Ernest Miller Hemingway [hemingvej], americký spisovatel a žurnalista, se narodil 21. července 1899 v Oak Parku, stát Illinois, USA. Dětství strávil u Wallonského jezera v Michigenu, kde se vlivem jeho otce, praktického lékaře, vášnivého lovce a rybáře,  formovaly Hemingwayovy celoživotní lovecké záliby a důvěrný vztah k přírodě.  Po ukončení střední školy nastoupil roce 1917 do listu Star jako reportér. V dubnu téhož roku vstoupily USA do války. Jako dobrovolník byl armádou odmítnut (trvalé zranění oka z boxerského utkání ve škole). Proto se přihlásil do Červeného kříže a jako zdravotník se s vojenskými oddíly dostal do Itálie. Byl raněn, ale po propuštění z nemocnice se účastnil bojů až do příměří v listopadu 1918. Po návratu do USA Hemingway pokračoval v novinářské práci. Jako zahraniční dopisovatel odcestoval krátce poté opět do Evropy, pracoval v Paříži, Švýcarsku, Itálii a Španělsku. Tehdy se začal věnovat literatuře. Ovlivněn díly modernistických autorů (zejména E.Pounda a G. Steinové) a požadavků objektivního žurnalismu si vypracoval charakteristicky úsporný, citově nezaujatý styl, často založený na pouhém záznamu dialogu (tzv. „objektivní vypravěčství“). Zkušenosti z první světové války ovlivnily formování jeho zásadového humanistického postoje, který se stal základním uměleckým a etickým krédem celé tvorby. Stal se mluvčím tzv. „ztracené generace – válkou poznamenaných a rozčarovaných Američanů, hledajících útočiště zejména v Paříži.  Hrdinou většiny jeho knih je výrazný jedinec se silnými autobiografické rysy. První Hemingwayovou vydanou knihou byly Tři povídky a deset básní. Výrazem hořké deziluze poválečné intelektuálské a středostavovské generace, která v divokých zábavách a pitkách skrývá hluboké pocity zklamání a bezvýchodnosti se stal Hemingwayův první román I slunce vychází (1926).Na přelomu 20. a 30. let se věnoval už méně žurnalistické činnosti ale více vlastní tvorbě a svým dalším životním láskám – lov a sport, které mu přinášely i inspirující momenty pro spisovatelskou práci. V roce 1929 vyšel  román Sbohem armádo, jako citová reakce na hrůzy války. V té době hodně cestoval, dvakrát navštívil Španělsko a stal se nadšeným ctitelem býčích zápasů. Zážitky z nákladného safari, které podnikl v pol. 30.let promítl do knihy loveckých zážitků Zelené pahorky africké (1935) V letech 1937-1938 působil jako zahraniční korespondent ve Španělsku, kde také začal psát svou jedinou divadelní hru Pátá kolona, ve které se ostře stavěl proti fašismu. V r. 1939 se přestěhoval na Kubu. Zážitky ze španělské občanské války zpracoval v románu Komu zvoní hrana (1940). Jako válečný dopisovatel navštívil krátce Čínu a v r. 1944 odjel do Londýna. Odtud podnikal výpravy na frontu v Normandii a účastnil se bitvy v Ardenách a osvobození Paříže. V roce 1953 při letecké havárii v Ugandě (Afrika) málem zahynul. Posledním Hemingwayovým úspěchem byla novela Stařec a moře (1952) - oslava věčného zápasu člověka s přírodou a hold lidské statečnosti a družnosti, za kterou mu byla v roce 1954 udělena Nobelova cena. Po nástupu Fidela Castra k moci v roce 1960 opustil Kubu a vrátil se do Spojených států. Zhoršující se zdravotní problémy a také stále rostoucí stavy deprese jej dovedly až k sebevraždě. 2. července 1961 se před svým domem v Ketchumu (stát Idaho) zastřelil. Ernest Hemingway výrazně ovlivnil americkou a světovou literaturu a jeho díla jsou řazeny mezi vrcholy moderní literatury. 

• http://en.wikipedia.org/wiki/Hemingway

Francesco Petrarca [petrarka], italský básník a prozaik, se narodil 20. července 1304 (Arezzo). Své dětství strávil ve vesnici Incisa poblíž Florencie, odkud se rodiče roku 1313 přestěhovali do Avignonu, kde Petrarca zahájil svá studia, od roku 1318 studoval práva v Montpellier a poté (od r. 1322) v Bologni, studia ukončil z finančních důvodů krátce po smrti otce v roce 1326. Byl znalcem antické kultury a klasické filologie, často byl nazýván otcem humanismu. Literární činnost střídal s politickou činností a diplomatickými posláními. Snil o sjednocení Itálie jako pokračovatelky antického Říma, proto vítal pokus římského tribuna lidu Coly di Rienzo o založení republiky. K nastolení míru a pořádku v Itálii vyzýval Karla IV., s nímž se setkal v  roce 1354 v Mantově a v roce 1368 v Udine. Roku 1356 navštívil Prahu. Známá je jeho korespondence s Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a kancléřem Janem ze Středy v letech 1351 – 68 (některé dopisy vyšly v českém výboru Listy velkým i malým tohoto světa), která přispěla k rozvoji humanismu v Čechách. Hlavní význam přikládal Petrarca své latinské tvorbě. Hledal a studoval antické rukopisy, napsal řadu děl v latině, z nichž nejvýznamnější je nedokončený epos v hexametrech Africa (1338) o punských válkách. Z latinských děl dále vynikají Bucolicum carmen (Pastýřská báseň) a spisy historické a filosofické (De viris illustribus – O slavných mužích). Latinsky psal i dopisy, literárně zpracované do několika sbírek. Výrazem jeho niterné náboženské krize, jejíž začátek sám datoval rokem 1336 výstupem na Mont Venteux, jsou tzv. asketické spisy; nejvýznamnější je Secretum (Tajemství) a tři dialogy mezi básníkem a sv. Augustinem. Setkání se šlechtičnou Laurou 6. 4. 1327 v avignonském chrámu sv. Kláry se stalo podnětem k psaní milostné lyriky, kterou skládal po celý život a shrnul do sbírky později nazvané Zpěvník (původní latinský název Rerum vulgarium fragmenta – Fragmenty v lidové řeči). Obsahuje 355 básní (317 sonetů, 29 kancón, 9 sestin, 7 balad a 4 madrigaly), rozdělených na verše “ze života” a “po smrti” Laury, ještě idealizované, ale již s rysy pozemskými. Přínosem je psychologická hloubka vyjádření myšlenek, citů a nálad milujícího člověka, zobrazení vlastního vnitřního světa básníka, zmítaného rozporem mezi pozemskými city a oddaností Bohu. Božskou komedii napodobuje didakticko-alegorický epos Trionfi (Triumfy), v němž vynikají lyrické pasáže, svými motivy příbuzné Zpěvníku. Petrarkova lyrika je nová hloubkou psychologické analýzy a dokonalou básnickou formou i jazykem. Ovlivnila nejen tzv. petrarkisty 16. stol., ale i pozdější italské lyriky až po G. Ungarettiho, po staletí byla vzorem i pro poezii evropskou. Česky byl překládán již začátkem 16. století (Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova). Z nových překladů: Vzývání, Sto sonetů Lauře, Kanzóny pro Lauru. Francesco Petrarca zemřel 19. července 1374 ve vesnici Arquà (ležící jihozápadně od Padovy).

• http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=488

Hilaire Germain Edgar Degas [dega], francouzský malíř, kreslíř a sochař, se narodil v Paříži 19. července 1834. Studoval na École des Beaux-Arts v Paříži. Byl významným malířem na pomezí realismu a impresionismu. Začínal v klasicistní tradici J. Ingrese. Na svých cestách Evropou studoval tisky umělců, jakými byli Dürer, Mantegna, Rembrandt a Goya. V rané tvorbě se soustředil na historickou malbu (Spartské dívky) a psychologické podobizny (Rodina Bellelli). Tři roky žil v Římě a v roce 1859 otevřel svůj ateliér v Paříži. Teprve v roce 1862 namaloval první obraz z dostihové dráhy (Před startem). Po 1865 projevoval větší zájem o barvu a především o zachycení pohybu. Maloval první obrazy tanečnic (Baletní škola) a 1876 proslavený obraz Absint. Koncem 70. let další stylová proměna přinesla hlavně uvolnění a dělení malířského rukopisu. Degas zjednodušil kresbu (Závod amatérů, Žehlířky) a pro lepší využití barvy výrazněji užíval techniku pastelu (Po koupeli, Konec arabesky). V devadesátých letech devatenáctého století téměř oslepl, přestal malovat a věnoval se sochařství. Zanechal po sobě kolem 2000 olejů a pastelů a více než 150 Na Degasovo dílo bezprostředně navázal H. de Toulouse-Lautrec. Edgar Degas zemřel 27. září 1917 v Paříži.

• http://www.abcgallery.com/D/degas/degas.html

Rudolf II. Habsburský, římský císař, český a uherský král, se narodil 18. července 1552 ve Vídni, jako v pořadí  třetí potomek z 16 dětí císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Období 1564-1571 strávil spolu se svým bratrem Arnoštem na dvoře svého strýce Filipa II. ve Španělsku. V roce 1572 byl v Prešpurku korunován uherským králem. Českým králem byl korunován 22. září 1575, korunu mu na hlavu vložil Vilém z Rožmberka. 1. prosince 1575 byl korunován králem římským. Samostatné vlády se ujal v roce 1576, po smrti svého otce, po kterém též přijal císařskou hodnost. Během prvních let samostatné vlády inicioval stavební úpravy Pražského hradu a  roku 1583 přenesl své sídlo definitivně do Prahy. Praha se za jeho vlády stala se centrem evropské politiky a významným střediskem vědeckého a uměleckého života. Na dvoře Rudolfa II. (čítajícího více než 700 osob personálu) působilo mnoho významných osobností (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler, Giordano Bruno). Stejně jako jeho strýc Filip II., byl i Rudolf II. vášnivým sběratelem uměleckých artefaktů,  jeho „kunstkomora“ patřila ve své době k nejvýznamnějším sbírkovým kolekcím uměleckých předmětů a různých pozoruhodností. Byl mimo jiné velkým ctitelem A. Dürera a H. Bosche. Mezi veřejností patří k nejznámějším malířům Rudolfa II. Ital Giuseppe Arcimboldo. Je to především díky jeho originálně pojatým obrazům, které vtipně sestavoval ze zeleniny, ovoce, květin atd. Rudolf II. byl neobyčejně vzdělaný, rád experimentoval a shromažďoval vědecké poznatky z oblasti matematiky, astronomie, fyziky a chemie. Velmi se zajímal o magii a okultismus. Pod jeho ochranou byli také alchymisté jako M. Bragadini, E. Kelly nebo J. Scott. Období panování Rudolfa II. lze rozdělit do dvou epoch. První – růst moci v letech 1576-1605, druhá – krize Rudolfovy politiky v letech 1605-1612, kterou způsobily spory se španělským dvorem, českými stavy a bratrem Matyášem. Vláda Rudolfa II. je také poznamenána jeho vleklou duševní chorobou, která se u něj později přeměnila až v určitý druh stihomamu. Za císaře po dlouhou dobu fakticky vládli jeho důvěrníci Wolfgang Rumpf a Pavel Sixt Trauson. Od r. 1602 se stal jeho osobním lékařem Jan Jessenius. 25.6.1608 ratifikoval vídeňský mír a byl donucen vzdát se ve prospěch svého bratra Matyáše vlády nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi. Pod mocí Rudolfa II. zůstaly pouze Čechy, obojí Lužice a Slezsko. Pod nátlakem českých stavů vydal 9.7.1609 Majestát na náboženskou svobodu. Proti českým stavům se spojil s pasovským biskupem Leopoldem a povolil vstup jeho vojsk na území Čech v lednu 1611, což vyvolalo obrovskou bouři nevole nejen mezi stavy, ale zejména u arciknížete Matyáše a Rudolf II. byl donucen v  dubnu 1611 abdikovat i na český trůn. Rudolf II. zemřel 20. ledna 1612 na Pražském hradě, pohřben je v královské hrobce ve Svatovítské katedrále.

Emil Hácha, prezident Česko-Slovenské republiky a státní prezident Protektorátu Čechy a Morava, se narodil 17. července 1872 v Trhových Svinech (některé životopisy uvádějí 12. červenec). V letech 1925 – 38 vykonával funkci prvního prezidente Nejvyššího správního soudu ČSR. Byl expertem na anglosaské právo, soudcem haagského soudu. 1938 – 45 prezident  (od roku 1939 státní prezident Protektorátu Čechy a Morava). Hácha byl zvolen v roce 1938 jako nezávislá a nezkompromitovaná osoba. 15. března 1939 podepsal v Berlíně pod nátlakem souhlas s německou okupací. Zprvu usiloval o maximální autonomii (udržoval tajné kontakty s exilovou vládou v Londýně). V roce 1941 po jmenování R. Heydricha říšským protektorem vnitřně rezignoval a stal se pasívním nástrojem německé okupační politiky. Od roku 1943 byl vážně nemocen, v květnu 1945 byl zatčen a 27. června 1945 zemřel ve vězeňské nemocnici v Praze.

• Další životopis Emila Háchy

zvětšit fotografii

Roald Engelbregt Gravning Amundsen [áminsen], norský polární badatel a spisovatel, se narodil v Borge (nedaleko Oslo) 16. července 1872. Od roku 1898 účastník výzkumných polárních cest. 1903 – 06 poprvé plul od Grónska podél pobřeží Severní Ameriky do Nome na Aljašce a určil polohu magnetického pólu. 15. prosince 1911 se čtyřmi průvodci a psím spřežením stanul jako první (o 4 týdny před R. F. Scottem) na jižním pólu v Antarktidě, kde objevil neznámé pohoří, místy vysoké 4 500 m., které nazval Maud. 1918 – 20 se na škuneru Maud plavil z Norska podél severního pobřeží Evropy a Asie k Beringovu průlivu. Po 1. světové válce začal ke svým cestám používat letadla a vzducholodě. V roce 1926 spolu s U. Nobilem přeletěl se vzducholodí severní pól (krátce po R. E. Byrdovi, který letěl letadlem). V roce 1928 se snažil o záchranu U. Nobileho a jeho posádky na vzducholodi Italia, ale jeho letadlo 18. června 1928 při letu z Norska na Špicberky beze stopy zmizelo. Byl vzorem vytrvalosti a statečnosti, své výzkumné cesty popsal v řadě knih (Můj život polárního badatele, Severozápadní průjezd, Letadlem k severní točně, Amundsen objevitel, Člověk objevitel).

zvětšit autoportrét

Rembrandt Harmenszoon van Rijn, holandský malíř a grafik, se narodil 15. července 1606 v Leidenu jako syn zámožného měšťana Harmena Gerritszoona van Rijna a jeho manželky Neeltge Willemsdochter van Zuitbroeck. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelu vrcholného holandského malířského realismu doby baroka. Jeho dílo bylo ovlivněno Caravaggiem, vytvořil však osobitý styl s temnosvitem jako důležitým vyjadřovacím prostředkem. Od roku 1632 působil v Amsterdamu jako uznávaný malíř a vyhledávaný portrétista. Byl autorem dramatických biblických výjevů (Simeon v chrámu) a realistických obrazů kompozičně sjednocených světlem (Anatomie dr. N. Tulpa). Po roce 1634 ovlivněn italskou malbou, rozvinul techniku sjednocení obrazu světlem. Kompoziční schémata italské barokní církevní malby přenesl do světského obrazu, postupně omezil kolorit, uvolnil rukopis a dosáhl hlubokého zvnitřnění (Vlastní podobizna se Saskií na klíně). Vrcholným dílem jeho čistě barokního období tvorby je skupinový portrét Noční hlídka, zbavený statičnosti a pojatý jako výsek děje. Od 40. let (po smrti své ženy) vyhledával stále častěji náboženská témata. Krista i světce představoval jako skutečné lidi s lidskými myšlenkami a hlubokým duševním životem (Svatá rodina, Kristus v Emauzích). V pozdním díle (od 50. let), v současnosti ceněném nejvýše, je kolorit omezen na několik základních barev, které vytvářejí širokou škálu odstínů. Malířský rukopis se uvolnil (barevnou pastu nanášel někdy i přímo špachtlí) a stal se spontánním výrazem malířova ducha (řada autoportrétů, Bathseba, Porážka, Židovská nevěsta, Rodinná podobizna, Návrat ztraceného syna). Byl vynikajícím kreslířem, vytvořil řadu grafických listů, většinou leptů a suchých jehel (Golgota aj.). Rembrandt van Rijn zemřel v Amsterdamu 4. října 1669 a byl pochován ve Westerkerku.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Rembrandt_van_Rijn

• http://www.abcgallery.com/R/rembrandt/rembrandt.html (192 obrazů)

• http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=621

Gustav Klimt, rakouský malíř, grafik a kreslíř, se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu poblíž Vídně, jako druhý ze sedmi dětí rytce Ernsta Klimta a jeho ženy Anny, rozené Finsterové. Byl významným představitelem evropské secese a symbolismu. Ve čtrnácti letech vstoupil do Kunstwerbeschule ve Vídni, kde studoval až do roku 1883 pod vedením Ferdinanda Laufbergera a Julia Victora Bergera. Tam se naučil širokou škálu technik, od mozaiky, přes malování až k freskařství. Po roce Klimtova studia se na stejnou školu přihlásil také jeho mladší bratr Ernst. Společně si pak přivydělávali malováním portrétů podle fotografií. V Kunsthistorickém museu ve Vídni se spolu se svým přítelem Franzem Matschem podíleli na výzdobě dvora. Úspěch jim otevřel cestu k množství zakázek, z nichž pro Klimta byly nejvýznamnější především čtyři alegorie na stropě Paláce Sturany ve Vídni a dekorace stropu lázeňského domu v Karlových Varech. Zlom v Klimtově samostatné tvorbě pak přichází v roce 1885, kdy dostává první oficiální vládní zakázku - výzdobu Vily Hermes, oblíbeného venkovského sídla císařovny Alžběty. V roce 1888 převzal Zlatý Řád Meritu za přínos do světa umění z rukou Císaře Franze Josefa, v roce 1895 obdržel Velkou cenu Antwerp za dekorace pro zámecké divadlo Estreházyů v maďarském Totisu. Klimt byl spoluzakladatelem Vídeňské secese, která bojovala s konzervativními praktikami tehdejších umělců a zkostnatělostí kritiků, v roce 1897 byl zvolen jejím prvním předsedou. Vídeňská Secese se rozpadá v roce 1905. Zpočátku tvorby byl ovlivněn dílem Hanse Makarta, později i egyptským uměním a byzantskými mozaikami. Byl vynikajícím portrétistou, jeho obrazy často vzbuzovaly pobouření svou otevřeně erotickou tematikou. Velký vliv na něj mělo učení Freuda a filosofie Nietzscheho. Tematicky vycházel z dobové interpretace klasické mytologie, věnoval se i krajinomalbě. Zdůrazňoval plošnost a dekorativnost pozadí v kontrastu s realisticky malovanými figurami. Důrazem na barvu a tvar ovlivnil i některé projevy abstraktního malířství. V roce 1917 byl zvolen čestným členem Akademií Umění ve Vídni a Mnichově.  Zanechal po sobě více než tři tisíce dokončených a mnoho nedokončených děl. Po jeho smrti bylo za II. světové války mnoho maleb umístěno na zámek Immendorf v jižním Rakousku, který však i s obrazy vyhořel při útěku jednotek SS 5. května 1945. Gustav Klimt zemřel po mrtvici ve Vídni 6. února 1918.

• http://www.ibiblio.org/wm/paint/auth/klimt/

Gaius Julius Caesar [cézar], státník, politik a spisovatel, se narodil v Římě 13. července 100 př.n.l. (některé prameny uvádějí 12. červenec). Pocházel ze starobylého patricijského rodu Juliů. Příjmení Caesar – znamená v překladu vlasatý, prostřední jméno Julius bylo rodové a Gaius bylo vlastní jméno. V roce 70 př. n.l. byl zvolen do úřadu kvestora v Hispánii, kde za svého působení nabyl nemalý majetek. Roku 63 př. n.l. byl zvolen nejvyšším knězem římského státu (pontifex maximus). Tato funkce nebyla nijak politicky vlivná, ale za to velmi prestižní. Roku 59 př. n.l. získal hodnost konzula a podařilo se mu prosadit dva významné zákony – agrární a zákon proti vyděračství v provinciích. Po rozvodu s Pompeiou (ženat od r. 67 př.n.l.) se téhož roku oženil s Calpurnií, dcerou Lucia Pisona. V roce 60 př.n.l. uzavřel tzv. 1. triumvirát (opoziční smlouva starověku – spojenectví tří nejmocnějších mužů v Římě, potenciálních samovládců, proti senátu a republikánům) s Gnaeem Pompeiem Magnem a Marcem Licinem Grassem. Caesarova strmá politická kariéra úzce souvisí s jeho vojenskými úspěchy, zejména v Galii. O svých vojenských taženích napsal Zápisky o válce Galské. Po skončení konzulátu v Hispánií mu byla přidělena správa  3 provincií: Předalpská Galie (Severní Itálie), Illyricum (bývalá Jugoslávie) a Narbonská Galiie (jižní Francie). Spolu s provinciemi mu byla svěřena i armáda 4 legií, která se postupně rozrostla až 12 legií a Caesarovi se s její pomocí podařilo v l. 58 až 49 př.n.l. dobýt rozsáhlá území za Alpami. V r. 53 př.n.l. padl během vojenského tažení 1. člen triumvirátu – Crassus. Poté, co Caesarovi vypršela pětiletá lhůta správcovství Galie, snažil se získat opět post konzula. Senát měl ale stále větší obavy z jeho vzrůstající moci a v r. 49 př. n.l., kdy se i Pompeius postavil na stranu senátu,  nařídil senát Caesarovi, aby předal velení armády a vrátil se do Říma. Pompeiovi byla udělena hodnost diktátora a Caesar byl vyhlášen veřejným nepřítelem, pokud nesloží velení nad armádou. Caesar neuposlechl, v lednu 49 př.n.l. převedl armádu přes řeku Rubikon (tehdejší hranice mezi Galií a Itálií) a vyvolal občanskou válku. Následujícího roku byl Pompeius zavražděn v Egyptě a Caesar už neměl žádné další nebezpečné nepřátele. Následovalo převzetí diktátorské moci. Na egyptský trůn dosadil Kleopatru, která byla prohlášena vladařkou Egypta. Roku 46 př. n.l. inspirován přesnějším egyptským kalendářem provedl reformu původního kalendáře římského a vydal výnos, aby byl měsíc Quintilis nazván na jeho počest Julius (červenec) a občanský rok aby začínal 1.ledna (do té doby začínal rok v březnu). Rozšířil senát, reformoval daně, římské občanství získali všichni obyvatelé impéria, choval se velkoryse k nepřátelům. Caesar byl na vrcholu své moci, titul diktátora mu byl udělen doživotně a r. 44 př.n.l. se stal nedotknutelným (výsada, která do té doby patřila pouze tribunům lidu). Senát se tak stal pouze vykonavatelem Caesarovy vůle a Řím přestával být fakticky republikou. 15. března 44 př.n.l. (o tzv. březnových idách) byl Gaius Julius Caesar, diktátor a samovládce, který podstatnou měrou ovlivnil pozdější rozpad Římské republiky, před vchodem do Senátu zavražděn. Jeho jméno se stalo označením pro budoucí vládce Říma a následně pak pro všechny císaře.

Amedeo Clemente Modigliani [modyljány], italský malíř a sochař židovského původu, se narodil 12. července 1884 v italském Livornu. Od roku 1902 Modigliani studoval na akademii ve Florencii (kde se nadchnul pro staré italské mistry) a poté v Benátkách, od roku 1906 působil v Paříži. Vedl bohémský život plný opíjení se a užívání narkotik, umělecky stál stranou avantgardních směrů své doby - nepodléhal fauvismu ani kubismu. Ovlivněn byl nejen starým italským uměním, ale i moderním sochařstvím (C. Brăncuşi), zapůsobila na něj i díla H. Toulose-Lautreca, P. Picassa a H. Rousseaua, v roce 1908 pak Modigliani v Paříži poprvé vystavoval na Podzimním salónu obrazy ovlivněné P. Cézannem. Mezi jeho přátele patřili J. Cocteau, M. Jacob, M. Kisling, A. Deraine a další. Modigliani vytvořil osobitý expresívní styl založený na klasicky čisté kresbě, jíž umocňoval sugestivní expresívní kolorit. Autor převážně aktů s manýristicky prodlouženými tvary a portrétů služek, dělníků, prostitutek a svých přátel. Z díla: 16 podobizen snoubenky Jeanne Hébuternové, Velký akt, Sedící akt (Římanka), Ležící akt, Manželé, Portrét dívky, Sedící žena, Podobizna P. Picassa, Ch. Soutina, J. Cocteaua, J. Lipchitze se ženou. Amedeo Modigliani zemřel v Paříži na tuberkulózu plic kombinovanou s drogovým návykem a alkoholismem, krátce před svou svatbou s Jeanne Hébuternovou (s níž měl dceru) 25. ledna roku 1920. V den jeho pohřbu pak Jeanne spáchala sebevraždu.

• http://www.abcgallery.com/M/modigliani/modigliani.html

Elwyn Brooks White, přezdívaný Andy, americký novinář a spisovatel, se narodil 11. července 1899 v Mount Vernonu (New York). Pocházel z početné rodiny. Po absolvování Cornell Univerzity byl zaměstnán jako reportér v několika novinách – United Press, American Legion, News Service a Seattle Times. Od roku 1924 se stal stálým přispěvatelem New York magazínu, kde se seznámil s Katherine Segeant Angell a v roce 1929 se s ní oženil. Jako novinář byl ceněn především za své úvodníky, které vynikaly brilantní americkou angličtinou. Oblíbenými náměty jeho fejetonů byla problematika moderní společnosti, otázky technického pokroku, srovnávání městského a vesnického života, válka a internacionalismus. Typická pro něj byla skepse k organizovanému náboženství a obhajoba přirozeného, jednoduchého života. Mezi jeho přátele a kolegy patřili Dorothy Parker, Robert Benchley, James Thurber a Stephen Leadock. Literární kariéru začal sbírkami básní - The Lady is Cold (1929) a The Fox of peapack and other poems (1928). V letech 1938-1943 přispíval svými fejetony do rubriky One Man‘s meat, které pak byly vydány knižně v roce 1942 a které kritika přijala velmi kladně. Úspěch u široké veřejnosti mu přinesla kniha Is Sex necessary? (1929), kterou napsal se svým přítelem a kolegou Jamesem Thurberem. V roce 1941 vydal spolu se svou ženou knihu A Substreasury of American Humour. V roce 1939 se přestěhoval na farmu v Severním Brooklinu. Po 2. světové válce, nadšen myšlenkami internacionalismu a založením OSN, vydal sbírku pojednání pod názvem The Wild Flag (1946). V roce 1959 aktualizoval The Elements of style, (původně publikována v r. 1918 Williamem Strunkem jr.), proslulou příručku gramatiky a stylistiky americké angličtiny s nadčasovými postřehy, která je dodnes nezbytnou pomůckou na fakultách vysokých škol při anglických kurzech. Celosvětový ohlas měly i jeho knihy pro děti. Nejznámější je kniha Velká dobrodružství myšáka Stuarta Littlea (Stuart Little, 1945 – zfilmováno 1999). Následovala Charlotiina síť (Charlotte’s web – 1952) a  Labutí trumpetka (The Trumpet of the Swan  -1970 – film 2001). Ústředními motivy těchto knih, které se staly neopomenutelnou součástí klasické dětské literatury, jsou tolerance a věrnost. V roce 1978 byla Whiteovi udělena Pulitzerova cena  za jeho celoživotní dílo. E. B. White zemřel na Alzheimerovu chorobu 1. října 1985  (North Brooklin, Maine).

Jacob Camille Pissarro [pisaro], francouzský malíř a kreslíř, se narodil 10. července 1830 v Charlotte Amalie, hlavním městě ostrova St. Thomas (Dánské Antily). Jeho otcem byl Abraham Gabriel Pissarro, Žid - původem z Francie, matka pocházela z Dominikánské republiky. Na St. Thomasu žil do svých 12 let, než nastoupil na internátní školu v Paříži. Po jejím ukončení se vrátil po šesti letech zpět, pracoval v obchodě svých rodičů a začal se systematicky věnovat malování. Ve svých 22 letech pak odcestoval do Venezuely s dánským umělcem Fritzem Melbyem, který byl jeho prvním vzorem. V roce 1855 se přestěhoval do Paříže, kde studoval s francouzským krajinářem Camillem Corotem, k jeho přátelům patřili Claude Monet a Pierre Auguste Renoir, později také Georges-Pierre Seurat a Paul Signac. Pissarro byl významným představitelem impresionismu, později pointilismu a divizionismu. Zpočátku byl ovlivněn krajinářským realismem, v době pobytu v Anglii (kam se uchýlil s rodinou během francouzko-pruské války v letech 1870 – 71) se seznámil s tvorbou Williama Turnera. Maloval francouzský venkovský život, zvláště pak krajiny a pracovníky v polích, stejně tak jako scény z Montmartru. Usadil se v Pontoise, kde vyučoval malířství, k jeho žákům patřili i Paul Cezanne a Paul Gauguin. Před rokem 1890 se intenzívně zabýval teoretickými úvahami o různých efektech barev a světla. Z díla: Pontoise, Dostavník v Louveciennes, Bulvár Montmartre. Camille Pissarro zemřel 12. listopadu 1903 a je pochován na hřbitově Père Lachaise.

• http://www.abcgallery.com/P/pissaro/pissaro.html

Jan Neruda, český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik, se narodil v Praze 9. črvence 1834. Je právem řazen k  nejvýznamnějším osobnostem české literatury. Byl hlavním představitelem generace májovců. Působil jako redaktor deníků Čas, Hlas, Národní listy a beletristických časopisů Obrazy života, Rodinná kronika, Květy, Lumír. Napsal přes 2 000 fejetonů cestopisného, zábavného, uměleckokritického, politického, sociálního, osvětového a kulturní charakteru (knižně Studie krátké a kratší, Žerty hravé i dravé, Obrazy z ciziny, Menší cesty). Jeho mnohotvárný a jazykově moderní publicistický styl ovlivnil další vývoj české žurnalistiky. Novinářský zájem o realistické zachycení života v celé jeho bohatosti, vyjádřené s vážností i humorem, s ironií i citlivou vnímavostí, se projevil v povídkových knihách Arabesky a Povídky malostranské. V rané básnické tvorbě vyjádřil svou romantickou rozervanost, kterou zahalil do ironie a provokativního cynismu (Hřbitovní kvítí). Básně z 60. let uspořádal do tří Knih veršů (výpravných, lyrických a smíšených, časových a příležitostných); vyjádřil v nich rodinné a milostné city i své vnímání politických a sociálních problémů národní společnosti, která se nemůže svobodně rozvíjet. Písně kosmické vytyčují perspektivu moderního technického světa a lidského poznání, v Baladách a romancích se Neruda vrátil k obrozenské tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí, aby je přiblížil současnému vnímání. Subjektivní lyriku 80. let, milostná a osobní vyznání spojená s přírodními motivy, shrnul v básnické sbírce Prosté motivy. Na ni navazují Zpěvy páteční (vydané z pozůstalosti), rozšířené o nejosobnější vyjádření vlasteneckého citu, vztahu k tradičnímu systému životních a národních hodnot. Méně zdařilé byly jeho dramatické pokusy (Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca di Rimini). Neruda byl ve své době ceněn především jako žurnalista, jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců. Jan Neruda zemřel v Praze 22. srpna 1891.

Jean de la Fontaine, francouzský básník, prozaista a libretista, se narodil 8. července 1621 v Château-Thierry, Champagne. Studoval v Paříži lékařství a teologii. V roce 1647 se vrátil zpět domů s kvalifikací právníka a stal se asistentem svého otce, správce lesů. Působil na několika vládních postech. Spolu se svým přítelem Moliérem se účastnil debat v literárních kruzích. V roce 1658 se přestěhoval do Paříže a začal se intenzivně věnovat psaní. Díky svému patronovi, Nicolasovi Fouquetovi, významnému francouzskému politikovi, se stal finančně nezávislým, získal malou penzi s jednoduchou podmínkou napsat 4 básně za rok. V roce 1661 byl Fouquet uvězněn a La Fontaine na jeho počest napsal  jednu ze svých nejkrásnějších básní, jako dík svému patronovi. Aby se vyhnul hrozícímu zatčení, opustil Paříž a strávil nějaký čas v Limousin. Psal komedie, ale proslavil se zejména knihami bajek. Jeho bajky o zvířatech a každodenním životě jsou mistrovskými díly francouzské literatury. V postavách zvířecích i lidských shrnuje mravní naučení a praktické zásady životní morálky. Morální poučení je vždy na konci bajek, které jsou podány volným veršem. Je zde patrný vliv Ezopa, Horace a indické literatury, zejména Panchatantry. Větší polovina z jeho více než 240 básní a nadčasových příběhů byla vydána až posmrtně. V roce 1668 byla vydána kolekce se 124 bajkami, věnovaná autorem Dauphinovi, tehdy šestiletému vnukovi Ludvíka XIV a měla okamžitě obrovský úspěch. V roce 1683 byl zvolen členem Francouzské akademie za svůj přínos francouzské literatuře. La Fontaine zemřel 13. dubna 1695 v Paříži a je pochován na hřbitově Père Lachaise.

• http://www.gutenberg.org/browse/authors/l#a1758

Lion Feuchtwanger, německý romanopisec, překladatel a dramatik, se narodil 7. července 1884 v Mnichově. Pocházel z početné rodiny židovského továrníka. Po úspěšných studiích na  univerzitách v Mnichově a Berlíně (antropologie, filosofie a filologie) se v r. 1908 stal vydavatelem vlastního literárního časopisu Der Spiegel. V roce 1914 byl internován v Tunisu, odkud uprchl zpět do Německa. Svou literární činnost začal jako překladatel dramatických děl světové literatury. Od r. 1925 žil v Berlíně. Známým se stal již svým prvním románem, Žid Süss. V roce 1930 vydal román Úspěch, (součást trilogie Čekárna), který byl velmi kritizován Hitlerem. Během své návštěvy USA na počátku roku 1933, byl zbaven občanství, jeho díla byla zabavena a patřila mezi ty, která se v Německu hromadně pálila 10.5.1933. Feuchtwanger emigroval do Francie a do Německa již nikdy nevrátil. V tomtéž roce vydal další část trilogie Čekárna – román Opermannovi. Ve Francii patřil k nejaktivnějším členům protifašistického hnutí. Spolu s B. Brechtem a W. Bredelem založil emigrantský časopis Das Wort. V roce 1937 navštívil Sovětský svaz, své zážitky shrnul v cestopise Moskva (1937), kde vyjádřil sympatie se socialismem a vedl polemiku s knihou A. Gida - Návrat ze SSSR. V roce 1940 byl ve Francii internován, přes Španělsko a Portugalsko se mu podařilo uprchnout do USA, kde v Kalifornii žil až do své smrti. Kromě románů, kde inspirován vlastním životem pojednává o osudech Židů v nacistickém Německu (trilogie Čekárna – Úspěch (1930), Opermannovi (1933), Vyhnanství (1939)), měly největší čtenářský ohlas jeho historické romány, čerpající náměty od starověku až po Velkou francouzskou revoluci. Mezi nejznámější patří romány Lišky na vinici (1948), Bláznova moudrost (1952),  Židovka z Toleda (1955), Goya (1951), Ošklivá vévodkyně (1923), trilogie Josephus Flavius (1932-1942) a Nepravý Nero (1936).  Psal také dramata – např. Ďábel v Bostonu (1948), Holandský kupec (1923), Vdova Kapetová (1956). Známá je jeho spolupráce s B. Brechtem na díle Simone (1944), kdy nakonec vznikly dvě samostatné verze. Vyjadřoval se také teoreticky k židovským otázkám a spolu s A. Zweigem napsal esej. Lion Feuchtwanger zemřel 21. prosince 1958 v Los Angeles.

• http://www.usc.edu/isd/archives/arc/libraries/feuchtwanger/aboutfeuchtwanger.html

• http://literatura.kvalitne.cz/feu.htm

Jaroslav Foglar, český spisovatel, publicista a redaktor dětských časopisů, známý pod skautskou přezdívkou Jestřáb, se narodil v Praze 6. července 1907. V roce 1914 se Foglarovi přestěhovali z Nuslí na Vinohrady a roku 1920 Foglar poprvé navštívil skautský oddíl - 48. klub oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku. Jako třináctiletému (1920) mu vyšel první literární pokus, báseň Měsíční noci. V roce 1921 se mu naskytla možnost vstoupit do 34. pražského oddílu "Ohnivci". Jeho první publikovaná povídka Vítězství byla vydána časopisecky roku 1923 a byla prvním krůčkem ke spisovatelské dráze. V roce 1925 ukončil Foglar Veřejnou obchodní školu a byl zaměstnán jako úředník. V roce 1934 vydalo nakladatelství Melantrich první Foglarovu knihu - Přístav volá. Brzy přichází období Foglarova redaktorského působení v časopise Mladý hlasatel, kde 8. května 1937 vychází výzva k zakládání čtenářských klubů Ml. hlasatele. V létě vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 vedli redakci Jaroslav Foglar spolu s Karlem Burešem a od 17. prosince vycházel na pokračování dnes již legendární seriál - comics Rychlé šípy, kreslený JUDr. Janem Fischerem. Roku 1941 byl Mladý hlasatel zastaven nacisty. Těsně po válce redigoval Foglar časopis Junák, brzy odsud ale odešel pro názorové neshody, aby založil nový časopis - Vpřed. První "foglarovské" číslo Vpředu (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný - Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948, byl zastaven naopak komunisty. V padesátých letech Foglar působil jako vychovatel v domově mládeže pod dohledem StB. Ani v tuto dobu ale nepřestal psát. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevila Tajemná Řásnovka. V Ostravském kulturním zpravodaji vycházely Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem. Osmdesátá léta byla poznamenána spoluprací s výtvarníkem Karlem Saudkem na kreslených seriálech Modrá rokle a Ztracený kamarád. Po roce 1989 se Foglarovi otevřela cesta ke čtenářské veřejnosti. V nakladatelství Olympia vydal stínadelskou trilogii Dobrodružství v temných uličkách (Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta). Od jara 1995 byl dlouhodobě hospitalizován. K jeho devadesátinám a nedožitým devadesátinám Jana Fischera uspořádalo Muzeum hl. m. Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Jaroslav Foglar zemřel po delší nemoci 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici.

celé foto

Eino Leino (vlastním jménem Armas Einar Leopold Lönnbohm), finský básník, žurnalista dramatik, prozaik a překladatel světové literatury, se narodil 6. července 1878 v  Paltamu, jako sedmý a nejmladší syn v rodině s deseti dětmi. Svou tvorbou patřil k novoromantikům a je považován za jednoho z největších básníků finské historie. Vydal přes 70 knih básní a příběhů,  v jeho poezii se spojuje kalevalská národní tradice (sbírka Helkavirsiä – Písně o Helce) s moderními evropskými proudy. Významně obohatil jazyk finské poezie. Publikoval v denících Päivälehti (1899-1905) a Helsingin Sanomat (1905-14), s bratrem vydával kulturní časopis Nykyaika (1898-99) a sám týdeník Sunnuntai (1915-18). Po finské občanské válce se zhroutila Leinova idealistická víra v národní stranu a jeho vliv jako polemického novináře byl oslaben. V roce 1918 dostal státní spisovatelskou penzi, ale měl stálé finanční problémy a jeho zdraví se zhoršovalo. Pseudonym Leino znamená zasmušilý, melancholický. Leino byl třikrát ženat a měl dceru Eiju. Eino Leino zemřel 10. ledna 1926 v Tuusule.

Jean Cocteau [kokto] (plným jménem Jean Maurice Eugène Clément Cocteau), francouzský básník, dramatik, malíř a filmový scenárista a režisér, se narodil  5. července 1889 v Maisons-Laffitte, malém městečku nedaleko Paříže. Propagoval avantgardní směry a syntetické působení různých druhů umění (drama Svatebčané na Eiffelce). Zmodernizoval antická témata, např. Orphée (Orfeus), Oedipe-roi (Král Oidipus), Antigone (Antigona). Byl autorem básnických sbírek Mys dobré naděje, Requiem, románů Hrozné děti, Tomáš lhář, baletu Paráda, mimické hry Býk na střeše, filmových scénářů (Věčný návrat) a režisérem filmů Kráska a zvíře, Orfeus, Le Testament d’Orphée (Orfeova závěť). Spolupracoval také s Robertem Bressonem na filmu Dámy z Boulogneského lesa. Jean Cocteau zemřel 11. října 1963 v Milly-la-Forêt na zástavu srdce.

• http://www.csfd.cz/herec.php?2174&top=

• http://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Cocteau

Giuseppe Garibaldi [garibaldy], italský revolucionář, se narodil 4. července 1807 v městečku Nizza na pobřeží Středozemního moře. Byl symbolem národního obrození a sjednocení Itálie a vůdcem demokratického křídla italského risorgimenta. Od roku 1831 byl účastníkem hnutí Mladá Itálie, stal se námořníkem a v roce 1832 byl povýšen na kapitána. Když v Itálii sílila touha po samostatnosti, po osvobození od rakouských okupantů, Garibaldi byl v roce 1834 mezi povstalci v Janově, za což byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Uprchl do Marseille a v roce 1835 do Jižní Ameriky, kde do roku 1848 bojoval za nezávislost jihoamerických republik (Uruguay, Brazílie). V letech 1848 – 49 se účastnil revolučních bojů v severní Itálii a v Římě proti Rakousku a francouzským intervenčním vojskům. Francouzské přesile však podlehl a musel uprchnout. Přes Tunis se dostal až do USA, kde žil v emigraci. V březnu 1854 se vrátil do Itálie, kde bojoval ve službách krále Viktora Emanuela II. V roce 1859 jako piemontský generál a velitel dobrovolnického sboru alpských myslivců bojoval s Rakouskem. Roku 1860 vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol, pomohl svrhnout vládu Bourbonů a zasloužil se o sjednocení Itálie. V roce 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku, prusko-francouzské války 1870 – 1871 se účastnil na straně Francie (jediný úspěšný generál francouzské armády, byl zvolen do francouzského Národního shromáždění). Sympatizoval s italskou iredentou, s I. internacionálou a Pařížskou komunou. S podlomeným zdravím se Giuseppe Garibaldi usadil na ostrově Caprera poblíž Sardinie, kde 2. června 1882 zemřel a kde je také pohřben.

• http://natura.eri.cz/natura/1996/8/9608-2.html

Kafka v roce 1917

Franz Kafka, německy píšící český spisovatel, se narodil 3. července 1883 v Praze jako syn zámožného německého židovského obchodníka. Po absolvování studia práv na pražské německé univerzitě (1906), pracoval po celý svůj život jako úředník v pojišťovnictví, z toho 14 let v Dělnické úrazové pojišťovně, kde dosáhl hodnosti vrchního tajemníka. Stálá práce ve které vynikal až maximalistickou svědomitostí, mu byla pouze nutností. Za svůj hlavní životní úkol považoval psaní, které se pro něj stalo  nejen existenční potřebou, ale i předmětem neustálé reflexe. Ke svém dílu byl neobyčejně kritický a nespokojený téměř ke všemu co napsal. Jeho dílo,  poznamenané škrtáním a ničením textů, které zavrhl, obsahuje kratší povídkové prózy, z toho množství fragmentů, tři nedokončené romány, deníky a korespondenci. Nejstarší dochovanou prací je Popis jednoho zápasu. Se svou tvorbou byl Kafka spokojený jen málokdy. Výjimkou je povídka Ortel, kterou napsal během jediné noci  z 22. na 23. září 1912. Neúnavné noční psaní pro něj bylo příznačné.  Trpěl chronickou nespavostí provázenou neurotickými bolestmi hlavy. Krátce po Ortelu následovala Proměna a větší část nedokončeného románu Nezvěstný, vydávaného dosud pod jménem Amerika. Ve všech těchto třech prózách je ústředním tématem vztah otec a syn. Odráží se v nich Kafkův dost komplikovaný a bolestivý vztah k autoritářskému otci. Vlastní rodina pro něj přestavovala tísnivé sevření, z kterého se snažil marně vymanit cestou manželství. Třikrát se zasnoubil, ( 2x s Felicií Bauerovou, 1 x s Julií Vohryzkovou), aby třikrát zasnoubení zrušil. Jeho mučivé pokusy obstát a dovést vztah k manželství a opět neschopnost svazek skutečně naplnit jsou vyjádřeny v jeho dopisech a promítl se do románu Proces. V roce 1917 propukla u Kafky plicní tuberkulóza. Následovalo seznámení s Milenou Jesenskou a jejich milostné korespondenční drama (od r. 1920), poznamenané postupující chorobou, které se pak odrazilo také v románu Zámek. Přestože poslední léta svého života strávil většinou v zotavovnách a v léčebných ústavech, stále se neúnavně věnoval psaní. Franz Kafka, jeden z největších zjevů literatury 20. století, geniální analytik, problematizující i nejprostší věci života, magický realista, zemřel 3. června 1924 v rakouském sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu. Většina z jeho díla vyšla až posmrtně a to jen díky tomu, že jeho celoživotní přítel Max Brod nerespektoval Kafkovo přání, aby jeho rukopisy spálil.

Facebook

zvětšit fotografii

Hermann Hesse, německý spisovatel, prozaik, lyrik a esejista, se narodil 2. července 1877 v Calwu (Württembersko) v rodině misionáře. Od roku 1891 studoval v evangelickém semináři, po půl roce z něj ale odešel, v roce 1893 odmaturoval na gymnáziu, v letech 1895-98  se učil se knihvazačem a od roku 1899 pak žil ve švýcarské Basileji, kde jako knihkupec začal tvořit  svá první literární díla.  Navazoval na tradice německé klasiky a romantismu, byl ovlivněn psychoanalýzou, buddhismem a hinduismem. Románem Peter Camenzind (1904), v němž hlásá sblížení s přírodou a zklamání civilizací, nastoupil dráhu profesionálního literáta. V roce 1911 podnikl první cestu do Indie, kde z duchovního odkazu buddhistické filozofie čerpal mnohé podněty pro svou další tvorbu. Psychologicky složití hrdinové románů Demian a Stepní vlk hledají nové hodnoty a harmonii mezi duchovním a pudovým životem, obdobné je i téma románu Narcis a Goldmund (1930). Rysy své pacifistické filozofie vyložil v novele Siddharta. Jeho hlavním dílem je ale fantastický utopický román Glasperlenspiel (Hra skleněných perel). Hesse v roce 1923 získal švýcarské občanství, v období Třetí říše bylo jeho dílo v Německu prohlášeno za nežádoucí a bylo zakázáno jeho vydávání. V roce 1946 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Hermann Hesse zemřel ve švýcarské Montagnole 9. srpna 1962.

• http://literatura.kvalitne.cz/hes.htm

Facebook

zvětšit obrázek

Gottfried Wilhelm Leibniz [lajbnyc] (někdy psáno Leibnitz), německý  filozof, učenec, vynálezce a diplomat, se narodil 1. července 1646 v Lipsku. Dovršil objektivní idealistickou a racionalistickou filozofii 17. století. Byl předchůdcem německé klasické filozofie. V letech 1672 – 74 byl v diplomatických službách v Paříži, od roku 1676 působil jako dvorní knihovníke v Hannoveru. Po vzoru Francouzské akademie věd prosadil v roce 1700 založení obdobné vědecké společnosti  v Berlíně a stal se jejím prezidentem. Je autorem mnoha objevů a technických vynálezů (sestrojil počítací stroj pro čtyři základní úkony, zkonstruoval větrná čerpadla pro odvodnění těžních jam dolů a jiná technická zařízení). Byl předchůdcem moderní formální logiky, v matematice je zakladatel logicismu. Nezávisle na Newtonovi položil základy diferenciálního a integrálního počtu. Leibnizova symbolika se používá dodnes. Pokusil se vypracovat obecnou vědeckou metodu opřenou o analýzu složených pojmů a pravd na jejich elementární znaky, které lze volně kombinovat. Rozlišil pravdy rozumu (logicky nutné) a pravdy náhodné (logicky nedokazatelné), pro něž platí princip dostatečného důvodu a které lze nalézt v indukci. Své pojetí světa vyložil zejm. v Monadologii. Za podstatu světa považoval nekonečné množství nedělitelných duchovních substancí – monád. Jejich pohyb vychází zevnitř, monády nepodléhají zákonům mechaniky a neovlivňují se (“nemají okna”). Přes pluralitu monád existuje v přírodě souvislost, neboť každá monáda je zrcadlením univerza. Svět je uspořádán proto, že v monádách je uložena “předzjednaná harmonie”. I když je harmonie základem světa, je v něm též utrpení a zlo; to však vyplývá z konečnosti, tedy nedokonalosti světa a člověka. Jen Bůh je nekonečný a dokonalý. Součet zla ve světě je menší než součet dobra; z možných světů vybral Bůh ten nejlepší (Essais de Théodicée – Theodicea). – Leibnizova filozofie  podnítila vznik německé dialektiky. Leibniz se kriticky stavěl k Descartovu podcenění živé přírody; tvrdil že skutečnost se musí posuzovat analogicky z živého na neživé, ne naopak. Předjímal ideu o holistickém (celostním) vesmíru, oduševnělém a živém ve všech jeho částech. Gottfried Leibniz zemřel 14. listopadu 1716 v Hannoveru.

Facebook