadil se ve Výmaru, kde působil jako dvorní kapelník, při zvláštních příležitostech dirigoval i v divadle. Výmarské období patří v Lisztově tvorbě k těm nejproduktivnějším. V té době složil své nejvíce oceňované orchestrální a sborové skladby. Ve své tvorbě byl inspirován H. Berliozem, stál u vzniku programní hudby (vyjádření mimohudebních záměrů hudebními prostředky). Např. symfonie Faustovská (1857) a Dantovská (1856), symfonické básně Tasso (1849), Les preludes (1854), Prométheus, Mazeppa, Hungaria, Hamlet a Ideály. Složil také množství klavírních skladeb, připomeňme Sonátu h moll, nebo Uherské rapsódie. Jako dvorní kapelník se zasazoval o tvorbu současných moderních skladatelů. Jeho zásluhou se Výmar stal střediskem moderních kompozičních snah, jež přesáhly rámec tzv. novoněmecké školy. (Ve Výmaru působili také B. Smetana nebo A. N. Serov.) V roce 1861 Liszt odešel do Říma, kde roku 1865 přijal nižší svěcení františkánského řádu a stal se horlivým stoupencem cecilianismu. V jeho duchu pak složil řadu hudebních děl, např. oratoria O svaté Alžbětě (1862), Christus (1866), mše Missa solemnis (1856), Missa choralis (1862), Uherská korunovační mše (1867) a Requiem (1868). Z literární tvorby připomeňme Životopis F. Chopina a studie Cikáni a jejich hudba v Uhersku. Rok 1870 znamená pro Liszta návrat ke světskému životu. Působil v Pešti, kde se podílel na založení hudební akademie (1875) a následně byl jmenován jejím čestným prezidentem.  Poslední léta svého života strávil u dcery Cosimy v Bayreuthu, kde také 31. července 1886 zemřel.

Alfred Bernhard Nobel, švédský chemik, podnikatel a vynálezce, se narodil 21. října 1833 ve Stockholmu. Pocházel z 8 dětí v rodině Immanuela a Andrietty Caroliny Nobelových. Jeho otec byl inženýr a vynálezce, který vlastnil stavební firmu ve Stockholmu. Jeho firma krátce po narození Nobela zkrachovala a otec se rozhodl přesunout své aktivity do Ruska, kde v St. Petěrburku otevřel úspěšnou továrnu vyrábějící výzbroj pro ruskou armádu. V r. 1842 se do St. Petěrburku přestěhovala celá jeho rodina. Alfred Nobel strávil nejdůležitější období svého vzdělávání v Rusku. Byl vychováván soukromými učiteli na úrovni univerzitních profesorů. V 17 letech již ovládal pět jazyků, měl velké znalosti v oboru chemie a velmi se zajímal také o literaturu a přírodní vědy. V letech 1850–52 absolvoval několik studijních pobytů ve Švédsku, Německu, USA, rok strávil ve Francii. V Paříži strávil jeden rok v laboratoři J. Pelouze. Zde se také seznámil s objevem italského chemika A. Sobrera – novou výbušninou nitroglycerin. Nobel se začal intenzivně zajímat o způsob jeho využití v praxi, jak vyřešit problém bezpečnosti a kontrolované detonace. V r. 1852 se vrátil zpět do St. Petěrburku, kde spolu se svým otcem začal experimentovat s nitroglycerinem. Po skončení Krymské války (1856) a následném krachu rodinné firmy se Nobel s otcem a bratrem Emilem vrátil zpět do Stockholmu a v nově otevřené továrně v pokusech vyvinout komerčně a technicky využitelnou trhavinu pokračovali. V r. 1863 Nobel získal svůj první patent na tzv. trhací olej. Při pokusech ale došlo k mnoha explozím. V r. 1864 si exploze Nobelovy továrny ve Stockholmu dokonce vyžádala život jeho bratra Emila a čtyř dalších lidí. Úřady pak zakázaly pokusy na území města a Nobel své pokusy přesunul na loď na jezeře Mälaren. Ohlas na sílu nové sloučeniny byl i přesto obrovský a Nobel začal prodávat svůj trhací olej ve velkém. V r. 1865 zdokonalil rozbušku a pracoval dále v experimentech s různými přísadami pro bezpečnější manipulaci s výbušninou. V r. 1867 patentoval snadno tvarovatelnou směs glycerinu s hlinkou pod názvem dynamit. Během následujících let založil Nobel továrny na výrobu dynamitu a laboratoře ve více než 20 zemích světa. Soustředil se na rozvoj technologie výbušnin a také na chemické vynálezy jako syntetická pryž a kůže, umělé hedvábí atd. Za dobu svého života vlastnil 355 patentů. Mimoto se také zajímal o literaturu, psal svou vlastní poezii a dramatickou tvorbu. Hodně cestoval a stal se velice bohatým. Během posledních let vystřídal mnoho různých domovů, nějaký čas strávil v Paříži, od r. 1891 se usadil v San Remu v Itálii. 27. listopadu 1895 podepsal konečnou verzi své závěti, ve které po sepsání odkazů příbuzným a blízkým, odkázal svůj veškerý zbývající majetek pro ocenění pro ty, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přinos lidstvu. Alfred Nobel zemřel 10. prosince 1896 ve svém domě v San Remu. Přes značné překážky při plnění Nobelovy poslední vůle (popření závěti příbuznými, kritika mezinárodního charakteru cen, řada složitých právních sporů), bylo vytvořeno pět cen, které jsou každoročně udělovány v oblasti fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, literatury a míru. Ceny se začaly udělovat v r. 1901 a udílí se každoročně v den výročí Nobelova úmrtí. Od r. 1969 se uděluje i cena za ekonomii.

• http://www.jergym.hiedu.cz/~bachmanm/nobel/index.htm

• http://nobelprize.org/nobel/ 

Jean Arthur Nicolas Rimbaud [rembo], francouzský básník, nejvýznamnější představitel prokletých básníků, se narodil 20. října 1854 v Charleville. Jeho otec byl kapitán pěchoty a dobrodruh, který nakonec rodinu opustil. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý a na výchovu své konzervativní matky reagoval výbuchy hněvu a útěky z domova. V době pařížské komuny se dostal do Paříže, kde se seznámil s Verlainem, který kvůli němu odešel z manželství a začali spolu žít v homosexuálním vztahu. Jejich život byl velmi bohémský (žili nejprve v Paříži, později v Anglii a Belgii). Rimbaudova poezie se stala základem nové poetiky, která vycházela z přímé, intenzívně vnímané zkušenosti a obsahovala silný poetický náboj. Po romantických a parnasistických začátcích založil svou tvorbu na vášnivém hledání pravdy a poznání skutečnosti. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávistnou a totální revoltu proti všem hodnotám a posvátným tabu konvenčního světa. Na základě “dlouhého, nesmírného a promyšleného rozrušování všech smyslů” usiloval o dosažení prométheovsky čistého stavu vidoucnosti. Osamocené a bolestné hledání sebe sama, světa a pravdy, odehrávající se prostřednictvím básnické zkušenosti, vyžadovalo novou básnickou formu a jazyk. Pro novou funkci poezie Rimbaud hledal adekvátní formu a jazyk. Od veršované poezie (Opilý koráb) přešel k rytmizovaným básním v próze. Básnická tvorba vyvrcholila sbírkou Sezóna v pekle a hořkým výsměchem vlastnímu pokusu o tzv. alchymii slova (Iluminace). Rimbaudovo dílo, vycházející ze zloby, z revolty a vnitřní síly a brutálně útočící na všechny formy tradice, ovlivnilo moderní francouzskou poezii, zejména symbolisty a surrealisty. Po rozchodu s Verlainem (1873) přestal psát a vstoupil do koloniálního vojska. Na Jávě dezertoval, s cirkusem prošel Švédsko a Norsko. Roku 1880 byl v Egyptě, potom krátce pobýval na Kypru, odkud se vydal jako obchodní zástupce do Adenu.Česky vyšlo např. Záblesky, Dílo J. -A. Rimbauda, Verše, Výbor, Mé tuláctví, Já je někdo jiný, Sezóna v pekle. Jean Arthur Rimbaud zemřel na rakovinu 10. listopadu 1891 v Marseille.

• http://literatura.kvalitne.cz/rim.htm

• http://www.kirjasto.sci.fi/rimbaud.htm

• http://www.knihovna.ber.cz/nastenka/rimbaud.html

Auguste Marie Louis Nicholas Lumière [lymié ], francouzský průmyslník a vynálezce, se narodil 19. října 1862 v Besançonu. Spolu se svým bratrem Luisem Jeanem se stali prvními průkopníky filmu. Vyrůstali ve firmě svého otce, v továrně na fotografické potřeby. Auguste zde později působil jako manažer a Louis jako fyzik. Postupně se začali věnovat filmu. V továrně sestavili první kinematograf – zařízení, které bylo zároveň kamerou, projektorem a přístrojem na kopírování filmů (byl jim patentován na počátku r. 1894) a zdokonalili dosud známý systém záznamu a promítání obrazů tím, že zvýšili počet promítaných obrázků na 16 za sekundu. Kromě toho si nechali patentovat také množství významných procesů souvisejících s výrobou filmů. První veřejné promítání se uskutečnilo 28. prosince 1895 v Grand café na pařížském bulváru des Capucines. Promítalo se 11 krátkých filmů bratří Lumiérů v délce přibližně jedné minuty. Toto datum je pokládáno za začátek historie filmu. Přes neobvykle silné reakce publika z prvního promítání, Lumièrové viděli ve svém vynálezu především pomůcku, která může vědcům usnadnit jejich badatelskou práci. Ve svých filmech, kterých se zachovalo přes tisíc, se proto zaměřovali především na zachycení výjevů ze života. Velká éra kinematografu bratří Lumiérů skončila pokusem o gigantickou projekci na světové výstavě v Paříži v roce 1900. V dalších letech se více věnovali výrobě kinematografických přístrojů a filmové suroviny, než natáčení filmů. V roce 1903 si nechali patentovat proces výroby barevné fotografie. Jejich firma se stala největším producentem fotografických potřeb v Evropě. Ačkoliv je to bratr Louis, který je všeobecně považován za otce kinematografie, Auguste Lumière také velmi významně přispěl k rozvoji média, především pomáhal s konstrukcí kinematografu a následně se stal v mnoha filmech režírovaných Louisem hlavním hrdinou. Auguste Lumière zemřel 10. dubna 1954 v Lyonu.

• http://www.holonet.khm.de/visual_alchemy/lumiere.html
• http://web.quick.cz/franfilm/lumiere/lumierove.html

Baldassare Galuppi, italský hudební skladatel, se narodil 18. října 1706 na ostrově Burano v Benátské laguně, proto je také znám jako Il Buranello. Hudební základy mu poskytl jeho otec, který byl holičem a dobrým houslistou. Roku 1772 Galuppi odcestoval do Benátek, kde si přivydělával jako varhaník v kostelech. V tomto období také složil svou první operu La fede nell'incostanza ossia gli amici rivali (1722), která ale o obecenstva propadla a proto chtěl Galuppi ukončit svou hudební kariéru a stát se rovněž holičem. Nakonec ale začal studovat hudbu na Conservatory degli Incurabili u skladatele Antonio Lottiho a stal se jedním z nejlepších žáků na škole. Po absolvování školy uvedl svou druhou operu s názvem Dorinda. Premiéru měla v saint-angelském divadle roku 1729, dosáhla poměrně velkého úspěchu a započala jeho divadelní kariéru. Po roce 1729 zkomponoval Galuppi dlouhou sérii oper, jenž se hrály v předních italských divadlech. Jeho důležitými operami jsou bezpochyby Scipione in Cartagine a Enrico, které byly uvedeny i v Anglii a pravděpodobně ovlivnily školu anglických operních skladatelů. V roce 1748 byl Galuppi jmenován  zástupcem kapelníka a od roku 1762 byl kapelníkem chrámu sv. Marka v Benátkách. Galuppi žil a pracoval většinu svého života v Benátkách, kromě let 1741 až 1743, kdy pobýval v Londýně a 1765 až 1768, kdy pracoval pro Kateřinu II. Velikou v Petrohradě (v Rusku zkomponoval operu Didone). Galuppi po návratu do Benátek po zbytek života skládal opery (snad nejpopulárnější operou je Il Filosofo di campagna) a chrámovou hudbu, později se stal ředitelem Conservatory degli Incurabili, které přinesl velký věhlas. Psal také oratoria, kantáty, chrámovou hudbu a klavírní sonáty. Baldassare Galuppi zemřel 3. ledna 1785 v Benátkách. 

Jan Pavel I., vlastním jménem Albino Luciani, italský duchovní a v pořadí 263. papež, se narodil 17. října 1912 ve Forno de Canale (dnes Canale d'Agordo) v oblasti Belluno (severní Itálie). Pocházel z početné dělnické rodiny. Na kněze byl vysvěcen v roce 1935, později získal doktorát na  Papežské Gregoriánské Univerzitě v Římě. V roce 1958 byl jmenován biskupem diecéze Vittorio Veneto, zúčastnil se II. Vatikánského koncilu (1962–1965) a 15. prosince 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval patriarchou Benátek. V roce 1973 byl povýšen mezi kardinály. Papežem byl zvolen 26. srpna 1978 a rozhodl se používat jméno Jan Pavel I., protože hodlal navázat na dílo svých předchůdců, papežů Jana XXIII. a Pavla VI. V úřadu papeže setrval pouhých 33 dnů a jeho pontifikát byl osmý nejkratší v historii. Jan Pavel I. zemřel 28. září 1978 ve Vatikánu na selhání srdce a jeho tělo bylo urychleně balzamováno, což znemožnilo pitvu, ale Vatikán tento fakt zdůvodnil tím, že jeho zákony pitvu papeže zakazují. Brzo po papežově smrti se objevily pověsti, že nebyla přirozená – většinou se naznačuje, že byl otráven. Tyto hlasy zesílily poté, co byl za jeho nástupce vybrán konzervativnější Karol Wojtyła (Jan Pavel II.). Pro tyto teorie však neexistují žádné důkazy.

Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde [vajld], anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu se narodil 16. října 1854 v Dublinu. Jeho dílo bylo ovlivněno estetickými názory J. Ruskina a W. Patera, Wilde se stal ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Tyto názory se nejvýrazněji projevují v románovém podobenství Obraz Doriana Graye a v esejích. V dramatické tvorbě navázal na tradici komedie mravů v konverzačních dramatech Vějíř lady Windermerové, Bezvýznamná žena, Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa. Jediná tragédie (Salome) se stala předlohou pro stejnojmennou operu R. Strausse. Z ostatního díla jsou pozoruhodné andersenovsky laděné pohádky (Šťastný princ). V roce 1884 se oženil s Constance Lloydovou, jejíž finanční zabezpečení mu umožnilo žít v relativním luxusu a s níž měl dva syny - Cyrila a Vyvyana. Od roku 1891 se ale datovalo Wildovo intimní přátelství s lordem Alfredem "Bosie" Douglasem. Čtyři roky poté byl obžalován z homosexuality, která byla tehdy v Anglii ilegální, a byl odsouzen na 2 roky těžkých nucených prací v Readingu. Pobyt ve vězení inspiroval Wilda k napsání Balady o žaláři v Readingu. Oscar Wilde zemřel 30. listopadu 1900 v Paříži v naprosté bídě s podlomeným zdravím a je pochován na tamním hřbitově Père Lachaise.

Friedrich Wilhelm Nietzsche [nýče], německý idealistický filosof a básník, tvůrce voluntaristické koncepce vůle a věčného návratu jako základního určení člověka, se narodil 15. října 1844 v Röckenu u Lützenu jako syn evangelického pastora. Narodil se v den narozenin pruského krále Friedricha Wilhelma IV., proto při křtu dostal obě panovníkova jména. V pěti letech ztratil otce, dospíval vychováván výlučně ženami v duchu protestantské zbožnosti. Vystudoval klasickou filologii a teologii v Bonnu a studoval v Lipsku. V tomto období byl silně ovlivněn dílem A. Schopenhauera. Byl povolán do vojenské služby, ale záhy propuštěn pro zranění. Během studia v Lipsku uveřejnil několik drobných filologických prací, které mu vynesly ještě před ukončením studií mimořádnou profesuru klasické filologie na basilejské univerzitě. Ve Švýcarsku pobýval nějaký čas také u R.Wagnera. Úspěšné působení v Basileji přerušila v r. 1870 prusko-francouzská válka, které se Nietzsche účastnil jako dobrovolný ošetřovatel. Brzy ale vážně onemocněl úplavicí, jejíž dozvuky ho provázely až do konce života. V letech 1871–1872 vydal spis Zrození tragédie hudby, který vyzněl jako propagace wagnerovské hudby. Rozlišoval umění na apollinské (harmonické) a dionýské (nespoutané). Ohlas na spis byl velmi vlažný a Nietzsche se rozhodl oprostit od dosavadních vzorů a idolů. Meze prosazování vlastní vůle viděl v souvislostech, které v podobě sociálních, politických, náboženských a kulturních tlaků vedou lidské jednání. V následujících spisech již začal napadat všechny uznávané hodnoty a pojmy jako pokrok, všeobecné vzdělání, nacionální, moderní stát, kulturní boj apod.  Začal se zmiňovat o loutkách a voskových modlách, které se jednou rozplynou v německém ohni. Objevily se první trhliny v přátelství s R. Wagnerem, nakonec se s ním úplně rozešel a začal na jeho hudbu prudce útočit a odmítat ji. V r. 1879 musel Nietzsche školu v Basileji ze zdravotních důvodů opustit a následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl: Radostná věda (1882), Tak pravil Zarathustra (1883–1885), Mimo dobro a zlo, Ke genealogii morálky, Soumrak bůžků, Antikrist a Případ Wagner. V těchto dílech zaujal kritický postoj k umění i k metafyzice, přiblížil se až k jakémusi naturalistickému positivismu. Vyjadřoval se expresivně, v metaforách. Vůdčími pojmy jeho filosofie byla vůle k moci („Vše je vůle k moci – a nic mimo to“) a nadčlověk.  V r. 1889 se nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza). Poslední léta jeho života se o něj starala sestra Elizabeth ve Výmaru, kde ve svých nedožitých 56 letech ve vile Silberblick 25. srpna 1900 zemřel. Ideologicky upraveného díla (především části Nietzcheovy ideologie o příchodu nadčlověka) tendenčně zneužilo vznikající fašistické hnutí a po Hitlerově nástupu k moci se tehdy téměř devadesátiletá Elizabeth stala prominentní osobou třetí říše. I když Nietzsche sám odmítal antisemitismus i německý nacionalismus své doby – na mnoha místech se o nich vyjadřoval výsměšně, po dlouhá další léta se na něj všeobecně pohlíželo pouze jako na hlavního ideologa fašismu. Přesto svým dílem výrazně ovlivnil další vývoj filosofie, především existencialismus a fenomenologii.

• http://www.livres.cz/clanek.asp?polozkaID=17403
• http://en.wikipedia.org/wiki/Nietzsche
• http://filosofie.kvalitne.cz/nietzsche.htm

Dwight David "Ike" Eisenhower [ajznhauer], americký politik, generál a 34. prezident USA, se narodil 14. října 1890 v Denisonu, Texas.V roce 1915 absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu. V první světové válce velel tankové jednotce. V meziválečném období byl ve vysokých vojenských funkcích. V letech 1935 – 40 sloužil pod generálem D. MacArthurem na Filipínách, v roce 1942 byl velitelem amerických vojsk v Evropě i velitelem spojeneckých vojsk v Africe. Velel invazi do Afriky, na Sicílii a do Itálie. V prosinci 1943 byl nejvyšším velitelem spojeneckých vojsk v západní Evropě, velel invazi do Francie. V květnu až listopadu 1945 působil jako vrchní velitel amerických vojsk v Německu. V letech 1945 až 1948 byl náčelníkem generálního štábu v USA, v roce 1949 vojenským poradcem H. Trumana, v roce 1950 až 1952 vrchním velitelem sil NATO v Evropě. V období od ledna 1953 do ledna 1961 zastával funkci prezidenta USA. Uplatňoval politiku moderního republikanismu: snižování daní, vyrovnaný rozpočet a omezování státní federální kontroly v hospodářské oblasti. S obtížemi čelil důsledkům černošského boje za občanská práva. Ukončil korejskou válku, v roce 1956 podpořil OSN proti Velké Británii a Francii v době suezské krize. Po smrti J. F. Dullese, který byl zastáncem politiky zadržování sovětské expanze, se Eisenhower pokusil překonat studenou válku. Návštěva N. S. Chruščova v roce 1959 v USA a jejich schůzka v Paříži (1960) ale nepřinesly výsledky. Eisenhower zemřel 28. března 1969 (Washington, D.C.).

• http://en.wikipedia.org/wiki/Dwight_D._Eisenhower

Yves Montand [montan], vlastním jménem Ivo Livi, francouzský zpěvák a filmový herec italského původu, se narodil 13. října 1921 v Monsummano Alto, Toskánsko, Itálie. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala z Itálie do Francie. Jeho otec při snaze získat francouzské občanství uváděl, že utekli před Mussoliniho režimem, ale ten se ve skutečnosti dostal v Itálii k moci až v roce 1922. Montand vyrůstal v Marseille, kde pracoval v obchodě, který vedla jeho sestra. Svou uměleckou kariéru začínal jako koncertní zpěvák. Pro svět jej objevila v roce 1944 známá šansoniérka E. Piaf, která mu pomohla na počátku jeho pěvecké dráhy. V roce 1952 přišla jeho první velká role - řidič náklaďáku ve slavném filmu Mzda strachu, který se dočkal i amerického remaku. V roce 1960 se nakrátko přesídlil do Hollywoodu, kde si zahrál s Marylin Monroe ve filmu Let´s make love. S Marylin prožil krátkou milostnou aférku, nicméně po návratu do Francie se seznámil a posléze oženil s herečkou Simone Signoretovou. Manželství bylo podle všeho docela harmonické a trvalo až do její smrti v roce 1985, přestože Montand měl několik afér s jinými ženami. Ve filmech ztvárňoval Montand tvrdé muže z nižších sociálních vrstev (již zmiňovaná Mzda strachu), později postavy politických aktivistů Costy-Gavrase (Doznání, Stav obležení) , hrdiny v melodramatech (César a Rosalie, Vincent, François, Paul a ti druzí, Jean z Floretty, Manon od pramene, Tři vstupenky na 26.) a vystupoval i v kriminálních filmech (Volba zbraní, Policejní kolt vzor 357) a v komediích (Pošetilost mocných). Ve své filmové kariéře spolupracoval s mnoha významnými režiséry (např. Jean-Luc Godard), ale hudbě se ale věnoval s přestávkami po celý život (v roce 1957 koncertoval i v Praze). Filmy točil až do své smrti. Yves Montand zemřel  9. listopadu 1991 v Senlis, Oise, Picardie, Francie a je pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

• http://www.csfd.cz/herec.php?2318&top=1

Dmitrij Ivanovič Donský, (Дмитрий Донской), velkokníže moskevský a vladimirský, se narodil 12. října 1350 v Moskvě, jako syn moskevského velkoknížete Ivana II. Sličného. Po smrti otce (1359) se rozpoutaly spory o nástupnictví. Skupině bojarů v čele s ruským metropolitou Alexejem se podařilo trůn pro následníka zachránit a do doby zletilosti Donského spravoval Alexej vládu v knížectví. V tomto období byla většina východoslovanských národů podřízena Zlaté hordě (období tzv. tataro-mongolského jha). Moskevské knížectví bylo mimoto ohrožováno také útoky Litevců a vzájemně soupeřícími ruskými knížaty. První roky vlády Donského jsou spojeny s budováním pevnosti, obranného kamenného hradu v Moskvě – Kremlu, který by lépe odolával útokům nepřátel. Výstavba hradby z bílých kamenů s věžemi rozmístěnými ve vzdálenosti 60 m od dřívějších dubových opevnění byla dokončena v roce 1367. Plocha Kremlu tak dosáhla téměř současných rozměrů. Nejvýznamnější jsou Donského vojenské úspěchy. V následujících dvou letech se mu třikrát podařilo odrazit útok litevských dobyvatel. Spolu s knížetem tverským a suzdalsko-nižněnovgorodským uzavřel pak Donský spojenectví a společně podnikli úspěšnou výpravu proti Kazani (1377). Následujícího roku se spojeným ruským vojskům pod velením moskevského knížete podařilo odrazit tatarský nájezd na Rjazaň. V největším ohrožení od časů Batuchána se ruská knížectví ocitla v r. 1380, kdy chán Zlaté hordy Mamaj začal shromažďovat vojska pro rozhodující tažení proti ruským knížatům. Ruská knížectví se tak sjednotila kolem Donského a ten v čele spojených ruských vojsk porazil vojsko chána Mamaje v bitvě na Kulikově poli u Donu. (Odtud přídomek Donský). Přes následné odvetné kruté nájezdy tatarů a krvavá lidová povstání se tímto vítězstvím ruská knížata definitivně zbavila závislosti na Zlaté hordě a v Rusku se začaly tvořit obrysy budoucího státu. Dmitrij Ivanovič Donský zemřel 19. května 1389 v Moskvě. Před svou smrtí rozdělil moskevské knížectví mezi své čtyři syny a nejstaršího Vasileje požehnal na Velikého knížete. Bylo to poprvé, kdy tak moskevský kníže učinil bez souhlasu a potvrzení chána Zlaté hordy.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Dmitry_Donskoy

François Charles Mauriac [morjak], francouzský prozaik a novinář, se narodil 11. října 1885 v Bordeaux, jako nejmladší z pěti dětí v rodině bankéře. Jeho otec, Jean-Paul Mauriac, zemřel, když Françoisovi nebyly ještě ani dva roky. Literaturu studoval na Univerzitě v Bordeaux a po jejím úspěšném dokončení v roce 1905 se přestěhoval do Paříže. Od svého původního záměru pokračovat ve studiu na pařížské École des Chartes brzy upustil a věnoval se plně psaní. Stal se autorem psychologických románů, jejichž děj se odehrává v jeho rodném kraji v okolí Bordeaux a které zachycují citově prázdný život pokrytecké bohaté katolické buržoazie z počátku 20. stol. Své první dílo, sbírku básní Les mains jointes, vydal v roce 1909, jeho první román L’Enfent chargé des chains následoval v roce 1913. Literární kariéru přerušila Mauriacovi první světová válka, během které sloužil na Balkáně u Červeného kříže. Několik roků po válce se proslavil románem Le Baiser aux lepreux (vydán v roce 1922). V červnu 1933 byl přijat do Académie Francais. V té době již publikoval pamflety proti hrozbě fašismu. Během druhé světové války spolupracoval s hnutím odporu a po válce stál po boku Charlese de Gaulla a podporoval jeho antikoloniální politiku. Psal eseje, v nichž se vyjadřoval ve prospěch alžírské nezávislosti. V roce 1958 jej De Gaulle vyznamenal Velkým křížem čestné legie. Česky vyšla např. díla Tereza Desqueyrouxová, Klubko zmijí, Farizejka, Život Ježíšův. Tragický osud jeho hrdinů je vyvažován náboženskou nadějí a vírou. Románové příběhy vycházejí z křesťanského dualismu, z konfiktu duše a těla a jsou často projekcí nevědomého hledání Boha a plného smyslu života. Mauriac je také autorem kritických studií o J. Racinovi, B. Pascalovi, M. Proustovi aj. V roce 1952 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Mauriac byl dědečkem Anny Wiazemské, francouzské herečky, manželky režiséra Jeana Luca Godarda. François Mauriac, jeden z největších představitelů katolické literatury 20. století, zemřel v Paříži 1. září 1970 a byl pohřben ve Vémars, malé vesničce asi 30 km severně od Paříže, kde před smrtí žil.

Giuseppe Verdi [verdy], italský hudební skladatel, se narodil v Le Roncole 10. října 1813. Je považován za nejvlivnějšího skladatele italské operní školy, svou tvorbou navázal na tradiční formu italské opery a stal se dovršitelem jejího vývoje. Své hudební vzdělání získal od Ferdinanda Provesiho v Bussete, kam se přestěhoval s rodiči v roce 1824. Potom studoval kompozici na soukromé škole v Miláně u Vincenza Lavigna (na konzervatoř totiž nebyl přijat). V roce 1836 se oženil s Margheritou Barezzi, ale jejich dvě děti zemřely v dětském věku. V letech 1836 - 1839 byl dirigentem městského orchestru a ředitelem hudební školy v Bussete. V roce 1838 koupil Giovanni Rircordi autorská práva na jeho tvorbu a rod Ricordi je pak vlastnil celý Verdiho život. Od roku 1839 žil jako svobodný umělec v Miláně, Paříži a na své usedlosti v Bussete. Jeho prvním opravdovým úspěchem byla opera Nabucco (1842), která měla premiéru v La Scale. V prvním období Verdiho tvorby se uplatnilo zejména téma národně osvobozeneckého boje (již zmiňovaná opera Nabucco, Ernani, Attila, Bitva u Legnana), později dramatické polohy (Luisa Millerová a Macbeth) a témata sociální (Rigoletto, Trubadúr, Traviata). Po roce 1855 Verdi usiloval o vytvoření velké opery francouzského typu (Sicilské nešpory, Simone Boccanegra, Maškarní ples, Síla osudu, Don Carlos, Aida). V roce 1859 se oženil se sopranistkou Josephou (Giuseppinou) Strepponi a žil s ní do roku 1871. V posledním období života využil shakespearovské náměty (Othello, Falstaff), které vytvořil po více než desetiletém tvůrčím odmlčení. Othello byl vrcholným vývojovým stupněm italské vážné opery a Falstaff zase vrcholem i překonáním opery buffa. Verdi je rovněž autorem Rekviem, Te Deum, Stabat Mater a jiných vokálních skladeb (sbory). Giuseppe Verdi zemřel v Miláně na srdeční záchvat 27. ledna 1901. Jeho pohřbu se zúčastnilo přes čtvrt miliónu příznivců.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Giuseppe_Verdi

John Winston Ono Lennon, zpěvák, skladatel a kytarista, pacifický intelektuál a všestranná umělecká osobnost, se narodil 9. října 1940 v Liverpoolu. Jméno John dostal po dědečkovi a druhé jméno Winston na počest tehdejšího britského ministerského předsedy W. Churchilla, Ono přijal Lennon od své druhé manželky. Dětství Lennon strávil u své tety Mimi. Již za studií na střední škole založil spolu s Petem Shotonem a Ericem Grirrithem skifflovou skupinu Quarrymen.. 15. června 1956 se poprvé na koncertě Quarrymen setkal s Paulem McCartneym. (O tomto setkání byla napsána kniha Den kdy John potkal Paula.) Lennon mu nabídl místo ve skupině. O dva roky později se k nim přidal G. Harrison a tím bylo zformováno jádro budoucích Beatles. V tomtéž roce, když Lennonovi bylo 16 let, zemřela jeho matka poté, co byla sražena autem, které řídil opilý policista. S touto tragédií se Lennon nikdy nedokázal úplně vyrovnat a později jí věnoval několik písní (např. Julia). Quarrymeni se postupně přejmenovali na Johny and the Moondogs, Silver Beatles až na Beatles. 23. srpna 1962 se Lennon oženil s Cynthií Povelovou a osm měsíců nato se jim narodil syn John Charles Julian Lennon. Popularita Beatles v té době prudce stoupala. Vůdčími osobnostmi skupiny byli Lennon a McCartney. V únoru 1963 natočili za jediné odpoledne svou první desku Please Please Me a tímto okamžikem byla po celém světě odstartována obrovská vlna beatlemánie. Ta vyvrcholila v únoru 1964, kdy Beatles vystoupili v USA v proslulé televizní show Eda Sullivana (sledovalo je 73 miliónů diváků). Přes nabitý program Beatles v r. 1964 vydal Lennon svou první knihu In His Own Write a o rok později A Spaniard In The Work. Polovina 60. let – období největší slávy Beatles. V roce 1965 byli Beatles za své zásluhy vyznamenání řádem britského impéria M.B.E. 4. března 1966 v rozhovoru pro londýnský večerník Maureen Lennon mimo jiné prohlásil, že Beatles jsou nyní slavnější než Ježíš. V červenci článek přetiskl americký časopis Datebook a zmíněná věta způsobila velký odpor mezi konzervativními náboženskými skupinami. Všechny americké rozhlasové stanice bojkotovaly vysílání písniček, Ku Klux Klan organizoval obrovské demonstrace, na kterých se pálili desky Beatles a všem členům skupiny bylo vyhrožováno smrtí. V roce 1967 se Lennon poprvé setkal s japonskou avantgardní výtvarnicí Yoko Ono a v téže době se začaly projevovat první příznaky krize ve skupině. V tomtéž roce vydali Beatles přelomové album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, ale toto album je již víceméně dílem P. McCartneyho, který získával ve skupině stále větší vliv. Lennon začal žít s Yoko a v listopadu 1968 se rozvedl se Cynthií. Tehdy také vyšlo první ze tří avangardních alb Johna a Yoko  Unfinished Music No.1, které šokovalo již svým obalem, na němž jsou oba vyfoceni nazí. V květnu 1969 se Lennon s Ono oženil a při této přiležitosti vydali The Wedding album. Od r. 1969 začal Lennon vystupovat se svou novou kapelou The Plastic Ono Band a Beatles vydalo své poslední album Abbey Road, kterým se důstojně rozloučili se svými fanoušky. Na počátku r. 1970 se Beatles definitivně rozpadli, Lennon vydal své první sólové album John Lennon/Plastic Ono, v r. 1971 vydal Imagine. V témže roce se s Ono přestěhovali  do USA. Kvůli svým radikálně levicovým názorům byl Lennon už od počátku v USA pronásledován FBI. Po vydání dvojalba Some Time In New York City popudil svými texty americké orgány dokonce natolik, že se snažili o jeho deportaci. V letech 1973-1974 si Lennon s Ono prožili tzv. „ztracený víkend“, osmnáctiměsíční odloučení, v lednu 1975 se Lennon k Ono vrátil a manželská krize se zažehnala. Ono otěhotněla a imigrační úřad dočasně zastavil soudní řízení o vyhoštění z tzv. „humanitárních důvodů“. 9. října se jim narodil syn Sean Ono Taro Lennon. V červenci 1976 dostal Lennon zelenou kartu, která mu umožnila legální pobyt v IUSA. Stáhnul se z veřejného života, žil v ústraní, věnoval se rodině a jen výjimečně se objevoval v nahrávacím studiu. Vydal svou třetí knihu Skywriting By Word Of Mouth. Až v r. 1980 začal pracovat na albu Double Fantasy (vyšlo 15. listopadu 1980), druhá část alba (Milk And Honey) vyšla až posmrtně v roce 1984. 8. prosince1980 byl John Lennon před svým bydlištěm v rezidenci Dakota Forum ve 22 hodin 50 minut těžce raněn pěti výstřely z revolveru psychicky labilního M. D. Chapmana. O pár minut později po příjezdu do nemocnice byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

• http://mujweb.cz/Zabava/Milata/
• http://en.wikipedia.org/wiki/John_Lennon

Robert de Sorbon, francouzský teolog, se narodil  9. října 1201 v Sorboně nyní Ardennes département. Vzdělával se v církevních školách v Remeši a v Paříži. O r. 1251 působil jako kanovník v Cambrai, o několik let později byl jmenován kanovníkem Paříže a stal se osobním zpovědníkem krále Ludvíka IX.  V r. 1253 se mu podařilo díky podpoře a štědrosti krále založit  školu teologie, Mason de Sorbonne. Tato škola byla původně určena k výuce teologie pro 20 chudých studentů. Postupem času se škola, již známá jako Sorbonna, stala jednou z nejvýznamnějších univerzit v Evropě. Ke konci 13. st. měla několik tisíc žáků a  v dnešní době na univerzitě studuje přes 100 000 studentů.  Robert de Sorbon na škole pracoval  jako univerzitní kancléř a jako učitel teologie  až do své smrti. Zemřel 15. srpna 1274 v Paříži.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_de_Sorbon

• http://www.paris4.sorbonne.fr/en/article.php3?id_article=5

Juan Domingo Perón, argentinský politik, se narodil  8. října 1895 v městečku Lobos v provincii Buenos Aires. Byl synem farmáře Maria Tomase Peróna. Studoval na vojenských školách a stal se vojákem z povolání. Po vítězství vojenské junty byl v roce 1943 jmenován ministrem války. V roce 1945 byla junta potlačena a Perón byl uvězněn. Na základě masových protestů odborářů byl ale brzy osvobozen a v únoru 1946 se stal agentinským prezidentem. Spolu s manželkou Evou vypracoval program perónismu. Po počátečním hospodářském vzestupu přišly koncem 40. let hospodářské obtíže, které řešil posilováním vládní moci a diktaturou. Zahájil boj s církví, ze které byl později exkomunikován a v  roce 1955 byl donucen odejít do španělského exilu. Po jeho útěku však v Argentině vzniklo silné perónistické hnutí, které prosadilo jeho návrat do země v  roce 1972. Podruhé působil ve funkci prezidenta v letech 1973 – 74. Jeho třetí žena Isabel (* 1931) zastávala funkci viceprezidentky a po Perónově smrti v roce 1974 převzala prezidentskou funkci. Vojenský puč v březnu roku 1976 ji však tohoto úřadu zbavil. Juan Perón zemřel 1. července 1974 v Buenos Aires.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Juan_Peron

Niels Henrik David Bohr [bór], dánský nukleární fyzik, se narodil v Kodani 7. října 1885. Jeho otec Christian Bohr byl profesorem fyziologie na kodaňské univerzitě. Bohr vyrůstal v prostření, které výraznou měrou přispělo k rozvoji jeho vědeckého talentu. Od roku 1903 studoval fyziku na kodaňské univerzitě, doktorát získal v roce 1911 a od podzimu téhož roku pracoval v Cavendishově laboratoři. Na jaře 1912 pobýval v laboratořích E. Rutherforda v Manchesteru a intenzivně se zde zabýval studiem radioaktivity. Na základě působení ve jmenovaných laboratořích vydal Bohr v roce 1913 teoretickou práci na téma absorbce alfa záření. Přišel také s teorií, že fyzikální a chemické vlastnosti každého prvku je možné popsat jediným celým číslem, které vyjadřuje náboj jádra jako celočíselný násobek elementárního náboje. Bohr pokračoval ve studiu struktury atomu na základě Rutherfordova objevu atomového jádra a s využitím Planckovy a Einsteinovy kvantové teorie sestavil teoretický kvantový model atomu vodíku. Bohrův model vychází z planetárního modelu – kolem kladně nabitého jádra krouží elektron. Elektron se může pohybovat jen po drahách, jejichž energie se rovná celistvému násobku Planckovy konstanty. Předpokládá, že se atom skládá z kladných a záporných částic, které se navzájem přitahují. Tento teoretický model je správný jen částečně pro jednoduché atomy s právě jedním elektronem, avšak nelze jej použít pro složitější atomy. Od roku 1916 působil Bohr znovu v Kodani, kde založil a úspěšně vedl Ústav teoretické fyziky, kterým prošli téměř všichni významní fyzici 1. poloviny 20. století. Na počátku dvacátých let vypracoval Bohr schéma obsazování energetických hladin atomů elektrony, což v roce 1925 vedlo k formulaci Pauliho vylučovacího principu a k teoretickému zdůvodnění uspořádání prvků v Mendělejevově periodické soustavě prvků. Roku 1927 ve spolupráci s Wernerem Heisenbergem, který předtím spolu s Erwinem Schrödingerem vytvořil kvantovou mechaniku, předběžně ukončili vývoj kvantové teorie vznikem tzv. kodaňské školy kvantové teorie. Dospěli k názoru, že atomové jevy jsou jak částicového tak i vlnového charakteru. Škola zahrnuje i Bohrův princip komplementarity (jevy v mikrosvětě jsou neurčité a není možné je popsat jako analogii klasické fyziky), aplikovaný později i na filozofii a biologii. V roce 1939 spolu s jinými fyziky objevil pro praxi významné štěpení jádra uranu. V době okupace Dánska fašisty odešel Niels Bohr do Švédska a v letech 1943 – 1945 pracoval v Anglii a USA, kde se podílel v laboratořích v Los Alamos na vývoji atomové bomby. Po ukončení války Bohr bojoval proti vojenskému zneužití atomové energie. Nobelova cena za fyziku mu byla udělena v roce 1922. Niels Bohr (otec Aaageho Nielse Bohra, který také získal Nobelovu cenu v roce 1975), jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. století, zemřel 18. listopadu 1962 v Kodani.

Le Corbusier [korbizje] [l korbizje], vlastním jménem Charles Édouard Jeanneret, francouzsko-švýcarský architekt, malíř a teoretik, se narodil 6. října 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. Pseudonym Le Corbusier (jméno dědečka z matčiny strany) přijal po příjezdu do Paříže kolem roku 1920. Zatímco Charles Édouard Jeanneret byl maloměstský architekt, Le Corbusier byl vizionář. Byl přesvědčen, že architektura sešla z cesty a že je nutno začít od nuly. Stal se významnou novátorskou osobností moderní archeologie, zakladatelem a hlavním představitelem dvou významných stylů 20. století - purismu (od 20. let) a brutalismu (od konce 40. let). Významně ovlivnil snad všechny světové architekty (živé kontakty měl i s českou avantgardou). Výsledkem jeho secesních začátků je jeho vůbec první stavba Falletova vila (1905 – 1907). Od roku 1907 pracoval v Paříži s inženýrem A. Perretem a seznámil se s výhodami železobetonu. Pokračoval v berlínských ateliérech P. Behrense. V roce 1918 se seznámil s A. Ozenfantem a společně vydali manifest Aprés le Cubisme (Po kubismu) a založili puristické hnutí. Jejich puristické malby přebírají kubistickou teorii o čtvrtém rozměru, ale zdůrazňují “plastické kontinuum” v multiplikaci prvků a vyznívají značně klasicistně a deskriptivně. V roce 1920 založili časopis Ľesprit Nouveau (Nový duch). Vrcholem puristického období jsou Le Corbusierovy vily se zahradami na střeše a pásovými okny (Steinova vila v Garches, vila Savoye v Poissy) a vizionistické projekty Zářících měst. V 50. letech 20. století Le Corbusier změnil svou vzdušnou architekturu v hrubou, s těžkými zdmi z cihel a hrubého betonu. Jeho stavby působily nedokončeným dojmem.Corbusier vyzdvihoval jako jedinečný materiál holý beton (např. kolektivní dům v Marseille, proslulý klášter La Tourette) a kladl důraz na urbanistickou stránku architektury, na dostatek zeleně a světla. Oběma styly založil silnou tradici a přestože jeho mnohé svěží a moderní nápady se v architektuře trvale neuplatnily, byl největším architektem 20. století a inspirací pro několik generací architektů. Le Corbusier zemřel na infarkt při plavání ve Středozemním moři v Cap Martin 27. srpna 1965, pohřben je vedle své ženy v Roquebrune ve Francii.

Denis Diderot [dydro], francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik, se narodil 5. října 1713 v Langres, Champagne. Vzdělání získal v jezuitské koleji a poté se stal knihkupcem v Paříži. Zabýval se mnoha vědními obory - filosofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou a do dějin se zapsal jako přední encyklopedista. Byl vedoucím skupiny francouzských pokrokových vědců a filozofů, sdružených k sepsání Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Encyklopedie, jejímž cílem bylo shrnout veškeré dosavadní lidské vědění, vyšla ve 28 svazcích v letech 1751 až 1772. Diderot byl původně věřící křesťan, později se stal zastáncem deismu (Myšlenky filozofické). Oproti ostatním francouzským osvícencům-materialistům chápal přírodu dynamicky (Myšlenky o výkladu přírody), v jejích proměnách viděl zejména mechanický pohyb (přemístění, oddělení, zhušťování apod.), ale hledal i jiné příčiny vývoje. Ve snaze vysvětlit původ vědomí vyslovil předpoklad o všeobecné citlivosti hmoty. Odmítal despotismus, hájil osvícenou konstituční monarchii. Byl břitký stylista a kritik společenských a náboženských konvencí, jak lze vidět i z jeho próz (Jakub fatalista - jeho nejznámější román, zabývající se filozofickými otázkami svobodné vůle a zdramatizovaný Milanem Kunderou, Rameanův synovec, Salóny, Jeptiška). Zájem o společenské a morální tendence se projevuje i v jeho estetice (Herecký paradox, Pojednání o kráse). Denis Diderot zemřel 31. července 1784 v Paříži.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Denis_Diderot

Buster Keaton [kítn], zvaný Frigo, vlastním jménem Joseph Francis Keaton, americký filmový herec, scenárista a režisér, se narodil 4. října 1895 v Pickway ve státě Kansas. Uměleckou kariéru zahájil jako tříletý se svými rodiči ve varietní skupině The Three Keatons (Tři Keatonovi). Chlapce na Bustera překřtil světoznámý kouzelník Harry Houdini, který tehdy vystupoval s jeho rodiči. V roce 1917 začal Keaton spolupracovat s komikem Roscoe 'Fatty' Arbucklem, který natáčel v produkci Joea Schencka vlastní krátké grotesky a přizval jej ke spolupráci. V roce 1921 se oženil s herečkou Natalií Talmadgeovou a brzy dostal příležitost režírovat. V letech 1923 - 1930 vznikly jeho nejlepší celovečerní grotesky, mezi nimi i filmy Frigo obětí krevní msty (1923), Frigo a kráva (1925), Frigo na mašině (1927) nebo Dobrý vojak Frigo (1930). Busterovo manželství se ale brzy rozpadlo, od začátku zvukové éry jeho obliba klesala a filmy už nedosahovaly takové úrovně jako dřív. Natalie po manželských sporech nechala změnit příjmení synů z Keaton na její a zakázala Busterovi se s dětmi stýkat a v rozvodovém řízení jej připravila o veškerý majetek i finance. Herec tím byl velice raněn a propadl alkoholu, což mu dělalo problémy při práci na dalších filmech a Louis B. Mayer, který řídil společnost MGM mu dal výpověď. Buster se pokoušel z alkoholismu dvakrát neúspěšně léčit, ocitl se bez práce a bez příjmů, ale hrdost mu nedovolila, aby si půjčoval peníze nebo aby požadoval zaplacení dávných dluhů. Po čase ale Keaton dostal roli scénáristy a nastaly pro něj lepší časy. Vymýšlel gagy pro bratry Marxovy nebo Clarka Gablea, oženil se s mladou tanečnicí Eleonorou Norrisovou a občas spolu také vystupovali v pařížském Cirkusu Medrano. Pro televizi vytvořil také několikadílnou Show Bustera Keatona a účinkoval i ve slavné Show Eda Sullivana. V roce 1950 dostal malou roli ve filmu Billyho Wildera Sunset Blvd. Vedle Charlieho Chaplina a Harolda Lloyda se proslavil jako jeden z nejosobitějších komiků němého filmu. Charakteristickým znakem jeho komiky byl strnulý výraz tváře, na které se nikdy neobjevil úsměv, ale za níž se skrýval přemýšlivý a citlivý člověk. Keaton si zahrál i v Chaplinově filmu Světla ramp. Své vzpomínky na svět filmu zachytil v knize Můj čarovný svět grotesky. Počátkem šedesátých let diváci znovu objevili kouzlo starých Keatonových filmů a Frigo, tragikomická postava s melancholickým obličejem, se stal opět legendou. Buster Keaton zemřel 1. února 1966 v Los Angeles v Kalifornii.

• http://www.imdb.com/name/nm0000036/

Louis Aragon, vlastním jménem Louis Andrieux, francouzský básník, romanopisec a esejista, se narodil 3. října 1897 v Paříži. Na pařížské univerzitě studoval medicínu. Během I. světové války působil krátce jako pomocný lékař. Po válce se vrátil zpět ke studiím na univerzitě. V počátcích své literární tvorby byl silně ovlivněn dadaistickým hnutím a nově vznikajícím surrealismem. Aragon se stal spolu s André Bretonem spoluautorem surrealistického Manifestu. První sbírku básní Feu de joie vydal v r. 1920. Ze surrealistického období připomeňme také sbírku krátkých povídek Le Libertinage (1924) a román Le paysan de Paris (1926). Jako mnoho dalších surrealistů viděl východisko z politického vakua v marxistických idejích. Na rozdíl od Bretona však Aragon "popřel surrealismus, aby se stal komunistou". Vstoupil do komunistické strany a po návštěvě Charkova, kde se zúčastnil 2. mezinárodní konference revolučních spisovatelů, uveřejnil v časopise Littérature de la Révolution mondiale báseň Rudá fronta, silně ovlivněnou dílem Vladimíra Majakovského, v níž pěl nadšené ódy na tehdejší SSSR, která vyzývala k revoluci ve Francii. Báseň vzbudila vášnivou polemiku a vyústila v Aragonův rozchod se surrealistickým hnutím. Aragon byl za tuto báseň odsouzen k pěti letům podmíněně. V roce 1939 se oženil s Elsou Trioletovou, sestrou osudové přítelkyně Vladimíra Majakovského. V letech 1930–1940 psal dlouhé romány obhajující socialistický realismus. Jeho romány Persécuté persécuteur (1931) a  Hourra l’Oural (1934) připomínají spíše politické manifesty než uměleckou tvorbu. Za 2. světové války se stal významným představitelem odbojové poezie. Přispíval do ilegálních novin Les Éditions de Minuit. K vystřízlivění z nekritické fascinace komunismem došlo u Aragona až po smrti J. V. Stalina v roce 1953. Aragon veřejně odsoudil sovětskou intervenci do Československa v roce 1968.  Zprvu autor surrealistických děl, později románů budovaných na tezích socialistického realismu, nikdy neopustil subjektivitu svého pohledu na skutečnost, což se projevilo zvláště v jeho pozdní románové tvorbě (Skutečný svět, Aurelián, Komunisté, Elsa, Karneval života, Blanche aneb Zapomnění). Louis Aragon zemřel 24. prosince 1982 v Paříži.

• http://www.kirjasto.sci.fi/aragon.htm

Móhandás Karamčand Gándhí, psáno též Mahátma Ghándhí, zv. Máhatmá (Velká duše), indický politik, národní vůdce a zakladatel indické samostatnosti, se narodil 2. října 1869 v Porbandaru, stát Gujarat. Po maturitě se vydal do Anglie na studia práv. Školu úspěšně dokončil, vrátil se do Indie a v letech 1894 – 1914 působil v Jižní Africe jako obhájce práv indické menšiny. Od roku 1915 působil opět v Indii a vstoupil do Indického národního kongresu. Systematicky posiloval snahy o indickou samostatnost, uplatňoval taktiku nenásilí a pasivního odporu, podněcoval občanskou neposlušnost a kampaně nespolupráce s Brity. Zdůrazňoval prostotu a samostatnost indického venkova, nabádal k bojkotu britského zboží (domácí tkaní, výroba soli aj.). Byl často vězněn. Zasazoval se i o smíření mezi kastami, mezi muslimy a hinduisty, ochraňoval nejchudší. Jeho životní filozofie vycházela z hinduistického náboženství. V roce 1930 zorganizoval tzv. solný pochod, 1931 se účastnil britsko-indické konference v Londýně, v roce 1942 požadoval okamžitou samostatnost Indie. S blížícím se uznáním indické nezávislosti stále více spolupracoval s Brity, odmítal však plány na rozdělení země. Po 2. světové válce vyvinul značné úsilí, aby Indie zůstala jednotná. Nikdy se nesmířil s existencí dvou států (od roku 1947 Indie a Pákistán). Vyhlášení první indické ústavy (26. 1. 1950), kterou připravoval, se již nedočkal. Zemřel po atentátu hinduistického fanatika 30. ledna 1948 v New Delhi.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Mahatma_Gandhi

Tadeáš Hájek z Hájku, český přírodovědec, lékař a astronom, se narodil 1. října 1525 v Praze. V r. 1551 se stal mistrem svobodných umění na pražské universitě. V Bologni získal doktorát medicíny, studoval také ve Vídni a v Miláně. Po návratu do Čech přednášel na pražské univerzitě matematiku a astronomii. V 50 – 60 letech se věnoval lékařské praxi. Přeložil a v r. 1562 připravil k vydání slavný Mattioliho herbář, který doplnil pasážemi o botanických podmínkách Čech. Svým překladem přispěl k tvorbě českého botanického názvosloví. Od r. 1566 působil jako vrchní lékař ve Vídni a Uhrách u vojska bojujícího proti Turkům, většinu plodného života pak strávil na dvoře císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. jako jejich osobní lékař. Kromě lékařství a botaniky se Hájek zabýval také kartografií, matematikou, alchymií a astronomií. K hlubšímu zájmu o astronomii jej přivedlo vytváření tehdy oblíbených minucí – kalendářů, doplněných astrologickými předpověďmi a základními údaji o polohách planet vzhledem k určitému stanovišti (první vytvořil již v r. v r. 1549). Hájek se později věnoval studiu zejména komet a pohybu planet. Zpřesnil pojem paralaxy (míra vzdálenosti nebeských těles) a patřil mezi deset evropských astronomů, kteří vědecky správně vyložili objevení supernovy v souhvězdí Kasiopeje v r. 1572. Napsal několik astronomických spisů, mj. i první práci o Halleyově kometě nad naším územím Dialezis de novae stailae (1574). Stál v čele Rudolfovy proslulé alchymistické dílny, byl iniciátorem příchodu svého přítele, Tycha de Brahe v r. 1599 do Prahy. Tycho de Brahe pak začal uskutečňovat velkolepý Hájkův projekt vybudovat v Praze středisko moderní astronomie. Hájek se zapsal se také do dějin matematiky a to svou zahajovací přednáškou z r. 1557, který vyšla pod názvem Oratio de laudibus geometriae (Řeč o oslavě geometrie), prvním spisem českého původu, který si všímal minulosti matematických věd v našich zemích. Tadeáš Hájek z Hájku, největší český vědec 16. století, zemřel 1. září 1600 v Praze.

• http://www.time4style.eldar.cz/archeoas/stripky/mathem/aza.html

William Edward Boeing [boing], zakladatel leteckého průmyslu, se narodil 1. října 1881 v Detroitu, stát Michigan, USA. Pocházel ze zámožné rodiny německého imigranta, důlního inženýra. V roce 1903 dokončil studia strojírenství na univerzitě v Yale. Jeho první podnikatelské úspěchy jsou spojeny s výrobou a designem lodí – pracoval jako prezident firmy Greenwood Jogging Company. Záhy fascinován možnostmi letectví, založil v roce 1916 spolu se svým přítelem G. C. Westerveltem firmu na výrobu letadel - Pacifik Aero Produkt, kterou v r. 1917, poté co USA vstoupily do války, přejmenoval na Boeing Airplane Company. První významnou zakázkou firmy byla objednávka amerického námořnictva na výrobu 50 letadel. Ke konci první světové války W. Boeing směřoval vývoj firmy ke komerčnímu využití letectví a soustředil se především na zajišťování přepravy poštovních zásilek a s tím souvisejícího servisu. Boeing viděl v letectví velkou budoucnost a proto v době kdy poválečný průmysl v Americe procházel velkou krizí a v mnohých odvětvích docházelo spíše k útlumu, investoval nemalé finanční prostředky do rozvoje leteckého průmyslu. V roce 1934 byl Boeing vládou spojených států obviněn z nekalých monopolních praktik a byl nucen svou firmu rozdělit na tři samostatné firmy : United Aircraft Company, Boeing Airplane Company a United Air Lines. V tomtéž roce letecký průmysl opustil a věnoval se velmi úspěšně chovu plnokrevných koní. Nikdy ale neztratil zájem o letectví a během druhé světové války pracoval ve své firmě jako konzultant. Největším úspěchem firmy Boeing Airplane Copany za jeho života se stala výroba prvního tryskového letadla na světě, letadla Boeing 707 v r. 1954. Toto letadlo pojmulo 181 cestujících a létalo rychlostí 966 km/ hod. W. E. Boeing zemřel 28. září 1956, Puget Sound, stát Washington. V jeho díle a vizích pokračovali již za jeho života jeho dva adoptovaní synové.

V dnešní době je firma Boeing Airplane Copany majoritním výrobcem letadel a dosahuje 70 % světové produkce.

• http://www.boeing.com/history/boeing/boeing.html

• http://en.wikipedia.org/wiki/William_E._Boeing