John Gay [gej], anglický básník a dramatik, se narodil 30. června 1685 v Barnstaple. Spolu s dalšími toryovskými literáty (Alexander Pope, Jonathan Swift aj.) byl členem literárního sdružení Škrabákův klub (Scriblerus Club), pěstujícího společenskou satiru. Satirický náboj mají i jeho básně a hry, z nichž nejslavnější je Žebrácká opera (přepracoval Bertolt Brecht). Užitím lidových popěvků hra formálně paroduje tehdy oblíbenou italskou operu, tematicky satira míří proti zkorumpovanosti vlády Roberta Walpole. Popularita Žebrácké opery trvá dodnes (adaptace Václav  Havel). Její pokračování Polly nebylo tak úspěšné. John Gay zemřel 4. prosince 1732 v Londýně a byl pohřben ve Westminsterském opatství.

• http://en.wikipedia.org/wiki/John_Gay

Antoine de Saint-Exupéry [sentegzipery], celým jménem Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry, francouzský letec a spisovatel, se narodil 29. června 1900 v Lyonu. Pocházel ze šlechtické rodiny a dětství strávil na církevních školách. Poté, co nebyl přijat na námořní akademii, začal studovat architekturu. V roce 1921 narukoval k leteckému pluku ve Štrasburku, kde později složil pilotní zkoušky a stal se stihačem. V létání našel smysl svého života. Přestože za svoji kariéru utrpěl nespočet velmi vážných úrazů a několikrát se svými letadly havaroval, nikdy se této práce nevzdal. Po svém první vážné nehodě odešel v roce 1923 z armády a stal se obchodním cestujícím.V té době se začal věnovat psaní. Literární tvorba Saint-Exupéryho přímo odráží jeho vlastní život. Díla jsou prostoupená autobiografickými prvky, exotická prostředí v nichž se ocitají jeho letečtí hrdinové sám důvěrně znal. Základním námětem jeho tvorby jsou  úvahy o vztahu člověka a techniky, úzkostí ze zmechanizované civilizace, ale i víra v člověka a v lidské společenství. V oce 1926 mu vyšla první novela Letec. Krátce nato pracoval jako pilot poštovního letadla na trase mezi Toulouse a Casablankou a poté se stal velitelem letiště na Cap Juby v Saharské poušti. Tam napsal Kurýra na jih (1928). Noční let (1931) napsal v Buenos Aires, kde působil jako ředitel společnosti Aeroposta Argentina a řídil zde leteckou poštovní dopravu. Působil jako pilot v Asii ve službách Air France. Při pokusu o překonání rekordu na trase Paříž-Saigon havaroval jeho letoun nad libyjskou pouští, před smrtí jej po třech dnech strávených v poušti zachránila až náhodná karavana domorodců. V roce 1936 pracoval jako novinář během občanské války ve Španělsku. V roce 1938 málem zahynul, když se pokoušel o přelet z New Yorku do Ohňové země. Během rekonvalescence v USA  napsal Zemi lidí,román, zamýšlející se na prahu války nad lidským osudem a smyslem bytí. Za toto dílo získal  velkou cenu francouzské akademie (1939). Po vypuknutí 2 světové války si kvůli svému věku musel doslova vynutit vstup do řad válečných pilotů.  Válečného pilota (1942) napsal opět v USA po své demobilizaci a námětem je hrdinství příslušníků letky 2/33 při výzvědném letu nad nepřátelským tankovým plukem u Arrasu, kterého se sám zúčastnil a jako jeden z mála přežil.  Na svém  nejznámějším díle a jedné z nejpřekládanějších knih na světě vůbec, básnické pohádce Malý princ, začal pracovat v letech 1939-40, vyšla v r. 1943. Asi nejvýznamnější z jeho knih je Citadela, nedokončené dílo které tvořil téměř deset let, plné filosofických úvah a bajek. (Vyšla  posmrtně roku 1948). 31. července 1944 se Saint-Exupéry nevrátil z průzkumného letu na trase z Korsiky do jižní Francie. Jeho smrt se stala námětem mnoha spekulací po desítky následujících let. Po šedesáti letech byl nalezen vrak jeho letounu, ale záhada smrti tohoto významného francouzského spisovatele, humanisty a dobrodruha nebyla dosud rozluštěna.

• Malý princ ve formátu *doc (899 kB)

Peter Paul Rubens, též Petrus Paulus Rubens, vlámský malíř a typický představitel baroka, se narodil 28. června 1577 v německém Siegenu, kam musela rodina uprchnout pro své protestantské náboženské přesvědčení. S rodiči se přestěhoval do Kolína nad Rýnem a do Antverp se rodina vrátila až po smrti otce v roce 1587. Umění se učil v dílnách tamních mistrů, v roce 1598 byl přijat do Cechu malířů. Jeho styl se však začal plně vyvíjet až o dva roky později, když odešel do Itálie, kde působil v letech 1600 – 08, studoval antické sochy a mistrovská díla vrcholné renesance. V roce 1608 se Rubens vrátil do Antverp kvůli těžké nemoci své matky a stal se dvorním malířem arcivévody Albrechta Rakouského. V letech 1622 – 25 působil v Paříži, kde vznikl Medicejský cyklus. Od roku 1628 byl činný jako diplomat v Anglii, Nizozemsku a ve Španělsku. Po roce 1630 realizoval řadu objednávek obrazů, nástěnných dekorací a kartónů pro gobelíny. Ve své tvorbě spojoval domácí tradici s benátskou malbou (Tintoretto), byl ovlivněn Raffaelem, Michelangelem, Leonardem, Correggiem i antikou. Dospěl k osobitému stylu s výraznými světlými tóny a plasticitou v dynamické kompozici. Odmítl dobový tmavý podklad, zavedený benátskými malíři a vrátil se k světlému vlámskému křídovému podkladu. Maloval rychlými a dlouhými tahy širokým štětcem v bohatých barevných škálách. Vzhledem k rozsáhlosti jeho tvorby dokončovali obrazy často učedníci a pomocníci, kterých vychoval celou řadu a mezi nimiž byli například van Dyck, Jordaens, Snyders and Cornelis de Vos. Byl autorem historických, náboženských a mytologických námětů (Vztyčení kříže, Poslední soud, Únos dcer Leukippových aj.), krajin (Krajina s duhou, Zámek Steen), žánrů, portrétů (Rubens s Isabellou Brandtovou, Podobizna Heleny Fourmentové v kožichu) a loveckých obrazů. Peter Paul Rubens zemřel v Antverpách 30. května 1640.

• http://www.abcgallery.com/R/rubens/rubens.html

Ludvík XII. (Louis XII de France), francouzský král od roku 1498, pocházející z orleánské větve dynastie Valois, se narodil 27. června 1462 na zámku Chateau de Blois. Na trůn nastoupil po smrti bezdětného Karla VIII. Druhým sňatkem s Annou Bretaňskou, vdovou po Karlu VIII., zajistil spojení Bretaně s Francií. V letech 1488 – 91 byl vězněn za účast na feudálním odboji proti regentské vládě za nezletilého Karla VIII. V roce 1499 vystoupil s dědickými nároky na Milánsko a obnovil italské války. Milánsko také dočasně získal v letech 1500 – 12 a Neapolsko v letech 1501 – 04. Za jeho vlády byly uskutečněny rozsáhlé reformy státní správy (např. měnová, daňová, soudní a vojenská). Zemřel v Paříži 1. ledna 1515 a je pohřben v bazilice Saint Denis.

• http://www.vicher.cz/ancestry/text/lu12.html

• http://en.wikipedia.org/wiki/Louis_XII_of_France

Přidej svůj komentář.

lord William Kelvin, původně William Thomson, britský (skotský) matematik a fyzik, se narodil 26. června 1824 v Belfastu v Irsku, v rodině učitele matematiky. Později se jeho otec stal profesorem matematiky na univerzitě v Glasgow, kam nechal také svého tehdy desetiletého syna zapsat. V 16 letech pak Kelvin přešel na Cambridge a ve 22 letech se stal v Glasgow profesorem přírodní filozofie (později nazývané fyzika). Byl členem Královské společnosti v Londýně a Francouzské Akademie věd. Zabýval se především elektřinou a magnetismem, byl spoluzakladatelem termodynamiky, autorem teplotní stupnice (nazvané jeho jménem) a spoluobjevitelem jevu nazvaného Jouleův-Thomsonův jev. Zkoumal stáří Země na základě geotermických úvah. Uplatnil teorii elasticity na slapy pevné Země. Vynalezl mnoho přístrojů umožňujících telegrafii (zrcátkový galvanoměr a samočinný zapisovač telegrafických signálů). Vytvořil absolutní termodynamickou teplotní stupnici, když došel k závěru, že musí existovat dolní hranice ochlazení těles, tj. přirozená teplotní nula. Zjistil, že tato absolutní nula  odpovídá v Celziově teplotní stupnici  273,15 °C. Napsal 661 článků a měl 70 patentů. Lord Kelvin zemřel 17. prosince 1907 v Netherallu, na své usedlosti nedaleko Largs, v hrabství Severní Ayrshire ve Skotsku a byl pohřben ve Westminster Abbey v Londýně.

Přidej svůj komentář.

Antonio Gaudí y Cornet [gaudy i kornet], španělský architekt a průmyslový výtvarník, se narodil 25. června 1852 ve měste Reus v Katalánsku, jako syn kováře Francesca Gaudí i Serra a Antónie Cornet i Bertranovej. Byl pokřtěn jako Antonio Plácido Guillermo Gaudí i Cornet. Vystudoval v Barceloně v roce 1878 a toto město se stalo centrem jeho aktivit. Stal se významným představitelem secese v osobitém architektonickém podání. Vytvořil si silné pouto s průmyslnickou rodinou Guellsových, kteří mu pomohli získat několik zakázek a vytvořili mu prestiž v okolí Barcelony. Práce, kterou odvedl pro tuto rodinu, zahrnuje Pavellons Guell (1884-1887), Palau Guell (1886-1888), Guell Cellars (1895-1898), hrobka Colonia Guell (1898-1908) a fantastický Park Guell (1901-1914). V počátcích tvorby měl sklon k maureskní architektuře, anglické a španělské gotice a baroku, objevují se u něj také prvky předznamenávající secesi. Ke gotické inspiraci se dostal přes nazarenismus a hlavně zásluhou katalánského nacionalismu. Naturalismus katalánské gotiky rozvinul neobvyklými technickými a výtvarnými řešeními na základě ocelového skeletu. Nejvýznamnějším a nejpodivuhodnějším dílem je dosud nedokončený chrám Sagrada Familia v Barceloně, na němž lze sledovat vývoj Gaudího tvorby od dekorativismu k chápání architektury jako sochařského díla, ale také zintenzivňování jeho hlubokého náboženského cítění a schopnosti řešit problémy v realizaci svých architektonických plánů. Při stavbě kaple v Santa Coloma de Cervelló začal experimentovat s různými stavebními materiály (barevné keramické obklady). Každá další stavba vznikala jako samostatný sochařský monument. Pro Gaudího tvorbu je charakteristické používání parabolických oblouků a iracionálních linií. Z pozdějších děl je nejznámější Casa Battló a Casa Milá v Barceloně, v nichž se téměř neobjevují přímé linie a architekt zde zachází se stavebním materiálem jako s tvárnou hmotou. Od roku 1908 se Gaudí přestal věnovat jiné práci a pokračoval pouze na dokončení chrámu Sagrada Familia. Zemřel v Barceloně 10. června 1926 několik dní poté, co jej srazila tramvaj.

Přidej svůj komentář.

Ambrose Gwinnett Bierce [bírs], přezdívaný také "Bitter (Hořký) Bierce", americký spisovatel, satirik, kritik a žurnalista, se narodil 24. června 1842 v Meigs County, Ohio, jako desátý z třinácti dětí. Jeho sourozenci se jmenovali Abigail, Amelia, Ann-Maria, Addison, Aurelius, Augustus, Almeda, Andrew, Albert, desátým byl sám Ambrose, po něm následovali ještě Arthur a dvojčata Adelia a Aurelia (tato trojice zemřela v útlém věku). Byl klasikem hrůzostrašné povídky, částečně inspirované válečnými zážitky. Jeho osobnost má v americké literatuře nezastupitelné místo, jeho literární postupy sloužily jako vzor mnohým později slavným autorům (William Faulkner, Ernest Hemingway). S novinařinou se seznamoval jako pomocník redaktora časopisu Northern Indianian. Jeho strýc, který byl generálem, jej přivedl ke studiu na vojenské škole v Kentucky. Když začala válka Severu proti Jihu, Bierce se přihlásil jako dobrovolník do severní armády, kde sloužil od roku 1861 do ledna 1865. Po účasti v občanské válce se stal novinářem a kritikem pověstným ironickou jedovatostí. V roce 1871 se pustil i do tvorby prózy - vydal povídku Údolí přízraků. Tři roky pobýval v Anglii (1872-1875), kde vydal některé své povídky a fejetony. Po návratu do Států pracoval stylem ne nepodobným práci dnešních investigativních novinářů. Jeho literární tvorba vyvrcholila v devadesátých letech devatenáctého století. V roce 1891 vydal Povídky o vojínech a civilistech (Tales of Soldiers and Civilians), v roce 1892 vyšel Mnich a katova dcera (The Monk and the Hangman's Daughter), v roce 1899 Fantastické bajky (Fantastic Fables) a v roce 1906 soubor hořkých aforismů Ďáblův slovník (The Devil's Dictionary - původní název The Cynic's Word Book). Ve svých sedmdesáti letech odjel do revolucí zmítaného Mexika, kde působil jako válečný dopisovatel. 26. prosince 1913 odeslal svůj poslední dopis, ve kterém mimo jiné popisuje válečnou situaci slovy: být gringem v Mexiku - to je euthanasie. V Mexiku jeho stopa končí, ale má se za to, že zde v prosinci 1913 nebo na počátku roku 1914 zemřel.

• http://www.uncp.edu/home/canada/work/allam/18661913/lit/bierce.htm

Několik hesel z Ďáblova slovníku:

• absurdita = tvrzení nebo názor, které je ve zjevném protikladu s tím, co si o věci myslíme my
• blaženost = duševní stav, způsobený pozorováním sousedova neštěstí
• dělo = nástroj pro rozšiřování státních hranic
• egoista = člověk s mizerným vkusem, zajímající se více o sebe než o mne
• listopad = jedenáctá dvanáctina nudy
• pirát = politik, působící na moři
• zbabělec = člověk, který v nebezpečí myslí nohama
• žebrák = člověk, který se spoléhal na to, že mu přátelé pomohou

Přidej svůj komentář.

Vladislav Vančura, český prozaik, dramatik, filmový scénárista a režisér, se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy. Původním povoláním lékař (vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze, lékařské praxi se věnoval krátce), synovec spisovatele Jiřího Mahena. Debutoval povídkovými soubory Amazonský proud - 1923 a Dlouhý, Široký, Bystrozraký - 1924, jimiž se přihlásil k avantgardní poetice Devětsilu. Jeho další prozaické dílo, vycházející z experimentálního a expresívního pojetí, se vyznačuje hledáním nových forem, osobitým slohem a jazykem, zejm. v typické větné periodě a v lexikálních archaismech. Zahrnuje monumentalizaci chudoby (Pekař Jan Marhoul - 1924), groteskní apokalypsu (Pole orná i válečná - 1925), úsměvnou humoresku (Rozmarné léto - 1926, zfilmováno) i jazykový experiment (Hrdelní pře aneb Přísloví). Ve 30. letech se obrátil k velkorysé epice (Markéta Lazarová – 1931, zfilmováno v r. 1967 Fr. Vláčilem, Tři řeky - 1936, nedokončené Obrazy z dějin národa českého), společenskému románu (Útěk do Budína - 1932, Konec starých časů - 1934, zfilmováno, Rodina Horvatova - 1938) a povídkám (Luk královny Dorotky - 1932, zfilmováno). Autor dramat (Josefína) a filmových libret. Režíroval filmy Před maturitou a Na sluneční straně, zvláštní místo zaujímá film z Podkarpatské Rusi Marijka nevěrnice, na němž spolupracoval s I. Olbrachtem, K. Novým a B. Martinů. Pro děti napsal pohádkovou knížku Kubula a Kuba Kubikula. Za okupace se stal vedoucí osobností spisovatelské sekce ilegálního výboru inteligence. Po atentátu na Reinharda Heydricha byl 1. června 1942 popraven gestapem v Praze-Kobylisích.

• http://literatura.kvalitne.cz/van.htm

Přidej svůj komentář.

Erich Maria Remarque [remark], vlastním jménem Erich Paul Remark, německý protiválečný spisovatel a  redaktor, se narodil v Osnabrücku 22. června 1898. Patřil ke generaci, která dobu dospívání prožila v zákopech 1. světové války. Na frontu odešel jako dobrovolník v roce 1916, po dvou letech byl raněn. Svou válečnou zkušenost zúročil v románu Na západní frontě klid, kterým se proslavil a v němž  zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí o válečném hrdinství v 1. světové válce. Se smyslem pro napětí i dialog vylíčil politický a mravní rozklad v poraženém Německu, hrůzy koncentračních táborů i osudy lidí přizpůsobujících se obtížně životu po skončení válečného konfliktu. Volným pokračováním je román Cesta zpátky. Po první světové válce vyzkoušel mnoho povolání, byl obchodním cestujícím, v letech 1923 - 1934 působil jako redaktor v Hannoveru. Období inflace v poválečném Německu působivě zachytil v románu Černý obelisk. Hodně cestoval, navštívil Itálii, Balkán i Turecko. V roce 1931 se přestěhoval do Švýcarska, po zbavení německého občanství v roce 1939 emigroval do Spojených států, žil v New Yorku a v roce 1947 přijal americké státní občanství. V roce 1948 se ale znovu vrátil do Evropy, usadil se ve švýcarském Porto Ronco u Ascony. Čtenářsky velmi úspěšné jsou i jeho další romány, např. Vítězný oblouk, Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Miluj bližního svého, Noc v Lisabonu nebo Nebe nezná vyvolených. Remarque zemřel na klinice Sant Agnese v Locarnu 25. září 1970.

• http://remarque.druhasvetova.net/zivotopis.html

• http://literatura.kvalitne.cz/rem.htm

Přidej svůj komentář.

Jean-Paul Sartre [sartr], francouzský levicově orientovaný filozof, spisovatel, dramatik a literární kritik, významný představitel filozofie existence, se narodil v Paříži 21. června 1905. Podněty ze studia fenomenologie (E. Husserl, M. Scheler, K. Jaspers a M. Heidegger) využil v práci o transcendenci lidského ega a v teorii emocí. Předznamenáním jeho existencialismu byl román Nevolnost, v němž uměleckou formou zobrazil propastnost lidské svobody v konfrontaci s realitou věcného bytí. Za 2. světové války vězněn, poté organizoval protifašistický odboj. Od roku konce války působil jako svobodný spisovatel mimo univerzitní prostředí, spolu se svou dlouholetou přítelkyní Simonou de Beauvoirovou založil v roce 1945 časopis Les Temps Modernes a řídil jej až do své smrti. Svůj existencialismus vyložil v díle L’Etre et le néant (Bytí a nicota), ve kterém navazoval na fenomenologii a zvláště Heideggerovu fundamentální analýzu lidského bytí na světě, třebaže způsobem, který M. Heidegger sám odmítl. Jeho filozofický koncept je dualistický: na jedné straně je vědomí, které ví o sobě, vztahuje se ke svému bytí a tímto vztahem překračuje svou danost; vůči svému bytí je svobodné, je bytím pro sebe (odtud Sartrova teze o tom, že v případě člověka existence předchází esenci; člověk žije tím, čím ještě není, a je sám sobě neustálým projektem) a je s to klást otázku po bytí. Proti vědomí stojí věcné bytí, které Sartre charakterizuje jako bytí v sobě: je pouze tím, čím jest. Jednání člověka není předem determinováno, je pouze vázáno na jeho situaci, kterou však svým jednáním mění; člověk je tím, čím ještě není, je existencí v možnostech, svobodou, jejíž tíži musí nést, je ke své svobodě “odsouzen”. Inspirován Heideggerovými analýzami lidského způsobu bytí podal řadu originálních a působivých popisů lidského vztahování k sobě (např. neupřímnost) i k druhým a analýzu lidské tělesnosti. Podal i verzi existencialistické psychoanalýzy. Některé rysy své filozofie využíval ve svých románech (Les Chemins de la liberté – Cesty svobody) a dramatech (například Mouchy, Počestná děvka, S vyloučením veřejnosti). Literaturou se zabýval i teoreticky, podal program angažované literatury, napsal studii o Ch. Baudelairovi. Později se sblížil s marxismem, byť kritizoval některé jeho jednostrannosti (například v pojetí dialektiky), a snažil se s ním spojit existencialismus (Critique de la raison dialectique - Kritika dialektického rozumu), stal se dokonce členem komunistické strany, ale v roce 1956 z ní na protest proti sovětské intervenci v Maďarsku vystoupil. Podnikl značné množství cest (mj. do Sovětského svazu, Spojených států, Egypta, Číny a Kuby, přednášel i v Praze) a angažoval se v mnoha politických i sociálních problémech (alžírská válka 1954-62, vietnamská válka 1964-68, studentská hnutí v roce 1968). V roce 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena za literaturu, ten ji však na protest proti buržoazním hodnotám společnosti odmítl přijmout. Koncem 60. let se ještě jednou vrátil k problému umění a vzdálil se svému pojetí existencialistického marxismu, na konci života byla jeho filosofie blízká maoismu a radikální levici. Jean-Paul Sartre zemřel v Paříži 15. dubna 1980.

Přidej svůj komentář.

Jacques Offenbach [ofnbach, ofnbak], vlastním jménem Jakob Levy Eberst, francouzský skladatel, violoncellista a divadelní podnikatel německého původu, se narodil v Kolíně nad Rýnem 20. června 1819. Offenbachův otec byl židovský kantor, jmenoval se Isaac Juda Eberst a narodil se v městě Offenbach am Main. Podle rodiště získal přezdívku "Offenbacher", později "Offenbach". V roce 1833 začal mladý Offenbach v Paříži studovat hru na violoncello se svým bratrem Juliem, který byl houslista. Zpočátku byl zaměstnán v orchestru Opéry-Comique, v roce 1850 se stal dirigentem v Theatre Francais. Postupně se stal známým autorem lehkých operet. V roce 1855 založil vlastní divadelní společnost Bouffes-Parisiens, kterou vedl až do roku 1866 a která představila mnohé z jeho děl (operety Orfeus v podsvětí, Krásná Helena, Modrovous, Pařížský život, Bandité, Madame Favart aj.). Při jejich tvorbě vycházel z tradice francouzské komické opery a využil prvky dobových tanců (zejména kankánu) a šansonu. V roce 1860 získal francouzské občanství. Jeho poslední dílem byla opera Hoffmannovy povídky. Offenbach se již nedočkal její premiéry, zemřel 5. října 1880 v Paříži.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Offenbach

Přidej svůj komentář.

zvětšit obrázek

Blaise Pascal [paskal], francouzský matematik, fyzik a náboženský myslitel, se narodil 19. června 1623 v Clermontu, v rodině matematika Etienna Pascala. Už v mládí vynikal v matematice, ve dvanácti letech sestavil vlastní geometrickou soustavu založenou na Euklidově geometrii a v šestnácti napsal studii o kuželosečkách. Studoval matematiku, fyziku a filozofii. V „Pojednání o aritmetickém trojúhelníku“ vyslovil několik základních pouček teorie pravděpodobnosti a kombinatoriky. V aritmetice je znám jeho Pascalův trojúhelník (výpočty binomických koeficientů). Zjistil pravidla dělitelnosti a stal se předchůdcem Newtona a Leibnitze v oboru diferenciálního a integrálního počtu. V 19 letech zkonstruoval počítací stroj, který vykonával 4 základní aritmetické úkony. Stroj stále vylepšoval a celkem jich zhotovil více než 50. Na základě Torricelliho pokusu a objevu atmosférického tlaku začal Pascal hledat důkazy tohoto objevu. Výsledky zkoumání atmosférického tlaku shrnul v práci „Pojednání o tlaku vzduchu“ v roce 1653, která však vyšla až po jeho smrti v roce 1663. Známé jsou rovněž Pascalovy práce z oblasti hydrostatiky. V práci „Pojednání o rovnováze kapalin“ formuloval základní zákon hydrostatiky - Pascalův zákon. Vyčíslil velikost hydrostatického tlaku, popsal hydrostatický paradox, zákon spojených nádob a princip hydraulického lisu. Pascal byl v náboženství a filosofii stoupenec jansenismu. V jeho myšlení vyhrocen spor mezi racionálním a iracionálním, intelektem a intuicí. Dospěl k názoru, že racionální a materiální myšlení neuspokojuje skryté hlubiny našeho ducha; nevysvětlí nekonečno, v němž žijeme, ani morální problémy života. Odvážným činem je už sama víra, neboť nevíme, odkud přicházíme a kam jdeme. Je to intuice a “logika srdce”, která vede k pravdě. V roce 1653 se Pascal oddal teologicko-filozofickým úvahám a o 3 roky později vstoupil do kláštera. Na jeho počest byla pojmenována odvozená jednotka SI pro tlak (pascal = m^-1.kg.s^-2). Z díla: Myšlenky. Blaise Pascal zemřel v Paříži 19. srpna 1662.

Komentáře (Facebook)

Ivan Alexandrovič Gončarov, (Иван Александрович Гончаров), ruský spisovatel, se narodil 18. června 1812 v Simbirsku. V roce 1834 absolvoval Moskevskou univerzitu, v letech 1852 až 1855 jako tajemník admirála navštívil na válečné plachetnici Palladě Anglii, Afriku a Japonsko. Peripetie této cesty ztvárnil v cestopise Fregata Pallada (1858). Společensko-psychologickým románem Všední příběh o ztrátě mladických iluzí, napsaným jako polemika s žánrem salónně romantické historie, se připojil k literárním kruhům spjatým s tzv. ruskou naturální školou. Cit pro vytváření univerzálních lidských typů se symbolickou platností uplatnil v románu Oblomov, v němž vylíčil agónii ruské statkářské vrstvy, propadlé patriarchálnímu životnímu stylu a nevraživě odmítající evropské humanistické ideály. V románu Strž zvěčnil mladou ruskou radikální a volnomyšlenkářskou generaci. V literárních kritikách obhajoval filozofické vyznění svých románů. Ivan Gončarov zemřel 27. září 1891 v Saint Petersburgu.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Ivan_Goncharov

Komentáře (Facebook)

Igor Fjodorovič Stravinskij, (Игорь Фёдорович Стравинский), ruský skladatel, se narodil 17. června 1882 v Oranienbaumu (nynější Lomonosov), poblíž Saint Petersburgu. Vyrůstal v ideálním rodinném prostředí jako syn Fjodora Stravinského, přítele P. I. Čajkovského a největšího představitele basových rolí v tehdejší petrohradské opeře. Dostalo se mu  vzdělání všeobecného (studoval na univerzitě práva)  i hudebního  (žák N. Rimského-Korsakova). Celé jeho dílo patřilo vždy k širokého komplexu avantgardního umění a inspirovalo jeho jednotlivé představitele. Od roku 1910 žil v zahraničí (Švýcarsko, Francie, USA). V roce 1962 navštívil Sovětský svaz. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů hudby 20. stol. Jeho tvorba prošla několika stylovými obdobími. Zprvu ovlivněn ruským folklórem, jazzem, po 1. světové válce se orientoval na neoklasicismus a na podněty evropské hudby počínaje 14. stol., v 50. letech se přiklonil k seriální hudbě. Jeho scénická díla se často vymykají standardnímu zařazení a spojují několik žánrů. Spolupracoval s Ruským baletem S. P. Ďagileva. Díla se zpočátku setkávala s rozporuplnými reakcemi publika – premiéra baletu Pták Ohnivák mu přinesla evropskou proslulost, Svěcení jara vyvolalo při premiéře v Paříži skandál. Z díla: balety (Pták Ohnivák, Petruška, Svěcení jara, Příběh vojáka, Pulcinella, Apollon Musagčte, Polibek víly, Persefona, Hra v karty, Orfeus, Agon), choreografické scény Svatba, opery (Slavík, Mavra, Život prostopášníka), hudební hra Potopa, opera-oratorium Oidipus rex, Žalmová symfonie pro sbor a orchestr, Mše pro smíšený sbor a dechové kvinteto, kantáty (Svatba, Threni, Canticum sacrum, Abrahám a Izák), orchestrální díla (Symfonie in C, Monumentum pro Gesualdo di Venosa), instrumentální koncerty a koncertantní skladby (Ebony concerto pro klarinet a jazzový orchestr, houslový koncert, koncert pro dva klavíry, Capriccio pro klavír a orchestr), písně (cykly Pribautky, Kočičí ukolébavky), komorní tvorba (Oktet pro dechové nástroje, Septet). Z teoretických prací: eseje Poétique musicale (Hudební poetika), šest knih rozhovorů s R. Craftem (Rozhovory s R. Craftem); Deník ze společných cest, autobiografie Kronika mého života. Igor Stravinskij zemřel v New Yorku 6. dubna 1971 a byl pohřben v Benátkách.

Komentáře (Facebook)

Giovanni Boccaccio [bokačo], italský spisovatel, básník a humanista, se narodil 16. června 1313. O místě jeho rodiště se vedou spory, ale převládá názor, že se narodil ve Florencii nebo blízkém Certaldu. Jako možné místo narození udávali dříve životopisci i Paříž. Byl nemanželským synem společníka florentského bankovního domu Bardiů. Otec ho poslal v deseti letech na praxi do Neapole, kde měla banka filiálku. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která pod jménem Fiammetta je v jeho díle obdobou Dantovy Beatrice nebo Petrarcovy Laury. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie. Vrcholem jeho tvorby je Dekameron, cyklus stovky novel, rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému, proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Vystupuje v nich celá galerie postav ztělesňujících různé projevy lidské inteligence, od ušlechtilé moudrosti až po vychytralost, využívanou ke klamání hlupáků. I v novelách s erotickými náměty je zdůrazněna především rafinovaná hra chytrosti, s níž milenci dovedou překonávat překážky. Boccaccio chtěl v řadě děl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry “vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo, eposu o 18 zpěvech v tercínách Caccia di Diana (Dianin lov), eposu v oktávách Filostrato a Teseida (název naznačuje snahu napsat italskou obdobu Eneidy), pastorálním románu (směs prózy a veršů) Ninfale d'Ameto (O nymfách Ametových), didakticko-alegorickém eposu Amorosa visione (Milostné vidění), prozaickém románu Fiammetta a pastýřském eposu v oktávách Fiesolské nymfy. Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarcou v roce 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus. Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za “mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid". Význam Boccaccia pro italskou i evropskou kulturu je nesmírný: Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění. Boccaccio zemřel v Certaldu 21. prosince 1375.

Komentáře (Facebook)

Edvard Hagerup Grieg [gríg], norský skladatel, dirigent a klavírista, se narodil v Bergenu 15. června 1843. Je považován za největšího norského skladatele. Studoval nejprve na konzervatoři v německém Lipsku a později u dánského skladatele Nielse W. Gadea. V letech 1863 – 66 působil v Kodani, v roce 1871 založil v Christianii (dnešní Oslo) Hudební společnost. Podnikal koncertní cesty po Evropě, v letech 1903 a 1906 navštívil také Prahu. Jeho osobitý lyrismus vychází z národních tradic norské lidové písně a nejlépe vynikl zejména v malých hudebních formách, například v písních a drobných klavírních skladbách (10 sešitů Lyrických kusů). Grieg je autorem orchestrálních děl (Symfonické tance, předehra Na podzim, dvě suity z hudby k Ibsenovu Peer Gyntovi – druhá obsahuje i Solvejžinu píseň), klavírního koncertu a moll, komorních (smyčcový kvartet g moll, houslové sonáty, violoncellová sonáta a moll) a klavírních skladeb, písní a dalších děl. Jeho tvorba zaujalo skladatele Ference Liszta, se kterým se několikrát setkal, a udržoval s ním písemný kontakt. Grieg, ač nevytvořil žádné rozsáhlé dílo (například operu nebo symfonii), v oblasti drobných prací komorní hudby patří k výjimečným autorům. Edvard Grieg zemřel v Bergenu 4. září 1907.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Edvard_Grieg

Komentáře (Facebook)

Charles Auguste de Coulomb [kulom], francouzský fyzik a vojenský inženýr, se narodil 14. června 1736 v Angoulême na jihu Francie. Pocházel ze zámožné šlechtické rodiny. Přírodní vědy studoval v Paříži, poté vstoupil do armády a stal se ženijním důstojníkem, specialistou na vojenské stavby. Téměř devět let vedl opevňovací práce na ostrově Martinique v Západní Indii, v červnu 1772 se vrátil do Francie s cílem věnovat se vědecké práci, především studiu elektřiny a magnetismu. V roce 1785 objevil Coulomb zákon pro silové působení nábojů - tzv. Coulombův zákon. Podobný zákon odvodil i pro silové působení magnetických pólů. V době vypuknutí revoluce v roce 1789 byl již Coulomb uznávaným badatelem, členem francouzské Akademie věd a podplukovníkem. Po prvních výstřelech revoluce se ale vzdal důstojnické hodnosti i všech úřadů a uchýlil se na svůj statek v Blois, kde se plně věnoval vědě. Roku 1800 byl Napoleonem povolán na univerzitu, kde setrval jako učitel fyziky až do své smrti. Po celý život se zajímal o techniku a konstruoval například větrné mlýny, vodní kola atd. Roku 1784 sestavil torzní (též Coulombovy) váhy, které umožňují velmi přesná měření velikosti přitažlivých a odpudivých elektrických sil. Byl po něm pojmenován Coulombmetr, přístroj na měření elektrostatického náboje a odvozená jednotka soustavy SI pro elektrický náboj Coulomb (C), značící množství náboje, který projde vodičem při proudu 1A za 1s. Charles Coulomb zemřel v Paříži 23. srpna 1806.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Augustin_de_Coulomb

Komentáře (Facebook)

zvětšit fotografii

Paavo Johannes Nurmi, finský atlet, se narodil 13. června 1897 v Turku. Pro svůj specifický styl běhu byl nazýván "Létajícím Finem". Za svou sportovní kariéru získal devět zlatých olympijských medailí. Tři zlaté získal na olympiádě v Antwerpách (1920): na 10 km, v krosu (8 km) jednotlivců a družstev, pět zlatých na olympiádě v Paříži (1924): na 1 500 m, 5 km, v krosu (10 650 m) jednotlivců a družstev a v běhu družstev na 3 km a jednu zlatou na olympiádě v Amsterdamu (1928): na 10 km. Kromě toho získal stříbrné medaile z olympijských her 1920 na 5 km, 1928 na 5 km a 3 000 m překážek. Na X. hrách v Los Angeles (1932) nemohl startovat, protože byl po účasti v placeném závodě označen za profesionála, čímž se pro něj další olympiády uzavřely. Byl velice všestranným běžcem, vytvořil 17 oficiálních světových rekordů na tratích od 1500 – 20 000 m. Stal se finským národním hrdinou, v roce 1952 zapaloval na LOH v Helsinkách olympijský oheň. Paavo Nurmi zemřel v Helsinkách 2. října 1973. Byl mu vystrojen státní pohřeb.

Komentáře (Facebook)

Egon Schiele [šíle], rakouský malíř a grafik, významný představitel rakouského expresionismu, se narodil 12. června 1890 v Tulln an der Donau (městečko poblíž Vídně). Otec Adolf Schiele, rozený Vídeňan, byl přednostou stanice tehdejší c.k. státní dráhy, matka Marie, rozená Soukupová, pocházela z Českého Krumlova. Absolvoval základní školu v Tullnu, reálné gymnázium v Kremsu a Klosterneuburgu. Po smrti otce v roce 1905 se jeho poručnictví ujal strýc Leopold Czihazcek. V té době tvořil Schiele své první olejomalby. V roce 1906 byl přijat na Akademii výtvarných umění ve Vídni, ale měl zde ale časté konflikty. Studoval ve všeobecné malířské třídě profesora Christiana Griepenkerla, konzervativního akademického malíře přelomu století. V roce 1907 se seznámil s Gustavem Klimtem, který jej v počátcích tvorby zásadně ovlivnil. Na konci roku nachází 1909 nalezl vlastní umělecký styl a v roce 1910, znechucen Vídní, odcestoval do Krumlova, města motivů pro jeho obrazy. Do historie umění se zapsal jako autor expresívně pojatých krajin a měst (Český Krumlov), silně erotických aktů (Ležící akt), vizionářských kompozic s tematikou smrti (Matka a smrt, Smrt a dívka) a symbolických autoportrétů a portrétů (Slečna Beerová). Po smrti Gustava Klimta organizoval Schiele 49. výstavu "Wiener Secession". Výstava mu přinesla obrovský umělecký i materiální úspěch. Získal množství zakázek z vídeňské společnosti a zařízení druhého ateliéru. Tragická však pro Schieleho byla epidemie španělské chřipky. Jeho těhotná žena zemřela 28. října a 31. října 1918 chorobě podlehl ve Vídni i osmadvacetiletý Egon Schiele.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Egon_Schiele

Komentáře (Facebook)

Richard Strauss [štraus], německý skladatel a dirigent, se narodil 11. června 1864 Mnichově. Jeho otcem byl Franz Strauss, hráč na lesní roh u dvorní opery v Mnichově, který mu dal základy komzervativního hudebního vzdělání. V roce 1874 slyšel Strauss poprvé Wagnerovy opery Lohengrin, Tannhäuser a Siegfried, které na něj velice zapůsobily, ale jeho otec mu zakázal, aby studoval Wagnerovu hudbu blíže, protože ji nepovažoval za dostatečně kvalitní. V roce 1882 nastoupil Strauss na Mnichovskou univerzitu, kde studoval filosofii a historii umění (ne hudbu), ale o rok později přešel do Berlína, ale brzy nastoupil jako pomocník dirigenta Hanse von Bülow v Mnichově a po jeho rezignaci zde působil jako hlavní dirigent (1886 – 89 a 1894 – 98).  Později byl rovněž dirigentem operních divadel ve Výmaru (1889 – 94), v Berlíně (1898 – 18) a ve Vídni (1919 – 24). V roce 1910 dirigoval v Národním divadle v Praze svou operu Elektra. Ve skladbě byl představitelem pozdního romantismu. Z díla: opery (Salome, Elektra, Růžový kavalír, Ariadna na Naxu, Žena beze stínu, Arabella, Mlčenlivá žena), symfonické básně (Macbeth, Don Juan, Smrt a vykoupení, Enšpíglova šibalství, Tak pravil Zarathustra, Don Quijote, Život hrdinův), symfonie (Alpská symfonie), instrumentální koncerty (2 koncerty pro lesní roh), komorní tvorba, písně, balet Legenda o Josefovi. Hodně diskutovaná byla Straussova role za dob nacismu. Přestože on sám se snažil být apolitický, v listopadu 1933 jej bez jeho předchozího souhlasu Goebbels dosadil na post prezidenta Státního hudebního úřadu (Reichsmusikkammer) a za výkon této funkce byl Strauss po válce často kritizován. Na Straussovu obhajobu je ale nutno dodat, že byl z této pozice odvolán v roce 1935 poté, když odmítl odstranit z programu hry Die schweigsame Frau jméno židovského libretisty, svého přítele Stefana Zweiga. Richard Strauss zemřel v Garmisch-Partenkirchenu 8. září 1949.

Poznámka. Richard Strauss nebyl v žádném příbuzeneckém vztahu k vídeňským skladatelům populárních valčíků Johannu Straussovi a jeho synům. 

Komentáře (Facebook)

André Louis Derain [deren], francouzský malíř, ilustrátor, sochař, grafik a scénograf, se narodil 10. června 1880 v Chatou poblíž Paříže. Malovat začal v Paříži pod vlivem pointilismu, v roce 1900 s ním sdílel ateliér Maurice de Vlaminck, na čas se usadil v Londýně, kde vznikla významná část jeho díla. V roce 1907 se přestěhoval na Montmartre, kde žil v poblíž svého přítele Pabla Picassa a jiných pozoruhodných umělců. Vedle H. Matisse se stal předním tvůrcem fauvismu, ale po nedlouhém fauvistickém období (Přístav v Havru, Koupání) podlehl vlivu italské gotické malby. Po válce je jeho tvorba již plně realistická (krajiny z Castel Gandolfo). V sochařství objevil výtvarné hodnoty africké plastiky, jejichž vliv se uplatnil v pojetí figur a v podobiznách. Pracoval také na ilustracích první knihy poezie Guillaume Apollinaira (L'Enchanteur pourissant -1909), ilustroval básnickou sbírku Maxe Jacoba a byl autorem souboru ilustrací první knihy André Bretona (Mont de Piete). Od roku 1918 navrhoval divadelní scény a kostýmy (pro Ďagilevův Ruský balet). André Derain zemřel 8. září 1954 v Garches.

• Hermitage Museum (16 obrazů)

• http://www.anarkasis.com/eroticon/1921_togores/home.htm

Komentáře (Facebook)

zvětšit obrázek

(autor portrétu: Peder Severin Krøyer)

Michael Peter Ancher [anche], dánský malíř, se narodil 9. června 1849 na ostrově Bornholm, Dánsko. Malířství studoval na Královské dánské akademii umění, kde se naučil malovat podle tradičních přísných pevných pravidel kompozice. V červnu 1874 se přestěhoval do Skagenu v severní části Dánska, který byl známým střediskem malířů, oceňovaným především pro nevšední přímořské světlo a zvláštní chladivě působící klima. Zde prožil svůj umělecký život. Stejně jako jeho skagenští přátelé Oscar Bjørck, Viggo Johansen, Peder Severin Krøyer a Christian Krohg, také Ancher maloval především chudé rybáře a jejich rodiny při práci i odpočinku. Téměř každá Ancherova malba pak byla jakýmsi příběhem z jejich života. Do povědomí umělecké veřejnosti se dostal obrazem Vil han klare pynten z roku 1879. Ancherovy obrazy jsou téměř tak ponuré a tmavé, jako život v přímořském městečku, avšak vše, co Ancher maloval, přesně odpovídá barvám a světlu, které charakterizuje atmosféru Skagenu. Ancherovu tvorbu ovlivnila v roce 1882 návštěva muzea umění ve Vídni (Kunsthistorisches Museum Wien), kde jej ohromila především díla starých holandských mistrů. Michael Ancher byl manželem Anny Ancherové a otcem Helgy Ancherové, které byly rovněž malířkami. Ve Skagenu Ancher také 19. září 1927 zemřel. Dům Michaela a Anny Ancherových (Anchers Hus) ve Skagenu byl přeměněn na muzeum a je přístupný veřejnosti.

Komentáře (Facebook)

Robert Alexander Schumann [šúman], německý skladatel, hudební kritik a spisovatel, se narodil 8. června 1810 ve Zwickau. V roce 1834 založil v Lipsku Neue Zeitschrift für Musik (Nový časopis pro hudbu), který se jako první časopis soustavně zabýval hudební kritikou. Těžiště jeho díla je v klavírních skladbách (Variace na jméno Abegg, Karneval, Motýli, Dětské scény, Kreisleriana, Lesní scény, Tance Davidovy, Fantazijní kusy, Symfonické etudy, Album pro mládež, 3 sonáty, etudy) a písních (cykly Láska a život ženy, Láska básníkova, Myrty). Z dalších děl: 4 symfonie (1. B dur Jarní), instrumentální koncerty (klavírní a moll, violoncellový), oratoria (Ráj a Peri), komorní tvorba (3 smyčcové kvartety, 3 klavírní tria, klavírní kvintet Es dur). Byl manželem Kláry Schumannové. Zemřel v Endenichu poblíž Bonnu 29. července 1856.

• http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Schumann

Komentáře (Facebook)

zvětšit obrázek

Eugène Henri Paul Gauguin [gogen], francouzský malíř, grafik a řezbář, se narodil 7. června 1848 v Paříži. Jako tříletý se s matkou přestěhoval do Limy v Peru, ale v roce 1855 se oba do rodné Francie vrátili. Gaugin začal navštěvovat katolickou školu v Orleansu, v 17-ti letech se stal námořníkem a po šesti letech na moři počala jeho kariéra burzovního makléře. Jeho opatrovník Gustave Arosa, úspěšný obchodník a sběratel umění, jej již v roce 1879 představil Camille Pissarrovi a krach na pařížské burze v roce 1883 Gauguina také přivedl k malířství. Mezi jeho nejlepší přátele patřili kromě Pissarra také Paul Cézanne a Vincent van Gogh, se kterým devět týdnů tvořil v Arles. Stal se jedním z nejvýznamnějších postimpresionistických malířů, představitelem syntetického symbolismu. Zpočátku maloval impresionistické krajiny (Krajina). Záhy ale opustil impresionistický zájem o světelné proměny atmosféry a v roce 1866 spolu s přítelem Émilem Bernardem založil (později oba ve sporu o prvenství) nový umělecký směr cloisonnismus, v jehož stylu namaloval první obraz Vidění po kázání. Cloisonnistická metoda spočívá v konturování barevných ploch výraznými obrysovými liniemi. Na jejím základě postupně vytvořil monumentální sloh, uznávající barevnou plochu jako základní jednotku obrazu. Důraz kladl na barevnost s potlačením role detailu. Zobrazoval motivy z bretaňského venkova (Krajina s pasáčkem vepřů, Arlesanky v parku, Žlutý Kristus), stále častěji inspirován exotickými krajinami i mimoevropským životním stylem. Pod vlivem exotických cest se jeho paleta rozzářila jasnými plnými barvami (Krajina na Tahiti, Tahitské pastorále, Mateřství, Dívky s květy mangovníku). Byl ovlivněn i japonským a africkým uměním. Tematicky ovlivněn dobovým symbolismem, kladl si naléhavé otázky o povaze lidské existence (monumentální obraz Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?). Symbolikou barev a monumentálním plošným pojetím ovlivnil umělecké směry 20. století, zejména fauvismus a expresionismus, dekorativní stránku jeho umění rozvinula secese. V roce 1891 se mu podařilo prodat třicet obrazů a za výtěžek odcestoval na Tahiti. Do Paříže se vrátil v roce 1893 po smrti svého strýce, který mu zanechal poměrně velké dědictví. Gauguin si pronajal studio na Rue Vercingetorix, kde namaloval svá nejznámější díla ovlivněná pobytem na Tahiti, kam se o rok později opět vrátil. Propadl zde ale depresím z osamění a v roce 1898 se dokonce pokusil o sebevraždu. Po zotavení se opět pustil do malování, ale zdravotní problémy spojené s nedostatečnou léčbou nepřekonal. Paul Gauguin zemřel zcela chudý 8. května 1903 v Atuoně, na ostrově Hiva Oa, v souostroví Markézy ve Francouzské Polynésii.

• http://www.abcgallery.com/G/gauguin/gauguin.html

Komentáře (Facebook)

zvětšit obrázek

Alexandr Sergejevič Puškin, Александр Сергеевич Пушкин ( výslovnost), ruský básník, prozaik, dramatik a esejista, se narodil v Moskvě 6. června 1799. Je často považován za zakladatele novodobé ruské literatury a moderního ruského básnického jazyka. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. Na Puškinově díle je patrný vliv Voltairovy satiry, poezie Lorda Byrona a tragédií Williama Shakespeara. K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména cyklus Bělkinovy povídky, novela Kapitánská dcerka a povídka Piková dáma, v nichž důsledně respektuje a odstiňuje atmosféru panující v jednotlivých vrstvách ruské společnosti. Psal též literární kritiky, publicistiku, vydával literární časopis Sovremennik (Současník). Nejvýznamnější je však jeho básnické dílo. Začínal jako preromantický lyrik, postupně stále víc inklinující k byronovským romantickým tématům (pohádkový epos Ruslan a Ludmila, poémy Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána, Cikáni), na jejichž základě vznikl i román ve verších Evžen Oněgin. Tragikomický romantický hrdina tu poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje osud tzv. zbytečného člověka a dilemata jeho moderních životních gest, k nimž patří klasická (i parodicky chápaná) zkouška lásky a cti. Od současných látek posléze přešel k romantické interpretaci historických námětů v poémách Poltava a Měděný jezdec, jenž se stal estetickou manifestací koncepce kolektivní vůle národů a lidu. Psal též veršované pohádky, zpracovával folklórní motivy, ale publikoval i historické práce (Dějiny pugačevské vzpoury). Řada jeho děl inspirovala hudební skladatele, zejména Petra Iljiče Čajkovského (opery Evžen Oněgin, Piková dáma) a Modesta Petroviče Mussorgského (opera Boris Godunov). Pro své svobodomyslné verše musel v roce 1820 odejít na sedm let do vyhnanství, které trávil na jihu (Kišiněv, Oděsa) a na rodinném statku u Pskova. Po návratu byl pod stálým policejním dozorem. Zemřel 10. února 1837 v Petrohradu na zranění ze souboje, ke kterému byl dohnán dvorskými intrikami.

• http://literatura.kvalitne.cz/pus.htm

Komentáře (Facebook)

Federico García Lorca [garsja lorka], španělský básník, dramatik, malíř a hudebník, se narodil 5. června 1898 ve Fuente Vaqueros poblíž Granady v rodině statkáře. Od roku 1909 žil v Granadě, kde studoval střední školu. Roku 1914 začal studovat filosofii, literaturu a práva (studia nedokončil), od roku 1919 pokračoval ve studiích v Madridu, který se stal v té době ohniskem umělecké avantgardy. V roce 1923 se stal doktorem práv, ale právní praxi se nevěnoval. V letech 1929 - 1930 studoval v USA na Kolumbijské universitě, poté strávil několik měsíců na Kubě. Po návratu se García Lorca věnoval převážně literární a dramatické tvorbě, v roce 1931 se stal ředitelem divadla, nesoucího jméno La Barraca (tj. česky Bouda), kde uváděl především své vlastní hry. V letech 1933 - 1934 pobýval v Argentině. Počátkem jeho literární tvorby byl rok 1918, kdy vydal vlastním nákladem svůj literární debut, sbírku lyrických próz Dojmy a krajiny, v roce 1921 vzbudil zájem veřejnosti sbírkou Kniha básní. Ve své poezii (sbírky Písně 1927, Cikánské romance 1928, Zpěv na andaluskou notu 1931, Díván sadu Tamarit 1936, vydáno posmrtně v New Yorku r. 1940) vycházel z andaluského folklóru, ale působil na něj i surrealismus, přátelil se s Dalím či Buňuelem. Nejznámější hry: Krvavá svatba, Pláňka, Dům Bernardy Albové, Láska dona Perlimplína a zahrada Belisina, vesměs z vesnického prostředí. Neskrýval svou homosexuální orientaci. Po vypuknutí španělské občanské války byl v Grenadě fašistickými povstalci generála Francisca Franca zatčen a 19. srpna 1936 zastřelen. Stal se jedním ze symbolů boje španělského lidu proti fašismu.

Komentáře (Facebook)

Sókratés, řecky Σωκράτης, řecký filozof a učitel Platónův, se narodil v Aténách 4. června 469 př. n. l. Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté. Z jeho mládí se mnoho informací nedochovalo, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout - gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala studium Homéra, Hésioda a dalších básníků). Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny.Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie a ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně podřídil a nakonec i obětoval svůj život. Položil základy západního myšlení. Byl prvním filozofem athénského původu. Nezanechal po sobě žádný filozofický spis, filozofii rozvíjel především v besedách se svými přáteli a žáky. V politickém životě se omezoval na plnění běžných občanských povinností, ale neváhal projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné. Kritikou běžné morálky, některých politických institucí i vad athénské demokracie, která procházela v poslední čtvrtině 5. stol. př. n. l. krizí, si znepřátelil řadu spoluobčanů. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a neoprávněně odsouzen k trestu smrti. Protože byl přesvědčen, že občan musí plně respektovat zákony státu, odmítl využít možnosti útěku z vězení a podrobil se rozsudku. Sókratovy názory i životní osudy jsou známy výhradně ze svědectví současníků, zejména jeho žáků Xenofónta a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés), z nichž každý vylíčil svého učitele poněkud odlišně. Platón ve svých dialozích Sókrata idealizoval a jeho ústy často vyjadřoval vlastní názory. V Xenofóntově podání je Sókratés nejen filozofem, ale i praktickým mužem, který svou radou pomohl mnoha spoluobčanům v nesnadných situacích. Svou myslitelskou orientací se Sókratés výrazně odklonil od tradice řecké přírodní filozofie. Výrok delfské věštírny, jímž byl prohlášen za nejmoudřejšího člověka, interpretoval v tom smyslu, že se liší od ostatních lidí pouze tím, že si uvědomuje svoji neznalost (“vím, že nic nevím”). To ho však nevedlo k filozofické skepsi, nýbrž k přesvědčení, že člověk může poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem štěstí. Cestou k tomu je především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné definování), zejména pojmu ctnosti. Jeho vedení dialogu spočívalo v promyšleném kladení otázek, jejichž zodpovídáním se v myslích spolubesedníků postupně rodilo poznání (nazýval tuto metodu “porodnickým uměním”). Při vyvracení nesprávných tvrzení používal jemnou ironii. Ryze racionální pojetí etické problematiky výrazně ovlivnilo názory jeho žáků, později i celých filozofických škol. Hlavní myslitelský přínos Sókratův však spočívá ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe sama i celé společnosti.Sókratés zemřel po požití bolehlavu 7. května 399 př. n. l.

• http://literatura.kvalitne.cz/s.htm

Komentáře (Facebook)

zvětšit obrázek

Irwin Allen Ginsberg, americký básník a jedna z vůdčích osobností beatové generace, se narodil v Newarku, New Jersey 3. června 1926 v židovské rodině, jako nejmladší syn Louise Ginsberga (středoškolského učitele angličtiny a básníka) a Naomi Levy Ginsbergové (ruské emigrantky levicového smýšlení). Byl nejmladším ze skupiny beatniků. Po absolvování střední školy v Patersonu nastoupil Ginsberg na Kolumbijskou univerzitu, kde začal studovat práva, ale časem přešel na studium anglistiky. Na univerzitě se poprvé setkal s Kerouacem, Burroughsem a dalšími budoucími beatníky a roku 1948 získal bakalářský titul. Trpěl problémy spojenými se svou homosexualitou. Zamiloval se do Neala Cassadyho, který ho ale odmítl, což ho dlouhodobě poznamenalo, ale o pár let později se seznámil s Peterem Orlovským, který se stal jeho celoživotním partnerem v oblasti intimní, duchovní i umělecké. Manifestem hnutí, které začalo na básnických a hudebních seancích (jam sessions) ve sklepě sanfranciského knihkupectví City Light Books, je poéma Kvílení. rozvíjející bohatou obraznost v litanickém verši. Sbírka Kadiš obsahuje lyrický nářek pro matčinu smrt. Hodně cestoval po severní i jižní Americe, Evropě, ale i Asii. Po vyhoštění z Kuby kvůli kritice vládních úřadů navštívil roce 1965 i Prahu, kde se sešel s Josefem Škvoreckým a na 1.máje byl zvolen desítkami tisíc studentů králem majálesu. Báseň Král majálesu (Ginsberg ji napsal v letadle, když byl vyhoštěn z Československa), je výrazem odporu k totalitnímu komunistickému režimu a sympatií s českými studenty. Kampaně proti zneužívání moci v mezinárodní politice vedl Ginsberg i v pozdějších letech a publikoval řadu dalších sbírek básní, z nichž mnohé zhudebnil. Po roce 1989 ještě několikrát navštívil naší zemi, aby se zúčastnil čtení svých básní. Allen Ginsberg zemřel na následky rakoviny jater 5. dubna 1997.

• http://www.allenginsberg.org/bio.asp

• http://literatura.kvalitne.cz/gin.htm

Komentáře (Facebook)

Donatien Alphonse François de Sade [sad], známější jako markýz de Sade, francouzský šlechtic, prozaik, představitel libertinismu, se narodil  2. června 1740 v paláci Condé v Paříži. Jeho otcem byl Comte de Sade, matkou Marie Elénore Maillé de Carman. Zpočátku jej vzdělával jeho strýc, poté přešel do lycea a následně začal působit v armádě, zúčastnil se i Sedmileté války. V roce 1763 se oženil s Renée-Pelagie de Montreuil, dcerou bohatého smírčího soudce, se kterou měl tři děti. Když jeho otec v lednu 1767 zemřel, přijal titul "Comte de Sade". Krátce po svatbě začal žít skandálním zhýralým životem, do jeho orgií se často zapojovala i jeho žena a její sestra. V roce 1772 byl odsouzen k smrti, ale dostal milost. V roce 1777 byl znovu uvězněn ve Vincennes, kde byl jeho spoluvězněm Comte de Mirabeau, který rovněž psal erotická díla. V roce 1784 se Sade pokusil o útěk a byl přemístěn do Bastilly. Počátkem července 1789 (ještě před útokem na Bastillu) byl převezen do ústavu pro choromyslné v Charenton-Saint-Maurice. Z Charentonu byl v roce 1790 propuštěn a manželka se s ním poté rozvedla. V té době se setkal s Marií-Constance Quesnetovou, se kterou zůstal po celý zbytek života. V roce 1801 byl znovu uvězněn v pevnosti Bicetre, ale po zásahu svých příbuzných byl prohlášen za duševně chorého a v roce 1803 přemístěn zpět do asylu v Charentonu, kde s ním mohla žít i Constance. Liberální ředitel Charentonského ústavu abbé de Coulmier mu povolil, aby s chovanci ústavu zinscenoval několik divadelních představení, které navštěvovala i pařížská veřejnost a které byly kladně hodnoceny jako nové postupy psychoterapie. De Sade měl i zde aféru s dvanáctiletou Madeleine Leclercovou, která trvala čtyři roky, až do jeho smrti. Jeho rozsáhlé dílo má mnohé literárně-filozofické souvislosti, ve své době představovalo například protiklad k sentimentální citovosti a ctnostem vyzdvihovaným Jean-Jacques Rousseauem. Vyjadřuje absolutní revoltu člověka proti jakékoli nesvobodě a útlaku. Základní formou odmítnutí morálních konvencí, Boha, společnosti a spoutanosti jazyka je zhýralý erotismus, jenž je pojímán jako etická odplata člověka tváří tvář společnosti a Bohu. Hledání svobody silného individua zakládá na touze po úplném a pravdivém poznání lidské psychiky a dospívá až k encyklopedickému popisu a rozboru všech forem erotismu. Svými úvahami, předjímajícími v mnohém učení Sigmunda Freuda, otevřel Sade cestu moderní psychopatologii. Značná část díla byla bohužel zničena, například jeho nejstarší syn údajně spálil jeho pozůstalost s nepublikovanými rukopisy, včetně mnohasvazkového díla Les Journées de Florbelle. Sade byl umělecky oceněn až začátkem 20. století Guillaume Apollinairem a surrealisty. Česky vyšla například díla  Filozofie v budoáru, Leonora a Klementina, Justina, 120 dnů Sodomy. Donatien Alphonse François de Sade zemřel 2. prosince 1814 v Charentonu.

• http://desade.wz.cz - česká webová stránka o božském markýzovi

Komentáře (Facebook)

Michail Ivanovič Glinka, Михаил Иванович Глинка, ruský skladatel a zakladatel ruské národní hudby, se narodil 1. června 1804 v Novospasskom v Smolenské gubernii (Новоспасское село, Смоленской губернии). Pocházel ze šlechtického rodu. Byl žákem irského skladatele Johna Fielda a později pedagoga Siegfrieda Wilhelma Dehna. Studoval housle, klavír, zpěv i hudební teorii v Petrohradě a v letech 1837 až 1839 zde působil jako kapelník dvorní vokální kapely. Měl ale křehké zdraví, kvůli němuž často pobýval v cizích krajích, zejména  v Itálii (1830 – 1833), Francii a Španělsku (1844 – 1847), rád se ale vracel do rodného Ruska. Jeho nepříliš rozsáhlé dílo, tvořící syntézu prvků ruského folkloru a západoevropské hudby, má pro ruskou hudbu značný zakladatelský význam především v oblasti opery, v orchestrální hudbě a v tvorbě romansů. Stalo se vzorem skupině Mocná hrstka. Glinka byl autorem dvou oper. První s názvem Ivan Susanin byla posléze z politických důvodů přejmenována na Život za cara, inspirací pro druhou, Ruslan a Ludmila, ve které je použito mimořádně rozmanitých kompozičních postupů, mu byla Puškinova epická pohádková báseň. Glinka je rovněž autorem předeher (Jota aragonese, Noc v Madridu), orchestrálního scherza Kamarinskaja, romansů, komorních a klavírních skladeb, scénické a jiné hudby. K uvedení jeho orchestrálních děl i obou oper v Praze přispěl velkou měrou Bedřich Smetana. Michail Ivanovič Glinka zemřel 15. února 1857 v Berlíně.

Komentáře (Facebook)